Jan Novotný

Sardiňanka

Nuoro je podle průvodců melancholické město uchovávající ducha staré Sardinie. Mezi četnými auty a obchody však není tento duch právě patrný. Melancholická nám připadala okolní krajina: rozlehlé pastviny (na Sardinii žije víc ovcí než lidí), háje korkových dubů, neprůchodná trnitá „machie“, říčky věnčené rozkvetlými oleandry a nad tím vším hory výškou mezi Tatrami a Krkonošemi, ale bez krkonošské vegetace a tatranské rozeklanosti – šedomodré holé masivy, jakoby uhnětené z jednoho kusu hmoty. Pocit slibovaný průvodci nám dala až návštěva v rodném domě první a jediné sardinské nositelky Nobelovy ceny za literaturu, jejíž jméno je Grazia Deledda.

Není zbytečné obětovat čas návštěvě muzea autorky, o níž slyšíme poprvé v životě? Nebyl to ztracený čas už proto, že muzeum zachovává sto let starou minulost, kdy svět byl méně unifikován. Vidíme v něm svéráz sardinské domácnosti od nábytku a nádobí až po zásoby potravin a surovin v komoře. Hlavně však pojmeme seznámení s Deleddou jako nabídku vrátit se na Sardinii i bez opuštění domova nad stránkami jejích knih. Někdo by řekl, že jsem je měl číst spíše před cestou než po ní. Ale mně připadá pořadí rozumné – při první návštěvě v cizí zemi se rád dívám vlastníma nepředpojatýma očima a nechávám se překvapit nahodilými poznatky, třeba i tím, že Sardiňanka dostala Nobelovu cenu. Až potom se mi nad stránkami spisovatelů a básníků vrací (trochu jako přežvykujícímu turovi), co jsem při prvním setkání ještě nestrávil, ale přece jen podržel v sobě.

Od paní Deleddy je několik knížek v češtině a slovenštině. Shledal jsem, že datum jejího narození je zahaleno jakýmsi tajemstvím, zhruba polovina sdělení uvádí rok 1871 a druhá polovina rok 1875 (a to beze zmínky o alternativní variantě). Druhá možnost dělá z Deleddy zázračné dítě, jemuž vyšel první román už v šestnácti letech. Tak či onak, rodina prý její zálibě v psaní nakloněna nebyla a pro literaturu bylo štěstím, že si ji vzal vysoký úředník, který strpěl, když si pro svou tvorbu vyhradila dvě hodiny denně. I poté, co se s ním odstěhovala do Říma, vracela se v nejlepších částech svého díla do svého rodného města a jeho okolí. Nobelovou cenou (1926) byli její krajané nadšeni, zatímco Italové z kontinentu si často mysleli, že by věděli o lepších kandidátech. Jeden kritik píše, že ocenil Deleddu, až když se s ní setkal v překladu do francouzštiny, a nevěděl zprvu, co čte: předtím mu její jazyk připadal těžkopádný, zatížený autorčiným provinciálním původem.

Po tom, co jsem z Deleddy stačil přečíst, řekl bych, že čas ji prověřil. Je vůči němu odolná jako monumentální hory nad Nuorem. Její svět salaší a pastvin, vinic a polí je na pohled prostý a přehledný, ale hluboce zakořeněný. Lidské vášně, lásky a nenávisti se v něm odhalují s pronikavostí, která vzbuzuje údiv: jak mohla tak nahlédnout do lidských srdcí žena, jejíž osobní život se zdá být zcela všední a pokojný? To už je tajemství literatury.

Mám-li nejstručněji vystihnout základní dojem z Deleddy, napadají mě slova: sametový horror. K jejímu kouzlu patří i ukotvení příběhů a duševních hnutí jejích hrdinů v sardinské krajině, v denních i ročních proměnách. Na závěr proto aspoň několik vět, které mi vyvolávají z paměti ostrov, jenž mi uvázl v srdci:

„Bylo skoro poledne a bledé slunce zahřívalo rovinu, kde výhonky révy vypadaly jako růžová a žlutavá kvítka. Všechno bylo modré a zelené, sem tam s trochou barvy zlaté a fialové – pryskyřníků a máty římské – a celý svět vypadal, jako by byl složen z pestrých luk a modrých hor.“

Jan Novotný

Obsah Listů 5/2007

Související články

Jan Novotný: Průměr snad poklesl, špičky jsou výš

Jan Novotný: Jak se žilo v socialismu?

Jan Novotný: Filozofova tichá válka

Jan Novotný

Sardiňanka

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu