Jiří Lach

Cesta Františka Laichtera do nakladatelství Kalich

„… a přeji mladšímu pokolení nakladatelskému a knihkupeckému, aby drželo vysoko čest poctivého podnikání a obchodování, mělo rádo svůj obor a zůstalo věrno hvězdě své víry, vše ostatní mu bude přidáno.“ Těmito slovy uzavíral Jan Laichter své poděkování Karlově univerzitě za udělení čestného doktorátu v prosinci 1945. Jistě myslel na svého syna Františka, kterému formálně předal otěže firmy v roce 1944. František Laichter sám usiloval o to, aby oživil předválečné tradice otcova nakladatelství a vyhověl jeho přání. V poválečném tříletí vydával až čtrnáct objemných knih ročně, snažil se oprášit válkou zpomalené edice a horečně se zapojil do reorganizace stavovské organizace nakladatelů a knihkupců.

S nástupem komunistického režimu však pominula jedna z nezbytných podmínek svobodné práce pro knihu – zmizela soukromá nakladatelství, která po desítky let předtím, dokonce i za okupace, pečovala o českého čtenáře. Tři dokumenty spojené se jménem Fr. Laichtera ukazují prudkou proměnu osudů v československé společnosti na přelomu 40. let minulého století. Ještě v březnu 1947 se Fr. Laichter ve Svazu knihkupců a nakladatelů zasazoval o rozumnou úpravu knižního trhu. Stál přitom mezi dvěma póly – absencí jakékoliv kontroly vydávání knih na jedné a zestátněním na straně druhé. Rok na to se již připravovaly první reglementace pro vydávání knih a ediční plán Laichterovy firmy i všech dalších soukromníků pro rok 1949 musel schválit vládní zmocněnec. I z úryvků v edici je patrné, že knihkupci a vydavatelé musí dodnes považovat za nejtragičtější rok 1949, kdy jejich cech komunistická moc na čtyřicet let smetla. Bylo štěstí pro českého čtenáře, že muž tak širokého kulturního rozhledu nezmizel nadobro z oboru české knihy a mohl působit v Kalichu a v 60. letech dokonce i psát v evangelickém tisku.

* * *

Všechny texty pocházejí z Literárního archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech, fond František Laichter. První dokument z kartonu s označením Kp [korespondence] rozmanitá, dva následující z kartonu Likvidace Laichterova nakl., likvidační doklady. Text je ponechán v autentické podobě, opraveny jsou pouze očividné překlepy. Uvedené ukázky jsou součástí edice, kterou vydá nakladatelství Burian a Tichák na počátku příštího roku. Edice vzniká s podporou Grantové agentury ČR, projekt č. 404/06/1151. Pracovníkům LA PNP, zejména paní PhDr. Evě Bílkové, děkuji za dlouhodobou podporu při studiu.

I.

Odpověď paní HELENĚ LISTOVÉ (roz. Gebauerové) na její mylnou domněnku, že soukromá vydavatelství budou znárodněna. Budou likvidována.

V Praze dne 17. srpna 1949

Milostivá paní,

děkuji Vám za dopis z Mlázovic a za přátelská slova, jimiž mi jednak osvědčujete svou účast na tom, co prožíváme, jednak mne povzbuzujete do nejasné budoucnosti.

Huizinga je můj autor, často jsem po jeho rozboru sahal za okupace a války, vděčně jsem ho vzpomněl i při slovech na rozloučenou s čtenáři Naší doby. Vím též, jak se po dalších výtiscích jeho Stínu zítřka pídil Váš muž.

Pokud se dovedu posoudit, nedomnívám se, že bych trpěl tím, čemu se říkávalo kulturní pesimismus a nebo čemu Rádl říkal náladová skepse. Od skautských let jsem měl rád činorodou vůli, byl jsem v ní posílen zkušenostmi ze zahraničí a názorně upevněn Akademickou Ymkou, debatami s Rádlem, přátelstvím se Šimsou, životně chápaným masarykovstvím. To byl můj životní a pracovní směr.

Pravda, za okupace – při padání hlav mých přátel, při různých drastických zážitcích – jsem si více než kdy dříve připouštěl tragičnost lidského života. A i to, co jsme zažili s druhým pádem Benešovy důvěřivé a synthetisující koncepce, co se převalilo a dál valí přes nás, nabádá k realistické střízlivosti. Také při věcném sledování zahraniční situace vidím nakupené komplikace a problémy.

Stručně shrnuto: lidský hřích je skutečnost. Masaryk v Praktické filosofii mluvíval o tom, že lidé nejsou andělé.

Pro konstatování této šedi a všelijakosti nejsem zoufalý. Jsem věřící, jemuž Ježíšovo evangelium je světlem, nadějí, cestou. A světsky bráno: lidská a nenásilná anglická (neříkám americká) kultura, britský způsob řešení širší sociální a hospodářské spravedlnosti bez šlapání bdělého svědomí, bez neúcty k lidské osobnosti a s živým smyslem pro potřebu duchovní svobody a kritičnosti – je mi povzbuzením.

Nezoufám tedy celkově.

Ale jsem smutný v dané své konkrétní situaci jako Čech, který nechce jít pod Havlíčka a Masaryka.

Můj dočasný, ale vážný smutek je dvojí: užší a širší.

Ten užší vyplývá z toho, že bych chtěl působit, ale nemohu – ano, milá paní Listová, nemohu, neboť není přede mnou ta eventualita, kterou předpokládáte, že „budu moci i pod jiným titulem dále pracovat“. Uvítal bych ji, kdyby zde byla, ale není jí. Zásah do nakladatelské oblasti nemá co činit se znárodněním, s pouhou změnou hospodářské formy, že by soukromý podnik byl převeden do veřejnějšího vlastnictví a kontroly. V našem oboru všechna soukromá nakladatelství byla prohlášena 10. dubna za zaniklá a jsme – byť se Vám to zdálo neuvěřitelným – v doslovné likvidaci. Nikdo si neláme hlavu tím, že by se Laichterovo nakladatelství mělo jako celek někam převést. Předevčírem Družstvo knihkupců protokolárně převzalo naše sklady do výlučného prodeje, což však bude také trvat, protože naše publikace nejsou dosud politicky „prověřeny“. Nový eufemismus pro tuto censuru zní „lektorování“. A přiložený formulář Vám znázorní, že prozatím likvidační mašina pracuje k rozmetání Laichterova nakladatelství, aby se nedalo znovu sestavit. Ano, jací to jsou lidé, kteří činí takováto rozhodnutí? Nebolí mne to majetkově, ale s věcného, odborného hlediska mne takovéto pseudokolektivní nerozumy nemohou nechat klidným.

A osobně nemohu si den co den uvědomovat, že v kladné, pomáhavé práci je mi bráněno, že se tu přes rok maří o jeden lidský život víc. Neboť úředně papírové likvidační soupisy a výkazy nemohou uspokojit toho, komu jde o víc, než se vyspat, najíst, vuřtlovat existenci. Potřebuji pracovat, positivně pracovat, musím vidět, že to, co dělám, má smysl. Ale t.č. veřejnosti neznámými potentáty jako je p. Jan Reich & cons. je mně vnucena role šlapat naprázdno kolo z neodpovědně zmařené studně a tvářit se spokojeně k tomu, že dennodenně vytahuji prázdná vědra.

Širší smutek pak plyne z toho, že je celému národu neomaleně vnucována totalita, ten moderně zvrhlý titanský pokus zregimentovat duši a svědomí. Vidíte to všude, počínaje mateřskými a národními školami přes vysoké školy až po oblast, v níž se Caesar dostává do styku s Ježíšovým odkazem. Prakse zásahů do mého oboru mi osvětluje rub totalismu tolika příklady a zkušenostmi, že jsem – proti potřebě svého nitra – za poslední rok zesmutněl.

S pomocí Boží, s pomocí Vás přátel, kteří se dovedete vžít do naší problematiky, s pomocí své ženy, které je dáno cítit a vědět, oč před vyšším než dočasným politickým tribunálem jde, kvůli svým dětem a pro další generaci chci pracovat; nebude však mou vinou, nebudu-li smět působit v tom, čemu rozumím, tj. vydavatelsky. Jak a kde, to bude další etapou po skončené likvidaci.

Děkuji za poctivý stisk Vám a Vašemu muži. Bratru Prokopovi jsem Váš vzkaz vyřídil a ukázal.

Upřímně Váš

František Laichter

II.

SYNODNÍ RADĚ

Českobratrské církve evangelické

v Praze II, Jungmannova 9.

V Praze dne 22. listopadu 1949

Vážení bratří!

Podepsaný PhDr. FRANTIŠEK LAICHTER, vedoucí ředitel nakladatelství Dr. h. c. Jana Laichtera, bytem v Praze XII, U Riegrových sadů č. 4, narozený dne 29. října 1902, ženatý, mající dvě děti, člen Českobratrské církve evangelické, předkládá Vaší Synodní radě žádost, aby byl přijat jako jeden z vedoucích pracovníků do českobratrského nakladatelství, které z rozhodnutí Ústřední ediční rady a ministerstva informací bude vydávat neperiodické publikace pro potřeby církve.

Žadatel pracuje ve vydavatelském oboru od 1. dubna 1924. Zná ze zkušeností všechny základní pracovní úseky této činnosti od nejnižší po nejvyšší, kteroužto praxi podložil i soustavnou theoretickou průpravou, dovršenou doktorskou disertací o nakladatelském oboru po universitních studiích, která absolvoval na filosofických fakultách v Praze, Lipsku, Mnichovu, v Montpellier a Paříži.

Tuto kvalifikaci doplnil počínaje rokem 1926 nepřetržitou iniciativní a organisační prací v Svazu knihkupců a nakladatelů a v klubu nakladatelů Kmen, v nichž uplatňoval zásadu, že „nakladatelské povolání je především otázkou svědomí a služby veřejnosti a nikoli věcí slepé výdělečnosti a nekritického stavovství.“ Rozšířil ji též pracovním podílem na mezinárodních sjezdech nakladatelů, na nichž byl od r. 1931 pravidelným oficiálním delegátem za Československo a v srpnu 1947 byl tímto zahraničním odborným sborem zvolen do 5ičlenného světového Výkonného výboru. Od let své účasti v Křesťanském hnutí studentstva (v Akademické YMCA) kladl při sestavování vydavatelského programu Laichterova nakladatelství soustavný důraz na křesťansky vyznavačské edice, které jsou členům Synodní rady známy.

Zakladatel Laichterova nakladatelství Dr. h. c. Jan Laichter považoval mne za svého důsledného pokračovatele. Jmenoval mne vedoucím ředitelem svého vydavatelského díla a svěřil mi odpovědnost za program a další činnost.

Protože v rámci kolektivistické přestavby našeho státu všechna soukromá nakladatelství byla zákonem z 24. března 1949 prohlášena za zaniklá a od vyhlášky MIO z 19. dubna t. r. se nacházejí v úřední likvidaci, nabízím nyní Českobratrské církvi evangelické, jejímž jsem členem, své odborné služby. Činím tak v důvěře, že se obracím k svým, v jejichž duchu jsem se snažil po řadu let a podle svých sil samostatně působit. Zvláště jsem míval na srdci ty, kdož byli naší církvi odcizeni. Činím tak u vědomí, že k staleté tradici Českých bratří náleží úsilí, aby též v podobě krásné a duchovně ryzí knihy bylo šířeno símě Kristovo. Jsem přesvědčen, že péče o vzácný duchovní nástroj, jímž je dobře vybraná a dobře vydaná kniha, je nezbytností naší církve právě v této době. Přál bych si v tomto duchu pracovat harmonicky s Vašimi dosavadními odborníky.

Poznamenávám, že mé dřívější platové příjmy činívaly do 15. března t. r. Kč 10.700 měsíčního hrubého příjmu (po srážkách Kč 8.026 čistého příjmu) a že mi byly od zmíněného data sníženy ministerstvem sociální péče na Kč 7.500 měsíčního hrubého příjmu.

O tom, jak personál posuzuje žadatele, může být dotázán nynější důvěrník zaměstnanectva Laichterova nakladatelství skladník Bronislav Loula, bytem v Praze XIII, Kodaňská 20, anebo dřívější důvěrník naší firmy pan disponent Karel Vosyka, zaměstnaný od 1. září t. r. v knihkupectví „Naše vojsko“ v Praze II, Václavské 28, bytem v Praze XVI, Na Farkáni 200.

Žádám Synodní radu o rozvážení mé nabídky a o brzké laskavé rozhodnutí o navázání služebního poměru se mnou, který podle včerejší informace by pravděpodobně přicházel v úvahu od 1. února 1950. Vzhledem k dobově požadovaným úředním náležitostem uvítám, bude-li moje žádost podle Vaší možnosti brzo projednána a sdělen mi její výsledek.

V očekávání Vaší zprávy

podepsán Dr. František Laichter

III.

K jedné zkušenosti po nástupu do nakladatel. oddělení SYNODNÍ RADY

Nastoupil jsem v ní 1. března 1950.

Synodálům to bylo vítáno – mám na to konkrétní vzpomínku.

Ale ředitel St. úř. pro věci církevní, býv. moravský textilník, PLÍHAL, obrácenec na komunismus, si vyvzpomněl, že mě vystrnadí tím, že mi dá místo tak jako tak skromného platu (pozd. hrubých měsíčních Kčs 1.400,– počítáno po měn. ref. z r. 1953) přidělit plat začínající písařky, tj. nejnižší kancelářské kategorie.

Syn. senior VIKTOR HÁJEK mi nepomohl, v jeho očích jsem byl býv. „podnikatel“, ačkoli jsem byl jen správcem neodevzdané a nevyřízené pozůstalosti, s úředně stanoveným platem.

Václav POLÁČEK usoudil, že mám právo na 10.000 Kčs předreformových jako RUPP v Charitě a jako on v PRAŽ. NAKLADATELSTVÍ. S. R. mi přidělila hrubých měsíčních 7.000 Kč, tj. po měn. ref. r. 1953 Kčs 1.400,–.

Požádal jsem o přímluvu mocného J. L. HROMÁDKY. Dopisem z 24. 6. 50 mě odkázal na později. Promluvil se syn. radou – odpověděli.

Kromě toho, slíbil mi, že promluví se synem býv. ev. far. Nováka z Prostějova, J. M. Novákem, stranickým mnohoobročníkem, dosazeným do Kalicha za nadřízeného ředitele, jak Vydavatel. odboru, tak celého Kalicha.

Na pozdější Hromádkův dotaz poslal jsem mu informaci o nevyřešenosti záležitosti (v Syn. radě mě mezitím ze spec. fondu udržoval círk. rada VALEŠ, zatímco Novák nehnul prstem, naopak udržoval věc in suspenso).

Fakticky mi pomohl býv. knihk. účetní Šrámek z Práce, který domluvil svému strýcovi PLÍHALOVI, aby si mě vážil a udržel v Kalichu. Plíhal mu sice odpověděl, že „zkušené odborné kádry nepotřebují, že si je sami vytvoří“, ale povolil a dal min. soc. péče pokyn, aby schválili prvotně se mnou Synodní radou sjednaný plat.

Šel jsem s tou dobrou zprávou za zmocněnkyní SÚCu Šrétrovou, dosazenou m. j. i do Kostnických jisker, a čeho jsem tam nebyl svědkem? U jejího psacího stolu, zády do kanceláře odvrácen stál a telefonoval se SÚCem „ředitel J. M. Novák“, zastávaje hledisko, že mi neměli povolit platovou úpravu. Šrétrová byla jako na trní, dávala posuňky pokyny Novákovi, ale ten neviděl-neslyšel, hudl svou, až si konečně všiml, že licoměrné pokyny dává přímo v mé přítomnosti.

Byl to však cynik s hroší kůží, bezmezný kariérista. Nakonec při jiném osobním škandálu byl ředitelského místa zbaven (zjistili, že má s ředitelskými provizemi z obratu Kalicha vyšší příjmy než ministr Havelka – byl sice přeložen, ale opět na výnosné místo do tiskového odboru ÚRO).

Jen pro ilustraci, jak se s lidmi zacházelo.

Zaznamenal dr. František Laichter

Jiří Lach

Obsah Listů 6/2007
Archiv Listů
Autoři Listů
Předplatné Listů

Jiří Lach

Cesta Františka Laichtera do nakladatelství Kalich

I.

II.

III.

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu