Vlasta Chramostová

… ještě po třiceti letech Díl V. – Listy a já

Když mi zakázali hrát, bylo prkno psacího stolu jediné, které mi ze všech prken, co znamenají svět, zůstalo. Napřed jsem jen přepisovala. Začal se rozjíždět samizdat. Bylo potřeba každé ochotné ruky a každého psacího stroje. V cizině vycházely české knihy. U Škvoreckých, u pana Műllera… A časopisy. Četli jsme hlavně Svědectví a Listy. Z ciziny mi kdosi vzkázal, abych napsala své osudy po roce 1968. Stejně jsem si je zapisovala. Řekla jsem si: vždycky to nemusí být tak dobré jako od Vaculíka, Kohouta či Havla. A odvážila jsem se. Stejně mě doma k psaní vyzývala dobrá a věrná přítelkyně Hanka Konečná, bývalá dramaturgyně Divadla Za branou. Byla i první redaktorkou mých textů. Vzácná žena! Příliš brzy nás opustila. Delší stať Cenzurovaný život vysílali ve Svobodné Evropě. Přetištěný z domácího samizdatu vyšel v Pelikánových římských Listech. Měla jsem radost. Zhruba tehdy jsem začala psát.

Teď do Listů píšu znovu – po třiceti letech. Pelikán je po smrti, redakce sídlí v Olomouci a jejich dnešní vydavatelé za normalizace byli v jednom sklepě na mém utajeném moravském představení Všech krás světa. V roce 1999 jsme spolu měli mimořádný úspěch s mojí první knihou. Nad její redakcí jsme se spřátelili. Dobré a úspěšné týmy se nemají rozpouštět. V listopadu minulého roku mě Tomáš a Václav pozvali, abych předala cenu Listů maďarskému bohemistovi Győrgyemu Vargovi. Ve zlých časech Listy šířil u našich sousedů. Malá plastika pelikána od Pavla Herynka byla odevzdána potřetí. Je upomínkou na jejich zakladatele Jirku Pelikána. Toho jsem znala už za války, když mi bylo osmnáct. Svého bratra Kosťu a otce Julia Pelikána, sochaře, mi představil v roce 1945. Sezóna v olomouckém divadle bylo mé první poválečné herecké zastavení.

Čas po Listopadu se valil jako voda při povodních. Mé návraty na jeviště, do filmu, do televize – i k psaní – byly někdy hektické a zkratkovité. Pár článků vyšlo v Salonu, v Divadelních novinách. Moji olomoučtí přátelé mi navrhli, abych ve výročním roce Charty 77 psala, co jsem dělala před třiceti léty. Událostí bylo tehdy moc. Hned po prvních represích proti signatářům jsem napsala emocionální provolání k Mezinárodnímu dni divadla: „Jsem herečka malé středoevropské země, ale křivdy na ní a v ní spáchané rozhoupaly už nejednou rovnováhu světa a ,doba se vymkla z kloubů‘. Svaté Jany, Marianny Pinedové, Marie Stuartovny, Iokasty i Arkadinové, Čarokrásné ševcové i Počestné děvky, všechny ty královny, služky, hrdinky i mučednice, jejichž slzami smíchu i utrpení jsem žila a umírala třicet let na českých jevištích, mne drží za ruku při pozdravu, který vám posílám – divadelní přátelé kdekoli na světě. Kdo ví lépe než vy, že jedno kopí vyvolá válku, jeden zkřivený vlas může vyrazit stavidla povodni utrpení…“ Pak jsem vysvětlila, že jsem herečka, která víc než čtvrt století úspěšně hrála na divadle, v rozhlase, televizi, ve filmu. V 60. létech jsem byla vyznamenána všemi domácími cenami, abych jednoho dne zmizela z veřejného života. „Jak se to mohlo stát? Prudkým střihem moderních dějin… Stalo se tak bez vysvětlení, bez možnosti obhajoby.“ Výzva byla ještě v březnu 1977 v překladu čtena v holandském rozhlase, 10. května vysílána ve Svobodné Evropě. A v témže měsíci v českém vysílání Hlasu Ameriky. Vyšla v plném znění v německém překladu 6. 5. 1977 v časopise Der Spiegel. V římských Listech v čísle 4 v červenci 1977. Bylo to povzbudivé. Moje psaní zajímalo nejen české redaktory, ale i cizí natolik, aby mě překládali a tiskli! Ještě se mi nedostalo takového uznání. Při 10. výročí Charty pak vyšel sborník v angličtině s vybranými texty autorů zvučných jmen. Ten mám dodnes, i se svým A Censored Life, i s výňatkem z výzvy k divadelníkům z roku 1977. Ale to už byl jiný čas.

Hledám slova, která by mě dokázala ušetřit podezření, že jsem urážlivá a malicherná, což nejsem. A ješitná a pyšná – což asi jsem. Připomínám třicet let staré texty a ukazuju, čeho jsem se odvážila? Ne! Věřte mi, že ne! Bráním se. Musím to udělat, nikdo to za mne neudělá. Po Listopadu mě při mých návratech někdy potkávalo neporozumění, antipatie i zloba. Nestěžuju si, konstatuji. Pohozená pomluva. Jagovský šáteček nemusí být nebezpečný, ale… Divadelní kritička Radmila Hrdinová přišla v osmdesátých letech do dramaturgie ND jako mladá stranická posila. Chyby mládí nelze vyčítat. Nebyla taky sama, koho čekalo po Listopadu myšlenkové přepodstatnění. Dnes ovšem píše do deníku Právo divadelní kritiky. Svoji deformaci zřejmě nepřekonala. Z činohry ND má ráda jen někoho. Disidenty zřejmě ne. V roce 1999 psala o mých pamětech a v obklíčení uznání hodila do oběhu jistou pochybnost: jsou prý tak dobré, až se nabízí podezření, jestli jsem je vůbec mohla napsat. Byla jsem dvacet let vygumovaná neosoba. Rozprostřený červený koberec jsem po návratu nečekala. Ale upírat mi, o co jsem se po Listopadu v pokročilém věku ještě dokázala úspěšně pokusit, je hanebné. Prý to asi psal přítel Pavlíček.

„Odešla jsem z předního pražského divadla, když zbavili funkce ředitele dr. Františka Pavlíčka (jednoho z dnešních vězněných signatářů Charty 77), do jiného divadla za režisérem Otomarem Krejčou. – Protestovala jsem proti zrušení Divadla za branou, které vykazovalo úspěchy doma i v cizině. – Šla jsem na pohřeb poraženého politika Josefa Smrkovského. – Pozvala jsem divadelní kolegy a s nimi Pavla Kohouta (v jehož nejedné premiéře jsem hrála) na své mimopražské představení. – Zúčastnila jsem se ochotnického představení Žebrácké opery Václava Havla, když profesionální divadla už dávno před ním zavřela dveře. – Využila jsem svého práva nevolit ve ,svobodných‘ volbách. – Nepřestala jsem se stýkat s přáteli, když se stali nepohodlnými. – Uspořádala jsem ve svém bytě večer k 75. narozeninám (které nesměly být slaveny veřejně) našeho největšího žijícího básníka Jaroslava Seiferta a četla z jeho neuveřejněných děl. – Podepsala jsem Chartu 77. Reakce na její vyhlášení znovu potvrdila její oprávněnost… Shledala jsem, že nemohu nadále považovat za naplnění lidských práv kdekoli na světě, jsou-li udělována z milosti jako dar, za který se má poděkovat vkleče, jako úplatek za služebnost bez výhrad, jako odměna za nekritický souhlas s čímkoliv… Nepovažuji za dodržování lidských práv – kdekoli na světě –, je-li jejich uplatňování podmiňováno všepohlcujícím požadavkem občanovy totální poslušnosti.“

Nebudu unavovat celým zněním textu. Chci jen ukázat, že jsem solidaritu pokládala a pokládám v každé době za užitečnou. S vědomím, že výsledky opravdu důležitého úsilí se nedostavují okamžitě. Který sebedrobnější čin je ovšem bezvýznamný, provází-li lidské napřimování? Bylo naštěstí zřejmě tehdy i dnes je stále více těch, kteří vědí, že bez morálního zdraví se to nemůže podařit.

„V čase vyhlášení Charty 77 byli uvězněni čtyři lidé: Dr. František Pavlíček, dramatik a spisovatel, Jiří Lederer, Ota Ornest, režisér a překladatel, Václav Havel, dramatik – mluvčí Charty 77. Přátelé a kolegové, obracím se na vás! Pozvedněte hlas za propuštění čtyř jmenovaných, respektive za právo, aby byli vyšetřováni aspoň na svobodě! Pozvedněte hlas za zplnoprávnění CH 77!“

Když jsem četla Spiegel s výzvou v německém překladu, bylo mi jasné, že se zabouchly poslední dveře za minulým životem. Že překračuju další mez, která mi nebude nikdy domácím režimem odpuštěna. Zvedla se ale hraniční závora mezi mnou a lidmi za železnou oponou. A udělala jsem důležitou zkušenost. Že je-li si člověk jist – jeho hlas mnohonásobně sílí. K tomu vývoji osobního přesvědčení mi tehdy pomohly i Listy.

Vlasta Chramostová

Obsah Listů 5/2007

Související články

Vlasta Chramostová: … ještě po třiceti letech. Díl IV. Setkání na Pražské křižovatce

Vlasta Chramostová: … ještě po třiceti letech. Díl III. Rock’n’roll v Národním

Vlasta Chramostová: … ještě po třiceti letech Díl II. Anticharta

Vlasta Chramostová

… ještě po třiceti letech Díl V. – Listy a já

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu