Jiří Pelikán

Takzvaní jugoslávští agenti

Historie tzv. jugoslávské skupiny z počátku 60. let je zajímavým příběhem, vypovídajícím jak o starých návycích, tak o zúžených možnostech někdejšího režimu, hledajícího svou novou tvář. Obsáhlejší svědectví o něm podal Jiří Pelikán v knize S´ils me tuent (Paříž 1975), o tři roky později vydané také v Římě pod názvem Il fuoco di Praga. Per un socialismo diverso. Z italské autorizované verze je pro Listy přeložil Bohumír Klípa.

Září 1961 jsem strávil na dovolené v Bulharsku. Sotva jsem se vrátil do Prahy, volali mne na ústřední výbor strany: „Chce s tebou mluvit soudruh Laštovička.“ To mne potěšilo. S Laštovičkou, který vedl mezinárodní oddělení ústředního výboru KSČ, jsem se jako předseda Mezinárodního svazu studentstva již dlouho snažil setkat a projednat pracovní problémy.

Za dveřmi obrovské budovy ústředního výboru na břehu Vltavy jsem policistům ukázal legitimaci strany. Ti mne pozdravili a předali zdvořilé, ale odměřené sekretářce, která mne doprovodí do Laštovičkovy pracovny. Ten mne srdečně zdraví a hned se ptá, jaké jsou novinky v MSS. „Mám nemálo problémů,“ odpovídám, „připravujeme mezinárodní konferenci o úloze studentů při záchraně míru a alžírští a čínští studenti se stavějí proti sovětské linii: pro ně je boj za národní nezávislost přednější než boj za mír.“ Přerušuje mě: „Teď toho nech, jsou tady soudruzi, kteří chtějí s tebou mluvit.“

Pomyslel jsem si, že jde zřejmě o nějakou cizí stranickou delegaci. Vešli jsme do povětší místnosti, v níž jsem poznal některé pražské přátele, s nimiž jsem se často setkával, a jiné, které jsem neviděl již dobře dva tři roky. Byla tam i skupina stranických funkcionářů, které jsem osobně neznal. Mezi nimi i Mamula, obávaný vedoucí oboru bezpečnostních a armádních složek při ústředním výboru, šedá eminence režimu, a Urban, který měl na starosti propagandu. Na někoho se čekalo. Urban se dal se mnou do srdečného rozhovoru, když vstoupili dva muži, které jsem neznal. V tu chvíli Urban silně zvážněl a vyzval nás, abychom se posadili. Z kapsy vytáhl list papíru a ledovým hlasem začal číst: strana odhalila spiknutí zorganizované některými jejími aktivními členy, kteří se spojili ve frakci. Zpochybňují její politiku a chtějí ji nahradit revizionistickým kursem; spiklenci jsou ve spojení s cizím vyslanectvím a ve spolupráci s ním chtějí provést v Československu státní převrat. Závěr vyšetřujících: my všichni, kteří jsme zde přítomni, patříme do tohoto spiknutí, a dříve než strana předá celou věc soudním orgánům, žádá nás, abychom se plně doznali ke své podvratné činnosti.

Výbuch bomby by se mnou neotřásl tak jako toto sdělení. Dvacet pět let jsem pracoval pro stranu, aniž mi někdy cokoli vyčítala. Mé vztahy s nejvyššími činiteli vyznačoval již dlouhou dobu jakýsi druh blahovolného nezájmu. Soudruh Novotný mne dobře znal. Pochopil bych, kdyby mi řekl: „Soudruhu Pelikáne, již dlouho se zabýváš studentským hnutím. Abychom obohatili tvou politickou zkušenost, rozhodli jsme se tě poslat pracovat na krajský výbor strany.“ Nebo: „Tvá práce je rozhodně nedostatečná.“ Místo toho v tříminutovém prohlášení jsem byl obviněn, že jsem spiklenec.

„Skupina v tomto sále tvoří jen malou část spiklenců,“ pokračoval vedoucí komise, „zbylí jsou vyslýcháni v jiných místnostech. Takže přiznejte všechno straně, protože jinak to bude bezpečnost, jíž budete muset vypovídat, a tam to bude o moc horší.“

Jeden z mých přátel se pokusil o uvolnění napjaté atmosféry. „Drazí soudruzi, ale to je nějaký vtip. Jste to vy, kdo nás seznámil s existencí tohoto spiknutí! A i když je vaše podezření opodstatněné, určitě se mýlíte, pokud jde o osoby. Buďme zodpovědní! Tady je Pelikán, jasně že ho znám, ale neviděl jsem ho tři roky! Pokud jde o ostatní, nikdy jsem se s nimi nepotkal. Jestli jsme se dopustili nějaké nerozvážnosti, tak nám aspoň řekněte jaké.“

Vedoucí komise s nemilosrdným výrazem v obličeji ledově pokračoval: „Všichni velmi dobře víte, o co jde. Nyní každý z vás dostane tužku a papír a v doprovodu dvou soudruhů, kteří vás budou hlídat, odejdete do samostatné místnosti. Tam zůstanete tak dlouho, dokud všechno nesepíšete. Nepokoušejte se mezi sebou domlouvat nebo někomu něco sdělit ven.“ A dodal: „Dopustili jste se pěkného svinstva, pro něž zákon zná i trest smrti.“

To byla tvrdá rána. Přitom šlo bezpochyby o nedorozumění. Osobně jsem znal stovky představitelů studentského hnutí z mnoha zemí a setkal se s tolika cizinci, že by mi týden nestačil, abych je všechny vyjmenoval. Je možné, že by některého z nich zatkli a on by při výslechu uvedl mé jméno? Přece jsem byl vždy disciplinovaný člen strany; a pokud jsem měl pochybnosti, nechával jsem si je pro sebe nebo je napsal vedení strany. Začal jsem psát, jak mne žádali, a vbrzku jsem to odevzdal jednomu ze svých hlídačů. Krátce na to mne doprovodil do sálu vyšetřovací komise, kde s výjimkou jednoho byli všichni přítomni.

„Vidím, že si nechcete vzpomenout, takže mi nezbývá, než abych vám osvěžil paměť,“ řekl vedoucí komise, „jde – a vy to jistě dobře víte – o jugoslávské vyslanectví, jehož prostřednictvím jste posílali do Bělehradu informace, které pak byly předány americkým imperialistům. Člověk, se kterým jste v kontaktu, je Pero Ivačić, plukovník UDBY, jugoslávské tajné policie…“ A jednoznačně rozkazovacím tónem pokračoval: „Přiznejte se. Napište všechno, co o tom víte: kdy jste se scházeli, kolikrát, o čem jste mluvili, jaké tajné dokumenty jste mu předávali a kolik vám platil!“

Sálem zazněl výkřik obecného nesouhlasu: „Přirozeně, známe Ivačiće, dopisovatele tiskové agentury Tanjug v Praze, avšak žádat nás, abychom přiznali, že nás platil, aby dostal tajné dokumenty, to je absurdní! Dobře víte, že nikdo z nás není v tak důležité funkci, aby měl přístup k takovým dokumentům!“

„Přesto vám radím, abyste to napsali. Ostatní se již přiznali a vznesli proti vám velmi vážná obvinění. Přiznejte všechno. Strana na to bude brát zřetel.“

Jednoho po druhém odvedli do různých místnosti, abychom začali psát. Hlídali mne dokonce, když jsem šel na záchod, zřejmě z obavy, že bych se tam oběsil. Požádal jsem o psací stroj a v hlavě jsem ždímal vzpomínky. „Poprvé jsem se setkal s Ivačićem v Bělehradě, pak v Pekingu, v Praze, přišel mne navštívit tehdy a onehdy a o něco mne žádal. Potkali jsme se v nějaké restauraci, kde jsme jedli to či ono!“ Marně jsem se snažil vybavit si v paměti nějakou takříkajíc tajnou informaci, o niž by mne mohl žádat: Zbytečná námaha!

Cítil jsem se zničen, nebyl jsem schopen to celé pochopit. Snažil jsem se vybavit v paměti nejmenší podrobnosti z rozhovorů s přáteli, výraz jejich obličeje, ale nenašel jsem nic znepokojivého. Cítil jsem se, jako bych se vrátil do doby politických procesů, do atmosféry plné podezírání, kdy ze dne na den čestní komunisté se stávali zrádci a vrahy. Mělo to znamenat, že XX. sjezd KSSS a odsouzení stalinského období byly k ničemu? Naštěstí, pomyslel jsem, nejsme ještě v rukou policie, ale ústředního výboru. Ale pak nás vyloučí ze strany a odevzdají policii.

Večer nás volali po jednom.

„Ukaž, co máš v kapsách. Co je to za papír, který se snažíš ukrýt?“

„To jsou poznámky k mé výpovědi. Psal jsem si je před oběma soudruhy, které jste pověřili, aby mne hlídali.“

„Tak se konečně přiznej ke svým stykům s Ivačićem! Jistě tě žádal, abys ho informoval o rozporech v ústředním výboru.“

„Absolutně mne o nic takového nežádal, a kdyby to dělal, co bych mu mohl říct? Vždyť v ústředním výboru nejsou žádné názorové rozdíly; vždy je shoda názorů. O jakých rozporech bych mu mohl říkat?“

„Třeba o jistých náznacích, o tom chtěl vědět. Připouštíš, že jste spolu jídávali; byl to jistě on, kdo platil.“

„Nikoli, někdy já, jindy on. Jestli tím chcete dokazovat, že se mne pokoušel korumpovat, tak jste na omylu.“

„Tím hůř pro tebe! Ostatní přiznali, že jím byli placeni! A nyní si srovnáme to, co jsi sepsal, s tím, co se fakticky událo, protože víme o vás vše. Krok za krokem jsme vás tři roky sledovali, víme, kde jste se scházívali, a také, o čem jste mluvili!“

„Pak tedy nechápu, proč se mě vyptáváte.“

„Abychom zjistili, co tajíš. Jsi pěkný lišák, zdá se, že jsi nezapomněl na žádné setkání s Ivačićem, ale zato jsi takřka ztratil řeč, máš‑li něco přiznat o přesném obsahu vašeho komplotu! Scházívali jste se, ty a tvoji přátelé, v soukromých bytech v Praze. Tys tam nosíval zakázané publikace jako francouzský Le Monde a překládal jsi jim články z cizích novin!“

„To je pravda. Když jsem našel v Mondu, v Humanité nebo v l´Unitě zajímavý článek, seznámil jsem přátele s jeho obsahem, aniž bych jej rovněž překládal, protože koneckonců byli jsme všichni komunisty a mluvili jsme normálně o politice a o jiných věcech, o nichž se nediskutovalo na stranických schůzích.“

V tu chvíli soudruh bouchnul pěstí do stolu: „Tady je tvoje vina! Komunista, který má pochybnosti, má o nich mluvit na stranické schůzi a ne v soukromí. Tím jste ze sebe vytvářeli frakci.“

„To je omyl! Například jsme mluvili o kolektivizaci. Lukeš nám popisoval odpor rolníků v jeho kraji; byli jsme názoru, že kolektivizace je v zásadě správná linie, ale její provádění leckdy hnalo rolníky na pravici, a my jsme kritizovali takové uplatňování politiky strany. Také jsme hovořili o politických procesech.“

„No právě, mluvme o nich,“ zahřměl. „Nenapsali jste společný dopis Zilliacusovi, anglickému poslanci za labouristy, a nežádali jste ho, aby intervenoval u sovětské komunistické strany a ta urgovala naši stranu, aby rehabilitovala odsouzené v politických procesech?“

„Zilliacus? Vše, co o něm vím, že byl jedním z jmenovaných ve Slánského procesu a že byl potom rehabilitován. Z novin je mi také známo, že jezdí občas do Sovětského svazu. Proč bych mu měl psát nějaký dopis?“

„Ten dopis existuje a ty o něm dobře víš,“ odpověděl a pokračoval ve výslechu: „Kritizoval jsi také soudruha Novotného.“

Poslal mne pryč a já znovu začal psát a dlouze jsem upřesňoval časté schůzky s přáteli, buď u mne doma nebo v bytě soudruha Lukeše, někdy jen proto, abychom něco popili, pokecali s dívkami nebo zapěli staré lidové písně. Před půlnocí mne znovu zavolal. „Teď tě buď necháme odejít, nebo tě svěříme bezpečnosti.“ S chmurným výrazem v obličeji soudruh četl mé poslední vyjádření. „Kde máš klíče, myslím od trezoru?“ žádal mne. Ve své pracovně jsem skutečně měl trezor, v němž jsem uchovával důvěrnou korespondenci. Nebylo v ní nic kompromitujícího. Nechápal jsem to; v každém případě to znamená, že musím čekat, že se nevrátím domů. Položil jsem mu klíče na stůl. „Myslím, že už začínáš chápat vážnost situace. Tvůj přítel Lukeš podepsal protokol, v němž přiznává, že je titovským jugoslávským agentem. Je již v ruzyňské věznici. Vypověděl mnohé věci, které vážně vypovídají proti vám. Chceš-li zachránit kůži, řekni všechno a nepokoušej se nic zatajit.“

Znenadání mi vrátil klíče od trezoru. „Zatím se můžeš vrátit domů, ale s nikým nesmíš mluvit a ani se nesmíš setkat s kýmkoli z těch, kteří tu byli přítomni. Zůstaň v Praze, žádné cesty, zítra odevzdej pas, jsi k dispozici vyšetřovací komisi.“

Byla takřka půlnoc, když jsem vyšel z opuštěné budovy ústředního výboru. Pouze rozsáhlé vstupní přízemí hlídal nějaký tajný. Nedivil bych se, kdyby mne sebrali a odvedli do některého z velkých černých automobilů parkujících před budovou. U vchodu kontrolovali pouze mou stranickou legitimaci. Bože můj, oni mne hlídali jako špiona tři roky, zatímco v cizině mne považovali „za zvláště nebezpečného a platného agenta mezinárodního komunistického hnutí“! Každou chvíli mne mohli vyzvat, abych podal bludná „přiznání“, a poslat mě do basy. Vězení jsem poznal a věděl jsem, jak dovede být tvrdé. Byl jsem stále připraven k jakékoli oběti ve prospěch revoluce, ale jít do vězení po socialistické revoluci se mi zdálo nepředstavitelné! (…)

„Navzdory příkazu o absolutním mlčení jsem se rozhodl riskovat a jít k sovětskému zástupci v MSS Voloďovi Jerovojovi, který mne znal již léta. Ale co když mne špehují a pak mne obviní, že jsem se chtěl ukrýt u sovětských soudruhů? Nicméně jsem měl právo a také povinnost je informovat! V telefonní budce jsem hledal Voloďovo číslo. Co když odmítne se mnou mluvit? Co když mu pěkně zavařím, že se stýkal se „zrádcem?“ Zatímco se mi honily tyto myšlenky horečnatě hlavou, vytáčel jsem číslo a slyšel jeho ospalý hlas. „Voloďo, odpusť, že tě vyrušuju, ale potřebuju s tebou mluvit.“ „Co se děje? Proč mi voláš takhle v noci? Kam jsi dnes vůbec zmizel? Všude jsme tě hledali. Sekretariát MSS se sešel, chyběl jsi pouze ty a ani ses neomluvil! Zítra se vracím do Moskvy a čekal jsem na dokumenty, které jsi mi měl připravit.“ „Nemůžu ti všechno vysvětlit v telefonu, chtěl bych tě hned vidět. Potřebuju s tebou mluvit před odjezdem, abys mohl informovat soudruhy v Moskvě.“ „Ale nemůže to týden počkat, až se vrátím?“ „Kdepak, to již asi nebudu předsedou MSS, může být se mnou proces a to by byl pěkný skandál pro MSS!“ „Jsi opilý? Co to říkáš? Ty mne děsíš.“ Ztratil jsem trpělivost: „Musím s tebou mluvit hned, moc tě prosím. Vezmu si taxíka a jsem u tebe za deset minut. Přijď mi dolů otevřít.“ Po krátkém mlčení jsem slyšel „Davaj, prichadi“. Taxíka jsem nesehnal, a tak jsem dorazil k Voloďovi pěšky, ostatně nebylo to daleko od budovy ústředního výboru. Procházka mne trochu uklidnila. Voloďa v kabátě přes pyžamo mne čekal před domem. Díval se na mne očividně s neklidem, rozzlobeně, ve špatné náladě. Vystoupili jsme po schodech do jeho bytu, kde mi dal velkou sklenici vodky a hned: „Kruci, tak co se děje?“ „Voloďo, přikázali mi s nikým nemluvit, ale ty jsi sovětský představitel a komunista jako já. Stalo se mi něco strašného, obvinili mne, že se podílím na protistranickém a projugoslávském spiknutí. Přísahám ti, že to je omyl!“ A popsal jsem mu ten hrozný den, obvinění, výslechy, policejní kontrolu a perspektivu procesu s tvrdými rozsudky.

„Znám tvé soudruhy a všichni se mně zdají, že jsou dobrými komunisty,“ ozval se Voloďa a dodal: „Nevím, ale možná příliš kecáte. Znám je příliš málo, než abych se za ně mohl zaručit, a pak týká se to vaší strany. Ale jak došli k tomu, že tě obvinili ze styků s Jugoslávci?“ „Pro mé styky s Ivačićem, kterého dobře znáš. Jistě jsem s ním často diskutoval, ale nikdy jsem mu neodhalil ,tajnosti strany‘. V každém případě jsem hotovej! I kdyby se všechno urovnalo, nebudu již moci pracovat s takovým klidem.“ Voloďa byl poděšen. Řekl jsem mu, že nadále nemohu cestovat, že jsem měl právě odjet na sjezd národního svazu brazilských studentů do Brazílie, kam již oznámili můj příjezd. Jak mám zrušit cestu a pod jakou záminkou, když mi ústřední výbor přikázal mlčet? A vůbec v tomhle stavu mysli jsem cítil, že nejsem schopen přemýšlet a pracovat, uvažovat o stipendiích, o univerzitní reformě atp. I když mne nezlikvidovali fyzicky, rozhodně jsem byl na dně morálně. „Nezbývá mně, než abych oznámil na sekretariátu, že jsem onemocněl a že musím zrušit všechny cesty. Ostatně stačí se na mne podívat a každý vidí, že jsem odrovnaný muž.“ „Fakticky,“ řekl Voloďa, „nejsi k poznání.“

Vrátil jsem se domů, ale nezavřel jsem ani oko. Rád bych někomu zavolal, ale bylo jisté, že linka je odposlouchávána. Nastokrát jsem přemýšlel nad všemi těmi setkáními. Cítil jsem se prázdný a že jsem sám.

Kolem deváté ráno mi volali z ústředního výboru, abych se dostavil nazítří. Přijali mne chladně a Mamulův výraz byl ještě hrozivější. „Pelikáne, prostudovali jsme dokumenty a z nich vyplývá, že jsi neřekl celou pravdu. Ukážu ti protokol podepsaný tvým přítelem Lukešem, který přiznal, že za informace, které předával Jugoslávcům, ho platili. Máme také fotografie, na nichž je jiný tvůj přítel Lis, jak se setkává s Jugoslávci.“ „Když tedy máte fotografie, záznamy a všechno ostatní, co ode mne vlastně chcete? Já jsem odpovědný pouze za své činy. Konfrontujte mne s těmi, které podezíráte.“ To ho rozhořčilo: „No to je nemožné! Jsi povinen věřit tomu, co říkáme.“ Bylo zřejmé, že pracovali celou noc na zkoumání poznámek mých a ostatních obviněných: „Napsal jsi, že jsi s Ivačićem nemluvil o našich vnitřních problémech! To je lež. Jiný spiklenec přiznal, že v Lukešově bytě jsi vyjádřil překvapení, jak Jugoslávci jsou dobře informováni o vnitřní politice strany. Takže jsi byl udiven. To znamená, že byly řečeny věci, které jsi neočekával?“ „Vskutku si vzpomínám, že Ivačić mi vykládal o debatě na ústředním výboru, o níž jsem nic nevěděl, což mne udivilo. Ostatně o celé záležitosti psal západní tisk.“ Ve svém náporu však nepřestávali: „A co ta záležitost rehabilitace odsouzených ze Slánského procesu? Jel jsi do Olomouce, setkal ses s Taussigovou, s Hejzlarem a dalšími….“ „Ale Hejzlara jsem pouze viděl, když byl předsedou Československého svazu mládeže a když byl v roce 1951 vyloučen z ústředního výboru strany. V posledních deseti letech, kdy byl v Ostravě, jsem ho nikdy neviděl!“ „Klameš! Setkali jste v Olomouci s těmi, kteří připravili dopis pro poslance Zilliacuse.“ „Jaký dopis? Již jsem vám řekl, že o něm nic nevím.“

A tak to šlo pořád po celý den, jedna otázka za druhou a za trvalého dohledu. Bylo jisté, že někteří o mně mluvili, možná že řekli, že mne jistého dne někde viděli. Mamula se na mne upnul: „Proč nemluvíš o setkání 14. září v Lukešově bytě?“ „Znovu vám opakuji, že si nedokážu vzpomenout na všechna svá setkání, nedělám si poznámky, a ostatně jsme se setkávali často.“ „Je vážná věc,“ znovu začal Mamula, „že jsi informoval přátele o výsledcích svých cest do zahraničí, zatímco jsi tyto informace měl poskytnout výlučně ústřednímu výboru strany.“ „Sdělil jsem je také vedoucím soudruhům a nikdo mi neřekl, že jsou tajné. Když jsme komunisty, o čem máme mluvit: o ženských, o fotbale? Celý náš život je v politice a politika není zaměstnání, které končí, když za sebou zavřu dveře.“ Mamula povyskočil, vzteky byl bez sebe: „To je ono, všichni žijete v překonaném období. Já nikdy nemluvím o politice, ani se svými nejbližšími přáteli! Hrajeme karty, mluvíme o rodině, ale nehovoříme o politice.“ „A to mají být socialistické vztahy nového člověka?“ reagoval jsem na jeho slova a snažil se zachovat klid.

Nazítří mne poslali domů, avšak celý týden probíhaly výslechy. Takřka s nikým jsem se nesetkal. Nicméně někdo mne informoval, že Lukešovo „svědectví“ bylo vymyšlené: protože byl slepý, četli mu jistý text a k podpisu mu dali jiný. „Jestliže ti ukážou dokument podepsaný Lukešem, nevěř jim!“ Moc se mi ulevilo; nezradil mne přítel, o němž mne přesvědčovali, že je nepřítel. Nicméně se zdálo, že celá záležitost skončí špatně. Dnes si uvědomuji, že šok prvních dnů byl tak silný, že kdyby mne uvrhli do vězení a vyslýchali dnem i nocí, jak vypráví London ve svém Doznání, pravděpodobně bych se „přiznal“ k věcem, které jsem neudělal.

Jednoho dne se náhle otevřely dveře místnosti vyšetřující komise; vstoupil tajemník ústředního výboru Slavík, který se obrátil na vedoucího komise se slovy: „Žádám přerušit výslech soudruha Pelikána. Soudruh Novotný ho chce vidět. Pojď se mnou.“ Údiv a rozpaky komise. Slavík mne dovedl do pracovny prvního tajemníka. Novotný na mne hleděl podrážděně a chladně: „To jsi tedy pěkně skončil! Já, který ti tolik důvěřoval a schválil tvé jmenování do MSS, a vida, kde ses octnul!“

„Soudruhu Novotný,“ stěží jsem odpovídal, jak mi vyschlo v krku, „to je nedorozumění. Myslím, že i soudruzi z komise si začínají uvědomovat, že jsem zatažen do něčeho, o čem nic nevím. Ostatně vyšetřovatelé začínají měnit tón. Nemohou mi nic dokázat a uvědomují si, že se dopustili vážné politické chyby. Ty přece dobře víš, že jsem nikdy neintrikoval proti straně.“ „Poslechni. Odhalili jsme, že již léta se jisté informace z ústředního výboru dostávají do zahraničí, především k Američanům. Dlouho jsme nemohli přijít na to, jakým kanálem, až jsme odhalili, že to jsou Jugoslávci. Nuže, a ty máš s nimi vynikající styky, není-liž pravda? Musíš o tom něco vědět.“ „Ale, soudruhu Novotný, často a nejednou jsem si stěžoval, že jako odpovědný zástupce v MSS, tedy odpovědný československé komunistické straně v mezinárodní organizaci, nejsem nikdy informován o zasedáních ústředního výboru a nikdy nedostávám žádné zprávy, které mají k dispozici jiní představitelé, jedním slovem jsem odtržen od jakýchkoli informací! Jak bych mohl informovat jugoslávské soudruhy?“ Novotný si mne pozorně prohlížel: „Popřel jsi, že ses zúčastnil schůze v Lukešově bytě.“ „Nikoli, byl jsem jednoduše nejistý, pokud jde o datum toho přátelského setkání; chodím tam často, aniž bych to před někým skrýval.“ „Nicméně na té schůzce jste mne zesměšňovali! Dělali jste nepřípustné narážky na můj účet.“ To byla pravda. O Novotném se vyprávěly humorné anekdoty a štěnice v Lukešově bytě zřejmě zachytily vtipy na jeho prvomájové vystoupení. Novotný byl pěkně navztekaný. Všichni věděli, že tehdy po průvodu směšně a banálně improvizoval; nebyl to žádný řečník a všechna vystoupení mu psali. Tak v období, kdy byl nedostatek masa, prohlašoval: „Soudruzi, ubezpečuju vás, že maso bude, drahé ženy, buďte klidné, maso bude, protože jsme již na poloviční cestě ke komunismu, a proto bude nejen maso, ale také máslo. Říkali mi, že pro děti není mrkev, tedy bude i mrkev! Ať žije republika! Ať žije KSČ! Ať žije SSSR!“ Není těžké pochopit, že podobnou nejapnost z úst nejvyššího funkcionáře, která rozesmála celou stranu, jsme těžce snášeli.

„To je pravda, ale víš dobře, soudruhu Novotný, že v Československu kolují nejrůznější řečičky; na tvém místě bych se nerozčiloval, Čechoslováci už jiní nebudou….“ „Přestaň se vykrucovat. Zradil jsi mou důvěru!“

Skončil jsem sdělením, že celou záležitost s Jugoslávci pravděpodobně vymyslely osoby, které se snaží uspořádat nové procesy. Tu se mi Novotný svěřil: „Poslechni, soudruzi skutečně vás chtěli zavřít a uspořádat s vámi velký politický proces. Řekl jsem ne. Nemůže se znovu začít žít jako v padesátých letech. Především jsem si vyžádal, abyste byli vyslýcháni v sídle strany a bezpečnosti předáni pouze tehdy, kdyby byla zjištěna vina. Jediný, koho zavřeli, je Lukeš, ale už ho pustili a vaši věc posoudí nejvyšší orgány strany.“ Nastalo ticho. Pak se již lidštějším tónem zeptal: „Jak se chová vyšetřující komise? Byl jsem ubezpečen, že na vás nevykonává žádný tlak.“ „To není pravda,“ odpověděl jsem. Vyprávěl jsem mu o okolnostech, jak nás svolali, o chování vyšetřovatelů, o hlídání, o hrozbách, řekl jsem mu, že mi odebrali pas, že na počest desátého výročí existence MSS jsem napsal stať, kterou publikovali bez mého jména, že konečně na stranických schůzích se o nás mluví jako o spiklencích, aniž by se čekalo na výsledky šetření. „Kdo rozhodl o těchto absurdnostech?“ zvolal Novotný. „Řekl jsem přece jasně, že je v obecném zájmu, aby Pelikán zůstal až do nového příkazu předsedou MSS, a pak se uvidí, zda ho strana odvolá, a že pro každou cestu do ciziny musíš žádat o povolení na sekretariátu.“ Zatím však mého bratra, profesora lékařské fakulty, čtyři hodiny zadržovali na letišti, dokud se nepřesvědčili, že to nejsem já. Ministerstvo vnitra odevzdalo mé jméno na všechny hraniční přechody.

Následovalo krátké období klidu. Novotný v čele delegace KSČ se zúčastnil XXII. sjezdu KSSS v Moskvě a vše se změnilo. Byli jsme zachráněni! Chruščov prohloubil odsouzení Stalina a zaútočil také na Albánii. Kladně mluvil o Jugoslávii a později jsme odhalili pozadí takřečeného spiknutí: pořád ještě stalinská československá komunistická strana chtěla dodat na XXII. sjezd dárek v podobě důkazů jugoslávského spiknutí na československé půdě. Ale když Novotný dorazil do Moskvy, uvědomil si, že vane jiný vítr: mít dobré styky s Jugoslávci se začalo hodnotit kladně! Bylo tudíž nemožné uspořádat protititovské procesy. Chruščovovo vystoupení nás tak dočasně zbavilo starostí. Když se Novotný vrátil do Prahy, naši záležitost ukončil uložením disciplinárních trestů pro „nedostatečnou bdělost“; někteří z nás byli vyloučeni ze strany, jiní museli odejít pracovat do továrny. Má osobní situace působila rozpaky některým vedoucím činitelům. Řekl jsem jim, že předsedou mne zvolil kongres MSS a oni nemohou rozhodnout o mém odvolání. Přísnou důtku za „nedostatečnou bdělost“ provázela celá série negativních závěrů, na prvním místě nátlak, že bych měl změnit pracovní zařazení. Nicméně jsem zůstal ještě dva roky předsedou MSS, protože sovětští soudruzi intervenovali u Novotného, že mají ke mně důvěru. Avšak jiné osobnosti, funkcionáři policejního aparátu na mne nezapomínali a usilovali o mé svržení z funkce.

V prosinci 1962 na XII. sjezdu KSČ jsem seděl vedle neznámého soudruha. Znenadání mi řekl: „Soudruhu Pelikáne, to je dobře, že se poznáváme, protože já jsem tvůj nástupce.“ Můj nástupce? Nikdo mne neinformoval. Hned ten večer jsem napsal Novotnému dopis: žádal jsem, aby mi sdělil, zda jde o potrestání, zda mne strana považuje za viníka, či nikoliv, a žádal jsem o přesnou odpověď. Po několika dnech v sedm hodin ráno u mne doma zazvonil telefon: „Soudruh Novotný chce s tebou mluvit,“ ozvalo se ve sluchátku. Zprvu jsem myslel, že jde o žert, ale v tom jsem se mýlil. „Co mi to vykládáš v tvém dopise!“ křičel Novotný. „Nevím nic o té intrice a nechám ji vyšetřit. Prosím tě, abys o tom nemluvil se sovětskými soudruhy!“ Později jsem se dozvěděl, že Novotný udělal na sekretariátě strany pěkný skandál, ale stále jsem nevěděl, zda mne považuje za nevinného, nebo ne. Rovněž jsem nevěděl, že Chruščov v té době silně tlačil na Novotného, aby urychlil revizi politických procesů a rehabilitaci obětí, ale že Novotný se ji stále snažil oddálit.

Přeložil Bohumír Klípa

Jiří Pelikán

Obsah Listů 5/2007

Související články

Jiří Pelikán 1989 - 6/2005

Československo v Evropském parlamentu - 3/2003

Krásná trpká cesta - 3/2003

Jiří Pelikán

Takzvaní jugoslávští agenti

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu