Krzysztof Wołosiuk

Zpráva o maďarském tisku

„Bylo by to bezpochyby krásné a přínosné, mít u nás věcné noviny s rozhodčí autoritou, které by se povznesly nad politické a stranické zájmy. Já si však nedělám iluze, že by něco takového mohlo v Maďarsku vzniknout a mít šanci na úspěch,” povzdechl si na stránkách týdeníku Élet és Irodalom (Život a literatura) Pál Bodor, novinář a nakladatel, kdysi čelný představitel maďarské inteligence v Sedmihradsku.

Psal se tehdy rok 2004. Vleklá krize kolem největšího politického deníku Népszabadság vyústila několik měsíců předtím v odstoupení šéfredaktora Pála Eötvöse. O rok dřív švýcarský koncern Ringier zvýšil na 67 % svůj podíl ve společnosti Népszabadság Rt., která deník vydává. V novinářském prostředí se strhla opravdová bouře, někteří dokonce tvrdili, že se tak Švýcarům dostává do rukou sedmdesát procent maďarského tisku (podle nákladu). Přestože se odhady ukázaly být přehnané, obava ze vzniku hegemonie na trhu nebyla zcela bezdůvodná, vezmeme-li v úvahu, že koncern vlastnil dva ze čtyř nejprodávanějších politických deníků a nadto ještě bulvární Blikk a sportovní deník Nemzeti Sport. Nová socialistická vláda Pétera Medgyessyho slibovala, že bude bdít nad respektováním plurality médií, což znamenalo především omezení inzerce státních podniků v pravicovém tisku, ještě donedávna takto štědře dotovaném předchozí vládou. Největší poražený voleb Viktor Orbán vyzval příznivce, aby si kupovali a předpláceli pravicové noviny: deník Magyar Nemzet a týdeníky Heti Válasz a Magyar Demokrata. Prodej všech tří stoupl, u některých dokonce o polovinu, ale pak poměrně rychle klesal.

* * *

Často se říká, že parlamentní volby v roce 2002 sehrály v rozpolcení maďarského tisku do táborů zásadní roli. Tento proces má ovšem hlubší kořeny.

Gáspár Miklós Tamás, nestor maďarské politické filozofie, spatřuje zásadní selhání maďarského novinářství v tom, že se v průběhu devadesátých let vzdalo snahy vytvořit silnou, nepředpojatou, středově orientovanou publicistiku. V článku s výstižným nadpisem Krach středolevicové publicistiky (A balközép cikkírás csődje, Élet és Irodalom, 32/2003) se vrací do ztraceného ráje začátku devadesátých let, kdy se na troskách starého zaběhlého systému rodil nezávislý maďarský tisk. Noviny nějak ovlivňovaly veřejné a politické dění, diskuse se přenášely z redakcí přímo do parlamentu (a ne obráceně), jazyk soudobé publicistiky měl podle Tamáse větší dopad na novou literaturu než díla domácích a cizích autorů. Splétaly se tady cesty jak generace levicově laděných spisovatelů a novinářů, odkojených kacířskou publicistikou samizdatového časopisu Beszélő nebo provokační esejistikou v duchu Malé maďarské pornografie Pétera Esterházyho, tištěné v Élet és Irodalom, tak autorů vysloveně opačného založení. Do této atmosféry zapadá i vznik dvoutýdeníku Magyar Narancs (Maďarský pomeranč), který se stal vlajkovou lodi tehdejší liberální žurnalistiky. Bojovně naladěný, pobuřoval stylem, útočil proti floskulím, těsně spolupracoval s francouzským sartrovským Libération. Přispíval do něj mladý Viktor Orbán nebo István Csurka (dnes lídr extrémně pravicové Maďarské strany života a spravedlnosti, MIÉP).

Už krátce po druhých demokratických volbách v roce 1994 se však v novinách začala znepokojivě pěstovat apologetičnost, projevila se jakási nutnost přiklonit se k jednomu z pólů, národně-konzervativnímu, nebo socialistickému.

* * *

Tento posun od středové publicistiky k zaujímání vyhraněných stanovisek je patrný i na dnešním maďarském tisku, soustředěném do mezinárodních koncernů a v mnohem závislém na aktuální politické situaci. Lze vysledovat určité obecnější rysy, které jsou shodné se situací v celé Evropě. Na trhu patrně roste podíl deníků rozdávaných zdarma. Jako první se v Maďarsku v roce 1998 začalo distribuovat Metro. Z počátečních 160 000 výtisků stoupl náklad na dnešních 321 000. Na podzim roku 2004 se v šesti budapešťských čtvrtích objevil další bezplatný deník, Helyi Théma, jehož náklad dosáhl letos 727 000 výtisků. Proti těmto novinám se ovšem objevují určité výhrady – především kvůli příliš levné inzerci, která narušuje konkurenceschopnost ostatních novin. Stále posilují bulvární noviny (nejčtenější Blikk za posledních deset let zčtyřnásobil průměrný denní prodaný náklad, Népszabadság v tomtéž období zaznamenal pokles o polovinu). Oproti České republice, která má zhruba stejný počet obyvatel, má ovšem maďarský bulvár náklad podstatně nižší. Zatímco Blesk prodával v lednu víc než 450 000, Aha! kolem 110 000, Šíp 102 000 kusů, průměrný prodaný náklad Blikku v první polovině tohoto roku činil necelých 230 000 kusů, druhý největší bulvární deník Bors prodával v té době na 66 000. Může to být způsobeno obecně nižším prodejem novin, ale rovněž větší popularitou regionálního tisku. Spojování místních deníků do větších celků je běžné. Přestože zatím neexistuje žádný celostátní konglomerát, srovnatelný s českým vydavatelstvím Vltava-Labe-Press, např. regionální Észak-Keleti Napló (Severovýchodní deník), vzniklý spojením místních titulů ve třech župách, je druhým nejprodávanějším deníkem v zemi.

Odhlédneme-li na chvíli od čísel a zaměříme se na politickou váhu jednotlivých deníků, vyvstane výrazná dvojice titulů Népszabadság a Magyar Nemzet. S jistou nadsázkou lze říci, že se všichni politicky přemýšlející Maďaři dělí na příznivce jednoho, nebo druhého. Čtenáři Népszabadság přitom vytýkají Magyar Nemzet primitivní nacionalismus a občas i antisemitské nebo antiromské útoky. Čtenáři Magyar Nemzet připomínají Népszabadság jeho komunistickou minulost a obviňují z nadbíhání nynější sociálnědemokratické vládě.

Věnujme tedy trochu pozornosti oběma deníkům.

Népszabadság, ač by to jeho četní kritici neradi přiznávali, zůstává stále nejvlivnějším politickým deníkem v Maďarsku, jehož postavení by se dalo srovnat s pozicí deníku Gazeta Wyborcza v Polsku nebo Mladé Fronty Dnes v České republice. Noviny z minulosti nesou břemeno stranického tisku Maďarské socialistické dělnické strany; jejich první číslo vyšlo 4. listopadu 1956, tedy téhož dne, kdy sovětské tanky obsadily Budapešť. Dnes je Népszabadság vlastněn ze 67 % švýcarským koncernem Ringier a z 27 % nadací Szabad Sajtó, založenou na začátku devadesátých let členy Maďarské socialistické strany (MSZP), pročež se deník tradičně považuje za hlásnou troubu vládní propagandy Ference Gyurcsányho. (Samotná MSZP by raději v této roli viděla deník Népszava, vycházející v mnohem menším nákladu 36 000 kusů, což před časem přiznal bývalý ministr zahraničí a nyní evropský komisář László Kovács.)

Náklad novin dosahoval v devadesátých letech i 320 000, pak ale postupně klesal, což se stalo záminkou, byť přímo nevyslovenou, k tomu, že šéfredaktor Pál Eötvös byl koncem roku 2003 donucen rezignovat. (Eötvös oficiálně odstoupil kvůli zveřejnění dopisu Ede Tellera, krátce předtím zesnulého velkého maďarského fyzika židovského původu, žijícího ve Spojených státech, v srpnu 2003 na stránkách Népszabság. Teller, tradiční příznivec Fideszu, v něm osočoval stranu Viktora Orbána z antisemitismu a antiamerikanismu. Dopis se vzápětí ukázal jako padělek, zhotovený Tellerovým tajemníkem. Deník se za otištění falza omluvil.)

Ani s novým vedením se vydavateli nepodařilo prodej novin výrazně zvednout. Dnes Népszabadság prodává průměrně 112 000 výtisků, což mu dává 3. místo mezi deníky. Navzdory všem bouřím si noviny uchovaly osobitý styl a mimořádně vysokou úroveň zpravodajství a publicistiky. Jako jediný deník se aktivně a pravidelně zapojuje do středoevropského dialogu (i když Maďarsko v rámci projektu Středoevropských novin zastupoval zmíněný deník Népszava): před několika týdny se např. vložil László Lengyel ve víkendové příloze Hétvége do diskuse, kterou začal Václav Havel v Hospodářských novinách dopisem Adamu Michnikovi (Michnik mu pak odpověděl v deníku Gazeta Wyborcza). Je to jenom jeden z mnoha příkladů, středoevropská témata se objevují takřka v každém čísle Hétvége. Je tedy jistým paradoxem, jak nekompromisní dokáže být Népszabadság, přijde-li na citlivé otázky jako třeba úděl Maďarů v Československu po 2. světové válce. Když slovenský parlament v září odhlasoval nedotknutelnost Benešových dekretů, Népszabadság otiskl článek Endre Aczéla Nem fizetünk! (Nezaplatíme!), v němž můžeme číst mj.: Češi a Slováci jsou ve dvou věcech nezměnitelní. Zaprvé: jedni jako druzí se považují pouze za oběti, nikoliv za spoluviníky druhé světové války, přestože Slováci bojovali nepopíiratelně na Hitlerově straně a za skutečný počátek války považovali až odtržení maďarské části státu. Zadruhé: poškozená strana by podle nich nikdy neměla prosit za odpuštění, pročpak by měla? Takto by se přece zaměňoval pachatel s obětí. (Népszabadság/Hétvége 29. 9. 2007)

Druhý z deníků, Magyar Nemzet, prodává sice zhruba polovinu toho co Népszabadság (kolem 63 000 výtisků), jeho čtenářská základna je však pevnější, předvídatelnější, politicky rozhodněji orientovaná. Počet prodávaných výtisků se za posledních deset let skoro nezměnil. Magyar Nemzet vznikl ještě před 2. světovou válkou, za komunismu byl oficiálním tiskem Vlastenecké lidové fronty, protějšku Národní fronty v ČSSR. Po roce 1989 se stál největším konzervativním deníkem v Maďarsku, výrazně podporujícím pravicový Fidesz. Jen těžko se však lze ubránit dojmu, že konzervativně založený maďarský čtenář postrádá deník, který by se svou úrovní vyrovnal Népszabadság. Magyar Nemzet tuto mezeru nezaplňuje a jeho radikální rétorika mnohé pravicově smýšlející čtenáře dokonce odpuzuje. Proti deníku se dá mnohé namítat, jeho zpravodajství (hlavně pokud se píše o aktuální politické situaci v zemi) obsahuje prvky hodnocení, které by se v seriózních novinách hodily spíše do rubriky redakčních komentářů (jen malá ukázka z 24. 10. 2007: „Podle zdrojů Magyar Nemzet Ferenc Gyurcsány chystá frontální útok proti Fideszu a jeho mládežnické organizaci Fidelitas, aby tím odvrátil pozornost od pro socialisty čím dál trapnější kauzy Jánose Zuschlaga.“) Nejčastěji je však Magyar Nemzet obviňován z xenofobie, která se projevuje hlavně v útocích proti Romům. Deník si loni vysloužil tvrdou kritiku za komentář Zsolta Bayera k tragickým událostem v městečku Olaszliszka. V říjnu 2006 projíždějící auto srazilo romské dítě. Přestože bylo jen lehce raněno, stal se provinilý řidič obětí krutého lynče, který navíc musely pozorovat z auta jeho dvě malé děti. Několik dní poté Bayer v Magyar Nemzet psal mj.: „Kdokoliv v této zemi přejede cikánské dítě, ať ho ani omylem nenapadne zastavovat. Přejede-li někdo cikánské dítě, ať šlápne na plyn. Pokud cikáni obstoupí mezitím auto, ať šlápne na plyn tím rychleji.“ (17. 10. 2006)

Článek ostře odsoudily organizace na obranu lidských práv. Magyar Nemzet, který se chlubí tím, že romské otázce věnuje nejvíc pozornosti ze všech novin, svůj styl nezměnil.

* * *

Názorová polarizace se rýsuje i mezi týdeníky. Vláda Viktora Orbána ještě na konci minulého desetiletí mluvila o potřebě politiky směřující k „mediální rovnováze“. Často opakovaným tvrzením je, že sdělovací prostředky v Maďarsku patřily po celá devadesátá léta levici. Fidesz se snažil tento kurs změnit. Ve státním rozpočtu na rok 2000 vyhradil na založení nového pravicového týdeníku 1,5 miliardy forintů. Takto vznikl v roce 2001 Heti Válasz, jehož dnešním šéfredaktorem je bývalý mluvčí Orbánovy vlády Gábor Borókai a v redakci působí i fideszovský ministr zahraničí János Martonyi. Náklad týdeníku dosahoval v začátcích 60 000 výtisků, rychle se však ukázalo, že zájem čtenářů o nový titul je chabý (ve druhé polovině roku 2001 se prodávalo kolem dvaceti procent nákladu). Volby roku 2002, které vyhrála sociální demokracie, přinesly týdeníku další potíže: státní dotace se během roku scvrkla z 500 na 50 milionů forintů. Dnes se Heti Válasz prodává ve 21 000 výtiscích a jeho vyvážená a mírná publicistika prohrává s vyhraněností jiného konzervativního týdeníku Magyar Demokrata. Ten po zmíněné výzvě Viktora Orbána z roku 2002 zaznamenal mezi pravicovými tituly největší úspěch. Týdeník vede od jeho vzniku v roce 1994 András Bencsik, odsouzený před třemi lety k několikaměsíčnímu odnětí svobody za pomluvu (na stránkách Magyar Demokrata obvinil jednoho liberálního poslance, že vinou jeho údajného udavačství bylo popraveno několik revolucionářů z roku 1956).

K nejčtenějším týdeníkům patří HVG (Heti Világgazdaság, Týden světové ekonomiky). Vznikl v roce 1979 jako nástupce v sedmdesátých letech slavného deníku Világgazdaság, který jako jediný v té době měl přímý dostup k informacím západních tiskových agentur, zaujímal neotřelým pohledem a profesionálně analyzoval hospodářskou situaci v Maďarsku a ve světě, což se nakonec stalo důvodem rozpuštění redakce a založení HVG, určeného jen členům Maďarské obchodní komory a pašovaného mimo tento úzký kruh po celá osmdesátá léta. Týdeník si uchoval dodnes původní profil. Zaměřuje se na hospodářské otázky, jimž věnuje skoro třetinu stránek. Vedle nich se tu ale objevuje i seriózní politická publicistika.

Směrem k politickému týdeníku se vyvíjel i legendární ÉS (Élet és Irodalom), od 1957 roku noviny Svazu maďarských spisovatelů. Jeho redaktoři se však – stejně jako liberální Magyar Narancs – snaží udržet neutralitu a jsou stejně kritičtí vůči všem aktérům domácí politiky. Odráží se to třeba v pravidelném mapování maďarského mediálního trhu a poukazování na znepokojující zásahy té či oné vlády a nadnárodních koncernů do svobody tisku.

* * *

Maďarské noviny v posledních týdnech věnovaly trochu pozornosti také České republice, hlavně kvůli demonstracím proti oslavě Křišťálové noci. Týdeník 168 óra otiskl úvodník s titulkem Praha nezapomněla a ocenil občanský protest Čechů proti neonacismu. Podle Magyar Narancs pražská policie poskytla příklad, jak by se mělo razantně, avšak neagresivně zasahovat proti pouličním chuligánům. Článek v HVG vyznívá trochu pesimističtěji. Týdeník psal o nápadu na vytvoření polovojenských jednotek v ČR podle vzoru Maďarské gardy. Vznik organizací tohoto druhu je podle autora novou znepokojující tendencí, která spojuje Maďary, Čechy a Slováky.

(Náklady uvádím podle údajů Maďarské kanceláře ověřování nákladu tisku MATESZ, příp. české agentury ABC ČR.)

Krzysztof Wołosiuk (1984) studuje bohemistiku a hungaristiku na Jagellonské univerzitě v Krakově; nyní je jako stipendista na univerzitě ELTE v Budapešti.

Obsah Listů 6/2007
Archiv Listů
Autoři Listů
Předplatné Listů

Krzysztof Wołosiuk

Zpráva o maďarském tisku

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu