Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 6 > Olga Šulcová: Zapomenutá výtržnost

Olga Šulcová

Zapomenutá výtržnost

Některé události se opakovaně zapisují do paměti lidí a tím i do dějin, zatímco jiné – neméně pamětihodné – zanikají. Patří sem i druhý prosincový čtvrtek v roce 1987. Bylo desátého, Den lidských práv. V pět hodin odpoledne se měli lidé sejít u sochy Jana Husa na Staroměstském náměstí a tato svá práva si připomenout. Praha v ten prosincový den připomínala policejní město. V je­jích ulicích kralovaly četné policejní vozy a nebývalé množství uniformo­vaných policistů. Postávali ve ­dvojicích i trojicích na rozích a křižo­vatkách staroměstských ulic, legitimovali chodce a cestující metra. Vojáci pražské posádky, ale například též dívky z in­ternátu oděvní školy v Haš­talské ulici měli zakázané vycházky. Zdálo se ale, že to jsou opatření značně přehnaná, ne-li zbytečná: ještě za deset minut pět bylo totiž u Husova pomníku pusto prázdno. Na jeho stupních skotačila holčička v rů­žové kombinéze, kterou její tatínek opakovaně napomínal: „Nespadni, Martinko!“, a lidé, porůznu roztroušení po náměstí, měli očividně zájem pouze o novotou svítící fasády okolních domů a zářící vánoční strom uprostřed historické plochy.

Za pět minut pět se sešlo poblíž pomníku několik přátel – chartistů. Jeden z nich obhlédl prázdno u kamenného Husa, viděl to netečné obecenstvo a pravil rezignovaně: „Alespoň nás pár, co jsme se tu sešli, uctí minutou ticha Den lidských práv…“ Těsně před pátou jako když kouzelným proutkem švihne: lidé na náměstí, do té doby předstíraným prohlížením stromečku a fasád klamající policisty, se v těsném společenství semkli okolo pomníku. Manifestace, svolaná Chartou 77, byla tu! Stejně rychle obsadili první stupně pomníku policisté v uniformách i v civilu – mezi nimi jeden s ka­merou a druhý s fotoaparátem v ruce. Rad­niční hodiny odbily pět a na ­Sta­ro­měst­ském náměstí stojí několikatisícové shromáždění lidí, kteří sem přišli do rizika a kteří to také vědí. Většinou mladí lidé. Plynou první minuty po páté, a nic se neděje. Je ticho, i tlampače, záměrně umístěné blízko pomníku, mlčí. „Když nás sem zvali, tak kde jsou?“ ptá se jeden chlapec za mými zády. Myslí tím představitele opozice, ti ale jsou od čtvrtečního rána hlídáni a nemohou sem. V 17.05 vyskakuje na dolní stupeň Husova pomníku mladík v oran­žové bundě, v ruce drží papír, možná trans­parent nebo projev. Policisté ho okamžitě srážejí, obstupují a vlečou pryč. Shromáždění ožilo, ozývá se hvízdot a výkřiky „Pusťte ho!“a první skandování „Svoboda, svoboda!“ Ožily i tlampače. S vel­kou silou z nich vyrážejí vánoční koledy, a když jejich zásoba posléze dojde, nastupuje populár. Není slyšet vlastního slova, i sousedovi je nutné křičet do ucha, ale to ­nevadí. Tou událostí s mla­díkem v oranžo­vé bundě jako by se shromáždění osamostatnilo a začalo žít v rámusu a bez vůdců vlastním důstojným životem. Prorazit policejní bariéru před Husem se pokoušejí jiní dva chlapci, daří se jim vyběhnout až na nejhořejší stupně pomníku. Ale i oni jsou vzápětí strženi a odvlečeni. Stejně to do­padlo se třemi dalšími, kteří zas házejí na pomník květiny. „Lidská práva, lidská práva!“ bouří shromáždění a využívá ke skandování každé půlminuty ticha, které mezi burácejícími melodiemi vznikne. Někdo v takovéto klidné chvilce zanotoval státní hymnu, další se k němu ­přidali, ale brzy na to vpadlo do hymny argentinské tango. „Více svobody! Pusťte naše bratry!“ zní náměstím skandované volání sta hrdel. Dvě staré paní se drží pod paží, přišly sem náhodou, asi se chtěly podívat na stromeček. Užasle naslouchají. „Asi tu filmují,“ usoudila jedna z nich a obě odcházejí. „Co to tady je?“ ptá se starší pán, též náhodný chodec. „Je tady stromeček,“ odpovídá mu nejblíže stojící jiný muž. „A taky je dnes Den lidských práv…“ „A tak,“ poleká se a jde pryč. Velitel policejní akce operuje před Staroměstskou restaurací naproti orloji. Z různých konců náměstí k němu přibíhají níže postavení příslušníci Veřejné bezpečnosti pro rozkazy. Jeden z roz­kazů má za následek, že shro­máždě­ní roz­razí ve čtvrt na šest četa policistů, dorazí k pomníku a obrací se čelem k zástupu. Dojde na obušky? Shromáždění se nehýbá. Nově přišlí policisté vystupují na stupně pomníku, přišli posílit kolegy. „Dajtě nám, dajtě nám, máte nám dáti, už je nám zima, takhle tu státi,“ line se z amplionů koleda… Několikatisícová manifestace se dává do smíchu. „Je nám zima – zima – zima,“ zpívají zpěváčkové a manifestační shromáždění se směje z plných plic. Všich­ni jsou na náměstí už nějakou dobu a je několik stupňů pod nulou. Okolo půl šesté se zrodilo heslo: Doprava! A celé shromáždění se dává na pochod okolo pomníku. Do kroku mu zní Alžbětinská serenáda, Vyznání v růžích a podobné melodie. V šest prochází ná­městím od Pařížské třídy pražský stranický šéf Antonín Kapek. Jde rychlým krokem, prostovlasý, doprovázejí ho tři muži. Vcházejí do osvětlené haly sekretariátu OV KSČ naproti Staroměstské věži. Tam dnes patrně sídlí stranický štáb, zatímco ten policejní je na druhém konci náměstí – v budově ministerstva vnitřního obchodu. Před ministerstvem, dál od reproduktorů, po šesté hodině manifestace pokračuje. Je slyšet další a další hesla, provolávaná stovkami hlasů: „My chceme svobodu – Ať promluví Havel – Více demokracie – Pusťte Karla Srpa – Pusťte všechny – Charta – Charta!“ K policejním vozům na Pařížské třídě jsou odváděni další a další chlapci. Kolem sedmé hodiny se shromáždění pomalu rozchází. Do ztichlého náměstí se dívá kamenný Jan Hus, pod ním je vytesán i v polotmě čitelný nápis: Milujte se, pravdy každému přejte. Příští den, v pátek 11. prosince 1987, vyšla ve Večerní Praze zpráva s titulkem Výtržnost na Staroměstském náměstí. Říká se v ní, že skupina občanů se pokusila zneužít Dne lidských práv k protistátní provokaci a že její iniciátoři byli předvedeni na nejbližší oddělení VB. Když dnes někdy v Praze míjím čtyřicátníky s jejich potomky po boku, myslívám si: Možná právě tento otec rodiny na oné zapomenuté manifestaci u Husa tenkrát byl. Dva roky před Listopadem a s vědo­mím možné existenční sebevraždy. A taky mě napadá, co asi dnes dělá ten kurážný chlapec v oranžové bundě a co někdejší neposedná Martinka?

Olga Šulcová

Obsah Listů 6/2007
Archiv Listů
Autoři Listů
Předplatné Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.