Václav Klusoň

Obdivuhodné odměny obdivuhodným manažerům

Nedávno jsme se dozvěděli o mimořádně vysokých odměnách vrcholových pracovníků polostátní společnosti ČEZ. Dočetli jsme se, že v rámci motivačního programu firmy, založeného na udělování akciových opcí, si celkem třináct manažerů přišlo na částku 1,1 miliard Kč čistého. Největší podíl z této částky získal předseda představenstva Martin Roman – 677 milionů korun (kromě základního platu, který údajně činí 170 milionů Kč ročně). Výnosy dalších dvanácti manažerů plynoucí z tohoto programu se pohybují od 20 do 47 mil. Kč. Důležité je připomenout, že stimulační program byl vypracován v roce 2001, tedy za sociálnědemokratické vlády a v době, kdy nikdo z dosavadních členů představenstva nebyl ve funkci. Důležité je, že vysokých odměn nebylo dosaženo podvodným chováním, manipulací tržeb a zisků v zájmu růstu tržních cen akcií, jak tomu bylo ve všech případech velkých finančních skandálů amerických společností typu ENRON či WorldCom. na přelomu století. Právě naopak: ceny akcií ČEZ rostly především v důsledku růstu cen elektřiny a zřejmě také díky některým úspěšným strategickým rozhodnutím současného vedení. V této souvislosti se mluví o úspěšných privatizacích v Rumunsku, Polsku a Maďarsku a připravovaných projektech nejen u nás, nýbrž i na Slovensku a v Bulharsku. Z těchto hledisek zřejmě nelze management ČEZ označit za neúspěšný, právě naopak.

Úspěšné řízení a neúměrně vysoké odměny jsou dvě různé věci, a proto tolik rozpaků nejen ve veřejnosti, nýbrž i mezi politiky. Mně nejvíce zajímala reakce ČSSD, tedy vládní strany v době, kdy byl motivační programu ČEZ vypracován a schválen. Z tohoto hlediska mně zklamalo velmi rozpačité vyjádření Zdeňka Škromacha, který se obrátil na Martina Romana, aby „vystupoval citlivěji vůči těm, kteří vlastně platí výnosy ČEZ a kdy cena energie prudce roste…“ Nic o spoluodpovědnosti strany za to, kdo byl delegován do tehdejší dozorčí rady, jak kvalifikovaně si počínal – byl víc politikem než odborníkem? Velmi ostře se vyjádřil Martin Bursík, který ovšem tvrdil, že takové odměny nejsou nikde na světě, což není pravda. Kritické a rozpačité byly i reakce některých politiků ODS, snad kromě Petra Gandaloviče, který žádný problém nevidí. V reakcích jsem však postrádal hlubší zamyšlení nad smyslem a účelností takových odměn a případně nad jejich regulací.

Německo a USA

V sousedním Německu zveřejnili příjmy šéfa společnosti Porsche W. Wiedekinga, které za loňský rok činily v přepočtu kolem dvou miliard Kč. (Celkové příjmy deseti nejlépe placených šéfů německých společností se v loňském roce pohybovaly od 114 do 357 mil. Kč.) Zajímavé bylo stanovisko kancléřky Angely Merkelové, která použila u nás již vesměs odporného výrazu „sociálně-tržní hospodářství“, když prohlásila, že lidé musejí mít pocit soudržnosti, jinak tento systém nebude fungovat. Spolkový prezident Horst Köhler zase hovořil o „kultuře střídmosti“ a vyzval německé vrcholové manažery, aby si uvědomili, že by měli představovat veřejnosti jakési hodnotové vzory. Sociální demokraté využili situace k prosazení minimální mzdy poštovních doručovatelů a vyslovili se pro přijetí obecných pravidel, podle nichž by byly vypláceny odměny nejvyšších představitelů německých firem, omezeny tzv. zlaté padáky apod.

Skutečně velmi vysoké odměny a platy mají však vrcholoví řídící pracovníci v zemích, v nichž je vlastnictví firem rozptýleno a kde také v důsledku toho jsou kapitálové trhy velmi rozvinuté a likvidní. K těmto zemím patří Velká Britanie, především však Spojené státy. Naopak země s koncentrovanějšími vlastnickými systémy vykazují vesměs podstatně nižší úroveň odměn vrcholových manažerů korporací. Ukažme si to na USA. Zde se v celém poválečném období až do počátku 80. let pohyboval poměr celkových příjmů vrcholových řídících pracovníků korporací k průměrným mzdám na třiceti až čtyřicetinásobku násobku. Počátkem 80. let se podíl začal zvyšovat a svého maxima dosáhl kolem roku 2000, kdy se průměrná roční mzda amerického dělníka rovnala částce, již si prezident společnosti, v níž byl dělník zaměstnán, vydělal za jediný den! Tento trend potvrzují i další zdroje. Tak kupř. průměrný celkový příjem prezidenta společnosti souboru S&P 500 (počet společností, za něž se tento burzovní index počítá) činil v roce 1970 asi třicetinásobek průměrné mzdy dělníka. Avšak v roce 2002 se tento poměr zvýšil na 570. Celkové příjmy (včetně akciových opcí) dvaceti nejvýše placených prezidentů amerických společností v roce 2003 se pohybovaly v rozmezí 0,8 mld.–3,8 mld. Kč (v přepočtu podle tehdy platného kursu dolaru), přičemž průměrný příjem činil 1,3 mld. Kč. Hlavní zásluhu na těchto příjmech měly akciové opce, neboť základní platy včetně prémií činily jen kolem 15 % celkových příjmů. Pro porovnání: celkové odměny šéfů největších mimoamerických společností za rok 2002 v první desítce se pohybovaly v rozmezí od 132–420 mil. Kč. Byly tedy oproti americkým podstatně nižší. Důležité je, že vysoký podíl akciových opcí v celkových odměnách svádí mnohé manažery k podvodným finančním a účetním manipulacím, jejichž cílem je zvyšování zisků a očekávání investorů stran růstu tzv. hodnoty pro akcionáře (přírůstek tržní ceny akcie + dividenda). Cílem managementu je v tomto systému odměňování zajistit plynulý a znatelný růst cen akcií, což jim zajišťuje vysoké výnosy akciových opcí. Nezákonné manipulace tohoto druhu proto byly hlavní příčinou finančních skandálů některých amerických korporací. Důležitou roli sehrálo i to, že opce nemusely být zahrnovány do nákladů společnosti.

Zvláštní kartel

Celkový obraz, který tato data skládají, v mnohém užaslém čtenáři navozuje otázky plynoucí nejen ze „závistivého srovnávání“, nýbrž i z postulátů sociální spravedlnosti, resp. z nespravedlnosti; tak propastným rozdílům nemohou samozřejmě odpovídat stejně propastné rozdíly ve výkonnosti, kvalifikaci, v zásluhovosti a konečně ani v sociální odpovědnosti, porovnáme-li vrcholové manažery kupříkladu s lékaři, s vědci, vysokoškolskými profesory, inženýry apod. Proto každá obecnější úvaha o oprávněnosti či neoprávněnosti vysokých odměn je na místě, přičemž je dobré vyhnout se laciným závěrům.

Za jakých podmínek takové na první pohled neuvěřitelné příjmy vznikají? U manažerů je nasnadě i rychlá odpověď: vysoké příjmy vznikají v podmínkách „manažerského trhu“. Tak na to alespoň kdysi odpověděl významný americký ekonom, který tomuto trhu připisoval i mechanismus odměňování, spočívající v soutěžní tržní kapitalizaci očekávaných výsledků manažera. Pro nás však stojí za povšimnutí, že zároveň odmítal, aby se manažeři podíleli na zisku a kapitálu firmy. Podle něj nejsou nikým jiným nežli jen velmi dobře placenými zaměstnanci. Nejsou především vlastníky – jen jim zisk právem náleží. Podle dalšího amerického ekonoma je absurdní myšlenka, „že by se nenašel kvalitní řídící pracovník, který by byl ochoten pracovat třeba jen za 2 miliony dolarů místo 20 milionů, nebo dokonce šesti set“. Odpověď je nasnadě; samozřejmě našel a kandidátů by bylo i více, možná lépe kvalifikovaných a inovačně velmi zdatných. Problém je ovšem, že se tito lidé, pokud za sebou nemají praxi v nejvyšších funkcích, do užšího výběru nedostanou. Prezident jedné americké korporace se vyjádřil, že základním pravidlem, které uplatňují při výběru ředitelů je, že do funkce nemůže být jmenován nikdo, kdo se již nenachází na vrcholu řízení vlastní společnosti. „Pokud takové postavení nemá, nemůže být členem naší správní rady,“ řekl a pokračoval: „Nezajímá mě, jak je schopný… členy naší rady, tak jak je dnes vytvářena, mohou být jen vrcholoví řídící pracovníci… Lidé tohoto druhu jsou nekontroverzní, přátelští, sympatičtí a srdeční, protože rozumějí systému… žádný buřič se proto členem výboru nestane…“ Citát se týká výběru členů ředitelského výboru, ovšem přinejmenším stejně „přísná“ kriteria se uplatňují i při výběru výkonných vrcholových pracovníků. Potom ovšem takový „manažerský trh“ není trhem soutěžním, nýbrž trhem představujícím „… uzavřený samoobnovující se mechanismus manažerské ,aristokratické‘ vlády, uzavřenou skupinu, do níž z nižších pater řídící hierarchie má šanci proniknout jen málokdo“.

Trh neodměňuje, trestá neúspěch

Uzavřených okruhů, jakýchsi profesních kartelů, je ovšem víc a týkají se i dalších významných skupin, advokátů, notářů, některých zaměstnanců finančních institucí, poradenských a auditorských firem apod. Na těchto „trzích“ působí jakýsi princip „ozubeného soukolí se západkou“, které propojuje pracovníky dané profese ve více odvětvích a které zná jen pohyb „vpřed“, nikoliv „vzad“. Ceny poskytovaných služeb jsou pak v rámci takových „kartelů“ závazné. Mechanismus je nastaven jen na zvyšování odměn, západka brání snižování. Nářky, že takový model je až křiklavě „sociálně nespravedlivý“, jsou málo platné. Pokud v daném případě jde o skutečný trh, pak je to dvojnásobně nemožné – trh jako takový není sociální institucí ke spravedlivém odměňování účastníků. Trh neodměňuje za zásluhy a za vynaložené úsilí, nýbrž pouze trestá neúspěch. Klást otázku „spravedlivého“ odměňování ve spojitosti s výsledky dosahovanými na soutěžním trhu, svědčí o nepochopení funkce tržních mechanismů. Soutěžní trh není nástrojem spravedlnosti, jak ji běžně chápeme. Úpadek může postihnout nejen neschopné a lajdáky, nýbrž i ty, kteří vynaložili nezměrné úsilí, um a důvtip. Naopak úspěch mohou mít třeba jen průměrní nebo podprůměrní a nepoctivci. Spontánní tržní proces je něco jako loterie, a přitom loterii nikdo jako sociálně nespravedlivou neoznačí. Sociální spravedlnost nelze tedy v tomto případě chápat jako odpovědnost někoho (kupř. státu) za to, že každý dostane to, co si vzhledem k vynaloženému úsilí, dovednosti a nákladům zasluhuje, co mu „právem“ náleží. Tedy že je někdo, kdo v rámci tržních vztahů vyrovná případné „nespravedlivé“ rozdělení majetku a důchodů, k němuž nutně dochází.

Tržní mechanismus jako takový samozřejmě produkuje rozdíly v důchodech a v majetku. Jsou-li rozdíly velké či extrémně vysoké, z hlediska sociálního a politického smíru nebo spokojenosti ve společnosti to představuje problém. Vysoké důchody vedou k akumulaci bohatství a v každé zemi zvyšují nerovnosti v rozdělení důchodů a majetku. Velikost nerovností se pak projevuje na charakteru ekonomického rozvoje země a na klimatu, v němž se utvářejí sociálně ekonomické vztahy obyvatel. K jejímu měření se používá tzv. Gini-koeficientu, jehož hodnoty se pohybují v intervalu <0;1>. Minimální hodnota vyjadřuje absolutní rovnost, maximální hodnota absolutní nerovnost rozdělení. Je zajímavé porovnávat hodnoty koeficientu jednotlivých zemí se stupněm jejich rozvoje či bohatstvím. Ukazuje se, že rozvinuté země vykazují hodnoty kolem 0,30 (Francie 32,7, Německo 30,0 Anglie 36,8, a Itálie 27,3). Zdá se, že čím bohatší společnost či země je, tím rovnoměrnější má rozdělení. Daně a dobročinné aktivity totiž posunují rozdělení důchodů k větší rovnosti. Důležitý je pak charakter zdanění; progresivní zdanění podporuje rovnost, naopak plošná, jednotná sazba daně ji zeslabuje.

A co stát?

Na úrovni firem a korporací je tedy v tržní ekonomice regulace vysokých příjmů, a to i příjmů manažerů, značně omezená či zcela nemožná; rozhodně neumožňuje uplatňovat hlediska sociální spravedlnosti. V tomto ohledu má podstatně větší prostor pro regulaci stát, především v rámci daňové politiky. Jde zejména o progresivní stupnici u daně z příjmů. Taková daň je založena na principu relativně stejné oběti. Její progrese musí však být stanovena tak, aby neohrožovala zájem o výkonnost a podnikavost. Velmi vysoké příjmy, o nichž je zde řeč, jsou však jiná kapitola a zde případně i velmi vysoká míra zdanění může být na místě. Velmi vysoké příjmy lze řešit také jinými způsoby.

Rakousko uplatňuje pro zdanění příjmů fyzických osob progresivní stupnici v rozmezí od 0 do 50 %. Důchody do 10 000 eur nejsou zdaněny. Rovněž v Belgii se sazby této daně pohybují od 25 do 50 %. V Dánsku je příjem fyzických osob zdaňován v rozmezí 5,5–15 %. Zároveň je však tento příjem zdaňován i územními samosprávami, a to odlišnými a poměrně vysokými sazbami. Finsko uplatňuje progresivní stupnici v rozmezí 10,5–33,5 %. V Holandsku je příjem ze zaměstnání a bydlení zdaňován sazbami od 34 % do 52 %. V Německu není zdaněn příjem do 7664 eur, nad tuto hranici se sazby pohybují od 15 do 42 %. Kromě toho je uplatněna pětiprocentní tzv. přirážka solidarity. Progresivní stupnice uplatňovaná v Itálii má čtyři sazby od 23 do 43 %. Španělská stupnice má dokonce šest sazeb a nejvyšší činí 45 procent. Ve Švédsku podléhají progresivní dani vybírané státem jen velmi vysoké příjmy (od 298 600 SEK výše). Tuto daň platí tedy jen bohatí. Naproti tomu všichni platí jednotnou municipální daň ve výši 31,5 %. Ve Velké Británii, kde jsou do zdanitelných příjmů zahrnovány i penze, jsou sazby stanoveny v rozmezí 10–40 %. V USA má progresivní stupnice šest sazeb v rozmezí od 10 do 35 %. Kromě toho zdaňují příjmy fyzických osob v různé výši i jednotlivé státy, většinou v průměru 5–7 %, avšak i výše; kupř. Montana 11, Rhode Island 25 %. (European Tax Handbook 2005).

Uplatnění progresivní daně z příjmů fyzických osob je ovšem závislé na sociálním cítění obyvatelstva, voličů. U nás byla v rámci finanční reformy v roce 2007 progresivní stupnice zrušena a nahrazena jednou sazbou, a to bez valného zájmu občanů a dokonce téměř bez zájmu ekonomů! Tyto otázky jsem poněkud rozebral ve třech statích (Literární noviny 2007, č. 18 a 26, Listy 4/2005). Význam vysokých, dokonce v určité míře „konfiskačních“ sazeb progresivní stupnice může být právě u velmi vysokých příjmů obrovský, bez ohledu na to, jak bylo příjmů dosaženo. S jejich velkým významem ovšem kontrastuje poměrně vlažný zájmem o tyto otázky, zejména u politiků.

Strmost progresivní stupnice či její vysoké sazby u velmi vysokých příjmů by zajisté bylo možno poněkud „ubrousit“ třeba zavedením horního limitu. Zároveň by však musela být přijata zásada, že každá vyplacená odměna za práci – bez ohledu na to, v jaké formě je vyplácena – musí být zdaněna. Pokud velmi vysoký příjem nemůže být zdaněn, nesmí být vyplacen a prostředky zůstanou akcionářům. Při uplatnění takového pravidla by ovšem musela být zrušena nezdanitelná pásma i pro velmi nízké příjmy – každý občan, bez ohledu na to, že pobírá jen velmi nízkou, podprůměrnou mzdu, se podílí na veřejných statcích, jež stát poskytuje, a je proto žádoucí, aby na ně, třeba jen symbolickou částí, přispíval. Naproti tomu vysoké příjmy, jež překračují nějakou nejvyšší, mezní sazbu progresivní stupnice, by nemohly být vyplaceny, a zůstaly by proto vlastníkům, resp. akcionářům firmy. V tomto případě by profitující stranou nebyl stát, nýbrž vlastníci. Daňová soustava by nemohla být označena za nástroj konfiskace poctivě nabytých příjmů, nýbrž za nástroj, pomocí něhož i vlastníci musejí uplatňovat režim tvrdého rozpočtového omezení vůči všem svým zaměstnancům, tedy i vůči vrcholovým manažerům. Byl by to i jistý příspěvek ke „kultuře střídmosti“, o níž hovořil německý prezident. Předtím by ovšem bylo nutno vyrovnat se s námitkou pravicových voličů, že jediným cílem našich bohatých jsou investice, nikoliv nadměrná a plýtvavá spotřeba.

Závratně vysokých důchodů a rozsáhlého majetku je ovšem možno dosíci i porušováním základních etických pravidel a právních norem, ostatně i v USA. Nemluvě o privatizaci v postkomunistických zemích. Ve všech těchto případech je nanejvýš žádoucí, aby stát proti provinilcům rázně zakročoval. Prokázané nezákonné činy by měly být postihovány i vysokými majetkovými sankcemi, propadnutím velké části nebo celého majetku. O tom se však sotva politik odváží vůbec uvažovat.

Pokrok v pasivitě?

Snadno lze doložit, jak velký odpor účtování opcí do nákladů mocné americké podnikatelské kruhy ještě na počátku tohoto století kladly. Mezi odpůrci změn účtování opcí byli i lidé blízcí prezidentovi Bushovi. Přesto, nebo spíše proto, byla tato otázka předmětem velmi seriozního výzkumu, jehož výsledky musely být vzaty v úvahu. Nakonec ke změně v roce 2005 došlo. Tím se odstranila jedna z překážek nápravy chování vrcholových pracovníků amerických korporací. A právě zde se nabízí srovnání s poměry u nás. V rámci reformy veřejných financí došlo ke zrušení progresivní stupnice daně z příjmů fyzických osob, a to na základě velmi chatrných argumentů, které podle mého přesvědčení plně neobstojí ani v rámci liberálního ekonomického myšlení. Přesto naprostá většina ekonomů k reformě mlčela. Nebudu rozvádět příčiny. Postačí, když si čtenář všimne podstatného rozdílu mezi naší a americkou ekonomickou scénou. Je třeba si vzít poučení i z toho, že některé nástroje odměňování byly v mnohých amerických korporacích nepochybně jednou z hlavních příčin podvodných praktik vrcholových manažerů. Ty na přelomu století vyústily ve vážná selhání mnohých amerických i některých evropských korporací s následky. Pokud by se takové skandály šířily, mohly by ohrozit stabilitu celého systému. U nás mají skandály jinou podobu a jiné příčiny. Jsou především důsledkem velké koncentrace vlastnictví firem a nízké rozvinutosti kapitálových trhů. Přesto nejsou příčiny hlouběji zkoumány.

Ať jsou rozdíly mezi jednotlivými systémy jakkoliv velké, ve všech by mělo platit, že úspěchem není jen dosahování zisků, nýbrž třeba i záchrana lidského života, návrat zdraví nemocnému, pokrok ve vzdělání, v morálce, kultuře atd. Všichni, kdo se o takový pokrok mimořádně zaslouží, by měli být i mimořádně odměněni. Tím by nevznikla rovnostářská společnost – vynikajících jedinců je a pořád bude poměrně málo. Trh jako takový ovšem nemůžeme zavádět do všech odvětví lidské činnosti.

Václav Klusoň (1926) je ekonom.

Obsah Listů 1/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Klusoň

Obdivuhodné odměny obdivuhodným manažerům

Německo a USA

Zvláštní kartel

Trh neodměňuje, trestá neúspěch

A co stát?

Pokrok v pasivitě?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu