A. J. Liehm

Nebát se? A nekrást?

Otázka vpravdě hamletovská. Ale co s ní?

Jarní francouzské prezidentské volby vzbudily ve světě větší pozornost než obvykle. Poutačem tu byli především oba kandidáti: první žena, která se ve Francii o to zaměstnání ucházela, a její protivník, napoleonek s maďarským jménem. V Evropě šlo mj. o to, jak se po volbách Francie postaví k evropské ústavě, jejíž první verzi odmítla. V takových dvoukolových volbách se vždycky nakonec láme chleba napolovic, jeden, dva, tři body nalevo či napravo od 50 %, k velkým přesunům od voleb k volbám nedochází. Od Ameriky po Francii, od Německa třeba k nám. Programy se pak stejně neplní, ze všeho nejvíc jde o ideologii. Tentokrát také, jenže trochu jinak.

Před bezmála dvěma staletími začínala první průmyslová revoluce. V Anglii. Politicky rozdělila venkov a města, byli v podstatě venkovští toryové a spíš městští liberálové. Jenže jak první průmyslová revoluce pokračovala, organizovala její ekonomika i politiku. Z venkovských bezzemků a námezdních zemědělských dělníků se stal postupně proletariát a z těch, kteří je ve fabrikách organizovali, buržoazie. Stručně řečeno. Pracovním procesem organizované masy našly svou politickou organizaci v různých podobách sociální demokracie, ti radikálnější, většinou chudší (o části inteligence nemluvě) v komunistických stranách, a k nim na druhém konci časem přibýval i tzv. levý střed. Na opačné straně různé typy konzervatismu, nacionalismu či křesťanských stran. Způsob výroby určil i politickou mapu, definoval zhruba levici a pravici a za necelá dvě staletí se v tom všichni jaksi vyznali. Nebo si to mysleli.

V poslední čtvrtině minulého století přišla však druhá průmyslová revoluce, která zatím pořád ještě není u konce a hned tak nebude. Všechno je najednou jinak, kdo se v tom má vyznat, nebo si aspoň myslet, že se vyzná?

Svět se radikálně zmenšil, geometrickou řadou přibylo chudých a velice chudých, stejně jako bohatých a zejména velice bohatých. (Obohacujte se! znělo heslo první průmyslové revoluce.) Pracovním procesem organizovaný proletariát kdysi ze strachu o práci rozbíjel stroje, jež se dnes jmenují elektronika, a co já vím. Jenže ve stále menším světě proletariát zmizel a s ním i způsob výroby, který ho vytvořil a nakonec i politicky organizoval. A protože novou průmyslovou revoluci a její důsledky zatím nikdo globálně nepopsal (jako tu první Marx v Kapitálu), zůstal především strach. Už ne konkrétní strach ze strojů, co berou práci (to už spíš z globalizace), ale především strach z neznáma. Onehdy jsem se zeptal starého evropského sociálního demokrata: Kdo jsou dnes vaši voliči? – Dobrá otázka, ujistil mě. Místo proletariátu masa prací neorganizovaných jednotlivců, o svou úroveň se třesoucí střední vrstva a podobně jako v předminulém století velká bohatství rodící se z nové situace, z nově rozdaných karet.

Toho strachu se především týkaly i francouzské volby. Na jednom z posledních velkých předvolebních socialistických mítinků visel transparent: Levice vás ochrání. – Doba bojovných hesel je za námi. Jedni se bojí, že zmizí vybojované jistoty, druzí mají strach, že u toho nebudou, kdyby se to povedlo. K tomu Čína, pád dolaru, Irák, terorismus, oteplování, inflace. Kde je tu vlastně levice, kde pravice, kde konzervatismus a kde jeho opak? Kudy vede hraniční čára, linie fronty? A je vůbec?

Ideální situace pro malé napoleony. Nebát se jaksi nejde. Krást je o tolik snadnější. A nůžky mezi těmi, co mají, a těmi, co nemají, se stále více rozevírají. Nebezpečně.

AJL

Obsah Listů 4/2007

Související články

A. J. Liehm: O mrtvých jen dobré

A. J. Liehm: Maso je z vola

A. J. Liehm: Osvícenci, encyklopedisté, reformisté

A. J. Liehm

Nebát se? A nekrást?

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu