V letošním 28. čísle časopisu Týden čteme o zajímavém podniku gymnázia v Hradci Králové. Uspořádalo již potřetí pro své žáky třídenní (pro třeťáky povinný) kurs na téma Život v reálném socialismu. Kurs má účastníky na tři dny přenést do roku 1982; reportáž Týdne nám přibližuje jejich zážitky. Již cestou do tábora je mladým přidělen „kádrový profil“, podle něhož s nimi bude zacházeno, při vstupu odevzdávají mobily, plastové láhve, potištěná trička a toaletní papír, který bude nadále pouze na příděl. Musí si rychle osvojit oslovování „soudruhu“ a zdravení „čest práci“. Z připraveného materiálu si vyzdobí své chatky, kdo užili plakátků z roku 68, jsou pokáráni, kdo si vyvěsili Stalina, mají nakázáno rozvinout o něm diskusi. Programu od budíčku do večerky dominují nudné a dlouhé nástupy, někdy i na poledním slunci, zanedbaný tábor se stále uklízí, nacvičuje se zpěv Internacionály pro májový průvod, v „hodině dějepisu“ se učí o komunistickém hnutí a v „hodině češtiny“ o románech Antonína Zápotockého. Na oběd dostává většina nevábné rizoto, pouze učitelé a svazáci mají bez fronty řízek s bramborem a okurkou. U „přijímacích zkoušek“ jsou samé vysoce ideové otázky, např. čím končí Anna proletářka, avšak rozhodující je stejně kádrový profil. Jediné osvěžení přináší diskotéka, ta je však brzy přerušena: musí se vyšetřit, kdo podstrčil do programu píseň Marty Kubišové. Viníci jsou udáni a hlasuje se o jejich vyloučení ze školy; celých osmdesát procent je pro.
„A bylo to tak doopravdy?“ mohl by mně položit otázku absolvent kursu. Debata by se protáhla a nebudu tím zatěžovat – starší vědí a mladší se mohou sami zeptat. Řeknu jen, že mi to připadá, jako by někdo sestavil komplet z prvků krojů a uniforem, jak se kdysi na různých místech a při různých příležitostech nosily, a o vzniklém hastroši prohlásil, že tak se dříve lidé odívali. Karikatura nepochybně pomáhá si uvědomit absurdnost skrytou v realitě, jiná věc je, nakolik může dát o neprožité realitě správnou představu.
Ještě několik konkrétnějších připomínek. Není poněkud riskantní vzbuzovat v žácích pocit, že program, pořádek a práce jsou něčím bytostně socialistickým a překonaným? Svojsíkův skautský tábor, který vylíčil ve svém deníku Jiří Wolker, by pak mohl absolventům kursu připadat přímo bolševický. Musím říci, že i na pionýrské tábory z doby dětství (bylo to dokonce v neblahých padesátých letech) mám pouze příjemné vzpomínky. Jistě se zpívaly nějaké pokrokové písně, ale v programu převládaly výlety, hry a koupání a na poledním slunci jsme stát nemuseli, ačkoliv vedoucí byli nepochybně svazáci a leckdy i komunisté. Stačilo, že nebyli troubové. Češtinu a dějepis ovládají moji spolužáci z gymnázia v průměru zřetelně lépe než moji nynější studenti.
„Řízek pro svazáky – rizoto pro plebs“, to snad ani pořadatelé nemysleli doslova. Měla to být jen metafora, ilustrující někdejší nerovnost. „Být nahoře“ nese ovšem výhody vždy a všude, pro poznání doby je důležité znát jejich konkrétní formu. Komunisté přece jen nebyli tak hloupí, aby lidi lákali do svých řad na řízek s okurkou.
Námět k zamyšlení skýtá osmdesát procent poslušných při hlasování (pomiňme, že do roku 1982 mi nějak nezapadá). Podle reportáže „je zřejmé, že většina dětí se sžila s rolí natolik, že celé estebácké divadlo bere vážně“. Já bych „děti“ tak nepodceňoval. Na jejich místě bych měl dilema: mám si hrát na hrdinu, když vím, že o nic nejde, nebo se mám pokusit pokazit hru ze zvědavosti, jak si s tím pořadatelé „socialisticky“ poradí?
Nevím, zda za vlády komunistů někoho napadlo uspořádat podobný kurs kapitalismu. Pokud ano, výsledek by měl asi s realitou stejně tolik společného. Nechci ale zajímavý experiment zcela zavrhnout. Přizval bych však k němu inteligentního oponenta a nechal bych ho zúčastnit se závěrečné reflexe.
Jan Novotný: Filozofova tichá válka
Jan Novotný: Ve skanzenu stalinismu
Jan Novotný: Spřízněni volbou: Egon Bondy a Josef Šafařík
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.