Olga Šulcová

Zapomenutá výtržnost

Některé události se opakovaně zapisují do paměti lidí a tím i do dějin, zatímco jiné – neméně pamětihodné – zanikají. Patří sem i druhý prosincový čtvrtek v roce 1987. Bylo desátého, Den lidských práv. V pět hodin odpoledne se měli lidé sejít u sochy Jana Husa na Staroměstském náměstí a tato svá práva si připomenout. Praha v ten prosincový den připomínala policejní město. V jejích ulicích kralovaly četné policejní vozy a nebývalé množství uniformovaných policistů. Postávali ve dvojicích i trojicích na rozích a křižovatkách staroměstských ulic, legitimovali chodce a cestující metra. Vojáci pražské posádky, ale například též dívky z internátu oděvní školy v Haštalské ulici měli zakázané vycházky. Zdálo se ale, že to jsou opatření značně přehnaná, ne-li zbytečná: ještě za deset minut pět bylo totiž u Husova pomníku pusto prázdno. Na jeho stupních skotačila holčička v růžové kombinéze, kterou její tatínek opakovaně napomínal: „Nespadni, Martinko!“, a lidé, porůznu roztroušení po náměstí, měli očividně zájem pouze o novotou svítící fasády okolních domů a zářící vánoční strom uprostřed historické plochy.

Za pět minut pět se sešlo poblíž pomníku několik přátel – chartistů. Jeden z nich obhlédl prázdno u kamenného Husa, viděl to netečné obecenstvo a pravil rezignovaně: „Alespoň nás pár, co jsme se tu sešli, uctí minutou ticha Den lidských práv…“ Těsně před pátou jako když kouzelným proutkem švihne: lidé na náměstí, do té doby předstíraným prohlížením stromečku a fasád klamající policisty, se v těsném společenství semkli okolo pomníku. Manifestace, svolaná Chartou 77, byla tu! Stejně rychle obsadili první stupně pomníku policisté v uniformách i v civilu – mezi nimi jeden s kamerou a druhý s fotoaparátem v ruce. Radniční hodiny odbily pět a na Staroměstském náměstí stojí několikatisícové shromáždění lidí, kteří sem přišli do rizika a kteří to také vědí. Většinou mladí lidé. Plynou první minuty po páté, a nic se neděje. Je ticho, i tlampače, záměrně umístěné blízko pomníku, mlčí. „Když nás sem zvali, tak kde jsou?“ ptá se jeden chlapec za mými zády. Myslí tím představitele opozice, ti ale jsou od čtvrtečního rána hlídáni a nemohou sem. V 17.05 vyskakuje na dolní stupeň Husova pomníku mladík v oranžové bundě, v ruce drží papír, možná transparent nebo projev. Policisté ho okamžitě srážejí, obstupují a vlečou pryč. Shromáždění ožilo, ozývá se hvízdot a výkřiky „Pusťte ho!“a první skandování „Svoboda, svoboda!“ Ožily i tlampače. S velkou silou z nich vyrážejí vánoční koledy, a když jejich zásoba posléze dojde, nastupuje populár. Není slyšet vlastního slova, i sousedovi je nutné křičet do ucha, ale to nevadí. Tou událostí s mladíkem v oranžové bundě jako by se shromáždění osamostatnilo a začalo žít v rámusu a bez vůdců vlastním důstojným životem. Prorazit policejní bariéru před Husem se pokoušejí jiní dva chlapci, daří se jim vyběhnout až na nejhořejší stupně pomníku. Ale i oni jsou vzápětí strženi a odvlečeni. Stejně to dopadlo se třemi dalšími, kteří zas házejí na pomník květiny. „Lidská práva, lidská práva!“ bouří shromáždění a využívá ke skandování každé půlminuty ticha, které mezi burácejícími melodiemi vznikne. Někdo v takovéto klidné chvilce zanotoval státní hymnu, další se k němu přidali, ale brzy na to vpadlo do hymny argentinské tango. „Více svobody! Pusťte naše bratry!“ zní náměstím skandované volání sta hrdel. Dvě staré paní se drží pod paží, přišly sem náhodou, asi se chtěly podívat na stromeček. Užasle naslouchají. „Asi tu filmují,“ usoudila jedna z nich a obě odcházejí. „Co to tady je?“ ptá se starší pán, též náhodný chodec. „Je tady stromeček,“ odpovídá mu nejblíže stojící jiný muž. „A taky je dnes Den lidských práv…“ „A tak,“ poleká se a jde pryč. Velitel policejní akce operuje před Staroměstskou restaurací naproti orloji. Z různých konců náměstí k němu přibíhají níže postavení příslušníci Veřejné bezpečnosti pro rozkazy. Jeden z rozkazů má za následek, že shromáždění rozrazí ve čtvrt na šest četa policistů, dorazí k pomníku a obrací se čelem k zástupu. Dojde na obušky? Shromáždění se nehýbá. Nově přišlí policisté vystupují na stupně pomníku, přišli posílit kolegy. „Dajtě nám, dajtě nám, máte nám dáti, už je nám zima, takhle tu státi,“ line se z amplionů koleda… Několikatisícová manifestace se dává do smíchu. „Je nám zima – zima – zima,“ zpívají zpěváčkové a manifestační shromáždění se směje z plných plic. Všichni jsou na náměstí už nějakou dobu a je několik stupňů pod nulou. Okolo půl šesté se zrodilo heslo: Doprava! A celé shromáždění se dává na pochod okolo pomníku. Do kroku mu zní Alžbětinská serenáda, Vyznání v růžích a podobné melodie. V šest prochází náměstím od Pařížské třídy pražský stranický šéf Antonín Kapek. Jde rychlým krokem, prostovlasý, doprovázejí ho tři muži. Vcházejí do osvětlené haly sekretariátu OV KSČ naproti Staroměstské věži. Tam dnes patrně sídlí stranický štáb, zatímco ten policejní je na druhém konci náměstí – v budově ministerstva vnitřního obchodu. Před ministerstvem, dál od reproduktorů, po šesté hodině manifestace pokračuje. Je slyšet další a další hesla, provolávaná stovkami hlasů: „My chceme svobodu – Ať promluví Havel – Více demokracie – Pusťte Karla Srpa – Pusťte všechny – Charta – Charta!“ K policejním vozům na Pařížské třídě jsou odváděni další a další chlapci. Kolem sedmé hodiny se shromáždění pomalu rozchází. Do ztichlého náměstí se dívá kamenný Jan Hus, pod ním je vytesán i v polotmě čitelný nápis: Milujte se, pravdy každému přejte. Příští den, v pátek 11. prosince 1987, vyšla ve Večerní Praze zpráva s titulkem Výtržnost na Staroměstském náměstí. Říká se v ní, že skupina občanů se pokusila zneužít Dne lidských práv k protistátní provokaci a že její iniciátoři byli předvedeni na nejbližší oddělení VB. Když dnes někdy v Praze míjím čtyřicátníky s jejich potomky po boku, myslívám si: Možná právě tento otec rodiny na oné zapomenuté manifestaci u Husa tenkrát byl. Dva roky před Listopadem a s vědomím možné existenční sebevraždy. A taky mě napadá, co asi dnes dělá ten kurážný chlapec v oranžové bundě a co někdejší neposedná Martinka?

Olga Šulcová

Obsah Listů 6/2007
Archiv Listů
Autoři Listů
Předplatné Listů

Olga Šulcová

Zapomenutá výtržnost

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu