Vladimíra Dvořáková

O (ne)modernizaci ČSSD

Období v opozici má pro stranu své stinné i kladné stránky. Mezi stinné jistě patří, že je odříznuta od rozhodování, a i kdyby měla sebegeniálnější nápad, nemá jej – zejména v podmínkách naší politické kultury – šanci prosadit. Mezi kladné stránky patří, že zejména hlavní opoziční straně často rostou preference, aniž by se musela příliš snažit, protože kritika médií i nespokojenost občanů se soustřeďuje na vládní koalici a zejména její nejsilnější stranu. Je ovšem otázka, nakolik je to skutečně pro opozici výhoda, protože ji to často uspává a uklidňuje, zvláště pokud se rozdíl zvyšuje. (Vzpomeňme na nepřipravenost ODS reagovat na pokles preferencí po rezignaci S. Grosse a nástupu J. Paroubka.) Především čas opozičního působení je ale vhodný na sebereflexi, reformy a proměny. Je však nutné s nimi začít včas, protože každé radikálnější proměny stranu částečně destabilizují, a je nutné je udělat tak, aby šla připravena do dalšího volebního klání.

Navíc má opoziční strana velkou šanci v tzv. volbách druhého řádu (komunální, krajské, evropské), kde voliči mívají tendenci volit proti vládě; otevírá se tak obrovská možnost nejen „kontrolovat“ určité zdroje, ale především zvýšit svou prestiž mezi občany, protože problémy řešené na nižší úrovni jsou často pochopitelnější a kontakt s voliči mnohem bezprostřednější. Soustředění na místní politiku může znamenat příliv nové krve, profesionalizaci nových a mladých členů, kteří jsou otázkou bytí a nebytí každé politické strany. Tito lidé sice perspektivně představují nepříjemnou konkurenci pro zaběhlé stranické funkcionáře a aparát, ale pokud vysocí straničtí hodnostáři nevyznávají politiku „po nás potopa“, musí se snažit vytvářet prostor pro politický růst další generace. Případné posílení vlastní reprezentace v evropském parlamentu pak dává šanci rozvíjet mezinárodní rozměr strany, překonávat úzké vnitrostranické konflikty a napomáhat lepší orientaci v evropských problémech. I zde je samozřejmě riziko konkurence či hlubších konfliktů s vedením strany (či zároveň prostor, kam odsunout konkurenční politiky), ale pro dlouhodobou perspektivu strany je to pozitivní faktor. Přechod strany do opozice je tedy politicky náročný a je to souboj s časem, jak se nejlépe podaří tuto „příznivou“ situaci využít.

Heslo modernizace sociální demokracie přišlo poměrně pozdě, situace po volbách ovšem nebyla jednoduchá a trvalo více než půl roku, než strana zaujala klasické „opoziční“ postavení. Podstatný je ale obsah modernizace. Ten se ale obtížně zjišťuje, protože kromě občasných stručných vyjádření v tisku či komentářů na tiskových konferencích o něm není zmínky. Zdá se, že celá modernizace probíhá v naprostém utajení (alespoň pro voliče), protože ani na webových stránkách ČSSD (které si nemohou stěžovat na nezájem médií) na pojem modernizace nenarazíte. Zkusme tedy na to jít z druhé strany. Podívejme se, co by taková modernizace vlastně měla v podmínkách ČSSD (a víceméně jakékoli jiné strany, byť jistá specifika bereme v úvahu) znamenat, a konfrontujme to s realitou.

První, svým způsobem nejjednodušší, je určitá změna image strany (to je ten rebranding). To se skutečně odrazilo alespoň slovně v některých vystoupeních předsedy strany, případně několika dalších, a upomíná to na „slavný“ Dimunův podklad. V zásadě nejde o nic víc ani o nic míň než vychytat z hlediska běžného marketingu slabá místa, která stranu špatně „prodávají“. Jde tedy o obal, nikoli o obsah. Může se týkat stylu oblékání, základního způsobu komunikace, úsměvů, gest, podoby propagačních materiálů, základních sloganů či symbolů, metody pronikání do médií. V zásadě se definují cílové skupiny „spotřebitelů“ (třeba mladí lidé, střední podnikatelé) a hledají se způsoby, jak je oslovit. Reklamní prostředky se uzpůsobují tomu, zda se prodává prášek na praní, či politik, přitom se bere v úvahu, že oslovení nových skupin by nemělo znechutit skupiny, které jsou již se stranou spjaty. Nic proti tomu, v dnešním medializovaném světě se to nesmí podceňovat.

Dalším rysem bývají organizační změny, resp. změny řízení. Zde za součást proměn můžeme považovat třeba již deklarovanou změnu způsobu volby předsedy strany – přímou volbu členskou základnou. Ta má výhody i nevýhody. Určitě posiluje postavení předsedy, a stranu tak personifikuje, což odpovídá tendenci dnešního mediálního světa. Zjednodušuje řízení, pravděpodobně zeslabuje i vliv stranického aparátu a zákulisních jednání o strategiích mezi regionálními zástupci na sjezdu, zároveň může posilovat autoritářské tendence, polarizaci a vnitřní štěpení. Personifikace strany může přitáhnout nové voliče, může ovšem také voliče odradit, protože vytváří dojem strany jednoho muže (ženy), a zužuje tak prostor pro identifikaci se stranou. Podstatnější než způsob volby předsedy je ovšem aktivizace členské základy na místní a krajské úrovni, vyhledávání „talentů“ ať již mezi stávajícími členy, či již výše zmíněné hledání nových a perspektivních členů. Sociální demokracie trpí (řečeno klasickým slovníkem minulosti) nedostatkem kádrů. Chce-li oslovit další skupiny (mladé lidi, ženy, vysokoškolsky vzdělané skupiny – vzhledem k sociálnímu postavení třeba učitele, malé a střední podnikatele), musí tyto lidi dostat nejen do svých řad, ale také na své kandidátky v místních volbách a zároveň jim musí poskytnout všestrannou podporu a propagaci. Nejde o „náborové“ akce, ale o dlouhodobou práci v regionech, které by centrum mělo výrazně podpořit. Příprava na místní a krajské volby je z tohoto hlediska nesmírně důležitá a může mít dlouhodobý pozitivní efekt.

Zatím se zdá, že sociální demokracie zvolila zcela opačnou cestu. Strategie, podle níž by krajské kandidátky vedli mediálně známí politici z centra, jde zcela proti logice stranické modernizace. Mediální tváře jistě mohou posílit výsledky v krajských volbách, ale rizika jsou značná. Především pokud výsledky nebudou přesvědčivě dobré, zeslabí to postavení těchto politiků i pro budoucí parlamentní volby (politické jedničky ČSSD prohrají s politickými dvojkami ODS!). Pokud budou dobré – i s případným ziskem místa hejtmana – zúží to prostor pro profesionální růst lokálních politiků. Mediálně známí politici mají své místo ve volební kampani, ale jen jako podpora místních politiků.

A poslední součástí modernizace jakékoli strany by měla být vnitřní diskuse o směřování. Nejde jen o to, jaké skupiny stranu volí a jaké skupiny je potřeba oslovit, to je asi jasné, ale jde o hlubší propracování celé koncepce jak proměnit sociálnědemokratické hnutí v procesech globalizace, nových sociálních hnutí, nových forem organizace občanské společnosti, jak reagovat na problémy, které přesahují hranice národního státu. To je běh na dlouhou trať a musí vést jak ke krátkodobým strategiím, tak dlouhodobým perspektivám, reagovat na konkrétní problémy společnosti i vnímat posuny v evropském a snad i světovém kontextu. Žádné náznaky hlubší diskuse na veřejnost nepronikly. Možná se mýlím a skutečná modernizace strany probíhá. V tom případě ale s dokonalým utajením.

Vladimíra Dvořáková

Obsah Listů 5/2007

Související články

Pavel Šaradín: ČSSD, KSČM a Václav Klaus

Diskuse o modernizaci a sociální demokracii: Erazim Kohák

Má sociální demokracie budoucnost?

Vladimíra Dvořáková

O (ne)modernizaci ČSSD

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu