Erazim Kohák

Rétorika, sofistika, filozofie

Polemika (K Listům 4/2007)

Krásná, láskyplná vzpomínka Jana Novotného na prof. Jana Patočku (Filozofova tichá válka, Listy 4/2007) zasluhuje nejen chválu a poděkování, nýbrž také filozofické zamyšlení. O prof. Patočkovi je obtížné hovořit. Chybí nám odstup. Svým filozofickým rozběhem po sovětské okupaci a svým občanským vystoupením v Chartě 77 se Jan Patočka stal oním velikánem, na kterém – podle Herdera, jak ho cituje Jan Novotný – všechno obdivujeme a neosmělujeme se přiložit měřítko lidského rozumu k žádnému z jeho počinů. Kultem osobnosti jako bychom spláceli čestný dluh. Poměřovat ho kriticky by byla hybris, za jakou se kamenuje – či alespoň přiřazuje nevybíravě k Radovanu Richtovi a jeho přátelům.

Budiž. Hovořme raději o filozofii obecně, jak ji schématicky vykládá Jan Novotný. Osou jeho výkladu je protiklad dvou pojmů, filozofie a sofistika. Tyto pojmy Jan Novotný neurčuje, jen popisuje. Pro filozofii považuje za charakteristické, že jde do hloubky. Nespokojí se s povrchovým rozumem, nýbrž čerpá z hlubin základní intuicí, která nazírá svět jakožto vnitřní moc, případně spojení naší mysli s hlubokými mocnostmi světa.

Příkladem filozofie by tedy byl Martin Heidegger, když určuje filozofii jako naslouchání Bytí. Mohl by jím být také Hegel, který vysvětluje pohyb dějin zcela spekulativní Myslí a jejím pohybem, případně také Herder s pojmy jako duch nebo povaha národa. Obtížně by se do ní vtěsnal Kant se svým přísně rozumovým rozborem a už vůbec ne Hume, který setrvává na úrovni empiriky. Filozofie tedy podle autora znamená intuitivní vnímání (údajné) hlubinné skutečnosti, která (údajně) vysvětluje změny pozorovatelné povrchové skutečnosti.

Sofistika pak označuje myšlení, které žádnou „hlubinu“ nepředpokládá, nýbrž vysvětluje skutečnost souvislostmi dostupnými smyslovým nazřením a rozumovým rozborem. Jan Novotný zas cituje Patočku: „Sofista je popěrač hloubky, vidí ji vždy z hlediska pouhé roviny.“ Sofista je zřejmě někdo, kdo vysvětluje zjevné zjevným, tedy názornou skutečností, ne údajným skrytým, ke kterému až základní intuice otevírá přístup.

Předpokládám, že by autor do rubriky Sofistika zařadil obecně osvícenství s jeho zavržením metafyzických spekulací a s jeho spoléháním na kritický rozum. Sofistický by byl také pozitivismus, včetně Masarykova, ač to je problém. Masaryk je pozitivista, avšak humanistický pozitivista: považuje i hodnotu a smysl za zkušenostní data. Autor zřejmě předpokládá, že „popěrač hloubky“ je hodnotový relativista. Filozof jako Richard Rorty, přesvědčený moralista, který odmítal hodnotám metafyzickou oporu či hloubku, by se tu také těžko zařazoval.

Leč budiž. Autor má právo stanovit pravidla své hry, pokud je stanoví jasně a soustavně se jimi řídí. Zajímavá je však autorova teze, že v Patočkově citovaném článku je onou sofistikou, proti které filozofie poskytuje obranu, právě nacistická ideologie. Vzhledem k uvedeným určením filozofie a sofistiky mi to připadá jako tvrzení poněkud problematické. Přece právě nacisté byli nadšenými vyznavači hlubin. Notoricky známé byly Vůdcovy intuice, avšak i jeho stoupenci pohrdali rozumem ve jménu intuice. Nacistické Lidové soudy měly soudit ne podle (povrchového) zákona, nýbrž podle hlubokého zdravého cítění německého lidu. Pro Hitlerovu mládež nacisté obnovovali kult starých teutonských bohů. Martin Heidegger, přední vyznavač hlubin a naslouchání Bytí, se v roce 1933 nadšeně hlásil k nacismu. Byť ho nacistická empirika rychle zklamala, zůstal přesvědčen o hluboké pravdivosti Hnutí.

Totéž platí o fašismu, navzdory zásadním rozdílům mezi výrazně revolučním nacismem a stejně výrazně tradicionalistickým fašismem. Fašisté podřizovali kritický rozum hlubokému Řádu, který je zároveň přirozený a morální. Ten nám nezpřístupňuje rozum, nýbrž úcta k tradici. Prolínání fašismu s církevním klerikalismem ve Španělsku, Portugalsku či Slovensku bilo do očí. Obviňovat nacisty či fašisty – či filozofie německého idealismu obecně – ze sofistického popírání hloubky neodpovídá skutečnosti. Poznávacím znakem fašismu i nacismu byl sklon stavět proti kritickému rozumu intuici a cítění. Proti republice, dítěti velké demokratické revoluce, fašisté stavěli sacrum imperium, svatou říši. Rovnítko mezi nacistickou ideologií a sofistikou mi připadá neopodstatněné.

Stejně problematické mi připadá rovnítko mezi sofistikou a filozofií povrchu. Všichni sofisté popírají nároky hlubinné intuice, avšak zdaleka ne všichni, kdo odmítají hloubku, jsou sofisté v obvyklém smyslu popírání závaznosti pravdy a dobra či soudů o nich. Ostatně Sokrates, ač kritik starých dobrých pravd a mravů, sofista nebyl. Údajnou hloubku lze popřít i z dobrých sokratických důvodů.

V zásadě jde o to, jak chápeme vztah mezi povrchem – tedy prožívanou skutečností, dostupnou smysly a kritickým rozumem – a vším, co známe hlubinným bádáním (nasloucháním Bytí) či na druhé straně metateoretickou spekulací. Základem „povrchového“ myšlení je přesvědčení, že prožívaná skutečnost, dostupná smysly a kritickým rozumem, je tou nejvlastnější skutečností: tedy že tato skutečnost je tím daným, vše ostatní že je odvozené. Či jinak: zkušenostní skutečnost je explanans, vše ostatní je explanandum. Hlubinné myšlení vychází z opačného předpokladu, tedy že skrytá realita, odhalená nanejvýš intuicí, je vlastní skutečnost, která vysvětluje „pouze povrchovou“ skutečnost zakoušenou. Či příkladem, „hlubinné“ myšlení předpokládá, že duch národa je skutečnost, činy jedinců ji jen vyjadřují. „Povrchové“ je pak myšlení, které považuje jednotlivé činy členů určitého společenství za vlastní skutečnost, duch národa za jeden možný (a nepříliš šťastný) způsob, jak o nich hovořit.

Nezaměňujme filozofické rozhodnutí pro setrvání „na povrchu“ s povrchností v hanlivém smyslu. Setrvat na povrchu znamená vysvětlit smysl daného kritickým rozumem a dalším zjevně daným, ne něčím skrytým, co může být odkryto jen hlubinnou intuicí, mimo dosah rozumové kritiky. Znamená to chápat smysl ze souboru vztahů zjevného dění, ne ze skryté meta-skutečnosti. Filozofické rozhodnutí pro myšlení na povrchu – na úrovni žití a zakoušení – vyjadřuje víru v zakoušenou skutečnost a v sílu kritického myšlení.

Myšlenka demokracie a demokratická filozofie obecně vycházejí z osvícenské víry v kritický rozum, ne z hlubinné intuice. Na hlubinné pudy se odvolává revoluční nacismus, na úctu k hlubinnému řádu se odvolává tradicionalistický fašismus. Demokracie se dovolává rozumu a zkušenosti, dostupných všem a podléhajících kritice všech. Aristo-kracie ve smyslu vlády samozvaných vyvolených se dovolává tradice a úcty, případně hlubokého cítění, dostupných jen oněm vyvoleným.

To je smysl Masarykovy polarity demokracie jako vlády všech a teokracie jako vlády elity, která si nárokuje boží oprávnění. Právě proto byl demokrat Masaryk popěračem hloubky a vyznavačem empiriky, zkušenosti a kritického rozumu. V tom smyslu byl pozitivista, ač ne popěrač hodnoty a smyslu. I k těm přistupoval pozitivně. Byl, mohli bychom říci, humanistický pozitivista, pro kterého hodnota a smysl jsou něčím daným zkušeností a dostupným kritickému rozumu, proti nacistickému, ale i fašistickému iracionalismu.

To platí i o Masarykových filozofických stoupencích, jako byli František Krejčí, František Drtina či Josef Tvrdý. Všichni byli pozitivisté, popěrači hloubky, ovšem pozitivisté českého střihu, pro které smysl i hodnota byly něčím názorně daným a kriticky uchopitelným. Josef Tvrdý varoval proti nacistickému iracionalismu tak pohotově a statečně, že zemřel v koncentračním táboře v Mauthausenu. Zařadit tyto výrazně povrchové myslitele do rubriky Sofistika mi připadá zavádějící. Popírali hloubku, nepopírali ani Pravdu, ani Dobro. Jen je odmítli stavět mimo dosah rozumové kritiky.

Z tohoto rozboru nemíním odvozovat žádné závěry o politickém zaměření Patočkova myšlení z období Kacířských esejí a Co jsou Češi? Patočkovu filozofickou i lidskou velikost považuji za nepopiratelnou. Patočka se v kritických údobích opětovně hlásil k Masarykovi. Ač v údobí po sovětské okupaci čerpal významně z Martina Heideggera a Ernsta Jüngera, v prohlášeních Charty 77 se vrátil k osvícenskému odkazu a výrazně ke Kantovu osvícenskému racionalismu. O tom jednou budou naši dnešní studenti psát z odstupu, který my postrádáme. Spokojím se s třemi filozofickými závěry:

Zaprvé, že ne všechna filozofie musí být hlubinná – a ne všechno myšlení, které se dovolává hloubky, je eo ipso filozofické. Sám za filozofii považuji každý pokus o kritické uchopení smyslu – a pokud máme věřit Sokratovi, prostorem kritického rozumu je povrch. Hlubina patří mýtům.

Za druhé, že ne všechna povrchová filozofie je sofistika. Novodobá sofistika nám přinesla řadu příkladů trapně povrchního povrchového myšlení. Leč na povrchu lze myslet i kriticky. Rozlišit potřebujeme mezi filozofií, která klade otázky hodnoty a smyslu kriticky, ve vší vážnosti, a filozofií, která si jen hraje s důvtipnými zvuky. Pokud užíváme sofistiku jako hanlivé označení, pak jen pro tu druhou.

Konečně, že odvolání na hlubiny není samo o sobě zárukou demokratického myšlení o nic víc, než je povrchové myšlení náznakem nacismu. Demokracie vyžaduje kritické myšlení o zakoušené skutečnosti, dostupné všem. Za mého mládí mnoho lidí věřilo, že každý anti-fašismus je eo ipso demokratický. Jenže Stalin byl také anti-fašista. Dnes mnoho lidí věří podobně, že každý anti-komunismus je eo ipso demokratický. Jenže i Hitler byl anti-komunista. Je třeba pečlivěji rozlišovat.

Jan Novotný: Filozofova tichá válka

Erazim Kohák: Rétorika, sofistika, filozofie

Jan Novotný: Po roce ještě o sofistice

Erazim Kohák (1933) je filozof, vědecký pracovník CGS FLÚ AVČR a FFUK.

Související články

Dušan Havlíček: Charta 77 a VONS v Listech

Erazim Kohák: Pravda a usmíření

Lukáš Jelínek: Hrdinní chalupáři a podezřelý disent

Obsah Listů 6/2007
Archiv Listů
Autoři Listů
Předplatné Listů

Erazim Kohák

Rétorika, sofistika, filozofie

Polemika (K Listům 4/2007)

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu