Sophie des Déserts

„Zahrajeme si na Kennedyovy“

Pohnutá sága slečny Ciganerové

Hýčkaná dcerka matky z velké španělské rodiny a Cikána s šlechetným srdcem hledá cestu na světlo. Její dětství, muži jejího života, její roztržky a oddanosti: pravdivý portrét netypické „first lady“.

Ten 6. květen 2007 je pro ni noční můrou. Cecilie Sarkozyová ví přesto již několik měsíců, že Francie zvolí jejího manžela. Jako obvykle všechno předvídala a uspořádala okázalou slavnost u Fouqueta. Johnny, Jean Reny, Christian Clavier, Richard Virenque, Fabrice Santoro, Bollorovi, Balkanyovi, Pinaultovi… Všichni přátelé jsou tu, aby oslavovali vítězství. Dvacet let zápasu o moc, dvacet let v tandemu na slunci i za bouří, završení jednoho života. Ale Cecilie tu není. Nikdo ji po celý den nespatřil. Nehlasovala. Nechala své dcery, aby prošly s Nicolasem Paříží v záblescích fotoaparátů a před televizními kamerami. Francouzi u svých televizorů beznadějně hledají první dámu. Hosté u Fouqueta si rovněž kladou otázky; mrzutě naslouchají, jak prezident vzdává hold Dianě, matce své manželky. Nicolas visí na telefonu. Naléhavě prosí Cecílii, aby přišla, její dcery se rovněž přidávají, potom přítelkyně, François Sarkozy, jeho žena, a dokonce i Laeticia Hallydayová… Pořadatelé na náměstí Concorde jsou velmi nervózní. Ve 22.30 se Nicolas rozhodne a sejde sám po Champs-Elysées. Cecílie se nakonec přece jen objeví ve dveřích u Fouqueta. Nenalíčená, neučesaná. Ona, vždy zpravidla pečlivě upravená, vypadá, jako by právě vstala z postele. Prezident ji vzápětí odvede, aby se připojila k Enricovi Maciasovi a Faudelovi na pódiu na náměstí Concorde. Konečně se paní Sarkozyová objeví. Vyděšená, zsinalá, duchem zcela nepřítomná. Její ruka se zachytí ruky Michčle Alliot-Marie. Celá Francie si klade otázku, zda se její první dáma udrží na nohou.

Co se to toho dne stalo? Únava, deprese? Maureen Dowdová, úvodníkářka New York Times, se domnívá, že prezidentova manželka si oblékla ten večer vítězství svetr od Lanvina, v kterém před rokem utekla do Ameriky. Šíří se nejbláznivější pověsti. Ve skutečnosti zůstala Cecílie 6. května celý den doma. Jako parašutista na kraji prázdnoty si klade otázku, zda skočí. Zda se ujme role manželky, ženy prezidenta. Paní Sarkozyová se bojí o sebe, o své děti. First lady, „to mě otravuje“, přiznala před dvěma roky. Pohled na ni tu noc 6. května nás nutí jí uvěřit, omluvit se jí dokonce za to dlouhé podezírání, že ctižádostivá Cecílie nesnila o ničem jiném než o Elysejském paláci.

A pak, o deset dnů později, po maltské eskapádě na jachtě Vincenta Bolloré, se madame Sarkozy objeví znovu. Majestátní, zářící, v kostýmu Prada ze surového hedvábí, obklopena Louisem, svými dcerami, Nicolasovými syny… Krásný scénář opětně sloučené rodiny báječně funguje. Všechno je znovu pod kontrolou, Cecílie se usmívá, uroní slzu. Tisk celého světa, uchvácen touto elegantní a moderní Francií, zdraví zrození nové Jackie Kennedyové. Kdo je opravdu ta nová first lady? Přízrak z Concorde, nebo hollywoodská herečka z Elysejského paláce? Madame Bovaryová moderní doby, jak si myslí Inrocks, nebo úderná vyslankyně, ochotná ujmout se humanitárních případů? Cecílie ohromuje, Cecílie znepokojuje. Cecílie neustále mate stopy. Portrét bouřlivačky v srdci Elysejského paláce.

Milované dítě

Její matka jí vždy předpovídala mimořádný osud. „Máma hned věděla, že nebude mít život jako jiní,“ vypráví jeden z jejích bratrů. Bezpochyby proto, že ona dáma vzhledu Avy Gardnerové si neumí představit banální existenci. Samotný její příběh by vydal na román. Je známo, že Teresita, která si dává říkat Diana, je dcerou velvyslance a vnučkou slavného skladatele Isaaka Albenize. Otec nežil, matka silně depresivní, je tedy vychována pěstounem v Madridu. Mladá, sedmnáctiletá Španělka tráví po válce prázdniny v Biarritzu. Jednoho večera potká Diana Andrého. Je žid, bez peněz, černý vousáč ji však uchvátí, prošel pěšky Evropou, cestoval po Venezuele s Kesselem, účastnil se odboje… Tak to vypráví, ale nikdo jeho pravý příběh nezná. André mnoho nemluví, na svém občanskému průkazu udal prý dokonce falešný rok narození 1905, místo 1898, snad aby nějak snížil počet třiceti pěti let, které ho dělí od jeho krásky. Cecílie často představovala svého otce jako bílého Rusa. Ve skutečnosti byl André, který se jmenoval Aron, Cikán, jak naznačuje jeho jméno „Ciganer“. Jeho rodina, pobývající v Rumunsku, byla povražděna při protižidovských pogromech na počátku století. Jako mladík prý uprchl do Ruska, než se uchýlil do Francie a potom do Ameriky… (Podle jiných, stěží ověřitelných údajů se André Ciganer narodil v Moldavii v rodině statkáře, majitele rozsáhlých pozemků v blízkosti Oděssy; překl.)

Nedlouho před padesátkou složí Cikán André svá zavazadla u krásné Teresity-Diany.

Cecílie je plodem těchto dvou legendárních osobností. I ona se od počátku odlišuje. Paní Ciganerové, která je silně věřící, se zjevují neklamná znamení. Rodí 12. listopadu (1957), v den narození své sestry, která před několika lety zahynula při automobilovém neštěstí. Na její počest bude dívenka pojmenována Cecílie.

André, který vždycky snil o dceři, v to už nedoufal. Blízko šedesátky, ztratil již naději, tím spíš, že ho Diana málem opustila kvůli jinému muži. Dva roky ho nechala samotného s jeho syny. Tajemství zůstávalo dlouho uchováno, děti se to dověděly až po smrti své matky, teď už se o tom nehovoří, Diana se vrátila. Cecílie je na světě. Konečně dcera, malá tmavovlasá kulička, která se přes vážnou vrozenou srdeční vadu udržela při životě. Zázrak.

Cecílie stejně jako její tři bratři je vychovávána Julií, věrnou španělskou chůvou, která byla již u kolébky jejich matky. Strohé, ale šťastné dětství v ulici Marbeuf, nedaleko rodinného kožešnictví na ulici Františka I. a později na náměstí Beauvau, víkendy na rodinné faře v Montchauvetu, v Yvelinském kraji, prázdniny na baskickém pobřeží nebo v Touquet. Dítě se slabým srdcem je středem veškeré pozornosti. „Táta a máma byli do ní zblázněni,“ vzpomínají bratři. Diana sní o tom, že z ní bude pianistka, jako Isaac. Jeptišky z církevního ústavu v Lübecké ulici se jí ujaly, aby z ní vychovaly vzornou dívku. Ve dvanácti letech, po operaci srdce, ta malá, krátkozraká, trochu buclatá dívka, začne náhle růst jako květ. Metr sedmdesát osm, dlouhé nohy, jasný kozácký pohled… „Vypadala, že by před ní člověk padl na zem,“ vzpomíná si jedna přítelkyně z Lübecké ulice. „Ale nevytahovala se.“ Kráska se necítí dobře ve své kůži, její velká „kostra“ jí překáží. Ale přesto ji provádí po různých rallye, po elegantních večírcích, v Polo Clubu v Deauvillu. Studia ji nelákají, věnuje se trošku právům, pracuje jako poslanecká asistentka, potom jako modelka u Schiaparelliho.

Slečna Cecílie raději hledá svůj úděl u muže. Již v sedmnácti letech utekla se synem šéfkuchaře od Fouqueta. O několik let později se zamiluje do módního fotografa, který je o dvacet let starší. Ten ji nechá pózovat v kožiších jejího otce pro americký Vogue, ona ho následuje do New Yorku, na Barbados, bere život do svých rukou. „Cecílie patří k těm ženám, které nutí muže, aby šel vpřed,“ vysvětluje její bývalý snoubenec. Svatba, plánovaná v opatství Royaumont, je zrušena tři týdny před obřadem. Za několik měsíců, připomíná Cecílie později: „Zamilovala jsem se do nejslavnějšího muže Francie.“ Jacques Martin, ještě další krásná partie, který by mohl být jejím otcem… (Proslavil se jako tvůrce a moderátor nejsledovanějších televizních pořadů Dimanche Martin a L’École des fans. S Cecílií mají dvě dcery. Byl otcem osmi dětí, po dvou z každého manželství. Částečně ochrnul po mozkové příhodě v roce 1988 a uchýlil se do Biarritzu, kde 14. září tohoto roku zemřel ve věku 74 let; překl.) Fyzicky má ostatně cosi podobného s Andrém. Moderátor okouzlí slečnu Ciganerovou, rozesmává ji, vodí ji do proslulých restaurací, do opery, na konec světa… Je to on, kdo pomáhá jejím rodičům, aniž by hleděl na peníze. Obchod na náměstí Beauvau je zavřen, autorská práva Isaaca Albenize se stala veřejným majetkem, starý André investoval špatně do nemovitostí, Ciganerovi jsou na mizině. „Cecílie, které nikdy nic nechybělo, utrpěla traumatický šok,“ říká jeden známý. „Od těchto dob jí zůstal složitý vztah k penězům.“ S Jacquem Cecílii nic nechybí. Provdá se za něj, těhotná, 10. srpna 1984. Všichni vědí, co následovalo: Nicolas Sarkozy, který je jako starosta oddával, si toho dne řekl: tato žena bude moje!

Ona a on

Cecílii je 27 let. Jako vždy už od narození je středem pozornosti. Mladý starosta Neuilly-sur-Seine, třebaže ženatý a otec dvou synků, neví, co udělat, aby se jí zalíbil. Květiny, telefonáty, milostné dopisy… Paní Martinová nakonec podlehne. V roce 1988, šest měsíců po narození své druhé dcery, Jeanne-Marie, opustí společnou manželskou domácnost. „Když už to dál nejde,“ říká, „popadnu svá dvě robátka za ruce.“ Jacques, smutný klaun, vyprazdňuje lahve whisky. Marie, Nicolasova manželka, která ještě před několik měsíci byla „nejlepší Cecíliina přítelkyně“, kmotra její dcery, se zhroutí. Bernadetta Chiracová ji utěšuje. Celá obec Neuilly se vášnivě zajímá o dobrodružství starosty a jeho, jak jí teď říkají, „děvky“. Trvalo víc než rok, než se s ní dal dohromady, a dalších sedm let, než se s ní oženil. Nicolas je rozdrásán, ale neopustí ji. Ona je z toho celá pryč: Sarkozyho žena, matka i děti ji nenávidí. Cecílie dlouho nic nepodniká, aby si jí začali vážit.

Už tehdy o ní říkají, že má vynikající předpoklady k moci, především ale žízní po lásce. Měšťačka, která ještě ve třiceti letech věří na pohádky. Mladý Sarkozy ji zbožňuje, slibuje, že spolu vystoupí po schodech Národního shromáždění, a vrhá se do toho. „Cecílii pohání vášeň,“ ujišťuje kdosi, kdo ji zná od dětství. „Když miluje, dává všechno. S ní je buď vše, nebo nic.“ Cecílie plní všechny role, matky, milenky, důvěrnice. Je na všech schůzích, mítincích, při nočních zasedání v Bourbonském paláci. Bdí nad stavem Nicolasovy duše, nad jeho choutkami, spánkem, kravatami. „Nekladla jsem si žádné otázky,“ řekla později, „byla jsem na kole, tak jsem šlapala…“ Jako její matka Diana, mladá žena, přehnaná perfekcionistka, pořádá výročí, přepychové večeře. Cecílie mluví málo. Lidi na ni hledí jako na zvláštního tvora. Ona prostě říká: „My dva jsem jako jeden.“ A on se zářícím zrakem: „Já ji potřebuji.“

Všichni, kdo mají možnost dostat se do blízkosti Sarkozyových, se podivují: „Ti dva jsou jako jedno!“ „Ale není to vždy bez mráčku,“ upozorňuje jeden dobrý znalec manželského páru. „Nicolas a Cecílie vyrovnávají síly. Drží se navzájem, hledají se, soupeří. A tak nalézají rovnováhu.“ „Šéfka“, jak jí říká manžel, samozřejmě sní někdy o jiném životě. Okusila jej po Balladurově porážce v roce 1995, když se „zrádce“ Nicolas distancoval od politiky. Sarkozyovi cestují, konečně se vezmou, v roce 1996 mají dítě, Luise. Cecílie je šťastná, ale ví, že poklid nebude trvat dlouho. Ví, že se vdala za politického nenasytu, to je její osud. „Nebude mít život jako jiní,“ říkala jí stále její matka… Diana umírá v roce 1999 klidná: Nicolas jí slíbil, že jednoho dne přivede její dceru do Elysejského paláce…

Kráska z Lübecké ulice tomu také začíná věřit. „Zahrajeme si na Kennedyovy,“ žertuje před přáteli. Cecílie se do toho krok za krokem zakousne. Pózuje před fotografy, přijme na ministerstvu vnitra před kamerami reportéry televizního magazínu Envoyé spécial. „Zpočátku měla z té medializace obavy,“ vzpomíná jeden z ministrových spolupracovníků, „ale pak v tom našla zálibu.“ „Sarkovi“ se s námi o všechno dělí, o své milenecké procházky pěšky, na kole, na koni, v Deauvillu, v La Baule… V Beauvau po boku policistů, rodin obětí, cítí „šéfka“ konečně, že existuje. (Place Beauvau – zde sídlí francouzské ministerstvo vnitra; překl.)

Začíná snít o své vlastní kariéře, v roce 2004 uvažuje o kandidatuře v regionálních volbách v Haut-de-Seine. On ji chce mít po svém boku, jmenuje ji – první oficiální postavení – šéfkou kabinetu UMP (Union pour un mouvement populaire). Madame je zdánlivě šťastna. „Mám veškerou autonomii,“ ujišťuje tehdy. Ale ví velice dobře, že v očích všech ostatních není nikým jiným než „něčí manželkou“. Děti vyrostly. Nicolas, sužovaný aférou Clearstream, nemyslí na nic jiného než na prezidentské volby. Na prahu padesátky začíná mít jeho vzorná žena po osmnácti letech dobrých a loajálních služeb pochybnosti. „Mám pocit,“ reptá potichu, „že jsem zasunula pod polštář celou část svého života.“

Miluji tě, já tebe taky ne

Cecílie podobně jako kdysi Diana podlehne. Odejde s jedním reklamním pracovníkem a odletí s ním do Jordánska. Nicolas se žene na letiště Roissy, ale už je pozdě. 26. května 2005 v televizi France 3 prohlásí, že jeho rodina, tak jako tisíce jiných, má „obtíže“. Manželský pár platí za mimořádnou pozornost médií. Paparazziové pronásledují paní Sarkozyovou na terasách v Cannes a v Paříži. Ona se neskrývá, svěřuje několika novinářům, k nimž má důvěru, že prožila osmnáct báječných let, ale s tím je konec: je zamilována.

Cecílie, královna sebekontroly, už nic nezvládá. Ona, která se téměř nikdy s ničím nesvěřuje, vyzrazuje o svých duševních stavech všechno Valérii Domainové, novinářce Gala. Je tu všechno, její nová láska, Richard Attias, její nový život v New Yorku, a také její bolest, když vidí, jak ji její manžel rychle nahradil novinářkou z Figara. Příliš dlouho trpěla kritikami, nevěrami, „bandou hyen“, říká. Ve čtyřiceti sedmi letech sní, že začne od začátku. Valérie a Cecílie rozmlouvají dlouho po telefonu, potom se setkají v Paříži. Koncem srpna se Cecílie a její milenec objeví na titulní stránce časopisu Paris Match. Valérie Domainová má vydat její životopis na podzim, ale Cecílie vezme náhle své slovo zpět. Sarkozy se ujme snahy o zákaz rukopisu. Madame se výslovně omluví. Vždy prý říkala: pozor, nic není ještě dohodnuto. Mezi manžely vládne střídavě oheň a mráz. Navzdory vzdálenosti, ostrým slovům a hrozbám se nikdy neodloučili. Denně spolu hovoří nebo si posílají vzkazy. Když je Cecílie v New Yorku, Nicolas žádá francouzského konzula, aby za ní zašel. Když se Cecílie vrací každých čtrnáct dnů do Paříže, aby viděla syna Louise, vezme ji nejednou na večeři k přátelům… Začátkem 2006 odjede se synem žít do New Yorku. Nicolas si pro něj přijede se svým osobním strážcem před zraky užaslých rodičů žáků až do třídy francouzského gymnázia. Louise, který měl hrát drobnou úlohu při oslavě konce roku, nahradí syn Youriho Djorkaeffa. Cecílie se vrací, znovu odjíždí. Manžel se nevzdává. „Je do ní blázen, ona je jediná věc, která mu odolává,“ připomíná jeden z jeho blízkých spolupracovníků, „Nicolas vynaložil stejně tolik energie, aby ji znovu získal, jako na získání moci.“ Cecílie je se svým, jak on mu říká, „osvětlovačem“, nemá jí to za zlé. „Vyčítá si především, že o ni nedostatečně dbal,“ říká autorka jeho životopisu Catherine Nayová. „Sarko ví, že se jeho žena vrátí.“

Má pravdu. Cecílie, jako její matka Diana, se vrací. Příliš slz, příliš střepů, děti na to doplatily, její smysl pro povinnost nabyl vrchu. 15. června 2006 napíše novinářka Catherine Pégardová, která se o rok později stane poradkyní v Elysejském paláci, na titulní stránku Point: „Znovunalezená láska“. O týden později, při oficiální cestě do Guayany na řece Maroni paní Sarkozyová sevře opět svého manžela do náručí před televizními kamerami. Její dlouhá silueta se znovu objeví na náměstí Beauvau. Jako dřív Cecílie pořádá velkou večeři pod širým nebem s členy kabinetu. Jako dřív hledá Nicolas její ruku, její pohled: „šéfka“ se vrátila. Zdánlivě nic se nezměnilo. Přese všechno, „ten rok odloučení byl jako elektrošok,“ vysvětluje jeden z jejich blízkých, „Cecílie 2007 nemá nic společného s dřívější Cecílií.“

First lady?

Paní Sarkozyová vzala opět život do svých rukou. Zhubne víc než o deset kilo za cenu probdělých nocí a tvrdé diety, někdy jen zelený salát k obědu, denně hodiny gymnastiky pod dohledem cvičitele. Dělá kolem sebe pořádek, odstavuje všechny, kdo svého času přijímali Nicolase a jeho novinářku. Daleko z dohledu odsouvá blízké spolupracovníky Laurenta Sollyho, Frédérika Lefebvra, Pierra Charona… Odstraněni jsou věrní přátelé Chancelovi, Bouyguesovi, Barbelivienovi; Didier Barbelivien již Cecílii nezpívá Mlýny mého srdce. „Chápu ji,“ šeptne. „Cítí se raněna. Čekám, až se vrátí.“ Může se uběhat, Španělka je studnice pýchy. „Cecílie nic nedělá polovičatě,“ rmoutí se jiný zavržený přítel. „Buď jsi pro ni, nebo proti ní…“ Novináři, kteří ji znali zblízka, to vědí. Paní Sarkozyová s nikým oficiálně nepromlouvá, kromě těch, které považuje za „přátele“. Ostatní nemají právo se přiblížit, a tím méně kontaktovat okruh jejích lidí, jinak paní Sarkozyovou popadne strach, vyhrožuje. Její manžel jako vždy neváhá zdvihnout telefon: pozor, varuje laskavě, Cecílie je zranitelná. Dvacet let v politice ještě nedokázalo ukovat krunýř.

Cecílie roku 2007 se zabezpečuje. Během celé kampaně paní Sarkozyová organizuje v zákulisí schůzky, pročítá projevy, dbá o image svého manžela… Philippe Warin od ní dostává texty v pět hodin ráno. Fotograf Star Ac se s Cecílií setkal před třemi roky pro magazín Questions de femme. Od té doby získal její důvěru, protože ji uvedl ve známost, ale především neprodal ani jeden snímek manželského páru v bouřlivých měsících. Později ho jmenuje oficiálním prezidentovým fotografem. Prozatím žádá Warina, aby udělal obrázky Nicolase, ale nepřeje si zejména, aby se na nich objevila… Cecílie si nadevšecko cení svou volnost. „Je hrdinkou řecké tragédie,“ povzdechne jeden z blízkých. „Sní o tom být někde jinde, ale nemůže nebýt zde.“ „Cikánka z Neuilly“, jak jí říká jeden z členů rodiny, chce všechno: stín a světlo, mexické boty santiags a jachtu, bohémský život i mrazení z moci. Cecílie se objeví a pak zmizí jako šibalská holčička, aby za volantem svého Austin Mini zajela poobědvat mezi děvčaty, zavezla Louise do Euro Disney… Řeči o rozvodu kolují stále.

Měsíc před prvním kolem prezidentských voleb madame žádá, aby mohla žít sama. V případě vítězství se má oslava konat na Korsice, ve vlasti Sarkozyovy první manželky, na ostrově pro Cecílii zlořečeném. Nikdo ji už nečeká. Avšak madame pošle své kamarádky, aby naznačila, že tu pořád je. Jako za gymnaziálních časů si kráska vytvořila skupinu věrných, která ji hýčká a ochraňuje. Pochopitelně ne kohokoliv, dívky, které vynikají: Agnés Crombackovou, šéfku Tiffany, Dinu Kawarovou, jordánskou velvyslankyni ve Francii, a všudypřítomnou Mathildu Agostinelliovou… Rovněž někdejší chovanka z Lübecké ulice, je jí 37 let, je provdaná za známého finančníka a sama vede luxusní módní dámský podnik Prada. Obě ženy se setkaly před třemi roky v Bristolu. Od té doby jsou stále spolu, telefonují si čtyřikrát za den. Mathilda je Cecíliinou dvojnicí, je to ona, kdo má za úkol podporovat Nicolase onen večer při televizní debatě se Ségolčne Royalovou. On volá jí, když potřebuje poradit. Cecílie se rozmýšlí, pochybuje. Obě přítelkyně každou chvíli vědí, že ona může zakolísat. 5. května jdou obě koupit zázračnou medaili do kaple v ulici Bac. 6. května, u bran Elysejského paláce je Cecílie stále ještě nerozhodná. Mathilda ji utěšuje. Nazítří po vítězství, ve dvě hodiny ráno, je pozvána na Maltu. Na jachtě Bollorého, tedy ve chvíli, kdy je veškerý tisk znepokojen luxusními choutkami první dámy, si od ní vynutí slib: „Upozorníš mě, kdyby mne přepadla domýšlivost.“ Přítelkyně z Prady je tu neustále, mezi Cecílií a Nicolasem, v den předávání úřadu, na letním bytě v Lanterne ve Versailles, v Saint-Tropez, ještě s jinou přítelkyní, Rachidou Dari, v Brégançonu… „Tam,“ rozplývá se obdivem Mathilda, „mi připadala jako moderní Marie-Antoinetta, naprosto šťastná ve svém Malém Trianonu.“

Cecílie sama se bezpochyby cítí být blíže Dianě. Velké hýčkané děvče zatažené do naprosto nevšedního osudu. Ostýchavka, která se stala ikonou, je nucena uchylovat se k dobrým činům. V očích lidí je Cecílie již ikona, okouzlující first lady, nezávislá a odbojná. Americký Vogue by ji chtěl mít na první stránce, Elle je plna obdivu, podle jejich průzkumu ji 47 % Francouzů shledává neobyčejně moderní… Cecílie již nemá na výběr, je zde, a bude tedy „perfektní“. Je na G8 mezi Bushem a Putinem, i když pouze čtyřiadvacet hodin. Je na garden-party 14. července. Při svém prvním sólovém vystoupení je u lože bulharských ošetřovatelek. První dáma hledá své místo u žen, které trpí. Starat se o druhé a nemyslet na sebe. Věřící Cecílie opouští Bristol a kamarádky a uchyluje se do kostelů. Tam k ní, vzdálené od všeho shonu, nadále promlouvá její matka Diana: „Nic na sobě nedávej znát, dcero má. Zůstaň důstojná až do hrobu.“

Z francouzského týdeníku Le Nouvel Observateur 2230 (2.–8. srpna 2007) vybral a přeložil Dušan Havlíček. Redakci a vydavateli děkujeme za souhlas k převzetí.

Obsah Listů 5/2007

Související články

Jacek Kubiak: Francouzská nemoc

Jacek Kubiak: Lék na francouzskou nemoc

Aleksander Kaczorowski: The Great Central European Swindle

Sophie des Déserts

„Zahrajeme si na Kennedyovy“

Pohnutá sága slečny Ciganerové

Milované dítě

Ona a on

Miluji tě, já tebe taky ne

First lady?

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu