Jan Novotný

Průměr snad poklesl, špičky jsou výš

Redakce Listů mě požádala, abych doplnil článek kolegy Holubce svými postřehy. Jsem také vysokoškolský učitel, ale má perspektiva je přece jen dost odlišná: učím na přírodovědecké fakultě hlavně teoretickou fyziku a dělám to už od roku 1968.

Můj první popud je říci, že s mými studenty to není tak hrozné. Na přednáškách mě poslouchají trpělivě a snad i s porozuměním, jak by zdálo z toho, že se občas na něco rozumně zeptají a někdy si všimnou i chyby, když na tabuli něco počítám. Často se přijdou na něco zeptat, půjčit si knížku, o které jsem se zmínil apod. Jakmile to ale píši, začínám se ptát, zda nejsem obětí výběrového efektu (což je téma, o kterém se v posledních desetiletích ve fyzice víc a víc mluví). Mám sklon hodnotit všechny studenty pouze podle těch, kteří se o mě a mé výklady zajímají, a takových může být menšina. Ve svém věku se už do společnosti studentů většinou spontánně nedostávám, jsem tedy odkázán na ty, kteří přijdou za mnou. Je ovšem pravda, že i pasivní studenti, kteří třeba ani nechodili na přednášky, se musí objevit u zkoušky. Řekl bych, že v naprosté většině jsou alespoň jakž takž připraveni, což ale zase může být tím, že patřím k typu lidí, kteří si s rostoucím věkem stále víc uvědomují omezenost vlastních znalostí a stávají se proto shovívavějšími k neznalostem jiným (mezi učiteli je i typ přesně opačný).

Kloním se tedy k pocitu, že u nás není situace tak zlá, jak ji ve svém prostředí vidí kolega Holubec. Jeden z důvodů takového stavu je patrně v tom, že si lze těžko představit studenta, který by se hlásil na exaktní vědy jenom proto, že by chtěl dostat diplom. Už pro zvládnutí zkoušek by musel vynaložit jisté ne zrovna nízké minimum úsilí, bez něhož se mu prostě nemůže podařit požadavky „okecat“. Na způsoby přivydělávání našich studentů jsem se ptal mladších kolegů, kteří jsou s nimi v důvěrnějším styku. Nikdy neslyšeli, že by si studenti přivydělávali nějakými formami sexuálních služeb. Třeba se tím tají, ale to svědčí přinejmenším o tom, že se to u nás nepovažuje za věc, kterou by se někdo mohl chlubit. Mezi výdělečnými pracemi převažují takové, které aspoň volně souvisí s předmětem studia: práce s počítači, doučování…

Pokusím se přece jen porovnat studenty své generace, jak si je pamatuji z mládí, s dnešními. Řekl bych, že jsou v průměru společensky inteligentnější, samostatnější, dovedou se více o sebe postarat, něco solidního zorganizovat. Více poznali svět, umí lépe anglicky (s jinými jazyky je to spíš horší, protože v našich sférách angličtina všeobecně převládla). Co se týče jejich rozhledu v oblasti související se studiem, ztěžuje mi posouzení skutečnost, která souvisí s celkovým trendem vývoje civilizace. Za našich mladých let bylo dost dobře definováno penzum vědomostí, které se považovalo za nezbytné, aby člověk ve své komunitě uplatnil a nepůsobil trapně. S rozšířením sfér bádání se tyto standardy hodně rozostřily a i pro učitele je těžké definovat, co vlastně má student opravdu znát. Pěkně je to vidět při různých zkouškách před komisemi, kdy by sotva obstál kterýkoliv z členů – každý umí jen něco. Vědomí tohoto stavu často vede k poklesu požadavků. Na druhé straně se více objevují i „pozitivní deviace“ – řešitelé olympiád či účastníci středoškolských seminářů značně převyšují své okolí a při vstupu na vysokou školu už mnohdy znají látku prvního ročníku, skoro bez výjimky jsou vynikající doktorandi. Řekl bych, že průměr poněkud poklesl, ale špičky jsou vyšší.

Zajímavé poznatky o studentech získávám v písemné formě. Když jsem přednášel pro početné davy informatiků, ukládal jsem jim jako podmínku k zápočtu vyřešení většího počtu úloh, které byly zadány nekonvenčním způsobem – jeden rok jsem například žádal vyjádření k fyzikální možnosti dějů probíhajících v různých science fiction filmech. Odpovědi nebyly sice vždycky nejskvělejší, ale potěšilo mě, jak studenti projevili ochotu nad problémy uvažovat v mnohem vyšší míře, než bylo nezbytné pro získání zápočtu. V současné době mám přednášku Fyzika, filozofie, myšlení, kde mají studenti za úkol zpracovat během semestru esej na libovolné filozoficky laděné téma. Pozoruji, že většinou velmi vítají možnost reflektovat své problémy. Je ovšem pravda, že z jejich prací je málokdy patrna větší sečtělost nebo znalost historického kontextu problémů. Také schopnost jasně a strukturovaně psát se mi zdá méně vyvinuta než za našeho mládí, nemluvě ani o jazykových vadách – značná část autorů je přesvědčena, že před „a“ se čárka nikdy nedělá a mezi „mě“ a „mně“ není žádný rozdíl. Potěšující je však, že studenti píší spíše tak, jak mluví, než aby přebírali hatmatilku pokleslého tisku.

Že studentka stáhla práci z internetu a zapomněla vymazat jméno autora, se mi ale skutečně stalo, nebyla ovšem z naší, ale z lékařské fakulty (jejíž studenti si někdy zapisují přednášku z filozofie). Když se dověděla, že jsem to odhalil, už se neukázala.

Možná bych měl časem pokročit nad tuto tříšť postřehů a udělat třeba mezi svými studenty nějaký test všeobecných znalostí. Když se o to časem pokusím a výsledek bude zajímavý, určitě o tom něco napíši.

Na závěr se odvážím říci, že nejslibnější způsob, jak zušlechtit studenty, je vtáhnout je do vlastních myšlenek a bádání.

Jan Novotný (1944) je fyzik, filozof, publicista. Působí na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

Obsah Listů 5/2007

Související články

Stanislav Holubec: Kdo stojí o humanitní vzdělání?

Jan Novotný: Průměr snad poklesl, špičky jsou výš

Zdenka Ulmannová: Vzdělání jako falešný evergreen každé vlády

Jan Novotný

Průměr snad poklesl, špičky jsou výš

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu