Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 1 > Václav Jamek: Cimrman a třídní boj

Václav Jamek

Cimrman a třídní boj

Rány osudu bývají náhlé, člověk žije starostmi a do řeči mu není, zvláště když vědomí toho druhého, toho trpícího, které by měl v jeho neproniknutelné strázni doprovázet a podpírat, samo uvízlo v mlčení jako v pasti. Ještě i po roce stále přepočítávám drobné pro Charóna.

Co z neutuchajícího dění vůkol vlastně stojí za řeč? Úsporné balení Nutridrinku, tekuté výživy pro bezmocné, kterou teď dvakrát týdně kupuji, zdražilo v některých lékárnách o třicet korun. Podle lékárnických počtů to mají být čtyři procenta DPH navíc k původ­ním asi 190 koru­nám. Jestli se takhle počítat naučili ve škole, pak bych učitelům nezvyšoval platy ani o virtuální pětník. Ale i ten Charón má podražit: do léta nám prý zruší padesátihalíř, poslední skutečný. Zábavné je hlavně to, jaký se uvádí důvod. Laik by řekl, že je to kvůli inflaci, ale Neviditelná huba globálního oblbování (dříve oddělení propagandy) mu to vysvětlí: padesátník se ruší, protože není oblíbený! To jsou, pane, zvraty: monetarismus s lidskou tváří! Zajímalo by mě, jak daleko chce Česká národní banka v této logice dojít. Mohl by se třeba každý neoblíbený padesátník lidem vy­měnit za kus nějakého platidla oblíbenějšího, a proč ne hned za pětitisícikorunu, ta je nejoblíbe­nější. Nebo by se bankéři měli alespoň přičinit, abychom oblíbených pětitisícikorun měli v peně­ženkách co nejvíc, čehož se dá tuším nejlépe dosáhnout tisíciprocentní inflací. Jenže to by obliba pětitisícikoruny asi tuze utrpěla, a nijak oblíbenější by pak nebyla dokonce ani pětimiliontikoruna.

A copak je to za měnu, která navenek pořád posiluje a na vnitřním trhu se dál a dál zne­hodnocuje, takže euro, dolar, jen a ostatní devízy vůči ní oslabují hned dvakrát? Čeká nás krach, nebo naopak nějaké nezbadatelné výšiny? Neviditelná huba mlčí. Zato nás ohromuje tvrzením, že miliarda Číňanů ze dne na den pojala nezřízenou vášeň k mlé­ku, a kde ho tak honem vzít, tak ať se nediví­me, ceny musí nahoru. (A za jakou cenu ho proboha asi prodávají té miliardě čínských zákaz­níků, při jejich kupní síle? A doprava jogurtu do Urum­či se vyplatí?) Několik tisíc let se Čí­ňané bez mléka obešli, a teď najednou tohle! Doposud se ale vykládalo, že Číňané a jiní šikmoocí kravské mléko nemohou, protože jim chybí enzym či co na jeho trávení. Takže co? Zřejmě se v nich blahodárným účinkem trhu ten enzym nějak vyvinul. Anebo hůř, komunistická strana v zlověstném záměru Číňany geneticky pozměnila. Proč je zvykala ausgerechnet na mléko? Že je nenaučila čerpat živiny rovnou z hlíny, vyváželi bychom k nim kompost, naše výživné odpadky! Teď aby Strana zelených ke všemu ještě usilovala o zákaz Číňanů. A vůbec: chceš, mutante, mlé­ko? Kup si krávu!

Že zpravodajství České televize řadí louh sodný mezi kyseliny a deník Právo zase kunu mezi hlodavce, to už jsou jen drobné hřebíčky do rakve všeobecné soudnosti. Ani Goebbels ještě nedosáhl toho, aby se pravdou stávala stokrát opakovaná nebetyčná blbost a sebejistý idiotismus si mohl všechno dovolit. To až Cimrman. Stejně jako ve Švejkovi, i v něm nakonec hledá a nachází své ospravedlnění a potvrzení defekt původně — s jistou shovívavostí — karikovaný. Nedovzdělaný, leč sebevědomý český křupan si Cimrmanem zvesela odčiňuje svůj komplex mé­něcennosti. Klade-li všeobecná ekvivalence patafyziků rovnítko mezi packala a génia, proč by se naše vekslácká, prý konzervativní, ve skutečnosti však nihilistická neoburžoazie měla trápit vlastní nevzdělaností a nevychovaností? Není to zapotřebí, i bez toho jsme páni. A tak ministerský před­seda v parlamentu sodomizuje poslance prostředníkem a předsedu Evropské komise dloubá lok­tem do žeber: hele vole, tohle jsem já. Evropan mu to ovšem soudružsky neoplatí, na to je příliš starousedlý, a natrvalo si ho i s Českou republikou uloží do souboru „Ubu a jiné ptákoviny“. Ale nám to nevadí, na nespravedlnost dějin jsme zvyklí (ty ostatně skončily, a my jsme tu dál) a své převratné vynálezy si zavedeme alespoň u nás, v Liptá­kově.

Řídící skupiny v naší společnosti vzešly z úpadku pouhým převlekem a jejich mentalita je úpadková. Nový politický systém shnil proto v době vskutku rekordní: tak rychle, že se nestačily narýsovat alternativa ani východisko. Poslat dnešní vrchnost na převýchovu? Kam asi, a jakou mocí, jakou lepší mocí? Jakou udělat změnu, aby to neskončilo jen dalším přeléváním ubohosti? Příznakem neutěšeného stavu je i to, že ve svém mocenském segmentu je dnešní veřejná řeč stej­ně zkažená, nestydatá a prolhaná jako za starého režimu. (S tím rozdílem, že to už není veškerá ve­řejná řeč.) A jak by nebyla, vždyť plyne přímo z naší ústavy. Tam je přece výslovně ustanoveno, že bezectnost v našem státě nazývá se svědomím. Zač stojí taková ústava? Vojtěch Cepl brání neobhajitelné (svůj výtvor), když tvrdí, že ústava zachází s absolutními hodnotami a nemůže při­hlížet ke konkrétnímu (mravnímu) stavu společnosti (tak nějak to řekl v televizi). Omyl! Pan pro­fesor neměl tak rychle zapomínat Marxe, kterého se předtím tak dlouho zřejmě naoko musel držet. Zákon, ani ten základní, ne­existuje mimo konkrétní stav společnosti, a pokud na něj nebere zřetel, je pro kočku. Kampak u nás na lidi se svědomím! Uzákoníme-li si je ústavou bez ohledu na to, že spoustě spoluobčanů (a jako z udělání zrovinka těch mocných) se ho nedostává, zadě­lává­me si na malér.

A přesně to se stalo. O svědomí by se dalo mluvit, kdyby nějaký poslanec občas se svou stranou nehlasoval pro nějaký zákon. Pokud se však s jeho svědomím neslučuje sama příslušnost ke straně, za kterou byl zvolen, měl si to s ním vypořádat ještě před volbami, a ne vzápětí po nich. Ale když už se jeho svědomí probudí s takovým zpožděním, pak může s ohledem na vůli občanů, kteří ho do parlamentu vyslali, jedině odstoupit. Všechno ostatní je hanebnost, největší hanebnost pak je zpronevěřit hlasy voličů a přeběhnout do protějšího tábora. Pohanka s Melčákem mohou doufat, že na ně dějiny zapomenou (ostatně už skončily, a oni jsou tu dál). Daleko větší problém je to, že podle české ústavy je hanebnost, kterou provedli, stvrzena jako projev ryzího svědomí. A prý je to v pořádku, tvrdí ústavní právník.

To ledaže by slova už neměla žádný smysl, nebo ho směla měnit podle zrovna převládající politické vůle! (Pravda je dialektická: pamatujete?) Nevycházím z úžasu, když poslední dobou sly­ším právníky, jak se před možnou kritikou nejprve skryjí za právní esoterismus („mluvím tu jako právník, tomu vy nemůžete rozumět“), a vzápětí zaujímají vyhraněná politická stanoviska, která se s odkazem na tajemnost práva mají jevit jako nenapadnutelná. (Konkrétně: televizní výkon p. Coufala po prvním Salichovově verdiktu.) Neměli tak rychle zapomínat Marxe, protože právě jeho fantoma se jim daří vyvolat. To, jak čarovali s Čunkem, nejenže tomuto politikovi pověst nenapravilo: ono mu ji to už nenapravitelně zničilo. Cožpak je u nás to, že někdo (snad) není zlo­činec, dostatečnou kvalifikací pro vstup do vlády? Všichni přece viděli, jak si počínal, jakým způ­sobem se snažil řešit jednu kritickou situaci. Bylo to snad tak dobré, že bychom mu chtěli svěřit správu svých věcí?

Počínání justice v Čunkově věci je něco horšího než ta věc sama. Působí tak, jako by se strážci práva snažili dokázat a potvrdit, co vždycky tvrdili marxisté: že demokratická justice se na­venek tváří jako rovná a objektivní, ale ve skutečnosti je třídní. Zkuste to teď nějak vyvrátit! Paní Vesecká by se měla prosazovat raději v reklamě na kouzlus mňamózus, do justice je jí škoda. Vůbec nezávidím Ústavnímu soudu, když má v takové magorii posuzovat páně Topolánkův špat­ně poskládaný batoh. Naši volení zástupci kdovíkoho, hnáni svým ryzím svědomím nebo nějakou podobnou hanebnou pohnutkou, mohli stokrát odhlasovat zákaz třídního boje: co je to naplat, když ho teď — arciže ve jménu majetné třídy — znovu vyhlásili? Opakem třídního boje je přece sociální solidarita. Ten, kdo tuto solidaritu podkopává, třídní boj samozřejmě obnovuje. A Ústav­ní soud by měl tuto válku potvrdit, zrovna ve chvíli, kdy si justice tak zbytečně zkazila renomé?

Teď by se hodila slova, která by pořád měla nějaký smysl!

Václav Jamek

Obsah Listů 1/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.