Petr Zavadil

Básně a překlady

* * *

Chlebovou plísní
zarůstá prostor.

Křečí křídla
zip vzduchu
střemhlav rozepne
ptačí pád.

Řine se
co bylo pod.
Na mělkém talíři
cosi se škube.

K nevidění.

Jak dýchavičný ras
poryvy vichru
v zaříznutém oku
novému stelou.

* * *

Vdechne očima
ostrou třísku tmy
chrlivý krok plic
potáhne hmat
těžkým kobercem
prstů.
Vzduch dopadá
měkce a bez hlesu
jako něco navíc.

Uvnitř naslepo
zívne kůže.

* * *

Kůže zapadá
v pomerančových stínech
rozlité tváře
z měňavých pohledů
splétají čeřen
na úzké úhoře
obav

a lekavé ruce.

Od hlavy k patě
jsi jen hlas
a ztráta barev.

Pomalou smrtí očí
se nachýlí noc
štěstí těžkne
v durmanových strucích:
ráno se napiješ
křivého mléka
prázdnoty po tobě.

Andrés Sánchez Robayna

Kniha, za dunou

„Kniha člověka je knihou zla,“
četl jsi. Jak souhlasit? Jak uznat,
že v krvi člověka je sémě
zoufalství, vší zkázy?

Pobíhá vlk po zmrzlé pláni
a nesípá z něj svědomí. Řekni,
krvi bytí, proč se v žilách
utváří kobka, ne viditelná.

Pobíhá člověk po rovině a myslí,
že je volný. Tam střetne vlka.
Na nepřátelských ledech
se v jeho temném pohledu vidí.

LVII

Soumrak padá na rozkopané ulice,
ploty, sbíječky, nakupený písek,
zní kopyta na dlažebních kostkách,
kočí a koně kývají hlavou, nebe
se zavírá pomalu jako velká světnice.
Ano, říkám si, a století nad Kärtner Strasse.

Z velikého okna, v posledním světle,
střechy chytají barvu, která není jejich,
granát ukutý v prohnětených zlatech
letních mraků prostoupených
sluncem, jež má ještě obrovskou moc
a umí promítnout do tmavého pokoje
poslední záblesk, jejž vzduch polije
stejnou barvou řeřavého uhlí.
Postupně se temnota zmocňuje nebes,
v širokém okně se odráží černý plášť,
který se trhá v záři blesků,
a rozpoutává se bouře, vzduch
řídne, déšť bubnuje do střech,
parků, soch. Spěšně se
vzdalují poslední drožky.

Je to jeden den v čase. A přesto je
jedinečný tento vzduch, město
ozářené náhlými záblesky
teď před mýma očima proniká
jakoby do věčnosti. Ustup, řekl jsem si,
neboť v tomto soumraku plane čas,
svraštil se do tohoto černého nebe,
a vše, co vidíš, je dílem slepé bouře.

LXII

Bylo po dešti.

Nějaký pták zazpíval blízko.
Kde? Kde smysl, kde křídlo
a zpěv? Jak mohl, v neviditelnu,
vniknout do viditelna? Kde pták?

Bolesti světa, byl slyšet jen
tvůj neustálý šepot. Temný déšť
nad zemí a za deštěm zpěv
utopený na okraji bouře.

Spatřil jsem kaluž, a netušil.

LXXII

Světlo, jež se zháší. Jedno
odpoledne lidských dní v čase.

Brzy se zrodí malba. Dílo
ruky a světla, a věčnosti.
Trvá to, než se zrodí. Ustavičné
včely uchystaly průzračné lůžko.

Jakýsi chlapec sbírá pryskyřici
v odpoledni, jež zmizelo v čase.

Voskové včelí buňky, úly,
boží pták, naléhavý a lehký.

Vlákna, hedvábí, akvarel, rukopis
na lůžku z opalizujícího světla.

Vybuchují mandloně. Odpoledne
se vznáší květy v tenkém vzduchu.

Pod voskem pohleďte na pečlivý
Juanův rukopis, který se nečte.

Malíř nic neví. A to, co hledá,
je poznání obrazů času:

vidět ve vosku bezednou tvář
a pozorovat květinu hmoty.

Boží tělo pod mléčným světlem
oleje, který se slévá s voskem.

Tělo pod rukou, jež nemá tušení
a hmatá po tom světle, a poslepu.

Vzduch prostoupí mandloně.
A prorazí tvrze a hranice.

Petr Zavadil (1975) pracuje v zahraniční redakci zpravodajství České televize. Vlastní básně publikoval ve studentském listě Babylon. Překládá poezii i prózu ze španělštiny a francouzštiny. Přeložil a knižně vydal básně Nicanora Parry (Básně proti plešatění, Mladá fronta 2002), José Ángela Valenteho (V kořenech světla ryby, Fra 2005), Blancy Varely (Křídla na konci všeho, Fra 2007). Uspořádal a přetlumočil také antologii kubánské skupiny Diáspora (Zápisky z mrtvého ostrova, Fra 2007).

Obsah Listů 5/2007

Související články

Petr Král: Básně a překlady

Jaroslav Kabíček: Básně a překlady

Jitka Herynková: Básně a překlady

Petr Zavadil

Básně a překlady

Andrés Sánchez Robayna

Kniha, za dunou

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu