Vladimíra Dvořáková

Práce na pravidlech hry

Volby v demokracii bývaly označovány za svátek demokracie. Naznačuje se, že je to chvíle, kdy se projeví svobodná vůle lidu, a není ani tak podstatné, zda je to přímo, či prostřednictvím zvolených zástupců, byť míra legitimity a postavení zvoleného se tím liší. V demokracii mají být volby příležitostí pro hodnocení politiky minulé a také pro soutěžení různých vizí a představ pro politiku budoucí.

Jistě, málokdo si dělá iluze; ani minulost nebyla růžová a v současném medializovaném světě, kdy média politiky nabízejí podobně jako prášky na praní, na hodnocení a perspektivy toho, co volený politik bude dělat, moc místa nezbývá – bohužel nejen v České republice.

Nepřímá volba má určité výhody – přeci jen té špíny a splašků bývá méně, více se jedná v zákulisí, společnost nebývá tak emočně rozdělena, úlitby kandidátů směřují spíše k politickým stranám, neboť není třeba populisticky apelovat na voliče, i když ani populismus nebývá zcela nepřítomen. Dalo by se tedy očekávat, že v prostředí méně politicky zjitřeném bude prostor pro hlubší diskuse a analýzy, které zachytí podstatné otázky a problémy s volbou prezidenta související. Ne že by zde několik pokusů o to nebylo, ale diskuse či diskursy, ať již je vedou novináři či politici, se v naprosté většině případů zcela míjejí s klíčovými problémy výkonu prezidentské funkce, respektive vytvářejí spíše ještě větší zmatek v chápání ústavní role prezidenta.

Podívejme se na několik základních problémů. Především jakákoli diskuse o kvalitě kandidáta by měla vycházet z toho, co z hlediska instituce kandidát může či nemůže činit. Konsolidované demokracie se vyznačují tím, že pravomoci i povinnosti reprezentantů hlavních ústavních institucí jsou jasně dány a obecně přijímány. Pokud nějaký ústavní činitel tyto své pravomoci svévolně interpretuje a přesahuje (což samozřejmě politici dělají rádi), okamžitě narazí – minimálně na ostrou reakci ze strany médií a de facto veřejnosti.

Jak je to u nás? Od počátku samostatné České republiky jsou s prezidentstvím jako institucí problémy. Je zajímavé, že tak rozdílné osobnosti, jako jsou Václav Havel a Václav Klaus, stejně jako tábory jejich skalních příznivců, stejné postoje podporovaly či kritizovaly podle toho, zda jim ta politika vyhovovala, či nikoli. Ale o to přeci nejde. Ofsajd je ofsajd, ať již se tam ocitl někdo ze Sparty nebo Slávie, jinak hra ztrácí smysl. Demokracie má prostě jasně definovaná pravidla a instituce. Nemusejí být dobrá, ale pak tedy musí dojít k jejich změně na základě širokého konsensu a tak, aby předem nezvýhodňovala jednu stranu či předem neurčovala vítěze.

Problém vnímání prezidentova postavení je u nás velký a předvolební diskuse bohužel zmatek ještě zvyšují. Diskutuje se o nejrůznějších postojích kandidátů k nejrůznějším otázkám bez ohledu na to, zda je vůbec v pravomoci prezidenta do těchto otázek samostatně vstupovat. Český prezident je ústavně neodpovědný – z toho vyplývá, že by v zásadě neměl samostatně vstupovat do běžných otázek každodenního vládnutí ani v otázkách vnitřní, ani zahraniční politiky. Václav Klaus si byl tohoto problému před volbami 2003 velmi dobře vědom a také v tomto smyslu ještě jako premiér kritizoval Václava Havla. Jeho výrok „Budu prezident aktivní, nikoli aktivistický“ by jistě stálo za to konfrontovat s pěti roky výkonu prezidentské funkce. Nikdo to u nás podrobněji neudělal – ani nezávislá média, a co je překvapivé, ani opozice.

Ono totiž není tak podstatné, jaký typ reformy podporuje daný kandidát, podstatné je, aby jednoznačně definoval, v jakém případě chce využívat svého práva veta ve vztahu k přijatým zákonům, podle jakých kritérií bude udělovat milosti, zda považuje za podstatné sdělit, proč nejmenuje určité kandidáty na soudce, jak dalece považuje pro sebe za závazné rozhodnutí soudu, jak vnímá úlohu parlamentu, vlády a prezidenta při formování zahraniční politiky. A můžeme pokračovat v mnoha dalších otázkách, které po patnácti letech existence České republiky zůstávají problémem: Jak má postupovat prezident po volbách, jak dlouho může trvat, než je někdo pověřen sestavením vlády?

V roce 1998 to po dohodě ČSSD a ODS řešil návrh na změnu ústavy, bohužel neprošel a zdá se, že mnozí na to zapomněli. Není právě prezidentská volba situací, kdy by se o těchto závažných otázkách mělo diskutovat? Nejde zde o toho či onoho kandidáta, ale o to, že vznikají ústavní zvyklosti, které mohou nyní, ale i v budoucnu přinést mnohé komplikace. Funkce prezidenta by se neměla interpretovat s ohledem na tu či onu osobu, ale tak, aby systém přežil i volbu vysloveně špatnou.

Na druhou stranu je český prezident, pokud ho porovnáme s hlavami státu jiných parlamentních systémů, poměrně silný. Především samostatně, bez závislosti na vládě, jmenuje předsedu i členy Bankovní rady České národní banky. Tím může do značně ovlivnit hospodářskou politiku státu a například i takové otázky, jako je přijetí eura. Zde jsou konkrétní otázky na postoje kandidátů zcela na místě. Pokud vím, takřka nikdo je neklade.

Na závěr drobné zmínky o podobě diskursu, který se zde vede a který je podle mého názoru zcela zavádějící pro veřejnost a zároveň vnitřně rozporný. Je v situaci, kdy prezidenta volí parlament, zbytečné, aby se kandidáti představili voličům, napodobuje se tím jen americký styl kampaně, není nutná žádná veřejná diskuse mezi hlavními kandidáty? Svým způsobem je to bagatelizace role občanů, hraničící s pohrdáním. Prezidenta sice volí poslanci a senátoři, ale ti nemají imperativní mandát, a měli by tedy rozhodovat podle svého vědomí a svědomí. Pak je zřejmé, že se mohou přiklonit k doporučení svých stran, ale stejně tak mohou reagovat na názory svých voličů. Aby to mohli udělat, musejí názory voličů znát. Volič tedy ani v nepřímé volbě není zcela vyšachován – pokud strana volí zcela v rozporu s převažujícím názorem svých potenciálních voličů, ví, že jí veřejnost může v příštích volbách předložit účet. I to je kalkul, který v nepřímé volbě funguje a není ničím nemravným.

Druhá poznámka o onom vnitřním rozporu veřejné debaty: je to morální rozhořčení, že se „kupčí“ s hlasy. Nemám na mysli igelitové tašky s penězi, ale prosazení určitých politických cílů určité politické strany. V našem případě jde o dvě politické strany, jejichž postoj může být klíčový, pokud pomineme možnost „nedisciplinovaných“ poslanců hlavních politických stran.

KDU-ČSL chce prosadit vyrovnání státu a církví, případně smlouvu s Vatikánem, a KSČM chce v zásadě příslib, že se s ní ve všech aspektech vládnutí bude zacházet jako s každou jinou politickou stranou. Z politologického hlediska jde o klasickou situaci otevření jistého okna pro konkrétní politiku (policy window). Pro určitý problém, který v rámci běžné konstelace politických sil nelze řešit, protože další političtí hráči na něm nemají zájem, se najednou na krátkou chvíli otevře šance, jak ho vyřešit, a přitom jde o klíčový problém dané politické strany, jejíž členové (případně i další voliči) to velmi ocení. Nejde o otázku morálky, jde o využití situace. Zužitkování „oken“ je běžnou součástí politických vyjednávání a je dobré, aby to veřejnost věděla. Volič sám pak v dalších volbách rozhodne, zda prosazení oněch cílů ocení, či naopak potrestá.

A snad jen poslední poznámka. Doufejme, že při dalších prezidentských volbách se již nesetkáme s názory, že je nedůstojné stavět protikandidáta, protože ten náš kandidát je „zasloužilý“. Toto déjŕ vu je podstatné nejen pro psychology, ale i pro politology. Ukazuje, že určité stereotypy myšlení přetrvávají bez ohledu na politické preference. A to by skutečně mělo být to největší varování.

(V jiné verzi psáno také pro ČRo 6.)

Vladimíra Dvořáková (1957) je politoložka.

Obsah Listů 1/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Vladimíra Dvořáková

Práce na pravidlech hry

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu