Není těžké shodnout se v názoru, že kauza spojená se jménem Jiřího Čunka už přestává bavit a stává se nudnou. Kéž by – takové je zejména přání všech, kteří se v kritické chvíli chopili košťátka nebo přidrželi koberec. V celém tragikomickém případu bylo napácháno tolik školáckých omylů, nepodařených manévrů a vyšlo najevo tolik podezřelých indicií, že nezbývá než spoléhat na všeobecné zapomnění. Ať se raději v obecné mysli posílí názor, že všichni politici jsou darebové, zaplaťpánbůh za tu anonymitu. Naděje, že k dalším volbám přijde zase o něco méně občanů, není proti mysli těm, kdo z obecného znechucení těží. Jejich věrní voliči se dostaví, dobře vědí, na které straně je chléb namazaný, a přičiní se, aby tomu i napříště bylo nejinak. Vtípky a karikatury, jako je ta čerstvá, na níž většina lidoveckých senátorů doporučuje menu se zatloukanými čunkofleky, jsou dobovým koloritem, potvrzujícím možná kladný, možná záporný rys naší povahy, pudící k žertům, když začíná být zle.
Návod, aby Jiří Čunek zveřejnil text rozhodnutí, kterým státní zástupce jeho kauzu zrušil, dospěv k názoru, že se vlastně žádná neudála, byl ukvapený. S jakým gustem a pílí by se na prokurátorské rozhodnutí vrhli kritici, hledající a dozajista nalézající v něm skuliny, po jejichž rozšíření by leccos vypadalo jinak než čisté, beztrestné, nemáme-li užít archaického slova poctivé. Čunkův původní souhlas, že verdikt státního zástupce zveřejní hned po neděli, až si ten spis přečte, byl ukvapený, nerozumný. A tak neděle plynou, ke zveřejnění však nedochází. Nejprve s ním měl souhlasit další obviněný a po něm prý i dalších čtyřicet protagonistů, kteří jsou v rozhodnutí jmenováni. Tedy úkol téměř nadlidský, a jak se časem s nejvyšší mírou pravděpodobnosti ukáže, nesplnitelný. Zapomenutím skončí i choulostivé obvinění osob, absurdně svědčících, že se nestal čin, který se nestal, a jen zlaté oči spatří proces s hlavní svědkyní, zostuzenou výroky delegovaného žalobce.
Mlčet, zapomenout, doufat ve vyznění do ztracena – v zájmu křehké strany v křehké koalici. Případ by však měl být uchován jako učebnicový návod, jak pěstovat užitečné znechucení politikou.
Obsah Listů 6/2007
Archiv Listů
Autoři Listů
Předplatné Listů
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.