Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Po sedmnácti letech od změny režimu se úroveň veřejné diskuse významně zlepšila. Už v médiích neuslyšíme, že trh vyřeší vše, a další fráze. Ale přesto: existují začarovaná témata. Jedním z nich je přímá volba prezidenta. Existuje sdílené přesvědčení – veřejností, politiky, a co je nejhorší, i většinou odborníků –, že zavedení přímé volby by muselo nutně znamenat podstatný zásah do ústavy a vést k posílení prezidentových kompetencí. Nic není pravdě vzdálenější. Česká ústava je z hlediska rozdělení mocenských rolí mezi vládu, parlament a soudy mimořádně nepovedená. Byla šita horkou jehlou před rozpadem státu a je to na ní znát. Po krachu Výmarské republiky se ukázalo, jaká rizika představuje pro demokracii přímo volený prezident s rozsáhlými samostatnými kompetencemi. Proto se po 2. světové válce role prezidentů v parlamentních systémech podstatně omezuje: prezidenti jsou součástí moci výkonné a nemají vlastní, samostatnou agendu. Politický konflikt se má odehrávat mezi vládou a parlamentem, jakékoliv zmnožování možností dalších konfliktů demokracii neprospívá, ale škodí. Prezident, který je z výkonu své funkce neopovědný a za nějž odpovídá vláda, nesmí mít samostatnou agendu. Vždyť to přímo svádí ke zneužívání! Neodpovědný český prezident má rozsáhlé samostatné kompetence – např. jmenuje Bankovní radu ČNB. Zcela ojedinělé je i právo abolice. Atd.
Jinými slovy, pokud by se zavedla přímá volba prezidenta, jeho kompetence se musejí omezit. Například podle Rakouska, kde přímo volený prezident musí mít prakticky všechny své akty kontrasignované vládou. Tak je to v parlamentní demokracii správné. Pokud by se strany dohodly na přímé volbě a ještě posílily pravomoci prezidenta, ústavní systém by se ocitl ve vážném nebezpečí. Když už v současném uspořádání nelze udržet prezidenty v mezích ústavních kompetencí, co by dělo pak?
Václav Žák: Prezident v roce 2005
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
