Antonín Rašek

Co nás nejspíš nemine v roce 2008

Rok prezidentské, senátních a krajských voleb. Dojde i ke změně v Bankovní radě ČNB. Ostrými střety se budou vyznačovat senátní a krajské volby. Opozice chce v horní komoře zlomit absolutní většinu ODS – kdyby se dostala k moci, modrý Senát by jí mohl komplikovat vládnutí. Velký zápas svede opozice o pozice v krajích, kde dosud dominuje ODS. Mnoho Čechů má pocit, že v roce 2008 jako roce „osmičkovém“ se bude dít něco vážnějšího, ba možná historického. V každém případě lze očekávat zvýšenou občanskou aktivitu. Konečně to naznačovaly i události kolem výročí „křišťálové noci“. Poprvé se neonacisté setkali nejen s policií, ale i občanským odporem. A někteří lidé budou chtít změnu za každou cenu, třeba přesně nevědí jakou.

Nebudeme se příliš mýlit, když jako základní příčinu uvedeme narušení sociálního smíru, a to zvláště pro nezvládnutou tzv. stabilizační fázi reformy veřejných financí. Nejde jen o to, že se zdražují potraviny, nájemné, elektřina, teplo, voda, jízdné a mnoha jiného, což může přivést další rodiny pod hranici chudoby. Stalo se cosi, co děsí i mnohé liberální ekonomy: má se snižovat deficit veřejných financí, a přitom se snižují daně z příjmu, sociální a zdravotní pojištění. To znamená, že nedojde k předpokládaným úsporám státního rozpočtu, ale obnoví se situace, za kterou současná vláda kritizovala minulou. Vysvětlení je jediné: rostoucí bohatství již dnes bohatých včetně špičkových politiků. Důchodci dostanou přidáno v průměru 346 Kč, premiér a místopředsedové vlády budou pobírat šedesátkrát víc. To dál polarizuje českou politiku i společnost. Dualizace ekonomická přispává k napětí mezi domácím a zahraničním kapitálem: dividendy odcházejí do zahraniční a nejsou reinvestovány u nás.

Politický a ekonomický vývoj vážně poznamená i jednotlivé osudy. Třeba jednoho třicetiletého výzkumného pracovníka: „Firma mi dostaví a předá byt. Tím se zařadím do čím dál početnějšího zástupu statusové střední vrstvy, která má k dispozici vlastně veškerý materiální komfort – auto, byt, vybavení, nějaké prostředky na vlastní záliby, zábavu i trochu cestování. Podstatné však je, že tato skupina se při pohledu z druhé strany vyznačuje naprostou závislostí, zranitelností, a tedy také vydíratelností konzumním samopohybem a sociálně politickým establishmentem (banky, pojišťovny, úřady, zaměstnavatelé), který tomuto samopohybu slouží. No a pro tuto skupinu bude v roce 2008 nejdůležitější nikoli to, co se stane, ale starost o to, aby se nestalo nic, co by takového člověka vyhodilo a vyřadilo z centrifugy tohoto samopohybu. A děs z toho, že se to může stát docela lehce.“

Mnozí jsou začátkem reformy zdravotnictví nejen roztrpčeni, ale i zaskočeni. Navíc si celý život platili pojištění a nyní se dozvídají, že je to málo, bude potřeba důchodová reforma. Stejně tak s pojištěním zdravotním. Přibyly poplatky, i když ústava počítá s bezplatnou zdravotní péčí. K čemu ústava, když se neplní? Konečně podobně s referendem.

Platby ve zdravotnictví nejsou jenom finanční zátěž, ale i další doklad byrokratizace. Netýká se to pouze výběru, ale i komplikací s neplatiči. Podobné patálie budou mít i rodiče s dětskými přídavky: pořád budou muset někde něco žádat. Nemine rok, aby se nevyměňovaly občanské a řidičské průkazy, pasy… Když se tak shlížíme ve Spojených státech, nestačil by k identifikaci řidičský průkaz nebo pas?

Stručně řečeno vstupujeme do období sílících nejistot a rostoucího napětí. Mnozí chtějí změnu, jež potřebuje sociální zázemí a vedení, ale vrstva, která by se v ní mohla kultivovaně angažovat, se k tomu těžko odhodlá.

Bezradná obhajoba radaru

Po první, tzv. stabilizační fázi reformy veřejných financí a jejím pokračování bude nejspíš dalším jablkem sváru dislokace radaru americké protiraketové obrany. Vláda je sice sebejistá, že jej obhájí, ale moc pro přesvědčení občanů neudělala. Je zjevné, že rakety a radar budou bránit Spojené státy, a ne Evropu, protože v tom případě by radar musel být umístěn blíže předpokládaného útočníka, tedy Íránu. A těch raket v Polsku by muselo být mnohem víc, těžko někdo zaútočí několika balistickými raketami. Již nyní jich má s možností zasáhnout např. Turecko a Izrael 1700, z toho 600 zamířených údajně právě na židovský stát.

Zmocněnec vlády Tomáš Klvaňa musí často vyvinout enormní úsilí, aby vysvětlil nekompetentní počínání některých vládních představitelů v komunikaci s veřejností, zvláště v obcích blízko předpokládaného radaru. I on však žije v zajetí domněnky, že hlavní problém s převážně nesouhlasící veřejností je, že se vedení státu nepodařilo ji přesvědčit, správně informovat. Jiný obhájce radaru, první náměstek ministra zahraničních věcí Tomáš Pojar, si zase myslí, že lidem na umístění radaru zas tak moc nezáleží.

Jenže platí zatím domněnka jiná, již publikovaná: čím víc informací dosud převažujícího obsahu a charakteru bude sdělováno, tím se nesouhlas s dislokací zvýší. Je zřejmé, že přesvědčit lidi lze za předpokladu dostatku argumentů pro tvrzení, že ve světě existuje bezpečnostní hrozba, která zdejší radar vyžaduje.

A skutečně existuje? Vládní garnitura při obhajobě radaru musí řešit vážné dilema. Buď je nebezpečí úderu ze strany Íránu skutečně vážné, pak jsou obyvatelé kolem tohoto zařízení skutečně ohroženi, protože útok půjde v první vlně na ně; nebo nebezpečí nehrozí – a proč je potom nutné nákladnou obranu budovat? Lidé se již apriorně staví i k seriózním argumentům nedůvěřivě. Příčinou je například nedoloženost zdůvodnění, pro která Američané zahájili boj v Iráku. Je to příliš krátká doba, než aby se na ten zastírací manévr zapomnělo. Nejednoznačné jsou také informace o íránské hrozbě. Zatímco šéf americké Agentury protiraketové obrany generál Henry Obering posuzuje hrozbu jako téměř bezprostřední, jiní hovoří o dvou až třech letech a objevují se v NATO i úvahy, že Írán může mít balistické rakety s jadernými střelami ohrožujícími Evropu a USA nejdříve v roce 2015. Nebudou-li argumenty přesvědčivější, českou veřejnost se stěží podaří pro radar získat. Není zřejmé, zda dislokaci podpoří všichni lidovci a zejména zelení. Ti podmiňují podporu souhlasem Severoatlantické aliance, která však má summit až v dubnu 2008 v Bukurešti a není velká naděje, že se k tomu explicitně vyjádří. V Evropě se považuje již za vážný problém, že Česká republika a Polská republika neprojednaly dislokaci části americké protiraketové obrany na svém území s Evropskou unií a Severoatlantickou aliancí předem. Vážný problém představuje v této souvislosti nadále Rusko. Důležitý je také vývoj polské politiky vůči němu.

Zahraniční politika

Napjatá domácí politika odvádí pozornost od politiky zahraniční. Ale ta se nedá obejít. Čeká nás příprava na předsednictví v Evropské unii v první polovině roku 2009. Velmi sledované bude čerpání z fondů EU. Tady má koaliční vláda trochu smůlu, její úspěšnost tu stejně jako u státního rozpočtu a kriminality je kvantitativně sledovatelná. Na pořadu dne nadále bude vstup do eurozóny. Česká republika, jejíž vývoz směřuje z 86 % do Evropské unie, si nemůže dovolit neříci jasné slovo. Čekají na to čeští podnikatelé i jejich partneři zahraniční. Bohužel nemá vláda jasno a mnohé již prošvihla. Podobně jsme si zavařili s energetickou politikou, v mnohém závislou na zahraničněpolitických vztazích, která se dá zachránit jen s velkým úsilím. Už léta 2012–2015 mohou být kritická.

Rok 2008 bude bohatý na mezinárodní události, které se dotknou České republiky. V Bukurešti se v dubnu sejde summit Severoatlantické aliance, který bude jednat o jejím rozšíření o některé státy západního Balkánu. Nebude moci opomenout komplikované vztahy s Ruskem a alianční politiku v Afghánistánu a v Kosovu. V Evropské unii převezme 1. července 2008 předsednictví Francie, která chce řešit evropskou obrannou politiku a aktualizovat bezpečnostní strategii EU. Evropská rada by v prosinci 2008 měla změny schválit. Česká vláda, která není záměru příliš nakloněna, bude v nezáviděníhodné pozici. Země EU včetně České republiky budou postaveny před nutnost nebývale rychle přijmout evropskou reformní smlouvu, aby mohla vstoupit v platnost 1. ledna 2009, tj. v den, kdy se bude ČR ujímat předsednictví.

Rusko zvolí v březnu nového prezidenta, který nebude moci opomenout výsledky summitu NATO a vyjádří se k nim. Česká republika jako předsednická země EU bude postavena před úkol dopracovávat významné změny v institucionální struktuře Unie, vždyť od 1. ledna 2009 má být podle reformní smlouvy ustaven post předsedy Evropské rady a – pod jiným názvem – unijní ministr zahraničí. Jakou roli by měla hrát předsednická země v zahraniční politice EU, je zatím otevřené.

Ve Spojených státech bude v listopadu 2008 zvolen nový prezident, který bude postaven před nezáviděníhodný úkol vypořádat se s dědictvím Bushovy éry, a to jak ve vnitřní, tak zejména v zahraniční politice. Česká republika se proto jako předsednická země Evropské unie musí připravit i na náročná jednání o euro-amerických vztazích s novou americkou administrativou.

Antonín Rašek (1935) je sociolog, publicista a spisovatel.

Obsah Listů 1/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Co nás nejspíš nemine v roce 2008

Bezradná obhajoba radaru

Zahraniční politika

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu