Alena Wagnerová

Nevyzpytatelné cesty produktu

Když mi na počátku devadesátých let bylo nabídnuto místo v projektu Institucionalizace demokratických struktur v postsocialistických zemích, cítila jsem se tím značně polichocena. Konečně chtěl někdo využít mé kompetence, dané zkušeností života v obou politických systémech, které Evropu na čtyřicet let rozdělily. Vzápětí se ovšem před mým vnitřním zrakem objevily i vlhké zdi sklepa našeho domu. Pracovní poměr s pravidelným měsíčním platem mi teď otevřel reálnou šanci uskutečnit jeho už léta plánovanou asanaci.

Výsledkem našeho projektu, jeho produktem, jak se tomu teď říkalo, měla být empirická srovnávací studie symbolicky integrativních mobilizačních strategií nových politických aktérů ve třech zvolených postsocialistických zemích – Polsku, Maďarsku, České republice a Slovensku.

Poté, co byl návrh projektu přijat, jak se také dalo očekávat při aktuálnosti daného tématu, a jeho financování zajištěno, mohl náš tým začít pracovat. Ani já jsem nelenila a pověřila známou a osvědčenou stavební firmu v místě svého bydliště vypracováním plánu asanace našeho sklepa.

Naši pracovní skupinu tvořili samí příjemní lidé, kteří se vyznačovali tak vysokou úrovní abstraktního myšlení, že před tím musela kapitulovat každá realita. Započatá práce na projektu se nám dařila a také pověřená stavební firma rychle vypracovala projekt asanace našeho sklepa a obdržela ode mne zakázku práci provést.

Když jsem vypracovala první studii o dekomunizačních strategiích a jejích aktérech, začali už pracovníci stavební firmy hloubit příkop kolem obvodních zdí našeho domu a provedli to tak důkladně, že se přitom zhroutilo schodiště vedoucí ke vchodu. To mne ale ani v nejmenším nerušilo v aktivní účasti na často bouřlivých diskusích o roli symbolické politiky při vytváření demokratických struktur v bývalých socialistických zemích. Čím hlouběji ovšem náš tým pronikal k jádru problému, tím víc jsem si začala uvědomovat, že moje vědecké vybavení už nedostačuje požadavkům doby.

Během mého studia nám bylo vštěpováno, že vědecká práce spočívá v potvrzení nebo vyvrácení na začátku práce stojící hypotézy. A cíl vlastní výzkumné práce spočívá v tom výchozí hypotézu řadou pokusů a analýz buď potvrdit, nebo vyvrátit. Poznání, ne výsledek je cílem vědecké práce, opakovali donekonečna naši učitelé.

Mezitím se ale věda zřejmě vyvinula do té míry, že cílem vědeckého výzkumu už nebylo přezkoumat platnost výchozí hypotézy, či ji vyvrátit, ale celá námaha badatelské práce spočívala v tom ji potvrdit a nalézt k tomu odpovídající důkazy. Tento způsob práce se označoval jako výsledkově orientovaný a to, čemu se dřív říkalo výsledek, se teď označovalo jako produkt. Jestliže se vědeckému pracovníkovi nebo pracovníkům nějakého projektu nepodařilo výchozí hypotézu potvrdit, bylo to chápáno jako jejich odborné selhání a cíl projektu jako nesplněný, což pro ně mohlo mít dalekosáhlé nepříjemné důsledky, když se ucházeli o podporu pro další projekty.

Brzy se ukázalo, že také pro náš projekt zvolený výkladový rámec neodpovídá skutečnostem ve zkoumaných zemích a teorie, na níž byla jeho koncepce založena, nebyla pro zkoumání daného tématu vhodná. Náš úkol teď spočíval v tom zkoumané skutečnosti interpretovat tak, aby zvolenému výkladovému schématu projektu odpovídaly. „My si přece nemůžeme vůči nadaci dovolit východisko našeho projektu nepotvrdit,“ starali se mí kolegové. „To by znamenalo úplné fiasko.“` Největší starost jim přitom působilo, že prodloužení projektu bude zamítnuto a oni už sotva někdy po tomto neúspěchu dostanou podporu pro nějaký projekt nový.

Práce na asanaci našeho sklepa naproti tomu i přes krizi, do níž se dostal náš projekt, zdárně pokračovaly. Kolem základů domu už byla položena drenáž a dělníci právě začali obvodní zdivo natírat térem a ohazovat izolační omítkou.

Ale i s projektem nakonec všechno dobře dopadlo. Při jeho kontrole vedením nadace byly naše dosavadní výsledky, tedy náš meziprodukt, pozitivně zhodnoceny a pro jeho pokračování uvolněny další finanční prostředky.

Má situace v týmu byla ovšem stále obtížnější. Víc a víc se ukazovalo, že mi chybí dostatečná vědecká výbava k tomu, abych poměry v naší zemi dokázala interpretovat tak, jak si to vyžadovalo zadání projektu. To všechno dovedli moji kolegové daleko lépe než já.

Práce na izolaci našeho domu se pomalu chýlily ke konci, když jsem se rozhodla vyvodit ze své nedostatečnosti důsledky a z projektu odejít. Moji kolegové to přijali s lítostí i ulehčením.

Přibližně o rok později, asanace našeho domu byla v té době už dávno úspěšně ukončena a vlhkost ve sklepě začala viditelně ustupovat, jsem byla neočekávaně požádána redaktorkou sociologické revue, abych v čísle věnovaném hodnocení transformačních projektů recenzovala jednu z prací, která se zabývala srovnáváním demokratizačních procesů během Pražského jara a Sametové revoluce.

Byla to po všech stránkách špatná práce. Protože jsem nechtěla mladé vědkyni uškodit, navrhla jsem redaktorce revue práci raději vůbec nerecenzovat. „Ale jen to klidně strhejte,“ řekla redaktorka, když jsem jí vysvětlila svůj problém. „Osmdesát procent prací o transformaci za nic nestojí. Samá makulatura,“ dodala ještě s lehkým pohrdáním, jako by mi tím chtěla dodat odvahy.

Dnes, víc než deset let po mém odchodu z projektu jsou práce o transformačních procesech v postsocialistických zemích, na které bylo na počátku devadesátých let vynaloženo tolik finančních prostředků, už dávno zapomenuty, odloženy v odpadním koši společenských věd.

Sklep našeho domu je ale tak suchý, že jsem v něm mohla bez obav deponovat materiál, který mi zbyl z projektu. Měla snad být úspěšná asanace našeho sklepa konečným produktem našeho tehdejšího vědeckého snažení?

Alena Wagnerová (1936) je spisovatelka a publicistka.

Obsah Listů 1/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Wagnerová

Nevyzpytatelné cesty produktu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu