Jan Novotný

Svatá trojice

Slyším-li nebo čtu o slavné triádě: dobro, pravda, krása, vybaví se mi pravidelně klukovské losování mezi kapitány, kde vítěz si po každém kole vybírá spoluhráče. Kámen tupí nůžky, nůžky stříhají papír, papír balí kámen. Všechny tři polohy dlaně mají stejnou šanci, a mohou tedy být vyjmenovány v libovolném pořadí V triádě je tomu jinak: jak jsem se ujistil pomocí googlu, shora uvedené pořadí je široce dodržováno. Dobro již svou podstatou hraje prim, tupí, stříhá a balí pravdu i krásu.

Je tomu tak opravdu vždy? Konflikty mezi členy triády jsou vděčným tématem pro umění a jejich umělecká ztvárnění by se mohla stát vděčným tématem pro bádání. Bylo by to však spíše na knihu než na fejeton, proto jen pár příkladů. Životem poznamenaní hrdinové Ibsenovy Divoké kachny si pomáhají záchrannou sítí sebeklamů, až přijde fanatik pravdy, potrhá síť a otevře cestu k tragédii. Krása Heleny či Salome je zhoubná.

Přejdeme-li ke konfliktu pravdy a krásy, najdeme nesčetné příklady obdivovaných bojovníků proti krásným legendám. V jedné Chestertonově povídce však otec Brown odhalí zločin legendárního hrdiny, ale vezme si na svědomí jeho utajení, protože legenda nikomu neškodí a je mravně povzbudivá. Vypadá to tak, že ve sporu mezi pravdou a krásou zasahuje a rozhoduje dobro.

Nemůže nám ale uniknout, že krása a pravda jsou jaksi vznešenější než pouhé dobro. Ježíš řekl Pilátovi, že přišel na svět, aby svědectví vydal pravdě. Kdyby řekl, že přišel vést lidi k dobru, Pilát by se asi nezeptal: Co je dobro? Spíše by namítl, že tak může mluvit každý.

U kolébky pojmu dobra (a zla) stojí elementární pocity slasti a bolesti, dané každému vnímajícímu tvoru. Pochybuji, že by někdo dokázal přesvědčivě objasnit, proč vůbec jsou. Darwinisté však dovedli ledacos říci k tomu, proč se rozvíjejí a kultivují. Pravda a krása se jim pak jeví jako jakýsi pokročilejší, evolucí vypěstovaný druh dobra.

Pravdu potřebujeme k tomu, abychom neulpívali na okamžitých slastech a bolestech, ale byli schopni si je připravovat či vyhýbat se jim i do vzdáleného budoucna. Je to však všechno? Není už sama pravda slastí a dobrem, jak soudili mnozí velikáni od Sókrata po Einsteina? Není také bez významu, že pravda spojuje i tam, kde dobro na první pohled rozděluje, činí nás vnímavými i pro dobro jiných a pro ideu obecného dobra.

A co krása? Připadá mi zvláštní, jak ji rezervujeme pouze pro některé, patrně ty vznešenější smysly, zejména pro zrak a sluch. Hmatu a chuti je většinou upíráme. Hvězdy či hudba jsou krásné, objetí milované bytosti je slastné, pivo prostě jen dobré. U čichu jsme jaksi rozpolceni: růže voní krásně, guláš nanejvýš pěkně.

O povahu krásy a pravdy se kdysi přel Einstein s Thákurem. Shodovali se v tom, že krása si vyžaduje vnímající bytost a bez ní by byla ničím. Apollón Belvederský by přestal být krásný, i kdyby zánik lidstva přečkal. A s pravdou je to zrovna tak, tvrdil Thákur. V tom se s ním Einstein shodnout nemohl. Soudil, že pravda má nadlidskou objektivnost. V jejich sporu mi chyběl ještě třetí účastník, někdo jako Dostojevskij, který věřil, že krása spasí svět. Souhlasil by s Einsteinem v otázce pravdy, ale dodal by, že tak je to i s krásou. I v kráse tušíme cosi nadlidského, odvažme se říci nadlidsky subjektivního.

Jan Novotný

Obsah Listů 6/2007
Archiv Listů
Autoři Listů
Předplatné Listů

Jan Novotný

Svatá trojice

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu