Posílal ji s uzlem prádla
tam kde bystrá voda teče
v pěně vyprat košulenky
tmavé jako časný večer
Spíše voda obrátí se
v příkré stráni pod horama
nežli bych já muži drahý
přes les přešla s uzlem sama
Posílal ji s košem prádla
ven kde v hruškách špaček zpívá
Aby tam na tenkou šňůru
košulenky rozvěsila
Spíše slunko na východě
hnedka opět zajde zrána
nežli bych já muži drahý
na dvůr vyšla nehlídána
Košulenky šel s ní vyprat
pomohl jí prádlo věšet
s bázní zbožnou teď se dívá
jak jí slunce vlasy češe
Snad bych někdy odletěla
s jestřábem zlým v noční stranu
kdybys ty mne muži drahý
nechal jíti všude samu…
Z. K. Slabému k sňatku
Krajina, jež nic neví o své cudné kráse,
hus hejno bílé nebem popásá,
a sedíc v kamení, hned posmutnělá zase,
venkovskou dívčinou a pasačkou se zdá.
Sukýnku z ovsů, žit krátce má střiženou,
bosými chodidly měkké zanechává stopy,
a když se z hor a kopců bouře přiženou,
špičatou kapuci smrků do očí si sklopí.
V poledni srpnovém, kdy v teplém větru splývá
volání oráčů a táhlý bekot stád,
k potoku svede krajina oblaka bělosivá
a dá jim, bujným koním, vody nalokat.
A než se světla kmitnou v drobných očích
venkovských tichých domků zpovzdálí,
dva topoly jak zvědy vyšle po úbočích
pokojný spánek aby mužně hlídaly.
Ty, často důvěřivá jako dítě,
své zámky stavíš z písku jen
a den tvůj bezstarostně oblouzen
je nadějí, jež v tváři ozáří tě.
Ty, sotva uvězněná křivým slovem
za mříže smutku, věříš již,
že cinkot klíčů ráno uslyšíš
v žalářní chodbě jak zvony nad domovem.
Tys tulák, který po dnech úmoru
je k pláči šťasten, když nalezne cestu,
odkud na minulost shlíží jako k městu,
z něhož jen píseň stoupá nahoru.
V solončákové stepi nepostřehneš stopy,
a přece, pohleď – koně hrabou kopyty
a jízdní torby z ševra mají tuhé klopy
starobylými literami vyšity.
Cinkne žel pod podkůvkou ostřejší než kopí,
temný vzor třmenů vzbudí divné pocity…
Jako když věkovitý, rzivý prach ji skropí,
pojednou nad tebou se luna rozsvítí.
Hnědavý mimochodník cválá volně, prudce.
Vposlouchej se, jak buší pravidelně srdce
té stepní země, jejíž konce neznají
ani oblaka s černavými okraji,
jež sklonila se k pestré jurtě u studnice!
Ryčí velbloud. A koně vodu srkají.
Jaká prudká sněžná bouře, čert ji vem.
Každý metr střechy protkne krovákem.
Nemám strach, jsem dávno, paměť poví ti,
prostopášným srdcem k tobě přibitý.
Jako dítě jsem rád měl svéhlavě
sladce voňavé louky a hlohy,
suché metlice v doubravě
a v hustých travách býčí rohy.
Od prašné cesty keře trnek
volaly na mě: Pojď si hrát;
když obejdeš nás opatrně,
nebudeš nikdy pravdu znát.
Jen tichý vítr něžnou silou
činíval přítrž dávným hrám,
při nichž mi srdce šťastně bilo
a věřil jsem, že umírám.
Nejen sám, se mnou moji známí –
divizna, lopuch, zlatobýl.
Teď pod jinými oblohami,
jsem dávnou vášeň pochopil.
To proto vábí mě a těší
nebezpečné hry, vojácký stav:
Lidská krev není posvátnější
než smaragdové šťávy trav.
Vanessa antiopa
Aksamitově černý, s teplým nádechem dozrálé švestky,
roztáhl doširoka křídla; tím živým sametem
vesele prozařuje pás chrpově modrých zrn
podél třásnitých obrub, žlutých jak obilný lán.
Usedl na kmen, a dýchají zubatá něžná křídla,
hned přisátá k hnědé kůře, hned nastavená světlu…
Jak radostně, jak božsky se mihotají! Jako
modrooká noc v rámu dvou nažloutlých rozbřesků.
Buď pozdraven ten zázrak březových severních hájů!
To chvění a smích, a láska mé věčné mladosti.
V Serafínovi tě poznám, až nadejde závratné shledání,
poznám tvá křídla, jejich posvátný vzor.
Řeka času v svém prudkém vření
poskytne místo činům všem:
topí v propasti zapomnění
národy i trůn za trůnem.
A jestli něco přetrvává
dík lyře nebo pozounu,
zhltne to věčnost, tlama žravá,
po osudovém zákonu…
Jaroslav Kabíček (1931–1996), překladatel z ruštiny (G. Ivanov, A. Bělyj, A. Fet, J. Baratynskij, B. Poplavskij, B. Sluckij aj), ale také z litevštiny, ukrajinštiny a francouzštiny, a básník. Dlouhá léta pracoval jako redaktor časopisu Světová literatura a nakladatelství Odeon. Výbor z jeho básnického díla připravuje nakladatelství Torst.
Josef Škvorecký: Den druhý – dopoledne /ukázka z knihy Setkání opět v Praze, s vraždou)
Jan Novotný: Spřízněni volbou: Egon Bondy a Josef Šafařík
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.