A. J. Liehm

Není levice jako levice

Z jara přišla knížka, Dopis D., Dorině. Bez ní, droboučké anglické blondýnky, by jeho dílo nevzniklo, říkal. Poznali se po válce v Lausanne, kam se položidovský Gerhard Horst, pro kamarády Gérard, dostal jako chlapec po anšlusu. Nikdy se nerozešli, šedesát let. „Bude Ti dvaaosmdesát,“ psal v knížce, „jsi o šest centimetrů menší, vážíš sotva pětačtyřicet kilo a jsi pořád krásná, půvabná, žádoucí…“ A na konci: „V noci někdy vídám stín muže, jak kráčí za pohřebním vozem, na prázdné cestě, uprostřed pusté krajiny. Ten muž jsem já, vůz odváží Tebe. Ale já nechci být na Tvé kremaci a odnášet si nádobku s Tvým popelem… Probudím se, poslouchám Tvůj dech, dotknu se Tě. Nechceme přece přežít jeden druhého. Kolikrát jsme si říkali, že kdyby, ať je to jakkoliv nemožné, existoval ještě nějaký další život, chtěli bychom do něj vstoupit spolu…“ Jednoho zářijového dne našli kolemjdoucí na vrátkách cedulku: Nechoďte do patra. Zavolejte četníky. – V poledne oznámilo rádio: André Gorz a jeho žena Dorine odešli dobrovolně ze světa… Jako Marxova dcera Laura, nebo třeba Arthur Koestler či v brazilském exilu Stefan Zweig: „Myslím, že je lepší se vztyčenou hlavou skoncovat s časem, s životem, v němž intelektuální činnost byla největší radostí a osobní svoboda největším blahem na tomto světě.“ Když přišla ta knížečka, zavolal jsem do Vosnonu. „Musíte přijet. Brzy, ale ne hned. Dorině není dobře.“ Domluvili jsme se na srpnu, jenže to zase mě přepadly nějaké stařecké problémy…

Gérard se v 60. letech objevil v Literárkách, jmenoval se Michel Bosquet (něm. Horst), poslal ho za mnou Sartre, který napsal předmluvu k Gérardově první knize Zrádce. Už dávno žili s Dorinou v Paříži, byl spoluzakladatelem (s Jeanem Danielem) a ekonomickým redaktorem dnes největšího francouzského kulturně politického týdeníku Le Nouvel Observateur a jako André Gorz autorem prvních z politickoekonomických knih, které ovlivnily velkou část generace. Padli jsme si do oka a záhy jsem poznal už tenkrát nevyléčitelně nemocnou Dorine. Jeden z jeho mentorů, Herbert Marcuse, nám u oběda nedaleko prvních pařížských květnových barikád oznámil: „Jedu domů, tady se všichni zbláznili.“ V Americe mě Gérard posílal za Albertem Hirschmannem a v Paříži jsme se pak vídali každé léto. Když jsem se sem natrvalo vrátil, stěhoval se už do domku s velkým sadem, 200 kilometrů od novin a ruchu, aby se mohl lépe starat o Dorinu. Jezdili tam za ním z celé Evropy, a nejen.

Byl jeden z prvních, kdo v Loučení s proletariátem vykreslil obrysy příštího období. Nezůstal u komentování vyspělého kapitalismu. („ten se vzpamatuje z každého revolučního pokusu“). Jeho Ekologie a svoboda a Proměny práce a hledání smyslu ovlivnily myšlení velké části těch, kteří měli zkušenost osmašedesátého roku. Arno Münster napsal: „Kde by byli dnešní němečtí či francouzští zelení, kdyby jim André Gorz neposkytl rozhodující materiál pro politickou ekologii!“

Proč to tu vyprávím, pod tímhle titulem? Jako je levice pragmatická (viz jinde v čísle, s. 59), je i levice utopická, Gérardova a Dorinina. Dávno navrhoval „zaručený, bezpodmínečný všeobecný základní příjem“ (podobně uvažoval beznadějně poražený Nixonův protikandidát v roce 1972, senátor McGovern). Tak by se dospělo „ke společnosti, v níž by člověk vytvářel sám sebe v souladu s druhými, místo aby všude stejně odlidšťujícím způsobem produkoval zboží“. „Jako myslitel jiné globalizace,“ píše Le Monde, „globalizace objevitelů života, zůstává filozofem budoucnosti.“ Další levicová utopie, usmějí se jedni, ušklíbnou druzí. Ale je možné žít bez utopie? A není šedesátiletý příběh Gérarda a Dorine s tím smutným i svým způsobem radostným koncem, také jedna z těch utopií?

Manifest za moderní levici

A. J. Liehm

Obsah Listů 6/2007
Archiv Listů
Autoři Listů
Předplatné Listů

A. J. Liehm

Není levice jako levice

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu