Josef Škvorecký

Den druhý – dopoledne

Kapitola čtvrtá

v níž se po prohlídce dvou katedrál Miriam osvěžuje v irské hospodě whiskou a stává se předmětem jazykového zájmu protivného taxíkáře

(Z rozepsaného románu Setkání opět v Praze, s vraždou)

Na prohlídku Prahy jsem se těšila, protože kromě jednou ve Winnipegu služebně nevytáhla jsem paty z rodnýho Toronta, a když jsem to řekla Věře, ta se tomu divila. Vždyť přece u vás, povídala, se dá cestovat volně, nebo nedá? Dá, přikejvla jsem jí, ale v naší rodině to nikdo neměl ve zvyku. Nebudu jí přeci vykládat, že při sedmi dcerách si to naši nemohli dovolit. Čtyři z mejch šesti sester se dobře vdaly, dobře teda, pokud jde o cestování, protože tři se zas rozvedly, a dvě z těch rozvedenejch se vdaly znova, zase dobře, tak ty cestovaly – na Floridu – a já si aspoň místo cestování dělala sbírku z pohlednic na floridský krokodýly a prkenný domky na kůlech v moři, kterejma se nám doma chlubily. Necestovaly ale do žádnejch takovejch měst, jako je Praha, historickejch. Jedině Deirdre byla jednou sama v Dublinu, dva dni, a odtamtud letěla za manželem na tři tejdny do Monte Carla. Tam jsou, podle pohlednice, francouzský přímořský lázně. A Deirdre s manželem tam někdo – prej – ukrad všechny peníze, v travellers šekách i v hotovosti, takže my ostatní sestry jsme se jim musely složit na letenku zpátky do Kanady. Co dělal zloděj s travelers šekama na dva podpisy a a proč jim American Express za ně, ačkoliv ukradený, nic nedal, to mi je jasný. Vono to Monte Carlo sice přímořský lázně jsou taky, ale kvůli koupání tam jezdí málokdo. A zpáteční letenka se taky dá střelit. Se slevou za hotový.

Moje necestovatelka ségra Heather se taky vdala a dopadla podobně jako naši. V neděli cestovala ze Scarborough do torontskýho Cabbage Townu k našim na nedělní biftek. Než jsem vychodila Policejní akademii, přibylo mi vod těch mejch šesti sestřiček jedenáct nebo patnáct synovců a neteřinek, už nevím, a s těma pak rodiče v neděli odpoledne cestovali od našich v Cabbage Townu na Ontario Place, kde jsou kolotoče.

Byla jsem pyšná, že z naší rodiny budu jediná, kdo uvidí historický evropský město, když nepočítám Deirdřiný dva propršený dny v Dublinu. A pak mi všechno možná zkazilo radost. Paní hraběnka Lomnická navrhla Věře, aby na tůru Prahou vzala taky Vanessu a jejího snoubence. Snoubenec sice vodmít, že Prahu zná jak svý boty, zato Vanessa to nadšeně uvítala. Měla jsem silnej dojem, že jí není proti mysli, když si vod snoubence na den voddychne.

Člověk nemusí bejt detektiv, aby poznal, že u těchhle snoubenců se amorek nevěstě do srdce netrefil, ani se o to nepokoušel. Prosím vás: snoubenec starší než můj táta, a nevěsta?

I kosmeticky nevylepšená mohla bejt nanejvejš v pořadí mou první starší ségrou.

Navíc se nám poštěstilo vybrat si na tůru historickým městem den přesně jak Deirdre v Dublinu. Pršelo a pršelo, Věra najala auto u Hertze, dali nám nějakou místní značku, mrňavej vozejk bez automatiky a s rychlostní pákou, s kterou Věra neuměla moc zacházet, a já jako starej řidič vedle ní jsem trnula hrůzou, protože do nějakýho historickýho špitálu jsem se podívat nechtěla. Ale nakonec jsme dorazily k vysoký a opravdu historický katedrále, kde přes ty tropický deště bylo natřískáno věřícíma.

Řekla jsem Věrce:

„A u nás v novinách píšou, že Češi jsou největší neznabozi v Evropě!“

Věrka se zašklebila, jako kdyby se jí to dotklo, a pravila málem ledově:

„To jsou turisti.“

Šli jsme dovnitř. Vanessa dřepla do nejbližší lavice hned u vchodu a dala Věře digitální foťák nejmíň za tři tácky, aby jí prej nejpamětihodnější pamětihodnosti v katedrále vyfotila a nakonec vyblejskla i ji před katedrálou, že třeba mezitím přestane pršet. Vona prej potom udělá snímeček nás dvou, Věrky a mě, na památku.

Jak jsme si pak razily cestu davem v chrámový lodi, Věrka se zeptala:

„Poslyš, jak je tvoje krajanka stará?“

„Vona je Američanka,“ řekla jsem. „Proč se ptáš?“

„No že neušla ani sto metrů, od parkoviště do Víta, a už je tak utahaná.“

„No je to Američanka. Američani nechoděj. Jenom jezděj.“ A dodala jsem: „V autě.“ Aby si Věra nemyslela, že nějakým veřejným dopravním prostředkem.

Podívala se na mě, že mně nevěří, tak jsem ještě dodala:

„To jsem přehnala kvůli efektu. Taky jogujou.“

Protlačily jsme se pod krásnou stříbrnou rakev, kterou nesli andělé, taky ze stříbra. „To je hrobka svatého Jana Nepomuckého,“ pravila Věrka. „Podle legendy mu neshnil jazyk v hrobě.“

„Proč jazyk?“

„Protože král Václav Čtvrtý na něm chtěl, aby mu vyzradil zpovědní tajemství jeho ženy. On to neudělal, tak ho král dal utopit ve Vltavě.“

Honem jsem si klekla do poslední řady klečících pod tou stříbrnou rakví a pokřižovala jsem se. Pomodlit se k ostatkům svatýho mučedníka, říkal nám Otec Flannery ve škole svatý Kláry, znamená modlit se dvakrát. Tak jsem v duchu odříkala děkovnou modlitbu, že jsme cestou do Evropy nespadli do Atlantiku a abysme na zpáteční cestě šťastně přistáli v Irsku. Modlitbu jsem odříkala sice krátkou, aby Věra dlouho nečekala, ale vydala vlastně za dvě, takže jsem se chystala vstát s pocitem přece jen ne tak docela špatný katolický věřící, když jsem si všimla, že Věra na mě kouká udiveně. Uvědomila jsem si, že vlastně nevím, jakýho je náboženství. Pokřižovala jsem se, vstala a zeptala se:

„Ty nejsi katolička?“

„No,“ pravila Věra váhavě. „Pokřtěná jsem. Jenže – táta do kostela moc nechodí, vlastně asi vůbec ne, a ve škole jsme náboženství neměli. To bylo zakázané…“

„Tak ale seš katolička,“ řekla jsem a už jsem ji chtěla pokárat, že by jako katolička do kostela chodit měla, jenže vtom do mě šťouchnul anděl strážný. Nojo, kdy já vlastně naposled byla v kostele? Věrku jsem nepokárala.

Šly jsme dál. Kdy naposled? Před měsícem se vdávala Maggie, moje sestra třetí vod konce, dosud svobodná a nerozvedená, to jsme byli na mši svatý celá rodina, pak jsem měla v neděli službu, takže jsem nemohla, a před Maggiinou svatbou…

„Předloni rakev otevřeli,“ ozvala se Věrka, „a v lebce jazyk nebyl. Byla to jenom legenda.“

Usmála jsem se na ni.

„Ale krásná,“ řekla jsem. „To máš, jako kdyby to byla pravda.“

Nevím, co by tomuhle řek pan arcibiskup Ambrosic v Torontě, protože ten je hodně pravověrnej, ale tak mi to napadlo. Legenda se mi opravdu líbila. Nevyzradil zpovědní tajemství, radši se nechal zamordovat. Mučedník. Třeba mu jazyk shnil teprv někdy teď, kdy jsou teda Češi největší neznabozi v Evropě. Věrka, bohužel, je asi taky neznaboh.

Asi určitě.

A co vlastně králova manželka provedla, že to ten monarcha chtěl tak mermomocí vědět? Zeptala jsem se:

„Proč to ten král chtěl tak mermomocí vědět, že dal svatýho Jána utopit?“

„To přeci nikdo neví, když to svatý Jan králi neprozradil.“

„Podle mejch zkušeností – teda podle zkušeností mejch provdanejch sester,“ řekla jsem, „tak nevodbytně to chlapi o svejch manželkách chtěj vědět jen kvůli jedný věci.“

Věra se zamyslela. Pak řekla tiše:

„Jenomže tohle se stalo,“ zarazila se, „– málem – ve středověku, Miriam.“ Zase chvilku byla zticha. „No, podle mé zkušenosti – jenže tohle bylo – nojo.“

Mlčely jsme. Žárlivej manžel, to je jí vidět na nose. Koukla jsem na Věrku. Krásná holka. Vlasy jako zralý kaštany, něco jinýho než moje nastrouhaná zelenina.

„Počkej,“ pravila Věra. „Půjdem kousek zpátky, do svatováclavské kaple. To je nejstarší část svatého Víta. Je tam lebka svatého Václava.“

„Dobrej král Venceslas!“ málem jsem radostně vykřikla, protože toho jsem znala, jenže jsem netušila, že byl vodsud. „Vo tom je ta koleda! Tak von je pohřbenej tady v katedrále?“

Věra znejistěla.

„Je tam jen lebka. Nebo…“ koukla do brožury, kterou si koupila u vchodu, a rychle v ní listovala.

„A kde je pohřbenej celej – myslím, odkud vzali tu lebku?“ zeptala jsem se.

„Moment,“ pravila Věra a listovala, jak se říká, horečně. „A král to nebyl. Jenom – jak je to anglicky – vévoda.“

„Ale v tý koledě – a kdo byl teda král?“

„Myslím, že Češi tenkrát krále neměli. Měli – jenom – vévody…“ Zmlkla a trochu ztmavla doruda. Po chvilce dodala: „Tady se ta koleda nezpívá. Zpívá se takový chorál – Svatý Václave, vévodo české země…“

„Kdo je ale povyšoval do šlechtickýho stavu, když krále neměli?“

„To – ti asi nepovím. Myslím, že pro povýšení si museli jezdit do Německa…“

Viděla jsem, že Věra toho o svatejch, ani vlastních svatejch, ani o historickejch panovnících svý země moc neví. Asi to za komunistů bylo všecko zakázaný. Vo čem se vlastně učili?

Mlčky jsme se prodraly až za hlavní oltář. Tam se Věrka zastavila pod řadou ženskejch hlav, vytesanejch do kamene, dvě s uraženým nosem, všechny dost naducaný.

„Tohle jsou busty čtyř žen krále Karla Čtvrtého,“ pravila Věrka. „Karel Čtvrtý poručil stavět tuhle katedrálu.“ Mrkla se do brožurky a dodala: „Ve čtrnáctém století.“

Zeptala jsem se:

„Kvůli který z nich dal utopit svatýho Jána?“

„To až jeho syn. Václav Čtvrtý.“

„Tak která z nich byla matka toho…?“ Chtěl jsem říct žárlivýho monarchy, ale přišlo mi to nevhodný. Žárlivost není takovej hřích, ale poručit dát utopit zpovědníka!

Věra brejlila do svýho zdroje historickejch znalostí, a nevybrejlila nic.

Řekla jsem:

„Stejně to byl asi pěknej prevít, ten váš král. Myslím ten Karel Čtvrtej. Něco jako v Anglii Jindřich Šestej. Který z těhle čtyř manželek dal popravit? Nebo dal všechny?“

Věra se zhrozila:

„Popravit?“

„Že mu všechny čtyři tak brzo umřely?“

Asi jsem tu zvědavost přehnala. Věra nahlídla do brožurky a pravila málem uraženě:

„Alžběta Pomořanská, jeho čtvrtá manželka, Karla Čtvrtého přežila o patnáct let!“

Nedalo mi to:

„A ty tři před ní?“

Věrka se zahleděla na krásný barevný trojitý okno nad náma, potom řekla:

„Mám dojem, že už přestalo pršet. Pojedem se podívat na Pannu Marii Sněžnou. Tam je nejvyšší gotická klenba ve střední Evropě.“

Že jsem nedržela zobák! Věrka se tak snaží mě poučit. Anděl strážný mě bouchnul do zad. Vodpusť mi to, řekla jsem mu v duchu. Já se – musím se – budu se… Pod tou nejvyšší gotickou klenbou, přisámbůh, se polepším!

Vanessa v poslední lavici už neseděla. Venku opravdu přestalo pršet. Když jsme na parkovišti otevřely auto, vyvalil se na nás hustej dým, jako z irský hospody Mick A. Finn na College Street v Torontě.

Pod nejvyšší gotickou klenbou jsem zobák radši držela. Kostel byl vopravdu krásnej a turistů tam bylo taky plno, víc než u svatýho Víta. Měli to blízko hotelů dole ve městě. Vanessa si neměla kam sednout, tak začala kňourat, že má hlad. Věrka na ni koukla ne zrovna vlídně, docela vokatě vzdychla a pravila:

„Já vás teda zavezu na lanč někam, kde se budete cítit jako doma.“

„Já nejsem Irka,“ pravila Vanessa tak pohrdavě, že se mě to dotklo. „A je to tu taky samej turista.“

Vypadalo to, že má pravdu. Tyhle turisti seděli u opravdu irskýho piva – Guinness – v Torontu je teď v módě a nemusí se za ním chodit do knajpy jako – rozhlídla jsem se – no ne knajpy, když ji pojmenovali po takovým irským – chtěla jsem říct světci, jenže Joyce žádnej světec nebyl, úplně naopak, odpadlík od víry, říkali nám u sv. Patricka. Ale byl to spisovatel, kterej tu mou nikdy nenavštívenou vlast proslavil po celým světě. Já ho bohužel nečetla, ne proto, že nám ho u sv. Patricka zakázali, ale ponivač kdykoliv jsem ho zkusila číst, usnula jsem nejdýl do tří minut.

„Tohle nejsou turisti, Vanesso,“ ozval se Věřin hlas. „To jsou irští expatriáti, kteří se usadili v Praze, poněvadž je tu pro ně lacino.“

„Jak to, prosím tě, poznáš?“ ušklíbla se Vanessa.

„Podle toho, nač se koukaj,“ Věra ukázala na televizi vysoko na stěně v rohu hospody. Koukla jsem se taky na obrazovku, na kterou tu čuměli skoro všichni, až na sem tam pár takovejch osamělejch lidí. Nějaký dvě pruhovaný mužstva, jedno zeleně, druhý červeně, na obrazovce hrály rugby a prali se tak, že nejmíň třem z nich tekla krev z nosu, takže měli na prsou červený fleky. Ty zeleně pruhovaný začlo obecenstvo každou chvíli povzbuzovat hrozným řevem, jenom těch pár osamělců na telku vejralo ponuře, jako kdyby sem zapadli omylem. Takže jsem tu opravdu většinou mezi krajanama, pomyslela jsem si.

„Češi se na rugby nekoukají,“ řekla Věra a kejvla k těm několika ztracencům v moři soukmenovců. „Na naši holubiččí národní povahu je to příliš surová hra,“ pravila spisovně, ušklíbla se a kejvla k těm několika ztracencům v moři soukmenovců. Jak prorokovala, začala jsem se tu cítit jako doma, přesně teda jako u Mick A. Finna na College Street, a dala jsem si irskou whisku.

Utkání už končilo, pak to soudce odpískal, zved se gorilí řev, jakej jsem u Mick A. Finna v životě neslyšela. Asi že tohle byli expatriáti, stejskalo se jim po zelený vlasti. U Mick A. Finna koukaj na rugby asi z vlastenecký povinnosti, protože zpoloviny v tý teoretický vlasti nikdy nebyli. Každej druhej sice Ir, ale jankejskej.

Řev pomalu umlknul a já si všimla, že na náš stůl, teda na nás tři ženský kolem něj, vejrá nějakej chlap. Chytil mě očima a usmál se na mě chlípným úsměvem, za jakej se moh dostat do Guinessový knihy rekordů. Pak vstal a pořád s tím úsměvem jako žabák v říji přistoupil k našemu stolu. Co řek, bylo divný.

„Usmažte mě jako ústřici!“ pravil. „Vy ste Jankejci!“ a vilnejma očima sklouznul na bedekra, kterýho Vanessa vyndala z kabelky, protože v ní nemohla najít cigarety.

Vanessa na něj koukla, a – jak to řek? „Usmažte mě jako ústřici!“ vrátila mu úsměv vod něj přesně vokopírovanej.

„To je zajímavá fráze, cizinče,“ pravila jako z kovbojky. „Kde jste to slyšel?“

„Vyklouzlo mi to z paměti,“ řek ten teda cizinec nosem, jako mluvěj v Texasu. Skoro jako mluvěj v Texasu. Byla to taky kopie, jako Vanessinej vilnej úsměv, ale docela slušná. Pokud se to o vilným úsměvu dá říct. „Vantschak je méno mé, cizinko.“

Věrka se ozvala:

„Já nejsem Jankejka!“

Řekla jsem solidárně a co nejvíc vodmítavým tónem:

„Já taky ne, pane!“

Kouknul na Věrku, na mě, pak na Vanessu.

„Ale usmažte mě jako ústřici, jestli vy nejste, děťátko!“

Vopravdu řek Vanesse bejby!

„Co máte pořád s tou ústřicí?“ zeptala jsem se ho nevrle.

Vilnej úsměv mu zchlad do ledovýho.

„Učím se mluvit idiomaticky, vršku vod mrkve,“ pravil. Namíchlo mě to. Než jsem mu stačila říct něco za rámeček, zašeptala mi Věrka do ucha:

„To je z Gardnera.“

„Z koho?“

„Co píše ty detektivky,“ šeptla Věrka. „Nebo psal.“

Podívala jsem se na Vanessu.

„Znáš jméno Gardner?“

Vanessa se zašklebila:

„Myslíš Avu?“

Věrka mi zašeptala do ucha:

„On je už spíš klasik.“

„Jako že ho nikdo nečte?“

Věrka pokrčila ramenama. Obrátila jsem se na cizince:

„Usmaž mě jako ústřici!“ a mávla jsem na číšníka, aby přines ještě jeden Guiness.

Jenže to jsem nechtěla, aby ten chlípák obrátil milou pozornost na mě.

„A ty seš, děťátko?“ zeptal se drze.

Nesnesitelnej vlezlík.

„Já…“ pravila jsem a nadejchla jsem se tak, že mi na ňadrech málem ulít knoflík, „… sem polda!“

Zase úsměv jak z ňáký satiry na chlípný starce, ačkoliv starej moc nebyl.

„Chytáš prsťáky, děťátko?“

Musela jsem zrudnou vztekem, protože jsem ucítila, že mi tváře hořej.

„Ne!“ zamračila jsem se po způsobu Godzilly. „Vrahy!“

A mávla jsem znova na číšníka.

Cizinec jménem Vantchak se mě asi lek, protože obrátil pozornost zpátky k Vanesse. Ta se mu představila hlasem jako ty mořský panny, co lákaly Odyssea. Ne že bych Odysseu – nebo to je Illiáda? – někdy četla. Ale to bylo tak všechno, co mi nevypadlo dírou v paměti z Joyceovýho románu, když nám ho ve škole sv. Patricka zakázali a my samozřejmě propadly pokušení, složily jsme se na vázanej výtisk, a pak jsme pokušení přeci jenom odolaly, protože jsme to žádná nedokázala přečíst až do konce. Já ani ne do konce druhý stránky, ale vzadu byl doslov od nějakýho profesora z Oxfordu, ten jsem přelouskala a tam jsem se dozvěděla o těch mořskejch pannách a Odysseovi.

Mezi Vanessou a Vantchakem se to brzy schylovalo k předmanželský nevěře ze strany americký snoubenky. Z cizince se vyklubal taxíkář, a co nevidět, patrně usmaženej jako ústřice, se snoubence svěřil, že Jankejcům běžně předražuje rito, ale vás, bejby, svezu kamkoliv kdykoliv zadarmiko, řek úlisně. Aspoň jsem si domyslela, že řek zadarmiko, protože povídal něco jako za zlámanej kvórtr. Asi jankejskej idiom z Prahy.

Josef Škvorecký

Obsah Listů 4/2007

Související články

Josef Škvorecký: Detektivky v mém životě

Milan Znoj - Josef Škvorecký: Polemika nejen o pětačtyřicátém

Solidarita a my - Josef Škvorecký

Josef Škvorecký

Den druhý – dopoledne

Kapitola čtvrtá

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu