Jste známa jako fotografka zachycující poezii krajiny a kouzla přírodních zátiší. Dokumentární cyklus ze Štěpánova u Olomouce se z vaší tvorby jaksi vymyká.
Zase ne tolik, myslím, že i z něj je patrné moje zaměření na výtvarnou stránku, například na kompozici.
Snímky vznikly v roce 1983, věnovala jste se dokumentu už dřív a vrátila jste k němu někdy později?
Občas, ale nikdy to nebyly větší cykly. I na FAMU mne lákala více výtvarná fotografie a u té jsem nakonec zůstala. A kromě toho nemám na dokument náturu. Prostě jsem spíš plachá i snad ohleduplná a při fotografování dokumentu mnohdy lidi dost otravujete. U dokumentu je potřeba navázat s nimi blízký kontakt.
Ve Štěpánově se vám to podařilo?
Do tamní bývalé dělnické kolonie z konce 19. století mě vyslal Ústav památkové péče. Měla jsem zachytit její stav – je totiž zapsána na seznamu nemovitých kulturních památek jako doklad životního prostředí proletariátu. Když jsem ale viděla, v jakých skličujících podmínkách tady lidé, většinou staré ženy, žili, byla jsem otřesena. Bez vody a kanalizace, splašky a fekálie se vynášely ve kbelících. Obyvatelky mne pokládaly za sociální pracovnici, a tak se mi svěřovaly v naději, že jim nějak pomůžu. Nechtěla jsem je zklamat, a tak jsem aspoň fotografovala. A taky jsem je chtěla blíž poznat. Chodila jsem za nimi, pomáhala jim, zvykly si na mě.
V 80. letech bylo ale asi ještě obtížné takové snímky uveřejnit.
Chtěla jsem je zařadit do své diplomové práci na FAMU a samozřejmě jsem narazila. Podpořil mne ale vedoucí katedry Pavel Štecha, takže jsem nakonec přece jen některé použila.
Dal vám něco výlet do světa dokumentu jako fotografce?
Určitě, byla to pro mě především lidská zkušenost.
Sledovala jste osud štěpánovské kolonie a jejích obyvatel i později?
Dokonce jsem tam byla docela nedávno a musím říct, že jsem z toho měla ještě horší dojem. Jediný pokrok je, že splašky se už nelijí do kanálu, byla vybudována kanalizace. Domy jsou však stejně zchátralé, pominu-li taková vylepšení, jakými jsou, památka nepamátka, plastová okna. A obyvatelstvo se změnilo: staré ženy vystřídali bezdomovci a lidé působící dost asociálně. Možná se tam vrátím.
-tt-
Milena Valušková (1947) absolvovala FAMU , obor umělecká fotografie. Je členkou Spolku olomouckých výtvarníků a Asociace profesionálních fotografů. Vyučuje fotografii na Základní umělecké škole. Samostatně vystavovala např. v Olomouci, Šumperku, Praze nebo Ostravě, Bratislavě, Florencii, účastnila se také řady kolektivních výstav doma i v zahraničí (Toronto, Lucern, Veenendaal, Nördlingen). Zatím poslední samostatnou výstavu jí pod názvem Bez ohledu na mě letos v říjnu uspořádala olomoucká Galerie Caesar. Je autorkou fotografických knih Olomoucko, krajinné imprese (2004), Průvodce po tajemstvích hradů (2004), Olomouc (2006), připravuje knihu Průvodce pro osamělé poutníky moravskou krajinou.
Tomki Němec: Kuba
Ľubo Stacho: Projekt Slovensko – tajomná a spirituálna krajina
Roman Polášek: Portréty
Andrej Bán: Snažím sa vidieť príbeh
Obsah Listů 6/2007
Archiv Listů
Autoři Listů
Předplatné Listů
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.