Tomáš Tichák

Letní rozmluvy

O současných možnostech komunikace se nikomu donedávna ani nesnilo. Můžete se spojit s kýmkoli, kdy a kde s vám zamane, ptát se online sebeslavnější osoby na sebevětší pitomost, můžete ale také z mořské pláže prodávat domy, ze střechy světa řídit radnici, na dálku předávat úplatky. Úměrně tomu ale ubývá příležitostí k obyčejnému rozhovoru. I když pracujete v kolektivu a do práce jezdíte hromadnými prostředky, lidé kolem jsou většinu času obklopeni nedobytnými hradbami svých virtuálních komunikací.

A tak jste vděčni za každé lidské slovo, i když třeba stojíte na chodníku v zamyšlení a někdo se na vás oboří: „To tady musíš stát jak kandelábr?“ Omluvíte se a pak si celý den vyčítáte, že jste mohli odpovědět rafinovaněji, prostě že jste tu vzácnou příležitost k dialogu promrhali.

Proto mě nedávno tak potěšil rozhovor s dívkou postávající s listem papíru na náměstí. Zeptala se: „Jaký stát máte nejraději?“ Po krátkém přemýšlení, jak neztratit hned na začátku nit, jsem odpověděl: „Asi přece jenom Českou republiku.“ – „Ale já myslím nějaký cizí stát.“ – „Tak třeba Slovensko, Polsko, Francii…“ Podařilo se: „Polsko, to je zajímavé!“ zamyslela se krátce, ale pořád si nic nepsala a pak řekla trochu netrpělivě: „A co takhle Belgie?“ – „Proti Belgii vůbec nic nemám,“ řekl jsem smířlivým tónem.

Za chvíli bylo jasno. Nechtěla si popovídat, ani mě – konečně – zahrnout do průzkumu veřejného mínění. Účelem bylo jen přesvědčit mě o kvalitách jakéhosi belgického produktu. A tak už nebylo o čem mluvit. Asi si ale všimla mého zklamání, a tak se jí mě zželelo. „Máte pěkného pejska, pane.“ Tentokrát jsem nezaváhal – „Ano, je totiž francouzský!“ – a odkráčel jsem hrdě do mlčícího davu.

Až do večera jsem byl tím triumfem povznesen, druhý den jsme ale odjeli s mnoha dětmi – a mobilními telefony – na prázdniny do lesů a naděje na inspirativní rozhovor s náhodnými kolemjdoucími se zas vzdálila. Naštěstí, jak už to bývá, hned v den následující mě rozbolel zub, a vzápětí druhý, a nezbylo než zajet do města. A jak už to tak bývá, ukázalo se, že má zubařka odjela do lesů.

S rozhovory se zubaři je technická potíž. Obvykle vás hned vsadí do křesla. rozevřou vám ústa a pak už se kladou s očividným potěšením jen řečnické otázky jako třeba: „Používáte správný kartáček? Nevadí vám, že budete doplácet pět set korun?“ Na pohotovosti je to jinak. Smíte stručně popsat své potíže a dostanete dokonce krátkou příležitost probrat jejich možná řešení. Zhruba před patnácti lety mi tak jeden lékař nabídl umrtvení, slíbím-li, že budu volit Občanskou demokratickou alianci. Byl to ale demokrat – nakonec se spokojil s tím, že jsem té straně přiznal jisté kvality.

Lékařská péče od té doby pokročila a anestézie je samozřejmá. Ale také pokročila demokracie. Nyní mě na poliklinice přijal vlídný mladý lékař, seznámil se situací a pak řekl: „Ošetřím vás, smím však jen jeden zub, rozhodněte se který.“ Zvolil jsem ten, který začal bolet jako první. V noci jsem opět cestoval do města. Vybírat už jsem si nemusel, a tak jsem mohl s čelistním chirurgem při rentgenování konečně lidsky pohovořit o průběhu houbařské sezóny.

Když jsme se po týdnu vrátili do města, okamžitě jsem se vydal do ulic. Byly však plné cizinců. Pak jsem uviděl starší dámu mířící přímo ke mně, v ruce list papíru. Zaradoval jsem se, ale ona mi beze slov vtiskla list do ruky a zmizela. Četl jsem: „Každé stvoření hledá svým životem opak prázdnoty. I u nás lidí je tomu tak. Odnepaměti hledáme životní filosofii a řád světa.“ Byl jsem zván na koncert Tajemství léčivého zvuku v provedení hráče na tibetský zvon, jehož filosofie bytí převedená do alikvotních tónů bude rezonovat s mou duchovní podstatou, prostoupí mnou a já splynu s vesmírem.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 4/2007

Související články

Tomáš Tichák: Prostě welcome

Tomáš Tichák: Prostá aritmetika

Tomáš Tichák: Plíživá choroba

Tomáš Tichák

Letní rozmluvy

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu