Stanislav Holubec

Kdo stojí o humanitní vzdělání?

„Za chvilku nebude výjimkou, že na humanitní vysoké školy budou chodit lidé, pro které bude obtížné číst, psát a počítat, a aniž by se mnoho naučili, budou ze škol vycházet,“ připouští mladý pedagog Stanislav Holubec. Jeho starší kolega Jan Novotný je přírodovědec, ale – jak čtenáři Listů vědí – s rozsáhlými humanitními zájmy. Ten o svých dnešních studentech v následujícím článku naopak soudí, že „jsou společensky inteligentnější, samostatnější, dovedou se více o sebe postarat, něco solidního zorganizovat.“ A také, že „více poznali svět, umí lépe anglicky“. Byli bychom rádi, kdyby tyto značně rozdílné pohledy vyvolaly diskusi, které rádi poskytneme stránky Listů. Budeme velmi vděčni za hlasy pedagogů, ale – snad ještě víc – za hlasy samotných studentů. -red-

Starší čtenáři Listů mi několikrát položili otázku, jací jsou dnešní studenti vysokých škol. Působím jako učitel na pedagogické fakultě, znám tedy především studenty její, případně dalších společenskovědních fakult. Svou odpovědí pravděpodobně nepotěším. Nechtěl bych, aby článek vyzněl jako litanie nad malými schopnostmi současných českých vysokoškoláků, nicméně mým hlavním tvrzením je, že kvalita studentů společenských věd v posledních letech upadá. Ovšemže hovořím o celku, z něhož se vždy najdou výjimky v podobě mimořádně pilných a talentovaných studentů. Je také možné, že mám, jak to často u mladých učitelů bývá, příliš vysoké požadavky.

K názoru, že kvalita českých studentů upadá, docházím nejen já, pokud srovnávám lidi své generace, kteří začínali studovat vysokou školu před deseti lety, s dnešními studenty; s tímto názorem se ztotožňují i moji starší kolegové. Jeden z nich mi vyprávěl, jak se v devadesátých letech musel velmi dobře připravovat na semináře. Tehdy byla mezi studenty velká část, která chtěla poctivě studovat společenské vědy. Také já jsem měl za svých vysokoškolských studií v letech 1997–2003 mezi svými spolužáky pocit většího nadšení, než jaké nacházím mezi studenty dnes. Dnešní studenti jsou podle názorů mých starších kolegů daleko pragmatičtější a více zaměření na materiální než ideové stránky života. Maturanti devadesátých let se toužili dostat na vysokoškolský obor svých snů často bez ohledu na další uplatnění (příkladem byly dějiny umění nebo historie), dnes velká část maturantů řekne, že je historie nebo kunsthistorie zajímá, ale chtějí si také slušně vydělat, a proto jdou na práva nebo VŠE.

Před pár lety si švédský profesor Saxonberg stěžoval v Nové Přítomnosti (Nesnášenliví čeští studenti, srpen 1999) na pravicový dogmatismus českých studentů. Dnes to není pravda. Dnešní studenti jsou ve většině postideologičtí. Respektive jediná ideologie, kterou uznávají, je ideologie hédonismu. Hédonistickou orientaci potvrdil i nedávný průzkum mezi studenty Fakulty humanitních studií UK. Tuto ideologii krásně vystihuje tričko s anglickým nápisem Student´s life. Pod ním jsou tři schematické obrázky: jeden představuje pití alkoholu, druhý souložení a třetí vyspávání v posteli.

Jak se zdá, stále více se prosazuje vzdělání jako cosi instrumentálního, co není hodnotou samo o sobě, ale jen nutným zlem, sloužícím k zisku akademického titulu, který je stále považován za cosi hodného úcty. Pro velkou část studentů je vysoká škola jen nutným zlem, kterým se snaží projít s co nejmenším možným nasazením. Že tento pragmatický přístup je z hlediska dosažení materiálního úspěchu racionální, potvrzují statistická data. Není zcela pravda, že by s výší vzdělání rostl i příjem. Podle statistických šetření znamená absolvování postgraduální, tj. nejvyšší úrovně studia pád do příjmového pásma blízkého absolventům středních škol. Podle jiných šetření zase dobrá polovina absolventů pedagogických fakult ani nevykonává učitelské povolání a velká část už během studia nemá v úmyslu kdykoli vyučovat. Proč by se měli do hloubky zajímat o studované obory?

Velkou roli hrají média, která donekonečna omílají požadavek, aby škola učila to, co budou absolventi v životě skutečně potřebovat, případně co budou potřebovat v povolání. Požadavek je sice hezký, ale má slabiny: nikdo neví, co kdo přesně v životě potřebovat bude a jaké znalosti budou potřebné za dvacet nebo čtyřicet let. Technika se vyvíjí tak rychle, že odborné znalosti ze škol velmi rychle zastarávají. S určitostí můžeme pouze říci, že v budoucnu budou potřebné takové znalosti jako číst, psát, počítat, práce na PC a cizí jazyky, ale kvůli jejich zvládnutí není třeba chodit na vysokou školu. Druhou námitkou proti pragmatickému pojetí vzdělání je argument, že škola učí i znalostem na trhu přímo neuplatnitelným, ale přesto potřebným, například znalosti kultury, schopnosti mezilidské komunikace, solidaritě a toleranci.

Omílané volání pro praktičnosti vzdělání samozřejmě podporuje rostoucí nechuť studentů ke společenským vědám. Zatímco v devadesátých letech bylo velmi obtížné dostat se na filozofickou fakultu, fakultu sociálních věd, a dokonce na fakultu pedagogickou, dnes zájem o ně klesá, zatímco zájem o práva nebo ekonomii vzrůstá. Společenské vědy ztrácejí popularitu, kterou získaly počátkem 90. let, v čase obrovských přeměn společnosti, a stávají se tím, čím byly do roku 1989 – nepotřebným haraburdím. A tak se jeden maturant na internetu ptá: „Proč se ale člověk, který chce studovat biochemii, musí učit zhovadilosti typu historie filozofie?!… Musím skutečně ovládat výplody biochemických procesů v mozku ,velkých myslitelů‘?“ Jiný student ČVUT napsal: „Představte si reálnou situaci, kdy student, co studuje informatiku, musí vytvořit seminárku např. na téma Pravda do filozofie. Taková seminárka je pro mě prostě ztráta času.“ Dále pokračuje argumentací, že v tomto případě není nic špatného si seminárku koupit. Vždyť přeci žijeme ve světě, kde je všechno za peníze. Když se mě studenti ptají, k čemu budou v životě potřebovat filozofii, odpovídám jim: „K čemu budete potřebovat život?“ S tím, že na podobnou otázku jim dají odpověď právě společenské vědy.

Dalším nebezpečným požadavkem, který z médií zaznívá především proti středním školám, ale dostává se i na školy vysoké, je, aby žáci nebyli nuceni vše memorovat, ale aby je hlavně škola naučila pracovat s informacemi. Svatá prostoto! Například cizí jazyk se nenaučíme jinak než usilovným a pravidelným memorováním. Abychom mohli s informacemi pracovat, musíme již mít nějaký informační základ. Jak mám například přednášet o sociologii, pokud studentka prvního ročníku pedagogické fakulty neví ani slova o tom, co se stalo v Československu v roce 1968? Jak snadno je takový člověk manipulovatelný v politice, s jakou nevědomostí prochází muzeem, galerií nebo se dívá na pár desetiletí starý film! Jak se zdá, nemůže dnešní vysokoškolský pedagog předpokládat ani nejzákladnější míru znalostí. Že se to týká i absolventů, svědčí fakt, že jedna studentka oboru občanská výchova, která napsala diplomovou práci o francouzském politickém systému, nevěděla letos u státní zkoušky, co je trockismus ani kdo byl Trockij.

Podobně je to s kultem cizích jazyků a s klišé o mladé „komunismem nezkažené“ generaci, která prý ovládá skvěle cizí jazyky. Toto tvrzení má s realitou málo společného. Podle mých odhadů a rozhovorů s kolegy ze základních škol a gymnázií je nějakým cizím jazykem (většinou anglicky) schopná skutečně hovořit, číst v něm literaturu nebo sledovat filmy asi pětina současné mladé české generace (tj. mladých lidí ve věku 18–25 let). Lidí schopných hovořit více cizími jazyky je již jen několik málo procent. I na vysoké školy přicházejí studenti jazykově v zásadě nepřipravení a není možné jim v prvním ročníku dát anglické texty; například v Německu je to samozřejmost.

Zcela nepochopitelné je přežívání odporu vůči ruštině. Kolegyně, učitelka na gymnáziu v Praze, mi povídala o anketě, ve které se škola nedávno ptala rodičů, jakým jazykům se mají jejich děti učit. Na anketních lístcích byla velmi často věta „hlavně ne ruštinu“. Odpor k ruštině se od rodičů přenáší i na studenty, kteří na tento jazyk pohlížejí s typickým pohrdáním ke všemu z Východu. Přitom pohrdání Rusy není dokladem naší světovosti, ale naopak provincionalismu. Ruština není jen jazykem Stalina, ale též Solženicyna, Rusko hospodářsky sílí, do Prahy jezdí stále více ruských turistů, zatímco těch ze Západu ubývá, a jak se u nás zmenšuje skutečně kvalitní znalost ruského jazyka, bude po něm v budoucnosti stále větší poptávka. Podobně je mezi českými mladými lidmi i velmi silný odpor vůči němčině – zde se mezi důvody pro Čechy její malá zvukomalebnost mísí s historickými stereotypy a také leností učit se tento ve srovnání s angličtinou v mnohém obtížnější jazyk.

Podobně jako oheň je internet dobrým sluhou, ale špatným pánem. Zbožštění internetu jako místa, kde lze nalézt vše ve velmi rychlém čase, vede jen k tomu, že studenti mají představu, jako by nebylo třeba se nic učit, když mohou mít všechny informace během pár vteřin. Internet také svádí k příliš zběžnému čtení. Dnešní studenti často nechápou, že získání moudrosti vyžaduje roky prosezené nad knihami. Ideologie „všechno mít hned a rychle“ a hlavně být „flexibilní“ je učí něco jiného. Nechápou, že knihy nestačí jen přelétnout, ale je nutné je číst velmi důkladně. Některé těžší pasáže je nutné číst několikrát za sebou se slovníkem cizích slov v ruce a třeba nad každou větou se zamýšlet. Pravým královstvím moudrosti, kde lze získat myšlenky v Čechách neznámé, je četba literatury v cizím jazyce. Pokud už není vybavena většina studentů prvních ročníků touto schopností, vysoké školy humanitního zaměření by neměly dopustit, aby tuto schopnost neměli alespoň jejich absolventi. Internet navíc velmi svádí k opisování. Každý semestr se mi stává, že nějaký student nebo studentka stáhnou seminární práci z internetu. Traduje se, že jedna studentka stáhla seminární práci a dokonce z ní opomenula vymazat i jméno studenta, který ji zpracoval.

Vstupenkou do světa hédonismu je většinou nějaké vedlejší dobře placené zaměstnání, které odvádí od studia ještě dále. Jistě není možné podceňovat tíživou sociální situaci mnohých, ale z vlastních zkušeností vím, že většina nevykonává povolání kvůli nedostatku peněz na základní životní potřeby, ale spíše ve snaze o dosažení vyššího materiálního blahobytu.

Dnešní studenti tedy většinou již během studia pracují. Je těžké vysvětlovat, že by měli raději obětovat trochu luxusu a trávit tento úsek života především poznáváním nového studiem než často ubíjející prací, anebo i prací, kde získají dost peněz, sebevědomí, ba i znalosti, které se ovšem nemohou srovnávat se znalostmi nejdůležitějšími – těmi, které dnes i v budoucnosti lze nabýt jedině usilovným studiem knih. To je nepochopitelné pro člověka, který každý den vidí, že v reality show je někdo oslavován za svou hloupost, nikoli za vzdělání, a kdejaká přihlouplá celebrita má plat vyšší než deset profesorů.

Je pravděpodobné, že si řada studentek přivydělává prostitucí nebo jejími lehčími formami (společnice, sex chat). Není divu. Ve světě, kdy jsou hodnotové žebříčky vytvářeny celebritami, podle nichž jde jen o peníze a sex, to leckomu nepřipadne divné. Například v jednom článku ze studentského serveru se o práci na sex chatu dočteme: „Hodně studentkám to přijde daleko víc normálnější než si špinit ruce hadrem, křivit si páteř od zvedání přepravek s rajčaty, nebo dokonce sedět v zaprášené místnosti s knihami.“ Jak se zdá, autorovi připadla jako zdaleka nejodpornější činnost brigáda v knihovně. Ve světě takových hodnot není místo pro vzdělání. Maximálně je akademický titul součástí image.

Příčinnou poklesu vážnosti humanitní vzdělanosti je změna hodnotového systému společnosti, oslavující rychlost, praktičnost, povrchnost a konzum. Nevidím, co by jej mohlo zvrátit. Jak by měly reagovat vysoké školy? Jednou cestou je nápodoba vysokého školství amerického. To by znamenalo, že reakcí na zhoršující se kvalitu studentů by bylo výrazné zpřísnění poměrů. Také čeští studenti by museli číst týdně stovky stránek a odevzdávat z nich výpisky, za stažení seminární práce z internetu by bylo vyloučení z vysoké školy, a možná po nějakou dobu i zákaz vstupu na jinou. Také na humanitních školách by odcházela třeba polovina studentů kvůli špatnému prospěchu. Základní vadou tohoto sytému by bylo, že by obrovsky zhoršil atmosféru na společenskovědních oborech a naplnil by je drilem, často bezduchým. Ten by nedopadl jen na velkou část lajdáků, ale také na nadané studenty, kteří již vědí, co chtějí studovat do hloubky, a dril by je nutil vykonávat činnosti pro jejich badatelský rozvoj zbytečné. Humanitní vědy totiž mají být také humanistické a mají poskytovat studentům možnost vlastního rozvoje. Proč se tato cesta asi neuplatní, je dáno ale spíš tím, že učitelé mají u nás velmi nízké platy (např. odborný asistent na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy má plat 14 000 Kč hrubého) a zavádění podobného drilu by pro ně představovalo také stupňování pracovních povinností.

Je tu ještě druhá cesta. Nízké platy v kombinaci s malým zájmem studentů zrodí atmosféru, ve které učitel nebude kvůli svému malému platu klást velké požadavky na studenty a naopak studenti nebudou svými požadavky zatěžovat učitele. Obě strany budou spokojené: učitelé budou dostávat sice málo peněz, ale také za málo práce a žáci se sice mnoho nenaučí, ale po pěti letech dostanou velmi lehko akademický titul. Nevýhodou bude postupné snižování významu vysokoškolského vzdělání. Za pár desetiletí se v české společnosti rozšíří obraz společenskovědních vysokých škol jako míst, která jsou k ničemu, a bude se na ně hlásit stále méně studentů. Ti, kteří budou chtít dosáhnout dobrého vzdělání, budou studovat za hranicemi. A za chvilku nebude výjimkou, že na humanitní vysoké školy budou chodit mladí lidé, pro které bude obtížné číst, psát a počítat, a aniž by se mnoho naučili, budou ze škol také vycházet. Přebytek soukromých vysokých škol způsobí, že akademický titul bude mít skutečně již každý, kdo si jej zaplatí. Navíc jejich velký počet a konkurenční boj bude snižovat ceny školného, takže bych se nedivil, pokud by i u nás byly za deset let školy toho typu amerických univerzit, kterým zaplatíte tisíc dolarů a které rovnou pošlou doktorát v pouzdru. Pochybuji, že by v malém českém prostředí mohla vyrůst elitní vysoká škola typu Harvardu, ze které by vycházela skutečně potřebná inteligence. Na to je naše země moc malá.

Z beznadějných lenochů dobré studenty vychovat nelze. Pokud onen typ studenta bude převažovat, bude zároveň bránit rozvoji studentů talentovaných. Na to, aby se mohl zrodit nový Karel Kosík nebo Milan Machovec, je totiž třeba nejen vlastní talent a motivace, ale také intelektuálně podnětné okolí. K tomu jsou potřeba desítky dalších studentů se zájmem o obor. K tomu jsou potřeba vysokoškolští učitelé zabývající se něčím jiným než vysvětlováním, co se stalo v Československu v roce 1968 a kdo to byl Trockij, nebo pádící z jedné vysoké školy na druhou, jen aby jejich plat dosáhl alespoň průměrné úrovně.

Stanislav Holubec (1978) působí na Pedagogické fakultě UK v Praze.

Obsah Listů 5/2007

Související články

Stanislav Holubec: Kdo stojí o humanitní vzdělání?

Jan Novotný: Průměr snad poklesl, špičky jsou výš

Vojtěch Bednář: Chyba je spíš na straně učitelů

Ondřej Roubal: Ztrácí vzdělání prestiž?

Zdenka Ulmannová: Vzdělání jako falešný evergreen každé vlády

Stanislav Holubec

Kdo stojí o humanitní vzdělání?

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu