Jacek Kubiak (Paříž)

Recidivy francouzské nemoci

Nicolas Sarkozy spravuje úřad prezidenta Francouzské republiky už půl roku. Líbánky ovšem patrně právě skončily. Prezident má starosti stejně tak soukromé, jako státní povahy. První problémy přišly ze strany prezidentovy manželky Cécilie. Nevydržela napětí a břímě, ležící na zádech první dámy Francie. Vymohla si na svém muži rozvod, který Francouzům vysvětlila koncem jejich lásky. Mravnostní stránka této události Francouzům naprosto nevadí. Z politické strany jsou odezvy taky nevelké, neboť hyperaktivní Sarkozy kompenzuje rodinné drama ještě větší aktivitou. Příklad: před odletem do USA na oficiální státní návštěvu se na chvilku stavil v malém bretaňském přístavu, aby ujistil stávkující rybáře, že se bude jejich požadavky zabývat. Byl to zřejmě povedený mediální kousek. Neřeší však skutečné problémy rybářů, kteří si stěžují na příliš vysoké ceny paliva a současná omezení rybolovu. Paradoxně právě Sarkozyho hyperaktivita začíná Francouze dráždit. Průzkumy před několika měsíci potvrzovaly víru, že Sarkozyho prezidentství skutečně změní jejich život k lepšímu. Ovšem za posledních šest měsíců vidí prezidenta bezustání jezdícího po Francii a po světě, přičemž působí, jako by všechno zařizoval osobně, problémů ovšem přibývá, místo aby jich ubývalo. Jeho popularita tedy taje jako jarní sníh.

Sarkozy ohlásil řadu zásadních reforem, které měly Francii vytáhnout z marasmu. Začal je zavádět obdivuhodným tempem. Kromě jiného právě kvůli spěchu ovšem tyto reformy vyznívají hluše nebo jsou nepopulární. Na prvním mimořádném zasedání parlamentu byly jen s malými úpravami schváleny všechny reformy z tzv. daňového balíčku, mj. omezení souhrnu přímých daní na 50 % zisku (dříve 60 %), zrušeno bylo zdanění přesčasových hodin, snížilo se zdanění domů a bytů (kromě venkovských sídel), snížily se dědické daně i možnost daňových odpisů z úvěrů na nákup prvního bytu. Bohužel brzy to bylo označeno za gesto vůči boháčům. Likvidace zdanění přesčasových hodin se v praxi ukázala jako téměř fiktivní. Spleť předpisů totiž uplatňování tohoto zákona zamlžuje do té míry, že nikdo neví, co by se od daní mělo odečítat. Během prázdnin schválený zákon o tzv. univerzitní autonomii, který dává vysokým školám větší rozpočtovou svobodu, zlepšuje hospodaření s kádry a přiznává větší moc rektorům, se také stal podnětem sporů. Studenti i akademičtí učitelé žádají jeho zrušení a tvrdí, že nebyl dostatečně prodiskutován s dotčenými a směřuje k privatizaci vysokého školství. Výsledek: stávka studentů a okupace poslucháren. V pozitivně přijímané části Sarkozyho balíčku zůstává snad jen zákon o zostření trestů nezletilým recidivistům. Stanovuje pro ně minimální tresty a v některých případech počítá se stejnými tresty jako u dospělých. Na odpor právnických kruhů však naráží reforma soudnictví a s ní spojené strukturální změny, tedy zavírání určitých soudů. I toto prostředí se tedy chystá stávkovat. Společností nejočekávanější a pro odboráře nejspornější jsou zákony o zrušení důchodových výsad a o zajištění minimální úrovně dopravních služeb. Ten druhý by omezoval právo na stávku ve veřejné pozemní dopravě, což bude pro odbory velice těžko stravitelné. Právě stávky na dráze a v metru jsou nejúčinnější zbraní odborářů, třebaže zároveň největším postrachem Francouzů. Není divu, že v polovině listopadu bylo znovu rozhodnuto o použití této zbraně ve sporu o důchodovou reformu. Zákon o minimálních službách, se kterým se počítá začátkem roku 2008, ale o kterém se ještě důkladně nediskutovalo, se má snažit, aby v případě takových stávek část vlaků jezdila. Ovšem poslední stávka ukázala, že tyto minimální služby již fakticky existují, neboť všichni pracovníci drah nestávkovali. Přesto stávka zasáhla zvláště Pařížany a obyvatele obcí kolem Paříže nesmírně. Vypadá to tedy tak, že ani tento zákon prakticky nic nezmění. Listopadová zkouška sil (a na seznam je třeba ještě připsat stávky státních zaměstnanců, tedy mj. pracovníků škol, úřadů, včetně finančních, a pošty, dožadujících se zvýšení mezd, prodejců v kioscích, studentů, právníků a rybářů) může rozhodnout o osudu Sarkozyho reforem. Na odporu odborových svazů už totiž padla ve Francii nejedna reforma. Prezident ví, že příliš vybudil očekávání Francouzů, než aby je mohly uspokojit dosti nepatrné výsledky reforem. Co je důležité, přece jen má stále podporu většiny, třeba nepatrné. Bude zřejmě chtít tento trumf využít ve svůj prospěch. Smířlivý Sarkozyho přístup k nedávným stávkám a zahájená dlouhodobá vyjednávání vlády se zaměstnanci drah posilují prezidentovu pozici, ale zároveň nestavějí odbory do role poražených. To je snad nejlepší, třebaže pozvolné východisko z této složité situace. Prezident se musí snažit, aby vyšel ze sporu o důchody se štítem. Jeho prohra by znamenala konec reforem a návrat k marasmu. Dokud pokračuje vyjednávání se železničáři, zamýšlené do poloviny prosince, Sarkozy a ti Francouzi, kteří ho podporují, mohou mít dobrou náladu.

Francouzská nemoc

Lék na francouzskou nemoc

Jacek Kubiak

Obsah Listů 6/2007
Archiv Listů
Autoři Listů
Předplatné Listů

Jacek Kubiak (Paříž)

Recidivy francouzské nemoci

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu