Vojtěch Bednář

Chyba je spíš na straně učitelů

(K Listům 5/2007)

„Za chvilku nebude výjimkou, že na humanitní vysoké školy budou chodit lidé, pro které bude obtížné číst, psát a počítat, a aniž by se mnoho naučili, budou ze škol vycházet,“ napsal mladý pedagog Stanislav Holubec pod titulkem Kdo stojí o humanitní vzdělání? Podle názoru jeho staršího kolegy Jana Novotného, otištěného rovněž v minulém čísle Listů, jsou studenti naopak „společensky inteligentnější, samostatnější, dovedou se více o sebe postarat, něco solidního zorganizovat… více poznali svět, umějí lépe anglicky“. Zatímco první z dalších dvou příspěvků do diskuse dává spíše zapravdu Janu Novotnému, autor druhého nabízí pohled pedagoga vyučujícího na soukromé vysoké škole a připouští, že obava z degradace vzdělání má jisté opodstatnění. -red-

„Za našich mladých let bylo všechno lepší. I moje maminka to říkala!“ – babička, 92 let

Co člověk, to jiný pohled i jiná situace, ale dovolím si zobecnit, že s humanitním vzděláním to není zdaleka tak zlé. A nemusíme se bát, že by bylo.

Když jsem z pozice doktoranda vedoucího seminář pro první ročník sociologie položil plénu otázku „proč jste tady?“, očekával jsem, poznamenán debatou na stránkách Listů, dvě odpovědi. První, naivní, měla znít „abych se něco dozvěděl“, druhá, očekávaná mnohem častěji – „pro společensky uznávaný titul“. Nemyslím, že atmosféra v našem semináři by nutila studenty – jsem jen o málo starší než oni – v tomto ohledu lhát, a tak jsem se domníval že pravda, s kterou se mi svěří, bude soustředěna okolo dvou zmíněných pólů.

Reakce budoucích sociologů – andragogů mne ale překvapila, zejména pestrostí udávaných důvodů studia. Titul – stojí za zmínku, že přinejmenším magisterský, neboť „s bakalářem dnes člověk nic nepořídí“ – byl důležitou veličinou, ale přitom panoval konsensus, že „úplně hloupý být člověk taky nemůže“. Někteří studenti přišli na školu kvůli rodičům, jiní protože je lákal perspektivní obor. Vesměs si uvědomovali, že studují pro své budoucí povolání a studiu přikládali náležitý význam. Když jsem nadnesl otázku, zda je potřeba se učit, nebo lze vše najít na internetu, zaujala mne, opět konsensuální, odpověď že „najít se dá hodně, ale člověk by měl vědět, co má hledat, a pak by měl vědět, co našel“.

Tento případ nemíním zobecňovat, chci jej ale přece jen postavit proti názorům, že humanitní studenti chodí do školy jen pro titul. Že studují vyhledáváním informací online, že si neváží svého vzdělání a svých pedagogů, že jsou to kariéristé a jejich osobní filozofií je čistý utilitarismus, který sice neumějí správně pojmenovat, nemajíce patřičných poznatků, avšak který dokonale aplikují na sebe i své okolí.

Současnou snahou je orientovat vzdělání prakticky. Člověk pojímá studium jako investici, která jej připravuje pro budoucí činnost. Vzdělání, má-li být kvalitní, si nelze koupit za peníze, a proto je tato investice z velké části reprezentována časem a osobní pílí. Říká-li někdo, že humanitní vzdělání je nepraktické, že upadá v důsledku nezájmu studentů a že je devalvováno něčím, co se často chybně zobecňuje jako „požadavky doby“, pak tím nevypovídá nic o momentální situaci v této oblasti, ale spíše sám o sobě, o svém skepticismu a evidentní neschopnosti poprat se s vnějším světem. Naprostá většina humanitních oborů má odezvu v reálných profesích. Psycholog, sociolog, žurnalista, historik, germanista, kulturolog. Ti všichni se mohou uplatnit na trhu práce, a pokud na něm neexistuje pozice, která by naprosto přesně odpovídala vystudovanému studijnímu programu, pak vždy lze najít blízkou analogii. Samozřejmě, že rigidní akademik se může cítit dotčen tím, že špičkový student divadelní teorie je nucen dělat podřadnou profesi konzultanta v HR firmě. Dotýkat by se to však mělo jeho samotného, respektive jeho omezené schopnosti nabídnout teoretické vzdělání v takové formě, která nabídne adekvátní praktický výstup.

Je-li humanitní vzdělání pouze součástí technického, studenti je skutečně často vnímají jako balast. Je to dáno dvěma faktory. Prvním je rozdíl v myšlení. Člověk, který se soustavně připravuje na práci inženýra, a myslí proto určitým způsobem, je bez dostatečného zdůvodnění nucen absolvovat nudné, a hlavně z jeho logiky myšlení nesrozumitelné přednášky a následně se něco učit. Kdo by se divil, že není nadšen? Druhým problémem je neschopnost učitele, který naopak předpokládá, že jedině humanitní předmět je skutečným věděním, vysvětlit mu užitečnost svého oboru.

Samozřejmě existuje i jiný příklad. Je-li učitel humanitního předmětu na technické škole schopen dobře vysvětlit svůj problémový okruh, teorii a užitečnost výstupů, může mít na studenty nečekaný vliv. Byla to ostatně povinná sociologie v rámci studia geovědního a montánního turismu, což určitě není humanitní obor, která ze mne nakonec udělala postgraduálního studenta filozofické fakulty. Vděčím za to schopnostem učitelky, a znám několik dalších studentů, které postihlo něco obdobného (i v opačném směru, tedy z humanitního na technický obor).

Asi nejnebezpečnější představou v diskursu o humanitním studiu je ta, že studenti jsou většinou v důsledku technických vymožeností lenochy. Každý obor má své požadavky, přes které se nelze přenést jinak než soustavnou prací. Pokud by to možné bylo, hovořilo by to nikoliv o lenosti studentů, ale pedagogů. Tu však lze vyjádřit ve finančním ohodnocení. A mělo by se tak dít. Pokud ale pedagogové pracují dobře, studenti zjistí, že prostor určený lenochům končí po několika semestrech neprostupnou zdí. Ti, kteří seberou dost motivace a sil, lenochy být přestanou, ostatní samovolně odpadnou. Přirozený výběr funguje nejen v přírodě, ale i v lidských institucích a není proč plakat.

Nedávno jsem ve dveřích pohostinství potkal těžce odcházejícího studenta. Přesto byl schopen shrnout obsah knihy, kterou dostal zadánu v semináři a formulovat její hlavní myšlenky. Myslím, že jen na základě informací z internetu by to nedokázal.

Vojtěch Bednář (1979) působí na Filozofické fakultě UP Olomouc.

Související články

Stanislav Holubec: Kdo stojí o humanitní vzdělání?

Jan Novotný: Průměr snad poklesl, špičky jsou výš

Vojtěch Bednář: Chyba je spíš na straně učitelů

Ondřej Roubal: Ztrácí vzdělání prestiž?

Zdenka Ulmannová: Vzdělání jako falešný evergreen každé vlády

Obsah Listů 6/2007
Archiv Listů
Autoři Listů

Vojtěch Bednář

Chyba je spíš na straně učitelů

(K Listům 5/2007)

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu