Jiří Vančura

O poslušných i vzpurných

Představa, že letopočty končící osmičkou jsou pro český národ velmi významné až osudové, je sice zábavná, ale vážně ji přijímat nelze. Mnohé přelomové události v letech, která končila jinak, dokazují, že dějiny a numerika se spojovat nedají. Přesto je letošní rok označován jako datum s velkým obsahem jubilejí, a ta budou postupně připomínána a publicisticky vytěžována.

První z takových příležitostí, 5. leden, kdy před čtyřiceti lety byl z trůnu prvního tajemníka ÚV KSČ sesazen Antonín Novotný, minula bez zvláštní pozornosti. Právem i neprávem. Změnu na samém vrcholu moci sice tehdy každý zaznamenal, ale velký význam jí přikládán nebyl. V jednom z prvních průzkumů veřejného mínění, sociologického nástroje, který se po letech a na nedlouhý čas objevil, devět z deseti dotázaných uvedlo, že se nic nezmění, že to všechno už tady bylo. Pokud je dnes osmašedesátý rok označován za pouhou „půtku mezi komunisty“, bezprostředně po památném „lednovém zasedání“ to tak bylo. Jenže už o dva týdny později vyjádřilo jistou naději na změnu k lepšímu devětačtyřicet procent respondentů.

Poněkud zřetelnějším připomenutím Pražského jara bylo výročí dne, kdy se upálil student Jan Palach, zatímco československá revolta 1968 tehdy už do značné míry končila. Leccos jsme se dověděli. Herec a nedávný několikadenní ministr na vzpomínkovém shromáždění vyslovil svou hrdost nad národem, jehož mládež je odhodlaná k nejvyšším obětem. A před Palachovou bustou slíbil předseda vlády, že učiní všechno, aby se ta zlá doba neopakovala, čímž odvalil z našich srdcí nejeden kámen.

Pozoruhodný je tak pouze názor Jakuba Trojana (v rozhovoru s Patrikem Eichlerem, LtN 3/2008), evangelického faráře, který Palacha na Olšanských hřbitovech pohřbíval. Podle jeho vyjádření bude odkaz této oběti krátkodobý, bude-li vnímána pouze politicky, jako stvrzení obecného požadavku na odchod okupačních vojsk nebo vystoupení proti okupantské tiskovině Zprávy. Palach nás považoval za hodny takové oběti, tvrdí Jakub Trojan. Palachova oběť je pozitivním poselstvím. Říká vlastně: myslím na vás, tímto činem vás neviditelně zavazuji, abyste své síly a um vynakládali pro cíle, které vás přesahují. Ponechme stranou úvahy, kolik ze statisíců lidí, kteří šli studenta na jeho poslední cestě doprovodit, tuto výzvu pod tlakem okolností posléze oslyšelo a kolik osobností, bytostných nevolníků svědomí, jí sledováním nadosobních cílů dostálo.

Proč ho nechápou

Nejsem dozajista jediný, koho po listopadu 1989 překvapily až ohromily zveřejněné odpovědi tehdejších vysokoškoláků na otázky po Palachově odkazu. Všichni věděli, o koho a o co jde, naprosté většině byl však jeho čin cizí, nepochopitelný. Jak mohl obětovat život pro věc, na níž se nedalo nic změnit?

Zamysleme se nad propastným rozdílem mezi ohlasem v roce 1969 a o dvě desetiletí později, protože nám to umožní lépe pochopit současnou a v příštích měsících očekávanou reflexi československého jara 1968.

Tehdejší vysokoškoláci – a jejich postoje v listopadu 1989 to stvrzují – rozhodně nebyli neteční, ale naopak ke své době velmi kritičtí. Poslušné děti z prominentních rodin, přijímající averzi vůči všemu, co narušovalo a posléze zbořilo starý politický systém, nemohly doma samozřejmě získat validní informaci nebo dokonce úctu k Janu Palachovi. Takových však byla menšina. Jaké povědomí o událostech svého dětství mohly získat ostatní? Většina jejich rodičů změny roku 1968 vítala a rozhodně odsuzovala vpád intervenčních vojsk, avšak už v počátcích normalizace se od tohoto svého postoje z existenčních důvodů distancovala, kála se za svou údajnou pomýlenost a splynula s konvečním proudem. Debaty o nedávné minulosti se v těchto rodinách nevedly, nanejvýš ve formě rodičovského ponaučení, že ve škole žákům lžou, což věděli a uznávali koneckonců všichni. Jinými slovy: od těch, kdo se zřekli svého někdejšího postoje a následně pálili hubenější nebo vydatnější svíčku novému božstvu, nelze čekat adoraci nadějí, které přinesl předsrpnový vývoj v roce 1968. Podobně je tomu třeba s Chartou 77: jak mohla být významná a přínosná iniciativa, jíž se dotyčný nezúčastnil? Za odpor, který starý systém posléze porazil, je tedy vydávána nevýkonnost v práci, rozkrádání cementu, pozdní a bezpečný antikomunismus, případně upřímné odbojné postoje deklarované v teple pod peřinou.

Nebuďme však nespravedliví. Naděje, které se po několika měsících změnily ve zklamání, idoly stavěné na piedestal, které po prvních ranách zklamaly až k podepsání perzekučního „zákonného opatření“, význam i odkaz roku 1968 dodnes snižují. Stejně tak lidé, kteří se v roce 1989 domnívali, že konečně nazrál čas k jejich osobní rehabilitaci a že zemi stačí jen navázat na vývoj přerušený srpnem 1968, nemohou význam svého hvězdného roku stvrdit a udržet. Ve dvaceti letech rámovaných počátkem a koncem tzv. normalizace se mnoho podstatného změnilo včetně obecného vědomí souvislosti. Do pozadí ustoupila skutečnost, že Československé jaro nebylo souborem kacířských usnesení stranických orgánů, ale historií občanského procitání v době, která jen v nevědomé zaujatosti je vydávána za neproměnné období totality.

Proč je nepohodlný

V nadcházejícím „jubilejním“ roce se bezpochyby leccos dozvíme. Z médií i řečnických pultů budou se linout povinná slova, zmírněná výhradami a sebejistým tvrzením, že onen starý režim přes veškerou upřímnou snahu nemohl být reformován. Ano, nemohl, ale šlo o počátek jeho možné destrukce, jakým, byť nezamýšleným, byla i glasnost a perestrojka v bývalém SSSR. V akademickém sporu – zda mohlo Československé jaro 1968 skoncovat se společenskou i hospodářskou totalitou – nejde ani tak o minulost, jako o připuštění možné „třetí cesty“. Evangelium současného neoliberalismu tvrdí, že existoval komunismus a existuje kapitalismus, „co však nadto jest, to od zlého jest“, řečeno dikcí Písma, nebo slovy klasickými „tertium non datur“. Opravdu se dějiny uzavřely a vývoj lidstva dospěl k dokonalosti nebo záhubě, nehodící se škrtněte?

Nelze očekávat, že nadcházející týdny a měsíce přinesou podstatnější obrat v dnešním nazírání na rok 1968. Tehdejší události nutně musí současnému establishmentu zavánět petrolejem, extremismem podvracejícím daný společenský řád, proto je budou (když už je nelze pominout) připomínat s vlastní účelovou interpretací. Mění to však něco na událostech před čtyřiceti lety, na jejich místě v dějinách včetně jejich stopy na dalším vývoji?

Československá rebelie v šedesátých letech nejenže připomněla světu existenci naší země, chápané jako součást nehybného a politováníhodného světa za železnou oponou, ale je významnou kapitolou našich moderních dějin. Občanským vzepětím, jemuž nebylo v uplynulém století obdoby. Reformní představitelé tehdejší moci k němu dali podnět, avšak rozsah, aktivita, vynalézavost a důraz, který projevili občané, nebyl dílem několika adorovaných funkcionářů, ale zásluhou občanů pohánějících své představitele. Osmašedesátý rok následně vytvořil skutečnou opozici proti normalizaci, bez této zkušenosti by sotva vznikla Charta 77, sdružující různě smýšlející příslušníky různých generací. Osmašedesátému roku lze vděčit za nalezení shody, kterak po Listopadu co nejrychleji odstranit základy starého režimu. Tzv. postkomunistické země, které podobnou zkušenost neměly, hledaly cestu k občanské svobodě déle a obtížněji.

Zhodnocení měsíců, které před čtyřiceti lety naše společnost prožila, bude náležet historikům nezatíženým osobními zážitky a pohledy. Nebudou sdílet obavy, které po dvacet let děsily Husáka, Biľaka a jejich komplice, ani pudovou nechuť k oživení snu o vlídnější a spravedlivější společnosti.

Jiří Vančura (1929) je historik a publicista, bývalý šéfredaktor Listů.

Obsah Listů 1/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Vančura

O poslušných i vzpurných

Proč ho nechápou

Proč je nepohodlný

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu