Milan Jungmann

Kniha výjimečných esejů

Do svazku Paměť esejisty shrnul Pavel Švanda dvě desítky svých esejů, jež se vyznačují společným rysem: myšlenkovou hloubkou. Navíc jsou psány jazykem vylehčeným, stylem podmanivým, který se neodříká ani pokorné a nebojácně vtipné sebeironie, ani prudkého nesouhlasu s tvrzeními, která jsou autorovi proti mysli. Jsou tu vedle esejů i fejetonisticky zabarvené texty, když mužná zralost nutí zpovídat se z mladistvých omylů, a najdeme zde i úvahy a reflexe. Souhrnně je svazek Paměť esejisty pro přemýšlivého čtenáře darem k potěše.

Jeho základním smyslem je boj s tupostí, s níž do českého života pronikl, bez sebeobranných látek obětí, prostoduchý marx-leninismus. Proti této rozum ochromující síle je kniha zaměřena především. Administrativě v jeho službách se „rozpor mezi vůlí k nehybnosti a touhou po rozvoji nepodařilo … nikdy vyřešit“. Plochost, zrozená z této neplodné základny, způsobila mj. právě to, že nám chybí „vlivná tradice kritického myšlení. Za tou si dodnes musíme chodit do zahraničí, do Německa, k Anglosasům a do Francie…“

Člověk myslící tímto odvážným způsobem nemohl mít celá poválečná desetiletí, a zejména pak v letech normalizace, snadno zvládnutelný život. Muž, který navíc se nehodlal stát disidentem z povolání, se musel smířit s druhořadým postavením. Tak se stal mj. vedoucím kina, později ovšem nezbylo než si obléci dělnické modráky. Ale nekapituloval: psal filmové kritiky do brněnské Rovnosti, psal, aby „si zachoval duševní aktivitu“. Byl intelektuál a zasloužil si získat jiné pracovní vytížení. Problém byl v těch časech pro autora, který hledal životní východisko prostřednictvím krásné literatury a navíc překypoval skepticismem, přímo fatální: on totiž zároveň potřeboval nesmírnou dávku svobody. Kde ji ale vzít, když totalita zaplavila „vnuceným jazykovým, administrativním, ekonomickým, kulturním stylem celý horizont“?

Nejbližší oporou mu byli přátelé, z nichž si nejvíce vážil osobitého filozofa Josefa Šafaříka, osobnosti protikladného charakteru. Autor ho líčí bez nadšeneckých ceremonií: „Byl skrz naskrz lidsky rozumný, nikoli rozumářský, alespoň pokud ho neposedl démon podezíravosti.“ Ale Švanda jde ještě odvážně dál při filozofově charakteristice, a to tak, že to leckterého čtenáře patrně udiví: „Josef Šafařík myslím nikdy nesouhlasil s nikým jiným kromě sebe.“ V tom ovšem není za mák úmyslu zpochybnit jeho dílo, převážně esejistického žánru, neboť „šafaříkovský esej má v sobě cosi existenciálně dramatického, a neměl by se tedy rozpouštět do fejetonistické rozpovídanosti“, takřka shrnuje autor svůj pohled na význam tohoto mnoha lidem neznámého a pro jiné přitažlivého myslitele.

Názorový postoj Pavla Švandu zcela přirozeně nasměroval jinam než do světa oficiálního kulturního provozu. Nejenže se sblížil s Václavem Havlem, ale přimkl se k časopisu Tvář, jehož byl Havel nejvýraznější postavou. O tento časopis, jejž vydával Svaz čs. spisovatelů, se vedly nekonečné boje. Pavel Švanda poskytl aspoň své jméno jako člen redakční rady a plně se solidarizoval s jeho úsilím. Při té příležitosti zdůrazňuje i kritickou odvahu Tváře, především v textech Jana Lopatky a Bohumila Doležala, „dvou krajně nelíbivých kritických kacířů“. Sám autor pamětí se prý podle jejich příkladu takto nekompromisně a s úspěchem vypořádal jako filmový kritik s všeobecně nadšeně přijímaným filmem Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci. Na jiném místě se Švanda vyznává z obdivu k Halasově poezii. Tady je mi těžko pochopitelné, že „spolkl“ protihalasovský výpad Bohumila Doležala v Tváři nazvaný František Halas – mýtus a skutečnost, o němž v textu není ani zmínka.

Vlastní jádro pečlivě vypraveného díla tvoří autorovo – nehrané – hledání pravého smyslu života, jinými slovy objevení Boha. Ovšemže občas „je nutné vydržet i v osamělém urputném usilování o základní smysl života“, je pevně přesvědčen sotva z totality uniknuvší spisovatel, spisovatel, který prožil naplno absurditu společnosti i sypkost erotických vztahů. Dítě z liberálně národovecké rodiny s „patriotickým traumatem“ si muselo v dospělosti složitě osvojovat jiné vnímání světa.

Před nástupem Jana Skácela do čela Hosta do domu v roce 1964 považoval tento měsíčník „za víceméně legrační lokální věstník“, polemické postoje „vlastně zůstávaly vyhrazeny jen určité poloprivilegované skupině rozhněvaných mladých mužů soustředěných v Praze kolem Literárních novin“, vyznává se Pavel Švanda. Potvrdila mu to i polemika mezi Milanem Kunderou a Václavem Havlem, jež se točila kolem údajně světodějného významu Pražského jara. „Snad až do května 1968 progresivní pražští soudruzi neslibovali v podstatě nic víc, než že napříště budou brát na vědomí i názory ,nestraníků‘.“

V tomto složitém a – nepochybně – i rozporném rozpoložení se setkal s několika křesťansky pevnými osobami a přečetl si též paměti Naděždy Mandelštamové a přemýšlivou Hannah Arendtovou, což v něm probudilo zájem o křesťanské vidění světa, v němž člověk je přesahován čímsi posvátnějším, vyšším než zájmem o sebe sama. Leccos si promyslel a stal se nejen křesťansky žijícím člověkem, ale i katolíkem z přesvědčení. Jeho duchovní či vnitřní přerod byl dokončen.

Čtenář tohoto souboru esejů musí obdivovat autorovu skromnost (o svých drobných prózách píše se zjevnou sebekritičností jako o prózách poněkud puritánských). Z jeho textů vyzařuje i upřímné náboženské vyznání, které, což stále není běžné, bere ohled k situaci dnešního člověka: „V podstatě je… křesťanem ten, kdo se chápe životní praxe trpělivě dělným způsobem.“ Myslím, že s tím by souhlasil i Tomáš Halík. Proč bych s tím pak neměl souhlasit já?

Pavel Švanda: Paměť esejisty, Atlantis, Brno 2006, 340 s., náklad neuveden, doporučená cena 336 Kč

Milan Jungmann (1922-2012) byl literární kritik.

Obsah Listů 6/2007
Archiv Listů
Autoři Listů
Předplatné Listů

Milan Jungmann

Kniha výjimečných esejů

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu