všechny barvy
s tváře světla
zmizí kromě
barvy sněhu
přede mnou
má matka stála
před mou matkou
matka její
básník zcela
neznámý
pronesl
ta slova
o kterých já
přemýšlím
právě teď
když sněží
tak jedenkrát
oni přijdou
oznámí nám –
on je mrtev
kdo jsou oni?
zda jsou živi?
koncem noci
za rozbřesku
piju z lahve
poslední
na chvilku
se objevím
i na východním
balkóně
horizont
je daleko
té čáry nelze
dosáhnout
čekám tady
noc a den
na návrat
velkých vln
slyším nářek
námořníků
ze vzdálených
křižníků
samota –
ta jediná
básníci
jí píší
sám zde stojím
jako pastýř
v temnotách
a vzpřímený
jako by můj
rodný dům
stál tam věčný
v dálce
o nic nejde
toliko že
v domě straší
s duchy však
jsi v bezpečí
zato venku
náhle hřmí
letounu řev
půlnoční
kdo je to tak
zoufalý
že opustil
své hnízdo?
tráva je zelená
tráva je lhostejná
oceán je hluboký
hluboký a modrý
cestou k háji tichému
jdu se svými starostmi
trpím při tom trpím
nedostatkem spánku
každou chvilku
čekám pád
ocitnu se
v písku
vedle škeble
která právě
otevírá svá ústa –
snad chce něco říct
spolužáky
neviděl jsem
přes padesát let
dnes je zase
neuvidím –
nemohu jít
do školy
jsem nemocen ležím
ležím tady v posteli
a v duchu slyším
harmonium
zde na konci
milénia
Píšu-li anglicky, tak česky nemyslím. A nemyslím anglicky, když píšu česky. Jak jsme kdysi říkávali: Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem.
Když překládám americké básníky, myslím anglicky i česky zároveň.
Svou první anglickou knihu, která vyšla v Montrealu roku 2001 (The Silence After Music), jsem si sám přeložil do angličtiny z českých originálů. Ale tu druhou (The Horizon is Far Away), tu jsem už psal rovnou anglicky. Řekl jsem si, že po těch letech tady už je na to čas. Čili, česká verze (Horizont je daleko) je už mým překladem z angličtiny do češtiny.
Při překládání cizích básní počínám si, abych tak řekl, jako člověk, který jazyk český ovládá a s angličtinou zápasí. Takže je to zajímavé – a nevyhnutelné.
Nejvíce básní poslední dobou jsem přeložil z Raymonda Carvera (1938–1988), z knih A New Path to the Waterfall (Nová stezka k vodopádu) a Fires (Ohně). Překládal jsem je proto, protože se mi líbily (mluvily ke mně, skoro bych řekl mojí řečí). To bych snad ještě mohl dodat: překládat musíš (nebo smíš) jen ty básně, které se ti líbí, které tě, jak se říká, chytnou za srdce.
P. S. To, co jsem právě napsal, je příliš jednoduché a není to úplná pravda. Překládat, to je dobrodružství. Je to výzva, neboli challenge. Zde je někdo, kdo je mi blízký (to je podmínka), ale on mluví svou řečí, má vlastní myšlenky a já se musím přizpůsobit…
Senlin si řekl:
Hle, už je ráno.
A ráno, když světlo
jako rosa odkapává
škvírami v okenicích,
vstávám a čelím
východu slunce.
A dělám přesně tytéž věci,
jaké dělával můj otec.
Pozoruju hvězdy nad střechami,
kterak blednou v nachovém přítmí,
hvězdy, které hotoví se k smrti.
A potom stojím před zrcadlem,
před zrcadlem na té naší
nakloněné planetě
a vážu sobě
kravatu…
Lusky léta dozrály
a hromadí se za dveřmi.
Půjdu se jich ujmout svýma
podzimníma rukama.
Včera v noci už tam hučel
první chladný vítr.
Nebyl ještě mrazivý,
leč rozechvěl mne dvakrát.
První mé zachvění patřilo stěnám,
neboť jsou tenké.
To druhé času, který tak rychle
a hlasitě běží.
Ve vzduchu
těžkém vůní šafránu,
těžkém vůní smyslnou,
pozoruju, kterak citron slunce mizí,
a moře z modři mění se
do olivové černi.
Pozoruju ze spánku
skoky blesků z Asie.
Teď láska má se pohnula,
povzdechla si a spí dál,
zde na tomto světě,
zde i tam.
A vždycky jsem si přál
mít k snídani pstruha.
A tu jsem náhle objevil
novou stezku k vodopádu.
I počal jsem mít naspěch.
Neblázni a probuď se,
řekla žena má,
je to pouhý sen.
Pokouším se vstát a dům,
dům se se mnou naklání.
Co povídáš, sen?
Je poledne, řekla.
U dveří se lesknou
moje nové boty.
Všechny věci kolem,
všechno se ti hodí.
Déšť za oknem, například.
Cigareta mezi prsty,
i tvé nohy na pohovce.
V dálce tichý rock-and-roll,
a v hlavě rudé Ferrari.
I žena, jež se opile
po kuchyni motá.
Všechno to tam vraž.
Všechno se ti hodí.
Venku ještě tma.
Zkouší napsat báseň a pocit má,
že ho někdo pozoruje.
Rozhlíží se, pero odkládá.
Vstal od stolu, prochází všemi místnostmi.
Dívá se i do skříní. Samozřejmě – nic.
Nebude však riskovat.
Zhasnul světlo, sedí potmě.
Zapálil si dýmku, čeká,
čeká, až ten pocit zmizí…
Venku už se rozednívá.
Bílý papír před ním leží na stole.
Ještě jednou vstal
a chodí všemi místnostmi.
Jeho dech ho provází.
Jinak nic.
Samozřejmě.
Nic.
Z básní, překladů a dopisů Ivana Schneedorfera vybral Petr Král.
Ivan Schneedorfer se narodil 19. 3. 1937 v Českých Budějovicích, v roce 1968 odešel se ženou do Kanady, kde žije na poloostrově Tsawwassen poblíž Vancouveru. V nakladatelství Poezie mimo domov v Mnichově vydal Básně z poloostrova (1987) a v Kolářově pařížské Edici revue K další čtyři sbírky, Verše léta a zimy (1989), Minipříběhy (1990), Pozůstalá vzducholoď (1991) a Návrat (1991). V nakladatelství Torst mu pod názvem Básně vyšel téměř úplný soubor básní napsaných do roku vydání (Praha, 2002).
Obsah Listů 6/2007
Archiv Listů
Autoři Listů
Předplatné Listů
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.