A. J. Liehm

O filmu

Pište o filmu – vzkázal mi čtenář v dopise redakci. Jak to asi myslel? Zřejmě mu nejdou pod nos moje rozumy na všelijaká jiná témata. Ale třeba si vzpomněl, že jsem o filmu psával, hlavně, skoro výlučně, o československém, když bylo o čem. Jenže dávno není, takže proč? Člověk však nemá nechat čtenáře bez odpovědi. Přivedli mě k ní Rumuni.

Pořád mi není jedno – ač by dávno mělo být – že kdysi po celé zeměkouli slavný český film na čtyřicet let zmizel z mapy světové kinematografie. Rozumuji o příčinách. Zmizely talenty? Nemyslím. Mezi těmi, co u nás v dost slušném počtu točí filmy (myslím hrané), někteří zřejmě talent mají. Je to tedy ve způsobu výroby, organizaci, financování? Do značné míry. Nebo v tom, že film ztratil svou dvojí podobu, přestal být nejen zábavou, ale zároveň i uměním, kulturou, a stal se zbožím, vyráběným zábavním průmyslem, jak se tomu dnes u nás v překladu říká? Jistě, ale kdyby čeští diváci, a třeba i ti, co o filmech píší, chtěli něco jiného, tak by se to vědělo. I v dobách, kdy český film byl také uměním, kulturou, to přece většina diváků zas tak moc nebo skoro vůbec nechtěla. Stejně jako podstatná část těch, co o tom psali. Že by si u nás filmové umění, kultura na sebe nevydělaly? To je ovšem pravda i jinde, třeba v Rumunsku.

Nemají ani naši tradici, ani velké moderní ateliéry, ani distribuční síť, která by se dala srovnat s českou, žije se tam o tolik hůř, jejich řečí taky nikdo jiný nemluví atakdále. Byl samozřejmě Pintilie – ten, co kdysi natočil jeden z nejlepších evropských filmů, dlouho zakázanou Rekonstrukci (která se myslím dodnes nehraje ani u nás) – ale nic moc víc. Až najednou: v roce 2005 na festivalu v Cannes (současný český film se tam ve výběru neobjevil už čtyřicet let) Zlatá kamera pro Na východ od Bukurešti ve 12. 08. Malá televizní anekdota, ale na rozdíl od jiných filmů o „revoluci“ tentokrát pravda a ne o pravdě. Vsadím se, že Česká televize ten film neuvede, a už vůbec ne v hodinách dobré sledovanosti. Ve Francii ten film vidělo 100 000 diváků, v Rumunsku 14 000. S českými filmy je to přesně naopak. – V roce 2006 zasloužená další první canneská cena za film Smrt Danta Lazaresca a letos Zlatá palma pro 4 měsíce, 2 týdny a 2 dny Cristiana Mungia. Vysvětlil, že prosadil a z větší části financoval, aby se film hrál i v místech, jež nemají vlastní kino (velká kina jsou i v Rumunsku obsazená americkým dovozem) a že nikdy nemyslel na komerční úspěch. Cannenská porota dobře pochopila, že tu promlouvá skutečný tvůrce, umělec, a že by takhle dokázal promluvit i na jiná, méně provokující témata (tady jde o ilegální přerušení těhotenství). Stejně jako v obou předchozích případech se tu „nemyslí na diváka“ a tvůrce nejen umí, ale tvoří z vlastní hluboké potřeby. Na světě se začalo mluvit o rumunské kinematografii. Nejsem si přitom jistý, že existuje v širším smyslu, ale jsou tam umělci, tvůrci, kterým jde o film jako umění a kulturu.

Jak se tedy stane, že filmy malé země s minimem prostředků osloví svět daleko za hranicemi? Filmy, jejichž domácí obliba se zdaleka nevyrovná jejich ohlasu ve světě? Dobrá otázka. Nemyslím, že umění potřebuje chudobu a případně i nesvobodu. Účinné omezení svobody závislostí na návštěvnosti nic takového nepřináší. Určitě ne u nás. Pan prezident, který umělce tak tvrdě odkázal na rozhodující kritickou funkci trhu, se nedávno vyznal z lásky k Antonionimu a Bergmanovi. Pro jiné starosti však zapomněl vysvětlit, jak na tom byli s trhem oni.

AJL

Obsah Listů 5/2007

Související články

A. J. Liehm: Nebát se? A nekrást?

A. J. Liehm: O mrtvých jen dobré

A. J. Liehm: Maso je z vola

A. J. Liehm

O filmu

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu