Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 4 > Jan Novotný: Jak se žilo v socialismu?

Jan Novotný

Jak se žilo v socialismu?

V letošním 28. čísle časopisu Týden čteme o zajímavém podniku gymnázia v Hradci Králové. Uspořádalo již potřetí pro své žáky třídenní (pro třeťáky povinný) kurs na téma Život v reálném socialismu. Kurs má účastníky na tři dny přenést do roku 1982; reportáž Týdne nám přibližuje jejich zážitky. Již cestou do tábora je mladým přidělen „kádrový profil“, podle něhož s nimi bude zacházeno, při vstupu odevzdávají mobily, plastové láhve, potištěná trička a toaletní papír, ­který bude nadále pouze na příděl. Musí si rychle osvojit oslovování „soudruhu“ a zdravení „čest práci“. Z připraveného materiálu si vyzdobí své chatky, kdo užili plakátků z roku 68, jsou pokáráni, kdo si vyvěsili Stalina, mají nakázáno rozvinout o něm diskusi. Programu od budíčku do večerky dominují nudné a dlouhé nástupy, někdy i na poledním slunci, zanedbaný tábor se stále uklízí, nacvičuje se zpěv Internacionály pro májový průvod, v „hodině dějepisu“ se učí o komunistickém hnutí a v „hodině češtiny“ o románech Antonína Zápotockého. Na oběd dostává většina nevábné rizoto, pouze učitelé a svazáci mají bez fronty řízek s bramborem a okurkou. U „přijímacích zkoušek“ jsou samé vysoce ideové otázky, např. čím končí Anna proletářka, avšak rozhodující je stejně kádrový profil. Jediné osvěžení přináší diskotéka, ta je však brzy přerušena: musí se vyšetřit, kdo podstrčil do programu píseň Marty Kubišové. Viníci jsou udáni a hlasuje se o jejich vyloučení ze školy; celých osmdesát procent je pro.

„A bylo to tak doopravdy?“ mohl by mně položit otázku absolvent kursu. Debata by se protáhla a nebudu tím zatěžovat – starší vědí a mladší se mohou sami zeptat. Řeknu jen, že mi to připadá, jako by někdo sestavil komplet z prvků krojů a uniforem, jak se kdysi na různých místech a při různých příležitostech nosily, a o vzniklém hastroši prohlásil, že tak se dříve lidé odívali. Karikatura nepochybně pomáhá si uvědomit absurdnost skrytou v realitě, jiná věc je, nakolik může dát o neprožité realitě správnou představu.

Ještě několik konkrétnějších připomínek. Není poněkud riskantní vzbuzovat v žácích pocit, že program, pořádek a práce jsou něčím bytostně socialistickým a překonaným? Svojsíkův skautský tábor, který vylíčil ve svém deníku Jiří Wolker, by pak mohl absolventům kursu připadat přímo bolševický. Musím říci, že i na pionýrské tábory z doby dětství (bylo to dokonce v neblahých padesátých letech) mám pouze příjemné vzpomínky. Jistě se zpívaly nějaké pokrokové písně, ale v programu převládaly výlety, hry a koupání a na poledním slunci jsme stát nemuseli, ačkoliv vedoucí byli nepochybně svazáci a leckdy i komunisté. Stačilo, že nebyli troubové. Češtinu a dějepis ovládají moji spolužáci z gymnázia v průměru zřetelně lépe než moji nynější studenti.

„Řízek pro svazáky – rizoto pro plebs“, to snad ani pořadatelé nemysleli doslova. Měla to být jen metafora, ilustrující někdejší nerovnost. „Být nahoře“ nese ovšem výhody vždy a všude, pro poznání doby je důležité znát jejich konkrétní formu. Komunisté přece jen nebyli tak hloupí, aby lidi lákali do svých řad na řízek s okurkou.

Námět k zamyšlení skýtá osmdesát procent poslušných při hlasování (pomiňme, že do roku 1982 mi nějak nezapadá). Podle reportáže „je zřejmé, že většina dětí se sžila s rolí natolik, že celé estebácké divadlo bere vážně“. Já bych „děti“ tak ­nepodceňoval. Na jejich místě bych měl dilema: mám si hrát na hrdinu, když vím, že o nic nejde, nebo se mám pokusit pokazit hru ze zvědavosti, jak si s tím pořadatelé „socialisticky“ poradí?

Nevím, zda za vlády komunistů někoho napadlo uspořádat podobný kurs kapitalismu. Pokud ano, výsledek by měl asi s realitou stejně tolik společného. Nechci ale zajímavý experiment zcela zavrhnout. Přizval bych však k němu inteligentního oponenta a nechal bych ho zúčastnit se závěrečné reflexe.

Jan Novotný

Obsah Listů 4/2007

Související články

Jan Novotný: Filozofova tichá válka

Jan Novotný: Ve skanzenu stalinismu

Jan Novotný: Spřízněni volbou: Egon Bondy a Josef Šafařík


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.