Tomáš Tichák

Poměry

Sklon přirovnávat zřejmě plyne z lidské přirozenosti, nejčastěji ovšem z pohodlí, které skýtá nahrazování popisu opisem. Jsou ovšem i přirovnání vedená pohnutkami vznešenými, třeba ta básnická, která rozechvívají struny napjaté mezi srovnávanými jevy. Ilustrovaný encyklopedický slovník z roku 1982 to ilustruje citátem z Jiřího Wolkra „Mozoly obrůstám jako strom ovocem.“ Ale jsou také srovnání poučná, vedená snahou vědeckého popularizátora přiblížit předmět zkušenosti prostého čtenáře. Ta bývají ještě rozvitější a květnatější. Už v dětství mne třeba ohromovala informace z kapesního atlasu hub Alberta Piláta a Otty Ušáka (1968), podle které nepatrné množství jedu muchomůrky nabrané na špičku nože „usmrtilo by 100 000 myší, které seřazeny za sebou, tvořily by řadu 18 km dlouhou, podle níž bychom vykračovali 4 a půl hodiny vojenským krokem.“ Horu didaktických příměrů použil Vojtěch Zamarovský při putování Za sedmi divy světa (1979), když popisoval Chufevovu pyramidu: „Plocha základny měří 5,4 hektaru. Pět hektarů bývala výměra nikoli nejmenšího zemědělského hospodářství za předmnichovské republiky. Na tuto plochu by se vešlo přes tisíc třípokojových bytů s úplným příslušenstvím, jaké se u nás stavějí v rámci státní bytové výstavby.“ Atd.

Přirovnávání a srovnávání mají ale obecnější důvod: měřítka jsou prostě k životu nezbytná, ostatně proto se vyvinuly peníze a mezinárodní metr. Potřeba je to natolik silná, že vede lidstvo k neustálému vytváření měřítek nových, například k sestavování žebříčků nejlepších pěvců v zemi, nejlepších fotbalistů na Z*emi nebo krásek všehomíra. A i když už je vše zdánlivě srovnáno a změřeno, úpěnlivě se rozhlíží po úkazech jedinečných a bezpříkladných, aby je mohlo včlenit do příštích hitparád.

Zvláštní kapitolou jsou porovnávání časová. Lidé se odjakživa dělí na staré časy velebící a na ty, kteří vyčítají mladým, že si dost neváží výdobytků, o nichž oni mohli jen snívat. Těch je podstatně méně. Zcela výjimečně se ale vyskytují i váhavci, kteří soudí, že chleba je vždy o dvou kůrkách. Každý jistě zná i poměřování rafinovanější, třeba jak starý byl dědeček v jeho věku. Já třeba jsem chtěl být od raného věku hudebním skladatelem a pravidelně jsem bilancoval, kolik toho budu muset složit, abych se ještě mohl měřit s Mozartem. Až do svých pětatřiceti let.

Nutkání srovnávat je nejsilnější samozřejmě po převratných historických změnách. Výsledné veřejné mínění pak oblíbeným tématem statistických a politologických srovnávacích výzkumů. Před Vánocemi jedna taková proměna nastane: hranice se ze dne na den zprůchodní a leckterý procházející možná vzpomene na staré časy, kdy zde mohl být zastřelen – nejenže beztrestně, ale s odměnou střílejícímu. Výsledek historického srovnání v tomto případě ale komplikuje poměřování jiné, které už zdaleka tolik v oblibě není – poměřování se se svými sousedy a cizáky vůbec. Představa, že můžeme-li volně procházet ven, mohou stejně tak oni dovnitř, budí úzkost. Marně média ujišťují, že tak jednoduché to nebude, že kontroly budou, sice nikoli na hranicích, ale zato kdekoli jinde a mnohem, mnohem přísnější. Veškeré investice na vybudování celnic, závor a jiných zátarasů, jež nás chránily, to vše prostě přichází rázem vniveč. Všechna bolestná srovnávání se s jinými národy pod jednou střechou se zdála definitivně zažehnána, konečně jsme mohli být sami. Vždyť co jsme se například natrápili se Slováky, zatímco dnes, pohlédnu-li do českého internetu, nenacházím už skoro nic. A jenom dvě přirovnání: „smělý jako tatranská veverka“ a „hmla ako na Tehelnom poli.“

Tomáš Tichák

Obsah Listů 6/2007
Archiv Listů
Autoři Listů
Předplatné Listů

Tomáš Tichák

Poměry

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu