Vlasta Chramostová

… ještě po třiceti letech. Díl VI. – A šmytec?!

Nejvýznamnější vzpomínkovou událostí jubilejního roku Charty 77 byla březnová mezinárodní vědecká konference. Chtěla jsem se účastnit všech akcí k výročí. Staré pracující herečce Národního divadla to nemohlo vyjít. Mohla jsem se účastnit pouze zahajovacího dne. Ale už ten dal tušit, že stopy Charty nebudou zaváty. Všeobecné mínění současníků vystihl nedávno Tomáš Tichák v Listech: „… převažují tři názory: Podle prvního byla Charta příliš mírná, protože požadovala pouze plnění zákonů. A to proto, že byla infiltrována komunisty, kteří později jejím prostřednictvím provedli sametovou revoluci. Podle druhého byla naopak příliš radikální, čímž podráždila mocné a způsobila utužení režimu, který by se s tichou podporou pracujících brzy rozložil. Navíc byla uzavřená a elitářská, takže ony poctivé pracující právem odpuzovala. Třetí časté vysvětlení je, že Charta byla utopií o nepolitické politice, jež dodnes škodí v podobě politické korektnosti a humanistického kýče a jejíž nositelé, sdružení do tajného bratrstva pravdy a lásky, plíživě ohrožují demokracii.“ Ani výroční rok na tom mnoho nezměnil. A přece vystoupení mladých historiků, jejich zájem o paměť lze považovat za přínos Charty dnešku. Tentokrát to bouchne, tak se jmenuje publikace, která byla připravena pro účastníky konference. Když tato slova Jan Patočka v roce 1977 vyslovil, prý nemyslel jen očekávaný ohlas, ale i represi.

Končí jubilejní rok 2007, končí i mé psaní „po třiceti letech“. Čtenářům mých fejetonů i Listů vůbec přeju do nového roku všecko nejlepší A že jsem tentokrát tak stručná, posílám jako omluvenku něco z toho, co jsem napsala do prosincového čísla časopisu Národního divadla:

„Staré byty jsou jako muzeum majitelů. Obrazy, sochy, předměty cenné i bezcenné. Drahé jsou vzpomínkami na osoby, události, na prošlý čas… Boženu Němcovou mám v několika výtvarných provedeních. Dva odlitky Pokorného, Kolářovu koláž, krásnou hlavu Makovského, darovanou ještě autorem. A posmrtnou masku v bronzu. Ne, neexistuje písemný doklad, že by byla sňata, řekli odborníci. Nicméně odlitek pro Národní muzeum pořídili. Je krásná! Prý na ni nepochybně sáhla schopná ruka sochaře té doby. Hledím na ni denně a vidím i tu Halasovu smutnou slzu v jejím provždy zavřeném oku: ,Slza je voda, co je sama…‘

,Režisér Pitínský tě chce na Babičku Boženy Němcové do Zlaté kapličky… A já si taky přeju, abys to hrála. Tvoji odpověď ale potřebuju znát ještě před prázdninami, tedy hned. Zkoušet se začíná v říjnu, premiéra je v prosinci.‘ To mi řekl dva dny před závěrečným aktivem sezóny 2007–2008 šéf činohry. Text mi ale dát nemohou, teprve se na dramatizaci pracuje. Musela jsem se zhluboka nadechnout. Když jsme za normalizace s Františkem Pavlíčkem domlouvali, co napsat pro Bytové divadlo – zvítězila Božena Němcová. Že budu jednou v Národním hrát Babičku, mě nenapadlo. Michal se usmál: ,Já vím, končíš, jenomže to říkáš už nejmíň dva roky! A se Zdeňkem jsi už dělala Durychovo Bloudění i Lízalku v Maryši.‘ Ano, už pár let se verbálně loučím. Vyhrožuju si, abych si na tu myšlenku zvykla. Říkám, že odejít včas je věc inteligence, a to už jsem propásla… Omluvně žertuju, že se nevnucuju… nové generace mě chtějí… A pyšně uzavírám: Asi to tak má být.

S poválečným rozjezdem, léty Vinohrad, disentu i léty Národního to dělá 65 let. S posledním desetiletím, pokud mi bude dopřáno dožít a dohrát představení, která mám na repertoáru. A udělat Babičku! Divadelní Bůh mi nabídl přesně tolik, o kolik jsem přišla. A dal v úvahu vyčerpání do dna, doposledka, do konce…“

Vlasta Chramostová

Obsah Listů 6/2007
Archiv Listů
Autoři Listů
Předplatné Listů

Vlasta Chramostová

… ještě po třiceti letech. Díl VI. – A šmytec?!

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu