Anna Šabatová

Jak odříznout nemocnou nohu II

Obraz Slováků a Slovenska v českém tisku před patnácti lety

Proč české národní společenství, které vždy vystupovalo verbálně pro společný stát, nekladlo větší odpor jeho rozdělení? Jak to, že převažující část české veřejnosti viděla pouze nacionalismus slovenský, zatímco projevy toho českého až na výjimky nevnímala? Autorka pomocí metody tzv. kritické lingvistiky předvádí protislovenská klišé a předsudky v českém tisku v týdnu po volbách v roce 1992. Z analýzy obsahu pěti českých deníků ode dne vyhlášení výsledků parlamentních voleb 8. 6. 1992 do 18. 6. , kdy vyšlo v Literárních novinách prohlášení českých literátů Úleva z rozhodnutí, jsme do minulého čísla vybrali úsek týkající se v té době nejvlivnějších Lidových novin a první část rozboru Českého deníku. Toto periodikum mohlo být považováno za pouhý výstřelek českého nacionalismu, protože ale právě ono nakonec předznamenalo postoj české politické reprezentace, zaslouží si obzvláštní připomenutí. -red-

Komentářům a dalším názorovým žánrům (poznámky, glosy) byla v Českém deníku v době od 8. června do 18. června 1992 věnována celá třetí strana, označená nápisem Komentáře a stanoviska. Ze 47 článků komentářového charakteru se 31, tedy plné dvě třetiny, zabývalo problematikou vztahu Čechů a Slováků a státoprávním uspořádáním. Svědčí to o tom, že česko-slovenské vztahy ve federaci byly tématem číslo jedna. Doprostřed komentářové stránky redakce také každodenně umísťovala satirickou kresbu nebo karikaturu. Důležitost tématu dokresluje, že prakticky všechny kresby se nějak dotýkaly dané problematiky nebo vztahů levice – pravice, které se vztahy ke Slovensku a Slovákům úzce souvisely.

Podobně jako v Lidových novinách opakují autoři ČD ve svých komentářích několik hlavních tezí – myšlenkových stereotypů –, jimiž je utvářen a fixován takový obraz česko-slovenských vztahů, který nemá jiné východisko než rozdělení Československa.

1. Slovenská společnost je úplně jiná než česká – je východní, balkánská, socialistická, neobolševická, levicová. Prostřednictvím Slovenska hrozí nebezpečí neobolševické levice v celém státě, a tomu je třeba rychle zabránit.

2. Společný stát Čechů a Slováků je neudržitelný, je třeba se konečně starat o české zájmy.

3. ODS a především Václav Klaus mají plnou důvěru a mandát k rozdělení federace. Slovenský koncept je neslučitelný s tím, k čemu má česká reprezentace mandát.

4. Předchozí politická reprezentace si počínala špatně, byla nerozhodná a Slovákům moc ustupovala.

5. Česká levice je pokrytecká, nejde jí o společný stát, nýbrž chce spojením se Slováky zneužít situace k uchopení moci, což je situace analogická s únorem 1948.

6. Ten, kdo je proti rozdělení Československa, škodí objektivně demokracii.

Následující příklady dokládají výše zmíněné teze, číslo v závorce za citací označuje, ke které tezi se příklad vztahuje.

Poslední čárku na dveřích své pracovny si slovenský premiér udělal při návštěvě Johna Majora, jenž, jsa konzervativcem, věrně navázal na západní tradici podpory udržení neudržitelného. Tím neudržitelným myslím samozřejmě „společný stát Čechů a Slováků“. (1) (ČD 8. 6.)

Koncept rozdělení kompetencí a fungování federace, se kterým přichází HZDS, je neslučitelný s tím, k čemu má česká politická reprezentace od svých voličů mandát. Lze tedy očekávat rozdělení státu… (3) (ČD 12. 6.)

Teprve když by slovenské referendum vyznělo pro zachování státu, nebo kdyby se slovenská strana snažila ono provizorium protahovat, bylo by nutné urychlené referendum v ČR. Neméně nutné by bylo ovšem i v situaci krajního ohrožení, kdyby se česká levice pokusila spojit se slovenskou a zavést znovu socialistický systém v celém státě. (5) (ČD 12. 6.)

Na Slovensku prostě prohrálo vše, co jenom trochu zavánělo Západem. Neuspěla žádná strana, která by chtěla Slovensko k západním trendům orientovat nebo je s nimi nějak spojovat, kupóny a nekupóny. (1) (ČD 12. 6.)

Svou podporou zachování společného státu prokazuje demokratický Západ demokracii vskutku medvědí službu. Tvrdohlavý odpor k rozdělení Československa, hrozící západní prst, může nakonec české demokratické síly dohnat k nebezpečnému, v podstatě sebevražednému „kompromisu“ se slovenskými neobolševiky. Šance na záchranu demokracie alespoň v České republice tak bude vážně ohrožena. Bylo by více než smutné, kdyby Západ svým necitlivým postojem v otázce jednoty Československa, respektive jeho zachování za každou cenu, měl sehrát negativní roli. (1)+(6) (ČD 8. 6.)

Reálné nebezpečí vítězství neobolševické levice v celém státě skrze Slovensko je teď po volbách známo. Zbývá jenom rozpad státu v zájmu zachování demokracie alespoň v Čechách a na Moravě. (1)+(2) (ČD 8. 6.)

Spontánní souzvuk českého obyvatelstva se stanoviskem ODS, Budějovice. (…) Česká část naší republiky může být klidná. Ve Václavu Klausovi jsme vždy měli vynikajícího ekonoma a politika. Nyní máme také vynikajícího státníka. (3) (ČD 15. 6.)

Na jednom shromáždění občanů v nedávných dnech Václav Klaus prohlásil, že se nechceme dočkat nového února 1948. Není to žádná nadsázka, žádné rozdmychávání hysterie, tato poznámka velmi reálně reaguje na současnou velmi nebezpečnou situaci. Kdo se pamatuje na to, co předcházelo únoru, neubrání se reminiscencím. Tehdy šlo komunistům o to, uchvátit všechnu moc ve státě. Při dnešních jednáních pak, zatímco ODS jde o funkční vládu s programem, který by navazoval na to, čeho se přes všechny potíže podařilo dosáhnout v uplynulých dvou letech, HZDS chce hovořit jen o otázkách týkajících se moci. Celý jeho dosavadní postup pak nenechává pochybnosti o tom, že má promyšlený plán jako vystřižený z marxistických učebnic. (5) (ČD 17. 6.)

Ale nejzdatnější jsou jako obvykle ti, kteří oč jsou méně vidět, o to se více činí a hodlají činit. Ti z levých, kteří zasednou do parlamentních lavic a budou se snažit zvrátit čerstvě utvořený jednotný přístup ke slovenským požadavkům ze strany LSU a ČSSD. Mít převahu ve Federálním shromáždění, všechno oddalovat, protahovat, blokovat… až k Vítěznému únoru. (5) (ČD 17. 6.)

Levicový tisk v posledních dnech s oblibou kritizuje to, co nazývá „českou šovinistickou a separatistickou pravicí“. Přitom na úterních tiskových konferencích ČSSD a LSU nastoupili předsedové obou stran přesně tu cestu, kterou šli „pithartovští vciťovatelé“ a která dnes končí frustrací značné části české veřejnosti, včetně protislovenských nálad. (4) (ČD 18. 6.)

Je to po dlouhé době české politické rozbředlosti, směsi „vciťování“, bezzásadového ustupování a postranního kopání soupeře do holeně – příjemná změna: je příjemné a současně nezvyklé, když si člověk může dovolit naději, že ho politik, zastupující také jeho zájmy, neprodá za hezká slova a za symbolickou mísu halušek, jako to učinili například strůjci slavných kompetencí z roku 1990. (4) (ČD 13. 6.)

Společný stát Čechů a Slováků dnes svůj smysl očividně ztratil. Měli bychom si tedy vzít příklad z pana Mečiara a začít se konečně starat sami o sebe: to znamená přesunout pro příští měsíce těžiště české politiky do ČNR a české vlády. (2) (ČD 18. 6.)

Logický obraz vztahů mezi Čechy a Slováky v podání Českého deníku, tedy vztahů moudrého zásadového pravicového Václava Klause, podporovaného lidem, na jedné straně, a nevděčných separatistických Slováků na straně druhé, je umožněn především tím, že je konstruován jako uzavřený systém, do něhož nepronikají prvky, které by ho mohly narušit. Je to začarovaný kruh ideologického vidění světa. Z počtu 31 sledovaných komentářů, poznámek a glos se ani v jednom případě neobjevil kvalitativně jiný názor. Názor, který by se bez výsměchu a urážení pokusil pochopit pozici slovenské politické reprezentace a Slováků. Pokud se některý z názorů objevuje, tak v překroucené a ironizující podobě. Odporují-li některé skutečnosti tomu obrazu, třeba to, že se podstatná část české společnosti domnívá, že se Slováky je možné se domluvit, vypořádají se s tím komentátoři ČD tak, že tyto lidi označkují a přisoudí jim nečestné úmysly. Označení jsou různá: od levičáckých matadorů (15. 6.) přes neobolševiky až po vrchního našeptavače pana Mečiara, politického lotra (17. 6.) či křesťana zvláštního ražení (18. 6.). Objevuje se i výsměšný aktuální neologismus pithartovští vciťovatelé (18. 6.), který dokresluje nechuť autora k těm politikům, kteří se snažili o politiku respektující slovenského partnera. Pozoruhodné je, že hlavní proud expresivity na stránkách Českého deníku není vlastně zaměřen ani tak proti Slovákům, ale proti těm lidem v České republice, kteří jsou proti rozdělení Československa.

K tomu, aby dodali svému pojetí skutečnosti věrohodnost, používají autoři ČD celou řadu argumentačních strategií popsaných v odborné literatuře.

Argumentační strategie

Základní argumentační strategií Českého deníku je, stejně jako v Lidových novinách, dichotomizace skutečnosti. Jde o zobrazování československé skutečnosti jakožto antagonismu česko-slovenského. Antagonismus je líčen zejména tak, že česká společnost je pravicová a západní, zatímco slovenská společnost je levicová, socialistická a východní, přičemž tyto atributy mají u autorů ČD takovou váhu, že další soužití je podle nich nemožné.

Co dále? Je možné spojovat český pravicový oheň se slovenskou levicovou vodou? (ČD 8. 6.)

Již na podzim minulého roku bylo zřejmé, že slovenské voličstvo je převážně levicových názorů. (ČD 9. 6.)

Zatímco česká společnost ve své většině pochopila, že socialistickou minulost musí odpykat prací a potem, Slovensko chce dále snít na socialistickém polštáři. (ČD 17. 6.)

Češi a Slováci jsou dva historicky i kulturně navzájem blízké národy. Vytvořily ale také dvě společnosti, které již podruhé v historicky nedlouhé době ukazují, že preferují odlišné hodnoty, odlišný společenský systém. Česká společnost se dnes odpoutává od minulosti a uvolňuje své svazky se vším, co by jí mohlo bránit k návratu mezi prosperující demokracie. (ČD 17. 6.)

Na Slovensku prostě prohrálo vše, co jen trochu zavánělo Západem. Neuspěla žádná strana, která by chtěla Slovensko k západním trendům orientovat… (ČD 12. 6.)

Další významnou strategií je to, že dichotomní obraz je černobílý. Na první pohled je patrné, že jedna jeho součást je dobrá a druhá špatná. Zlo a dobro neprostupuje společnostmi, ale v duchu manichejského vidění světa je jedna národní komunita či republika líčena pozitivně a druhá negativně a střet jejich zájmů vyznívá jako střet dobra a zla. České republice přitom hrozí nebezpečí ze strany Slovenska. Tento obraz je vytvářen především přisuzováním atributů východní, levicový a socialistický Slovensku a Slovákům, což jsou pojmy, které mají v hodnotovém systému autorů Českého deníku jednoznačně negativní konotace, zatímco atributy západní a pravicový mají konotace pozitivní. Příkladů takového přisouzení je v předcházející kapitole několik. Negativního obrazu se dociluje také termíny, které mají v každém ideovém kontextu silný negativní náboj.

Dvouletá rozumně vysvětlovací kůra však nezabírá a rozložení sil na slovenské politické scéně je čím dál tím hrozivější. (ČD 8. 6.)

Česká společnost se dnes odpoutává od minulosti a uvolňuje své svazky se vším, co by jí mohlo bránit k návratu mezi prosperující demokracie. Za dva roky vydírání ze slovenské strany se ukázalo, že touto brzdou by byla i další existence společného státu. (ČD 17. 6.)

Další prostředky, jimiž je negativně charakterizována slovenská společnost, jsou ironie a výsměch. Výsměch se dotýká jak nové politické reprezentace, tak i bývalé vládní koalice, která po volbách zaujala místo opozice. Čtenář má nabýt dojmu že „mezi Slováky si nevybere“. Do výčtu stran bývalé vládní koalice se dostává i Maďarská občanská strana, před jejímž slovenským nacionalismem a nevyzpytatelností by se čtenář ČD měl mít zřejmě na pozoru.

Na první pohled je nejpatrnější proměna ve slovenské delegaci. Tvoří ji dosavadní opozice, jejíž volební program byl v příkrém rozporu s programem slovenských stran bývalé vládní koalice (ODU, KDH, DS, MOS). Slyšíme-li však její státoprávní názory a požadavky, žádný podstatný rozdíl kupodivu neshledáváme. Pořád jsou to ony kulaté čtverečky, pro které si poměrně mladý Jan Kalvoda snad už musí barvit vlasy. (ČD 18. 6.)

Autoři ČD neváhají sáhnout při charakteristice politiky HZDS k narážkám na dobu slovenského státu z let 1939–1945 a na jeho instituce.

A tak zatímco Václav Klaus stále hovoří o funkční federaci, z úst slovenského vůdce slyšíme nejasné a blíže neurčené představy o spolupráci dvou suverénních států s armádou, jejíž slovenští příslušníci – jak nám jen tak mimochodem sdělil – by byli odlišeni třeba páskou na rukávu. Jako ji měli za zlatého věku slovenského štátu příslušníci Hlinkovy gardy nebo Sturm-Abteilungen. (ČD 18. 6.)

Další obvyklou strategií autorů Českého deníku je urážení a diskvalifikace protivné strany. Jedním z typických prostředků je situování Slovenska na Balkán nebo naznačování, že pokud se Československo nerozdělí, dojde k jeho balkanizaci. Slova Balkán je užito zcela jednoznačně nikoliv v zeměpisném slova smyslu (to by ani nešlo), ale přeneseně, jak ho vykládá SSJČ (Balkán; přen. ohnisko sporů, neklidu; balkanizovat; zavádět balkánské poměry, politicky rozněcovat, zneklidňovat). Tento motiv se objevuje také ve dvou karikaturách na komentářové stránce. Dne 10. června je na obrázku namalován slepý muž. Jeho slepota je naznačena brýlemi ve tvaru Československé republiky a slepeckou holí, kterou šátrá ve směru šipky turistického ukazatele, na němž je napsáno Balkán. Ukazatel za ním, směřující na opačnou stranu, má nápis Evropa. Karikaturu lze tedy číst tak, že kdo usiluje o zachování společného státu, je zaslepen, vzdaluje se Evropě a směřuje na Balkán. O dva dny později, 12. června, publikoval ČD karikaturu, na níž jeden muž sděluje druhému: Asi navštívím letos Balkán. Dostal jsem příslib na Slovensko. U tohoto výroku je Slovensko přímo ztotožněno s Balkánem a použití slova příslib odkazuje k minulému režimu, kdy bylo třeba pro zahraniční cesty na Západ žádat o devizový příslib. Karikaturista chce zřejmě varovat, že takové poměry by se mohly vrátit.

Ve stejném duchu je napsán text, který je publikován na komentářové stránce, ale žánrem se vlastně politickému komentáři vymyká. Jde o jakýsi „obrázek z cesty“, který má zachytit poměry a atmosféru na Slovensku.

Sním, či bdím?

Dám si tak dvě moravské klobásky, vybírám a jdu platit

„Fogmég valamit fizetni?“ Sním, či bdím? Nemtudom. Nerozumím maďarsky. „Budete eště niečo platiť?“ Ne. Pokládám talířek i s včerejším rohlíkem na stůl. Ještě něco k pití… Po celonoční jízdě z Prahy vlakem člověku vyhládne, takže vezme zavděk i nádražní „samoobslužnou jedálňou“. Vracím se s džusem – sním, či bdím? Nad mým talířkem s mými klobáskami se pohupuje fantastická postava. Chlap jako hora, dlouhé bílé vousy a vlasy, bílé tenisky, jinak i s hubertusem celý v černém. Depešák-důchodce.

„To sú vaše klobásky?“ Hej. „A nebola by jedna volná?“ Obávám se, že nikoliv. „Á, pán je Švéd… A chutia vám naše klobásky?“ Vaše? Vždyť jsou moravské… „To áno, ale kúpil ste ich u nás, nie?“

Odkudsi z hloubi zapomnění se vynořila paní v ušmudlané zástěře (kdysi snad byla modrá). Uklízela – vedle mne byl kousek okoralého salámu a špička rohlíku. Salám do jednoho pytlíku, pečivo do druhého. Ez a macskaé…“ usmála se omluvně. Moc zubů už neměla. „To je pre kocúra.“ Přeložil můj společník. „Opravdu nie je ani teraz nožička volná?“ Sorry. Depešák-důchodce odchází. Nějak mi přestalo chutnat. Odcházím z nádražní restaurace také a ve dveřích koutkem oka zahlédnu u mého talířku zástěru a dva pytlíky. Prý pro kocoura…

Sním, či bdím? Bdím. Z tohoto nádraží vede cesta dál na východ. Venku se probouzí nový den, já jsem v Košicích a je pět dní po volbách.

Buď pozdraveno, svobodné Slovensko!

Tento žánrový obrázek není možné pokládat pouze za drobný literární útvar, líčící bez dalších záměrů příjezd z Prahy na Slovensko, nýbrž je třeba v něm vidět součást systematického vytváření negativního obrazu Slovenska. Vytváření tohoto obrazu nebylo samoúčelné, ale mělo podpořit názor, že je třeba Československo rozdělit. Ostatně nejen názor, ale i politickou praxi.

Nejnápadnější je, že se žánrový obrázek z cesty ocitá na komentářové stránce, kam vlastně, přísně vzato, nepatří. Jeho funkce je v tom, že „ilustruje“ názory vyjadřované v komentářích, tedy to, že na Slovensku je nějaká úplně jiná společnost než v Čechách a na Moravě. A to v několika rovinách. V rovině jazykové: protagonistka črty hovoří zcela nesrozumitelným jazykem – maďarštinou, a vypravěč na to reaguje výrokem Sním, či bdím. Tento výrok je leitmotivem celé črty. Vše je tak neuvěřitelné a jiné, že si vypravěč stále klade otázku, zda to není jenom sen. Kulturní „barbarismus“ symbolizuje epizoda, v níž se důchodce-depešák snaží získat klobásku. Vypravěč líčí epizodu tak sugestivně, včetně charakterizačního označení restauračního zařízení samoobslužná jedáleň, aby si čtenář nepřipustil myšlenku, že totéž by se mohlo stát třeba v pražském bufetu. Paní, která si bere zbytky pro kocoura, je oblečena v ušmudlané zástěře. Jen tak náhodou je v předposlední větě poznamenáno, že z tohoto nádraží vede cesta dál na východ a že je pět dní po volbách, naznačuje se tím, že si Slovensko zvolilo přináležitost k Východu, zatímco Česká republika náleží k Západu, což má v kontextu Českého deníku jednoznačný axiologický aspekt. Závěrečná zvolací věta Buď pozdraveno, svobodné Slovensko svádí k více interpretacím, je z ní cítit výsměch, ironie i zklamání autora, jenž nerozumí cizí společnosti, která ho obklopuje.

Kritika opozice, historické analogie

Autoři komentářů, které se zabývaly vztahem ke Slovákům a Slovensku, se museli nějakým způsobem vyrovnat s tím, že asi polovina lidí v České republice nesdílela názor, že je Československo třeba rozdělit, a soužití se Slovenskem považovala za možné. Tento názor na veřejnosti vyjadřovaly především opoziční strany. Hlavní argumentační strategií, kterou přitom autoři ČD používali, bylo obvinění z nečestných úmyslů, a dokonce obvinění z nečeského postoje. Nechybělo ani „pozvání před soud dějin“, učiněné Petru Pithartovi.

Ano, pane Pitharte, jednal jste liknavě a zanedbal jste blaho státu, který vám byl svěřen, a svůj národ jste ve svém podlézavém dopise Slovákům hanobil. Jako historik můžete předpokládat, že tento váš dopis nenechá historie bez povšimnutí, ovšem na rozdíl od Palackého dopisu do Frankfurtu, s tím nejzápornějším hodnocením. (ČD 16. 6.)

… jsou u nás politické síly, pro které je udržení Slovenska a další investování do něj nesmírně výhodné. Po kolikáté tu již naši komunisté zrazují české národní zájmy, po kolikáté se chystají zaprodat své spoluobčany? Komunistický internacionalismus je zřejmě nevykořenitelný, za jidášský groš moci spojí se bolševici s kýmkoli a odkudkoli. (ČD 17. 6.)

S kýmkoli a odkudkoli je zřejmě třeba číst se Slováky a ze Slovenska. Komunisté tedy zrazují a zaprodávají, a to za jidášský groš. Použití posledních tří slov evokuje slovník Rudého práva v difamační kampani proti Chartě 77. Hlavní propagandistický článek nesl název Ztroskotanci a zaprodanci (RP 12. 1. 1977). (Za jidášský groš měl tehdy, pokud mě paměť neklame, zrazovat František Kriegel.) Ale nejsou to jen komunisté, ale opozice vůbec. Jaké „nebezpečí“ ze spojení Slováků a opozice hrozí, je zřejmé z další ukázky.

O příčině takového chování našich komunistů a kryptokomunistů není třeba ani v nejmenším spekulovat, jako šídlo z pytle vyletěla na tiskovce ČSSD(b). Tato strana, připravující s LSU stínový opoziční kabinet, by byla, řečeno ústy jejího předsedy, ochotna vstoupit do vlády sestavované V. Mečiarem. A máme to tady. Proletáři dvou republik, spojte se! Vítězný červen 1992 je na dosah ruky! Nebo snad nemá levice ve federálním parlamentě většinu? Proč by na federální úrovni nemohla být ODS v opozici? (ČD 11. 6.)

Zkratka ČSSD(b) zasluhuje vysvětlení. Používal jí důsledně ve svých článcích k pojmenování sociální demokracie Bohuslav Ventura, komentátor ČD, a čtenářům v jednom z předešlých komentářů vysvětlil, že je přece jasné, že sociální demokraté jsou bolševici, a proto v analogii se zkratkou VKS(b) – Všesvazová komunistická strana (bolševiků) – bude Československou sociální demokracii takto označovat. Replikou na toto označení byl článek sociálního demokrata a komentátora Rudého práva Pavla Dostála, který k Venturovu jménu připojil symbol (b) s vysvětlením, že je přece také každému jasné, co ono písmeno v případě Ventury znamená.

Důležitou argumentační strategií je strategie historické analogie. Autoři komentářů naléhavým způsobem prezentují názor, že současná historicko-politická situace je podobná nějaké neblahé, důvěrně známé situaci z československých dějin, a pokud se něco nestane, hrozí nebezpečí, že se bude situace vyvíjet stejně nepříznivě jako v případě oné neblaze proslulé dějinné události. Tato strategie historické analogie je komplementární se strategií katastrofického scénáře. Podpůrnou strategií je odvolání se na pamětníky – kdo si pamatuje… Takové odvolání může implikovat, kdo si pamatuje, ten ví, kdo si nepamatuje, ten není kompetentní. Užití těchto strategií navozuje pocit vrcholícího ohrožení ze strany Slováků, analogie se vede s březnem 1939.

Po dvaceti letech trvání první Československé republiky, ke které se Slováci připojili, aby zachránili svoji identitu před zánikem, prohlásil 21. ledna 1939 dr. Josef Tiso: „Národ slovenský po tisícileté přestávce, po dlouhých bojích za svoje národní práva má svoji vládu, svůj sněm, buduje svůj stát, svůj slovenský stát. Národ slovenský buduje si svůj stát, který je orgánem jeho suverenity, je vykonavatelem jeho vůle, je ochráncem jeho zájmů. Být slovenským vlastencem a ideálním národovcem znamená být ideálním budovatelem slovenského státu. Láska ke slovenskému národu se konkretizuje v oddanosti a věrnosti slovenskému státu!“ Bylo to krátce po zabrání českého a moravského pohraničí nacisty, v době vyhlášení autonomie Slovenska a první pomlčky v názvu republiky.(…) 6. března řekl dr. Tiso: „Zatím musíme trvat na budování slovenského státu evoluční cestou a vyhlásit ho, až to bude pro nás vhodné.“ (…) Do schůze ústřední vlády 9. března přišli se Sidorem další tři delegáti. Beran podrážděně prohlásil: „Všechna pražská vyslanectví už znají termín vyhlášení samostatného slovenského státu, jen pražská vláda neví o ničem“. Sidor mu odpověděl: „Nepřišli jsme, abychom ověřovali pověsti, přišli jsme proto, abychom přednesli slovenské požadavky. A aby je ústřední vláda přijala a splnila.“ (ČD 13. 6.)

Úryvek pochází z článku, který je nazván Historie se opakuje?, v závěru se případnému nedovtipnému čtenáři sděluje:

Co následovalo, je známé. Ale podobnost postupu, a dokonce i jednotlivých výroků je tak neuvěřitelná, že považuji za nutné zdůraznit letopočet 1939 a citovat pramen. Stať o vyhlášení Slovenské republiky zveřejnil v říjnu 1985 Martin Hrabík v Clevelandu, USA, v krajanském magazínu Novina.

Dva roky vstřícnosti (či lépe trvalého ústupu před eskalací rozumných i nerozumných požadavků značně připomínajících taktiku našich sudeťáků před Mnichovem) by již mohly stačit. (ČD 15. 6.)

Pomocí strategie historické analogie je poukazováno nejen na nebezpečí ze strany Slovenska, ale také na nežádoucí spojení slovenských politických sil s českou levicí. Současná politická situace se přirovnává k historickým událostem, které se odehrály v únoru 1948. Analogicky k těmto událostem, je podle ČD nejvíce ohroženou hodnotou demokracie.

Na jednom shromáždění občanů v nedávných dnech Václav Klaus prohlásil, že se nechceme dočkat nového února 1948. Není to žádná nadsázka, žádné rozdmychávání hysterie. Tato poznámka velmi reálně reaguje na současnou nebezpečnou situaci. Kdo si pamatuje na to, co předcházelo únoru, neubrání se reminiscencím. (…) Zkušenosti z února 1948 varují, že by nemuselo zůstat u tohoto vývoje. Úplné moci HZDS překáží jen několik málo hlasů českých poslanců ve Sněmovně národů. (…) Na to vše je třeba pamatovat při nynějších jednáních. Čeští vyjednavači si ovšem mohou být jisti, že to, co určitě většina voličů u nás nechce, je návrat k socialismu, jehož jsme si užili dosyta. Ať tedy jednají podle toho. (ČD 17. 6.)

Když už je řeč o analogiích a historii, je užitečné se podívat, jak si vznik novodobého českého státu, jemuž žehná svatý Václav, představuje jeden z komentátorů Českého deníku:

Ani „Československo“ zaniknout nemusí. Sovětský svaz také nezanikl proto, že se odtrhlo Pobaltí. Občanů slovenské národnosti žije v českých zemích statisíce a nejsem si jist, zda za vlády pana Mečiara na Slovensku ještě nějací u nás nepřibudou. Český národ měl svůj vlastní Bořivojem založený stát celých 1100 let. Ne vždy si v něm sám vládl, ne vždy se mu dobře dařilo, leč neskonal. Tím spíše nezahyne proto, když jej obnoví. Dva čeští Václavové v jeho čele mají v celém světě i doma obrovskou morální autoritu i ekonomickou důvěru. A ten třetí na koni pod muzeem jim snad svůj patronát zachová!

Jazykové prostředky

Výsledný obraz česko-slovenských vztahů a obraz Slováků v těchto vztazích je v komentářích Českého deníku výrazně ovlivněn jazykem, jímž jsou texty psány. Autoři hojně užívají metafor, expresivních až vulgárních nebo slangových výrazů, pořekadel, nejrůznějších narážek a slovních hříček. Právě použitím těchto jazykových prostředků, často v titulcích, je dosahováno silného emocionálního zabarvení textů, jež není výjimkou, ale spíše pravidlem.

Několik příkladů použití expresivních výrazů nejrůznějšího typu a zabarvení: bláboly o nutnosti dalších a dalších jednání (ČD 11. 6.) nebo hovorové univerbum socdemáci (jehož nominativ singuláru má příznakovou příponu -ák) či nespisovný germanismus partaj ve slovním spojení spřátelených partají (ČD 11. 6.). Nechybějí ani vulgarismy jako ve slovním spojení stupeň české nasranosti (ČD 12. 6.). Zajímavé je také použití adjektiva levičácký ve spojení laciný levičácký optimismus (ČD 11. 6.) místo levicový – přípona -ácký má hanlivý přídech, zřejmě proto, že recepient podvědomě vnímá, že je utvořeno od substantiva levičák, které obsahuje emocionálně zatíženou příponu -ák, ale také proto, že se nachází v těsném spojení s adjektivem laciný, které je, pokud je použito v přeneseném slova smyslu, negativním hodnocením.

Titulky jako Medvědí služba (ČD 8. 6.) nebo Slovensko pět minut po dvanácté (ČD 10. 6.) jsou jen namátkou vybrané příklady frazeologizovaných metaforických vyjádření. Nejinak je tomu v textech samotných: Bahno se zvedá ode dna (ČD 8. 6.). Časté je použití jakýchsi dvojmetafor, které pracují s kontrastem – ten v lexikální rovině dokresluje dichotomizaci, s níž pracují autoři v rovině obsahové: Je možné spojovat český pravicový oheň se slovenskou levicovou vodou? (ČD 8. 6.). Nevůli žít se Slováky v jednom státě vyjadřuje použití známé metafory z roku 1990 Ne postýlku u okénka – vlastní domeček si měj, bratře! (ČD 17. 6.) – autor se s ní ztotožnil slovy jak jasnozřivě napsal Ludvík Vaculík.

Metafory jako roztočit ďábelský kruh nacionalismu (podle autora ČD ho roztočil Ján Čarnogurský) nebo jedovaté trumfy separatismu (ČD 11. 6.) či virtuosové bolševických záludností (ČD 15. 6.) mají silný negativní emocionální náboj – způsobuje to použití slov jako ďábelský, jedovaté a záludností, jejichž sémantický obsah je v přirozeném jazyce silně záporný sám o sobě, a na druhé straně slov jako nacionalismus, separatismus a bolševický – tedy ideologických výrazů, které jsou vnímány jako označení jevů záporných. Slovo nacionalismus má ostatně „hodnotově přijatelnější“ pendant ve slovech národní cítění, vlastenectví či v latinském patriotismus, výraz separatismus zase může být podle potřeby nahrazen bojem za nezávislost, úsilím o emancipaci. Mluvčí či pisatel si vybírá podle postoje ke konkrétní politické realitě, kterého pojmu z těchto disjunktivních dvojic použije. Zkušenost s jazykem politiky učí, že separatisté a nacionalisté jsou vždy ti druzí, zatímco vlastenci a bojovníci za nezávislost jsou ti, s nimiž autor sympatizuje.

Slova bolševik, bolševismus, bolševický jsou původně ve slovnících vykládána pouze s jedním významem, a to ve významu historickém, s ideologickým zabarvením – bolševik: stoupenec bolševismu; bolševismus: leninský směr v ruské sociální demokracii; bolševický: příd. j. a jediné slovní spojení bolševická bdělost – SSČ, 1978. Slovník spisovné češtiny z roku 1994 heslo v prvním, historickém, významu zpřesňuje a rozšiřuje: původně většinový směr ruské sociální demokracie, pak leninská teorie a praxe zdůrazňující diktaturu proletariátu, zaznamenává však i další, aktuálnější význam – bolševismus ve významu komunismus, socialismus. Zdeňka Sochová a Běla Poštolková uveřejňují od roku 1992 v Naší řeči neologismy a další významy již existujících slov. Uvádějí nově podstatné jméno bolševik jako hovorový expresivní výraz pro komunistickou moc, vládu: za bolševika to nebývalo (Naše řeč 1992/5). Později jsem zaznamenala slova bolševismus a bolševický ještě v jednom významu, zatím nepodchyceném slovníky. Jde o význam, který se vyjeví např. ve slovních spojeních jako pravicový bolševismus a bolševické metody – Kdo dosud nevěděl, co je to pravicový bolševismus, po přečtení oné věty to už nemůže nevědět. Je to vyvolávání pogromistické atmosféry vůči lidem myslícím „jinak“ (Práce 14. 11. 1995). Z kontextu těchto užití je zřejmé, že jde o označení nějakého přemrštěně radikálního a nedemokratického jednání. Slovní spojení s adjektivem pravicový naznačuje snahu vyjmout slovo bolševismus z blízkosti ne zcela jasně ohraničeného sémantického pole vymezeného slovy levicový, socialistický, komunistický a bolševický a učinit z něj slovo v ideologickém smyslu neutrální, ale v přirozené řeči označující určitý typ záporného politického chování, jehož nositeli mohou být jak příslušníci levice, tak příslušníci pravice.

K barvitému stylu Českého deníku patří časté užívání pořekadel, aluzí a slovních hříček, zejména ironických narážek na slogany či motivy známé z dějin dělnického a komunistického hnutí: Titulek Z partají ač jsme různých… (ČD 11. 6.) odkazuje k poválečné „hymně demokratické mládeže“ Z národů ač jsme různých… Ironická parafráze Proletáři dvou republik, spojte se! Vítězný červen 1992 je na dosah ruky (ČD 11. 6.) má navodit heslo Proletáři všech zemí, spojte se! Vítězný únor 1948…, a tím evokovat stav nebezpečí. Titulkem Dvouletka skončila (ČD 12. 6.) vyjádřil autor svoji spokojenost nad tím, že skončilo dvouleté období bezzásadového ustupování české politické reprezentace. Užití pojmu dvouletka navíc odkazuje k prvnímu československému poválečnému hospodářskému plánu, jenž spadá do let 1947–48 (tedy do doby v níž se odehrál Únor 1948). Možným záměrem odkazu může být také skutečnost, že součástí plánu byla industrializace Slovenska.

Objevují se literární (a biblické) odkazy jako Quo vadis, Mečiar (ČD 10. 6.) nebo Bratříčku, zavři za sebou vrátka (ČD 12. 6.).

Jazyková tvořivost a zároveň předsudečný vztah ke Slovensku se projevily v slovní hříčce – Schizoslovensko (ČD 17. 6.), zatímco titulek Svůj k svému (ČD 11. 6.) má spíše charakter lidového pořekadla.

Na dobovou skutečnost, že volební uskupení Levý blok, v němž byla významně zastoupena Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM), používalo jako volebního symbolu třešní, naráží titulek Třešničkový happening (ČD 15. 6.), zatímco jiný slogan použitý v titulku Širokou koalicí k úzké demokracii (ČD 17. 6.) pracuje s ironickým kontrastem. Autor se zde vysmívá povolebnímu zamyšlení Haló novin nad možnou „širokou koalicí“.

Míru negativních emocí, jež tato úvaha Haló novin vzbudila u jednoho autora Českého deníku, bude snad možné „změřit“ počtem expresivních výrazů použitých v tomto jediném komentáři: komunistické čtivo; bolševická čubička; obskurní tiskovina; nejotrlejší z bolševiků; zločinecká ideologie; trojský kůň; nevýrazní hlupáci; směs amerikánského sebevědomí, militantního antigermánství živeného špinavými markami, sociálního populismu a mravní bezbřehosti; levoblokoví bolševici; kuriózní koalice; zkušení předsedové kolchozů; souručenství; strana zelených – vulgo „melounů“; rudozemědělci; stafáž; žádané zředění obstarožní voličské základny; soudruzi kolchozníci; ovádi a zmije; hřát hady na prsou; zákeřní plazi. Rozmanitý repertoár charakteristik českých nepravicových politických stran vyústil v závěru komentáře úvahou:

Vyměnit proto dočasný konsenzus s levicí za budoucí rozkol v pohnutých dnech konstituování českého státu by bylo více než krátkozraké. (ČD 17. 6.)

Srovnání deníků

Na počátku této práce byla hypotéza, že se sdělovací prostředky významnou měrou podílely na formování stereotypního obrazu Slováků a Slovenska v České republice, který pak ovlivnil rozhodování politiků, a vytvořil tak příznivé podmínky k rozdělení československé federace. Podrobnou analýzou pěti deníků se potvrdila. Ukázalo se navíc, že hloubka a rozšíření stereotypního vnímání Slováků a Slovenska bylo takového rázu, že je možno tyto stereotypy nazvat protislovenskými předsudky. Ne všechny deníky se však podílely na vytváření stereotypního obrazu, a pokud se podílely, byly mezi nimi určité rozdíly.

Mezi analyzovanými deníky mělo zvláštní postavení Rudé právo. Na vytváření a upevňování protislovenských předsudků se nepodílelo, na jeho stránkách se lze dokonce setkat se snahou se stereotypy polemizovat a rozbíjet je. Konstitutivním zobrazovacím rysem Rudého práva byla otevřenost situace: existuje více řešení, nic ještě není rozhodnuto a je naděje na zachování společného státu. Základní postoj těchto novin byl pročeskoslovenský, a to při respektování pozice slovenské politické reprezentace, účastnící se státoprávních jednání. Tuto pozici mohl list představovat jako legitimní a pochopitelnou zejména proto, že Rudé právo mělo velmi podrobné zpravodajství a poskytovalo slovenským politikům dostatek místa k vysvětlení jejich postojů. RP nezveřejňovalo čtenářské dopisy a samo události komentovalo jen sporadicky a velmi opatrně. Bylo to v českém tisku ojedinělé a Rudé právo se za to stalo terčem kritiky, na niž reagovalo poznámkou, která svědčí o tom, že podoba novin a obrazu Slováků a Slovenska v něm nebyla dílem náhody, ale koncepce.

„Pan Peter Weiss, předseda SDL, poskytl minulou středu exkluzivní rozhovor Rudému právu, které se v poslední době stává pomalu, ale jistě slovenskou expoziturou v ČR,“ napsal ve čtvrtek v deníku Prostor Bohumil Doležal. A je to. Už jsme „expoziturou“. Nikoliv pro zaujaté komentáře, to nám ani Prostor v této souvislosti nevyčítá, ale protože poskytujeme slovenským politikům možnost vyslovit své názory nezkresleně a obsažně. Ignorance je porodní bábou nenávisti. A to, čeho jsme svědky v česko-slovenských vztazích v poslední době, to tristně potvrzuje. Když už se máme se Slováky přít o způsob soužití, nechť se tak děje prozkoumáním všech názorových přístupů a alternativ, což předpokládá dát slovo jedněm i druhým. A pokud možno nezaujatě. (RP 17. 6.)

Úsilí o bohatě strukturovaný obraz Slováků a Slovenska je možné chápat jako vědomou polemiku se stereotypy, které v ČR předkládali veřejnosti mnozí politici i většina sdělovacích prostředků.

Haló noviny jsou také deníkem, který nepřebíral většinu předsudků a jednostranných pohledů na Slovensko. Avšak nízká úroveň zpravodajství, silné ideologické zabarvení, partikulárnost pohledu a expresivita na straně jedné a sociální váha Haló novin (jako tiskového orgánu politické síly poražené v historickopolitickém konfliktu roku 1989) na straně druhé způsobily, že Haló noviny nemohly mít na společnost v překonávání stereotypů o Slovácích a Slovensku větší pozitivní vliv.

Nejvýraznější předsudky vůči Slovákům a Slovensku, vyjadřované s bojovnou expresivitou, se objevovaly v Českém deníku. Redaktoři tohoto listu zastávali v podstatě nezastřeně názor, že federaci je nutné rozdělit. Jiné názory se v něm nevyskytovaly. Linii deníku určovaly především komentáře, ale výrazně ji také podporovaly zveřejňované čtenářské dopisy. Zpravodajství se do vytváření celkového obrazu zapojilo grafickou úpravou, titulky, výběrem zpráv, fotografií, popisky k fotografiím a v neposlední řadě karikaturami. Český deník se stal v červnu 1992 tribunou těch politických sil, které už byly rozhodnuty, že nechtějí se Slováky žít v jednom státě. Pro svůj nepříliš vysoký náklad a kvalitativní odlišnost od všech ostatních deníků mohl být chápán jako výstřelek českého nacionalismu. Ukázalo se však, že tomu tak není: když se špičky obou politických reprezentací definitivně rozhodly, že stát rozdělí, stal se právě Český deník místem, kde Václav Klaus každý pátek v pravidelném komentáři „vysvětloval“ spoluobčanům, že je v českém i slovenském zájmu stát rozdělit. A ty, kteří byli odpůrci rozdělení, obvinil, že vystupují proti českým zájmům.

Naši dnešní bojovníci za „demokratické a prosperující Československo“ (…) jsou ochotni obrátit se proti všemu a proti všem, i proti nejvlastnějším zájmům občanů české země, jsou schopni spolčit se s kýmkoliv i proti zájmům českého národa. (Václav Klaus v ČD 9. 10. 1992)

Václav Klaus se tak ztotožnil s pozicí českého nacionalismu, a poté, co ji otesal a zbavil nejhrubší agresivity, povýšil ji na normu.

Významný podíl na formování negativního obrazu o Slovensku a Slovácích měly také Lidové noviny a Mladá fronta Dnes. I když se v obou denících občas objevovaly i jiné názory a postoje, lze říci, že převládala tendence, v Lidových novinách výrazněji než v Mladé frontě Dnes, k jednostranné perspektivě „českého pohledu“, vyznačujícího se nepochopením a odsuzováním postojů slovenské politické reprezentace i slovenské společnosti. Hlavní obrysy tohoto obrazu utvářely komentáře, ale některé tendenční prvky pronikaly i do zpravodajských útvarů. V Lidových novinách navíc ho významně podpořily i čtenářské dopisy, Mladá fronta Dnes tuto rubriku neměla. Mladá fronta Dnes a Lidové noviny měly vysoké náklady a svým postojem rezonovaly s hlavním středním proudem společnosti. Význam Lidových novin umocňuje skutečnost, že jako noviny, v nichž publikovalo velké množství intelektuálů spjatých s Chartou 77 a předlistopadovou opozicí vůbec, měly ve společnosti vysoký morální kredit.

Historické kořeny

Zcela mimořádný význam pro pochopení vztahů mezi českou a slovenskou společností má sloupek českého spisovatele Ondřeje Neffa nazvaný alegoricky Autobus (MfD 12. 6.)

Autobus je společný stát a jízda tímto autobusem do Evropy je alegorickým pojmenováním politických událostí, jež potkaly Československo po roce 1989.

Každý obraz, mnohdy i pouhé slovo odráží některý ze stereotypů či mýtů, jimiž jsou v české společnosti opředeny vztahy se Slováky. Tedy, podle Neffa: Až do pomlčkové války byly vztahy mezi Čechy a Slováky bez problémů. Ty nastaly, až když si Slováci začali vymýšlet ‑ ukázalo se k nemilému překvapení, že to není obyčejný autobus, nýbrž že jde o autobus s vlečňákem. V oné větě se manifestuje bohorovná samozřejmost, předpokládající, že když jednomu forma společného soužití vyhovuje, musí vyhovovat také druhému. Ani náznak zamyšlení nad tím, že ten druhý (tedy Slovensko) nemusel ani před „pomlčkovou válkou“ vidět vztahy tak bezproblémově. Dříve pro mnohé Slovensko jako by neexistovalo. Češi si ho všimli, až když s ním začali mít potíže ‑ až když si začali Slováci nepochopitelně „vymýšlet“.

Slovensko je přítěží ‑ vlečňák je totiž vybaven brzdou, kterou stále někdo utahuje.

Společný stát chtějí rozdělit Slováci ‑ zdá se, že Vladimír Mečiar definitivně vytáhne kolík.

Češi by se z toho vlastně mohli radovat, ale bohužel je nereálné, že se Slováků zbaví úplně ‑ udržíme si v paměti vjem vlečňáku bohatě ozdobeného národními praporci, potácejícího se v uherské pusztě ‑ je to obrázek pěkný, nicméně nereálný.

Nevděční a líní Slováci, kteří umějí tak akorát popíjet borovičku, nám zůstanou na krku navždy, my (Češi), obětaví a pracovití, jim budeme pomáhat, a oni nám za to budou stejně jen nadávat: „To vy jste to zavinili!“

Na jedné straně hrdla prosmolená borovičkou, díry v pneumatikách a rozbitá okna s promaštěným papírem a kodrcavé cesty na straně druhé evropská dálnice vedoucí do budoucnosti.

Není snadné určit, proč tento text vznikl, co autor zamýšlel, když ho psal. Čemu chtěl napomoci, když své vidění česko‑slovenského konfliktu překládal do expresivních metafor. Chtěl prostě urazit Slováky v jejich lidském i národním cítění, protože oni (resp. Vladimír Mečiar) urazili a pokořili jeho? (Políček, jaký v ten den uštědřil člověk formátu Vladimíra Mečiara člověku formátu Václava Havla, mě pokořuje a bolí.) Přestože se toto vysvětlení z textu nabízí, není možné ho pro jeho jednoduchost a přímočarost přijmout. Zdá se, že Ondřej Neff viděl v hlavním půdorysu česko‑slovenské vztahy tak, jak o nich napsal, a že to byl z jeho pohledu prostě pravdivý obraz. Mohlo se to stát i proto, že již dlouhé měsíce žil ve společenské atmosféře prodchnuté hyperkritickým pohledem na slovenskou společnost, v němž se kladné stránky společného soužití postupně vytrácely z vědomí lidí a byly nahrazovány obrazem dvou zcela odlišných společností, které si navíc volbami vybraly protichůdná směřování. Důkazem toho je i přirovnání povolební situace k srpnu 1968, tedy k největšímu traumatu československé společnosti, které mohl autor (nar. 1945) osobně zažít, a použití označení národní socialismus (byť s jistou výhradou) pro politické směry, které volili čtyři z pěti Slováků. Pojem národní socialismus resp. nacionální socialismus a jeho možné konotace jsme rozebrali v první části při analýze zpravodajství Českého deníku. Z analýzy volebních výsledků je patrné, že mezi strany a hnutí označené pojmem národní socialismus Neff zahrnul HZDS, SNS a SDĽ. Uvědomíme-li si, že Ondřej Neff viděl slovenskou společnost ve velké většině jako zfašizovanou, pak už jeho necitlivé podobenství tolik nepřekvapí.

Novinář, který denně pro čtenáře spoluvytváří obraz o světě, má velkou odpovědnost, spisovatel má však v české společnosti odpovědnost ještě mnohem větší. Na tom nic nezmění ani konstatování, že už tomu tak do budoucna nebude, protože spisovatel už nemusí suplovat role, které patří politickým předákům. V české a slovenské společnosti tomu tak je pořád, tradice se tak rychle nevytratí. I s vědomím těchto souvislostí je třeba hodnotit význam takového textu a jeho možné vnímání na Slovensku. Hlas známého spisovatele, publikovaný v nejčtenějším českém deníku, který je obecně považován za seriózní, má jinou váhu než třeba komentář málo známého autora v Českém deníku. Kdyby se Ondřej Neff dokázal, třeba jen na chvíli, vcítit do představy, že si jako Slovák žijící na Slovensku čte, co o něm napsal populární český spisovatel, možná by takový sloupek nenapsal. Ale on ho napsal a další lidé museli rozhodnout o tom, že bude publikován.

Obecně lze říci, že slova zveřejněná v novinách nemají stejný význam a společenský dosah. Důležité je, jak slova odpovídají společenské skutečnosti, a také kdo, v kterých novinách a co napsal. Pod tímto zorným úhlem je třeba také hodnotit prohlášení českých literátů Úleva z rozhodnutí nebo sloupek Ondřeje Neffa Autobus.

Tento přístup je třeba uplatnit při hodnocení klíčového textu Ludvíka Vaculíka Naše slovenská otázka, který zveřejnily Literární noviny více než dva roky před sledovaným obdobím (3. 5. 1990), tedy v době, kdy projevy slovenského nacionalismu byly okrajové a celá slovenská politická reprezentace (s výjimkou SNS) je odmítala. Vaculíkův text lze pokládat za předobraz pozdějšího způsobu psaní o Slovácích a Slovensku, jímž se vyznačuje zmíněná Úleva z rozhodnutí a Neffův Autobus. Ludvík Vaculík píše:

Ale jak mladšího bratříčka známe, bude v létě chtít tu postýlku u okna a v zimě tu u pece. Žádnou postýlku, bratře, domeček si měj.

(…) Když stejných dvacet let ztracených ve federaci se Slovenskem věnujeme spolupráci a stykům s Rakouskem, přiblížíme se možná funkční federaci či unii, jejíž zmoudřelí členové nebudou zatěžovat provoz nějakými svými depresemi, komplexy a rekriminacemi.

A reakce na takto pojatou slovenskou otázku? Podle Ludvíka Vaculíka jich bylo kolem sta, příspěvků ze Slovenska nebo dopisů k jeho textu kritických však neuvěřitelně málo. (LN 26. 5. 1990). Čtenářské ohlasy zveřejnily jak Lidové noviny, tak elitní Literární noviny, které v květnu 1990 vycházely jako příloha LN.

Neznám nikoho, koho by Váš článek nenadchl. Z rádia i z televize je slyšet samá slovenština, ústupky nepomáhají a Slováci své požadavky zvyšují. (LN 26. 5. 1990)

Váš článek je perfektní. Vystihuje, co si uvědomujeme a přejeme, co bychom však nebyli schopni dát dohromady. (LtN 31. 5. 1990)

Jste první ze známých osobností, která se k otázce vyjadřuje otevřeně a nechce „upevňovat jednotu“ za cenu ponížení. (LtN 31. 5. 1990)

Zatajil se mi dech, úžasem, jak dokonale jste vyslovil vše, co nás občany Československa poslední dobou dusí a trápí. (LtN 31. 5. 1990)

Prosíme o jedno: dotáhněte to do konce. Ať už máme pokoj. (LtN 31. 5. 1990)

Slovensko je moje veliká láska. Prožívám to těžce, ale pan Vaculík má pravdu, i když těžko mohu vyjádřit, jak je mi z toho smutno. Ale už jsem přestala věřit, že táhneme se Slováky za jeden provaz, a myslím, že by měli mít svůj samostatná stát. (LtN 31. 5. 1990)

Většina v České republice je už tak otrávena zaostalým nacionalismem, že je odhodlána s přívěskem, který nám bude jen komplikovat život, skoncovat, když nám k tomu dává tak „geniální příležitost“. (LtN 31. 5. 1990)

Vnucuje se jedna otázka: Kdyby to Ludvík Vaculík tak krásně nenapsal, tak dokonale to nevyjádřil (zatajil se mi dech), uvědomili by si vlastně autoři dopisů své pocity a postoje? Možná ano. Ale Ludvík Vaculík vyšel vstříc latentním protislovenským předsudkům, které provázejí česko-slovenské soužití už od 19. století, a pomohl jim zformulovat postoj.

Ostatně nejen v roce 1990 a nejen Ludvíku Vaculíkovi dělali Slováci starosti. Odjakživa přece „zlobili“ a nechovali se tak, jak si Češi představovali, že by se měli chovat. K tomu několik drobných důkazů.

Vavřinec Benedikti z Nedožer v předmluvě své české gramatiky, vydané roku 1603, píše takto:

Tuto zajisté vidí mi se býti zapotřebí, své krajany slovenské (Slováky) napomínati, při kterých u vzdělávání jejich jazyka veliká je nedbalost, takže někteří, když netoliko nečtou českých kněh, ale i nemají ani jedné ve svých knihovnách, to sobě za čest pokládají. (Hlasowé: 1846)

Josef Dobrovský v listu Jiřímu Rybaimu, kazateli evangelickému na Cinkotě, píše v roce 1794:

Jestiť to opravdu mrzuté, že Slováci nechtějí s námi Čechy držeti. Rozdílů (variantů) vesnických nelzeť považovati za dorické, attické, jonické. Němci byli v tom ohledu moudřejší, nežli my nesvorní Slované. (Hlasowé: 1846)

Ján Kollár, narozený na Slovensku, žijící v Pešti a píšící česky, nechtěl přijmout ustavení spisovné slovenštiny:

Toto různění bernoláko-štúrovské pokládám já za největší neštěstí, které Slováky potkati mohlo (…)

Než co tito noví čechoborci k obílení svého separatismu předstírají, jest obzvláště to, že prý lid slovenský češtině a českým knihám nerozumí. (Hlasowé: 1846)

V dopise Ĺudovítu Štúrovi pak píše:

A jakové následky tento pohoršlivý a svodný příklad rozsobášování za sebou táhnouti a míti bude pro jiné? Poštěstí-li se Slovákům tento odskok a rozdvoj dnes, zítra přiklad Slováků následovati budou Slezáci, krom toho těžce získaní a ještě jen z polovice přivtělení; pozejtří přiklad Slováků a Slezanů následovati budou Moravané, a tak se z rozdvojení stane roztrojení, z roztrojení rozčtvrcení, až při této kmenní a nářečivé pýtvě oud za oudem odpadne a celé tělo i s oudy se zmaří. (Hlasowé: 1846)

Dichotomní obraz

Obsahová anylýza potvrdila, že v Českém deníku, Lidových novinách a Mladé frontě Dnes převládl dichotomní obraz Československa, národní partikulární vidění a rozdělení na my (ČR) a oni (SR). Přihlašování se k občanskému principu a zdůrazňování nacionalismu slovenské společnosti přitom patřilo k nejběžnějším argumentům, jimiž se posilování dichotomního obrazu dosahovalo. Obraz vztahů se tvořil podle následujícího schématu: Volby dopadly v obou republikách diametrálně odlišně. Občané ČR (Češi) volili pravici, reformu a občanskou společnost, zatímco občané SR (Slováci) zvolili levici, socialismus a nacionalismus. Výsledky voleb a dvoukomorový ústavní systém, který na federální úrovni zabraňuje majorizaci méně početných poslanců ze Slovenské republiky, činí další soužití se Slováky nemožné. V zájmu pokračování ekonomické reformy je (bohužel) nezbytné společný stát rozdělit.

Černobílý obraz, v němž jedna strana (česká) je v zásadě dobrá, a druhá (slovenská) špatná, byl konstruován jak argumentačními strategiemi, tak i stylistickými prostředky. Nejčastějšími strategiemi byly právě strategie dichotomizace skutečnosti, strategie určující viníka, strategie představující dichotomní obraz jako černobílý, strategie diskvalifikace protivníka, strategie obvinění z nečeského postoje a ze zrady národních zájmů a strategie historických analogií. Ke stylistickým prostředkům vytvářejícím dichotomní černobílý obraz patří především pojmenovávání jednotlivých protagonistů expresivními výrazy a líčení dějů pomocí hojně používaných metafor, často ze sportu, zdraví nebo rodinných vztahů. Metafora protikladu ohně a vody se objevila dokonce v několika denících různého ideového zabarvení jako symbol rozdílnosti mezi Klausem a Mečiarem, mezi federací a unií či mezi slovenskou a českou společností vůbec: Bude muset Václav Havel předvést „provazochodectví“, aby spojil Klausovu „vodu“ s Mečiarovým „ohněm“ při formování federální vlády (Haló noviny), Jako nelze oheň smířit s vodou, tak není možné najít kompromis mezi funkční federací a ekonomickou obrannou unií (MfD), Je možné spojovat český pravicový oheň se slovenskou levicovou vodou? (ČD).

Důležitou funkci ve vytváření obrazu Slováků a Slovenska měly narážky odkazující k symbolům či událostem spjatým s předlistopadovým režimem nebo k tragickým událostem roku 1968 (Mráz přichází ze Slovenska nebo Bratříčku, zavři za sebou vrátka).

Jednostranný způsob psaní o Slovensku a Slovácích neušel pozorovatelům v zahraničí, dopisovatel polského deníku Rzeczpospolita o tom napsal:

Těžko najít komentář, který by se snažil pochopit Slováky a vyjadřoval starost o to, aby jedni i druzí byli šťastni ve federálním manželství. (MfD 12. 6.)

Analyzovala jsem i sémantický rozsah některých použitých výrazů a vliv takového rozsahu na vytváření dichotomního obrazu. Například zájmeno my se používá k vymezení vlastní a nepřátelské skupiny, my je označením pro ČR (Čechy), oni jsou Slováci.

Jazyk je něco proměnlivého, stále unikajícího, nestabilního; je to něco, co neustále znovu a znovu vytváříme tím, jak to používáme a co se tím používáním sice neznatelně, zato však nezadržitelně mění. (Stich: 1996). Při sémantické analýze slov je tedy třeba vycházet z konkrétního použití slov v jednotlivých komunikačních aktech.

Analýzou používání slov jako levice, socialismus, komunismus, bolševismus, případně adjektiv vztahujících se k těmto slovům, se prokázal proměnlivý význam a funkce těchto výrazů. Slova měla v předlistopadových publicistických projevech a v oficiální ideologii nezpochybnitelně kladný význam. Být levicový, socialistický či komunistický bylo správné a o konkrétním sémantickém obsahu slov se nediskutovalo. Po Listopadu v závislosti na proměně základního interpretačního rámce tisk postupně význam těchto slov reinterpretoval, přičemž míra reinterpretace byla různá. V části tisku byla tak radikální, že se tato slova proměnila znovu ve znaky dosti neobsažné, zato však se silným negativním emotivním nábojem. Dá se říci, že některé noviny používají tato slova spíše jako stigmatizující označení, nebo dokonce nadávky. Z analyzovaných titulů to platí zejména pro Český deník a částečně i pro Lidové noviny.

Analýza komentářových textů prokázala, že se užívání těchto pojmů při charakterizování slovenských politiků, hnutí či jiných skutečností významně podílelo na formování negativního obrazu Slovenska. Jen prosté použití těchto klíčových slov při interpretaci volebních výsledků ve Slovenské republice tak prohlubovalo negativní obraz o Slovensku. Ocitla-li se tato slova v titulcích (Zpět k socialismu, Zvíťazili komunisti), bylo působení ještě výraznější. Ideologické pravo-levé (socialisticko-kapitalistické) vidění tak prolnulo celou problematikou česko-slovenských vztahů, že je třeba si položit otázku, zda se republika musela rozdělit proto, že se nedalo rozumně dohodnout s „nacionalistickými“ Slováky, nebo proto, že podle výsledku voleb by pravice nemohla sama rozhodovat o tom, co se bude dít v Československu. Komentátorka MfD to vyjádřila takto:

Při lehce „červeném“ FS musí Klaus sestavit pravo-levou vládu, aby vůbec získala důvěru poslanců. Při vyslovení důvěry vládě a schvalování jejího programu totiž platí zákaz majorizace, čili své ano musí říci nadpoloviční většina poslanců ve všech třech komorách FS.

Podle našich propočtů – včetně druhého skrutinia – má v SL FS pravice pouze 60 hlasů (ODS/KDS 38, KDU-ČSL 9, KDH 7, maďarská koalice 6) a levice se středem 79 mandátů (LB 18, ČSSD 13, LSU 10, HZDS 20, SDL 10, SNS 8). V české části SN FS jsou síly pravice a levice vyrovnané: pravice získala 37 hlasů (ODS/KDS 29, KDU-ČSL 8) a levice 31 (LB 14, ČSSD 9, LSU 8). Spolu se sládkovci (7) však už nadpolovičních 38 křesel. Ve slovenské komoře SN disponuje pravice nepodstatnými 19 hlasy, zato levice získala dokonce více než třípětinovou většinu – 56 mandátů (HZDS 28, SDL 12, SDSS 6, SNS 10).

Klausův kabinet může tedy získat podporu parlamentu pouze za tiché podpory části dosavadní české opozice a pochopitelně po domluvě s HZDS. (MfD 9. 6.)

Komentátor Českého deníku byl pregnantnější:

Naštěstí je zde zákon o referendu, naštěstí je zde těsná pravicová většina v ČNR, která referendum o vyhlášení samostatnosti České republiky může vyhlásit. Druhého příchodu socialismu z východu bych se nechtěl dožít.

Odpovědnost novinářů

Ideový půdorys politického obrazu, který tisk předkládá veřejnosti a který většina lidí přijímá jako skutečnost (ale vždyť to psali v novinách…), určují především komentáře. Čtenář však, čte-li noviny, vnímá je jako jeden celek, informace a názory (zpravodajství a komentáře) se mu přetavují v obraz, který je slitinou faktů a postojů. Přijetí určitého obrazu světa, v našem případě Slovenska a Slováků, prostřednictvím komentářových textů nepochybně ovlivňuje i percepci nových informací, tedy četbu zpráv. Většina čtenářů pak přijímá obraz světa konstruovaný médii (často bohužel jen jedním médiem) jako skutečnost, a to i tehdy, když se tento obraz dostává v jednotlivostech do rozporu s jejich vlastní zkušeností. Čtenář novin přijímá ucelený, hotový a pokud možno nepříliš složitý obraz světa raději, než aby ho denně pracně skládal z mnoha pramenů, neustále ho podroboval kritické reflexi a poměřoval jeho pravdivost osobní zkušeností.

Nestačí asi konstatovat, že převažující obraz Slováků a Slovenska byl v červnu 1992 ve sdělovacích prostředcích negativní a že tato skutečnost přispěla k hladkému rozdělení Československa. Měli bychom si spíše položit otázku, co mohla novinářská obec v ČR dělat.

Namísto nekonečného připomínání a rozpitvávání slovenského nacionalismu (nepochybně existujícího) bylo možné podrobit kritické reflexi nacionalismus český. Tento nacionalismus měl (dosud má) ve vztahu k Slovákům jinou podobu než ten slovenský, jímž se Slováci vymezují vůči k Čechům, nebo ten, jímž se Češi v 19. a ve 20. století vymezovali vůči Němcům. „Směšný“ nacionalismus Slováků česká společnost ostře vnímala, zatímco nacionalismus staršího, většího, a tedy silnějšího (Češi vůči Slovákům), projevující se paternalismem, bohorovností a přehlížením, česká společnost nereflektovala a jen výjimečně se našel někdo, kdo by tyto jevy jako nacionalismus vůbec pojmenoval.

Bylo také třeba rozlišovat nacionalistické proudy slovenské společnosti od oprávněné nespokojenosti, způsobené tíživější sociální situací, a takové rozlišení zprostředkovávat společnosti české, aby je chápala jako jinou, avšak legitimní a oprávněnou koncepci, která není v rozporu s českými národními zájmy.

Bylo možné psát o událostech tak, aby v jejich popisu nepřevládlo rozdělení na my a oni, ale aby nad tím zůstalo vždy přítomné my, jako označení pro všechny lidi žijící v Československu.

Bylo třeba obhajovat společný stát jako nadčasovou hodnotu, pro niž je možno obětovat některé aktuální politické představy.

Václav Bělohradský v odpovědi na anketní otázku časopisu Listy Co považujete v posledních šesti letech za nejcennější změny k lepšímu a co všechno se vám teď naopak hrubě nelíbí? v březnu 1996 napsal: Největší negativum je rozpad společného státu Čechů a Slováků. Nejen proto, že první ctností státu (a snad i jedinou) je trvání, ale i proto, že tento stát byl založen na silné ideji, patřil do demokratické, atlantické Evropy, která se ustavila politicky během první a druhé světové války. Česko a Slovensko jsou státy etnické a státy založené na kmenové identitě jsou ve střední Evropě vždy nebezpečné. Škoda, že nám chyběla vůle hájit náš společný stát jako největší hodnotu našich moderních dějin, jako hodnotu nekonečně vyšší, než byla rychlost transformace. Je třeba aspoň soustavně navazovat na odkaz Československa, nestat se nikdy Druhou republikou. A vždy se cítit také trochu Slováky. (Listy 1996/2)

Přimlouvám se, abychom tuto výzvu vzali vážně. Bylo by to užitečné pro budoucí vývoj české společnosti. Součástí toho, že se budeme cítit také trochu Slováky, je i poctivá odpověď na otázku: Proč se společný stát rozpadl a jaký podíl na tom měl český nacionalismus?

Anna Šabatová (1951) byla spoluzakladatelkou VONS, vydavatelkou Informací o Chartě 77, mluvčí Charty 77 a Polsko-československé solidarity. Do letošního roku byla zástupkyní veřejného ochránce práv. Text, ze kterého jsme v minulém a tomto čísle přinesli redakčně zpracované a zkrácené ukázky, napsala v roce 1996 pod vedením Alexandra Sticha jako diplomovou práci na FF UK.

Anna Šabatová: Jak odříznout nemocnou nohu I. Obraz Slovenska a Slováků v českém tisku před patnácti lety

Obsah Listů 6/2007
Archiv Listů
Autoři Listů