Andrzej Stasiuk

Cestou na Slovensko

Občas jezdím na Slovensko pro uzeniny. Na přechod v Becherově mám nějakých patnáct kilometrů, potom devět do Zborova a dalších devět do Bardejova. V Bardejově mám nejbližší opravdový supermarket. V Polsku bych jel do nejbližších supermarketů aspoň šedesát kilometrů. Vůbec v Polsku se supermarketům vyhýbám jak můžu. Naproti tomu mě z nejasných důvodů přitahuje bardejovská Hypernova a bardejovská Billa. Když máme hosty, vydávám se tam pro červenou ostrou paprikovou klobásu, uzenou slaninu a frankovku z Malých Karpat, z okolí Modré. Možná to víno není úžasné, ale k jídlu, zvláště k paprikované slanině, se dají vypít i tři láhve za večer. Já je v každém případě piju jako slovenský vlastenec. Přikusuji ostrou klobásu, tvrdý bílý slaný sýr a ten špek. U nás už takový není – tlustý čtyři centimetry, vonící kouřem, jemný a měkký.

Už bych asi nedovedl žít, kdybych neměl hned poblíž Slovensko. Slovensko je východisko ze situace, je to dýchání, je to alternativa. Když mě přepadne stesk, když mě přepadne nuda anebo začíná být ta moje vlast těsná a nepohodlná, prostě jedu na Slovensko. Překračuji hranice. To skoro vždycky pomáhá. Za hranicemi už jsem někdo jiný. Kurov, Vyšný Komárnik, Palota a můj Becherov – desetkrát a už snad stokrát za všechny ty roky – nejprve s celým obřadem pasové kontroly, vyptávání, razítkování, nahlížení do kufru, prohrabávání věcí a tak dál až po nynější zdvořilou úsečnost bez vysedání z auta.

Vůbec poprvé v životě jsem za hranice vyjel právě na Slovensko. Jeli jsme s kamarády na slavnost do středověkého Bardejova patnáct kilometrů od hranice. A na té slavnosti se pilo samozřejmě pivo, Zlatý bažant a Smädný mnich, ale ze zlatavých píp čepovali taky víno, bílé víno kdesi od Košic, až z jihu země. Tehdy to pro mě bylo znamení, že jsem se doopravdy ocitl v zahraničí, že jsem se ocitl skoro v teplých krajinách. Potom jsem vídal starší chlápky, důchodce v šedivých obnošených oblecích. Scházeli se v obchodech, kde prodávali sudové víno. Každý měl svou sklenku nebo prostě vypláchnutou sklenici od džemu. Stáli vedle zářivých sudů z nerezové oceli a zkoušeli jednou to, podruhé ono. Připomínali důchodce z chudé jižní Itálie, z nějaké Dalmácie nebo z Řecka. Tak jsem si to představoval. Není vyloučeno, že v Bardejově pro mě začínal Balkán, anebo i Středomoří. Dnes jsem se trošku vzdal těch romantických pověr, ale ne docela. Vždyť přece stačí přejet na druhou stranu Karpat a všechno se mění. Je světleji a tepleji. Řeky tečou do Černého moře. Vesnice připomínají městečka a cikánské slumy Afriku. Na pahorcích se bělají zříceniny hradů, ve kterých sídlili maďarští páni, utiskující slovenské rolníky a unášející pro povyražení leckterou půvabnější pannu. Maďarští páni už nejsou, ale stačí jet do Košic, aby člověk v ulicích slyšel maďarštinu.

Právě v Košicích, zvaných tehdy ještě Kassa, se na začátku minulého století narodil Sándor Márai. Ve Zpovědi – své snad největší knize – podrobně popisuje košické dětství, popisuje topografii města, popisuje jeho obyvatele. Slováci se v tom vyčerpávajícím a barvitém popisu objevují snad jenom jednou. Jsou to slovenští rolníci, čekající ve frontě u banky, která sídlila v budově, jež byla i spisovatelovým rodným domem. „Ráno dorazili sedláci, v torbách slaninu, pálenku a výpis z pozemkové knihy, který jim vyhotovil notář, a čekali, až na ně přijde řada.” překlad Dany Gálové Když pak po desítkách let v emigraci dostane poštou fotografickou knihu Košice, vydanou v komunistickém Československu, vyčítavě si poznamenává do svého Deníku: album představuje to krásné maďarské město tak, jako by tam jeho tvůrci, Maďaři a Cipseři, nikdy nebydleli.

Proto je taky slovenské putování i archeologie a lov. Člověk vyhlíží a hledá to, co už není, protože to někdo pečlivě ukryl nebo změnil smysl. Slovenská cesta je typická cesta naší částí světadílu: zpod toho, co je vidět, vylézá něco docela jiného, a to, co vidíme, vůbec není tím, čeho bychom si měli všimnout. Stejně je tomu přece v našem Slezsku, stejné je to na západní Ukrajině, ve Vilně a bůhvíkde ještě. Všude to hledání stop, slídění, seškrabování a palimpsest… Existuje vůbec Slovensko?

Když se Andyho Warhola ptali, odkud pochází jeho rodina, odpovídal: „Odnikud.“ Warhol je nesporně nejslavnějším Slovákem na světě. Totiž samozřejmě je Američan, ale jeho rodiče byli ještě Čechoslováky ze slovenské části předválečné republiky. Doopravdy ovšem byli Rusíni. Pocházeli z malé řeckokatolické vesnice Miková hned za polskou hranicí, někde na úrovni našich Jaślisk. Kousek dál ve městečku Medzilaborce je muzeum věnované umělci a jeho rodině. Rád tam jezdívám. Na návrší se bělá cerkev. Jsou tam dvě ulice do kříže – hlavní nese jméno Andyho Warhola – a je tam taky penzion Andy. Ve vzduchu je cítit, že to je konec, pohraničí a že odtud se člověk může už jenom vracet. Čilá cikánská dítka oživují ospalou krajinu. Na úpatí vršku s kostelíkem stojí budova muzea. Před budovou pak velké makety plechovek od slavné Campbellovy polévky. Občas se ozve zvon a tehdy se u muzea objevují babičky v šátcích a šatech zpřed půlstoletí. Jdou na mši.

Kdysi jsem viděl dokumentární film Warholovo Absolutno Stanisława Muchy. Vyprávěl o těch končinách a představách, jaké obyvatelé o Andym Warholovi mají. V jedné chvíli se v záběru s muzeem v pozadí objevuje rozzuřená Cikánka a křičí na kameru: „Jebem teho Warhola!” A potom vykládá, že nechtějí pouštět dovnitř Cikány, jako by tam měli zlato nebo stříbro.

Skutečně nemají. Ve velkém poloprázdném interiéru je trocha serigrafií, trocha rodinných památek, fotografií, kopií dokumentů. Člověk si musí obout filcové papuče. Ve vitríně visí umělcovo sako. Ušité z hadí kůže jako Sailorovo sako ze Zběsilosti v srdci. Za sklem leží polaroid. Byl jsem tam několikrát, ale snad nikdy jsem tam nikoho kromě prodavače vstupenek nezastihl.

U vjezdu od polské hranice stojí na kraji města tabule „Medzilaborce – město pop-artu”. Dokola stojí vesnické chalupy, na louce se pase kráva, jedoucí auto způsobuje, že lidé otáčejí hlavy a provázejí zrakem projíždějící. Pro mě Medzilaborce a celé to „moje” severovýchodní Slovensko nemají nic společného s pop-artem. Je to spíše krajina jemného surrealismu. Přejíždíte hranici, všechno je skoro stejné jako u nás, ale zároveň drobet odvázané a poněkud přehnané. Jako by se tu vznášela sotva zachytitelná vůně grotesky, jako by se právě tu středoevropský pocit podivnosti bytí zhmotňoval trochu víc. Například hned za městem Svidník u silnice odbočující vlevo z hlavní cesty vedoucí do Barwinku. Na kamenném soklu zeleně pomalovaný T34 ničí německého šedého Pantera. Přetlačuje ho, drtí svými pásy. Pohled je to krásný a zvláštní, neboť dva tanky se jaksi nepochopitelně proměňují v živé bytosti. Jako by se potýkali nějací dinosauři nebo gigantické praželvy. Dále, mezi mírnými výšinami, nekonečnými lukami a monokulturními prostranstvími, táhnoucími se k obzoru, se krčí tanky a stanoviště dělostřelectva. Kam oko dohlédne, není živé duše, nejsou domy, ale železná zjevení stále střeží karpatské průsmyky a čekají na nepřítele. V absolutním tichu, v jižním vedru by člověk čekal, že každou chvíli spatří přízraky padlých z Československého armádního sboru. Posbíraní z táborů, ze stepí, ze Sibiře dobývali roku 1944 Dukelský průsmyk spolu se sovětskou 38. armádou. Vraceli se do vlasti. Za zády měli NKVD, před sebou německé bunkry a zeď palby. Není divu, že se tato bitva stala něčím jako zakladatelským mýtem druhého československého státu a československé armády. To bylo československé Lenino, jenom blíž domů.

Ve Svidníku je muzeum věnované celé operaci. Expozice je umístěna v ploché okrouhlé budově, jejíž forma má napodobovat tvar protitankové miny. Nedaleko na louce stojí větší exponáty: samohybná děla, transportéry, moždíře. Celá zbrojnice je rozmístěna pod okny obytných bloků a vlastně neexistuje žádná hranice mezi sídlištěm a těmi vojenskými památkami. Ráno si člověk může uvařit kávu, zapálit a z okna kuchyně kontemplovat monstrózní tvary sovětského ISU–152.

A za to milujeme Slovensko. Za lehce neskutečnou skutečnost, za sklon k nenucenému nadrealismu. V Bardejově vedle supermarketu Billa, do kterého si jezdím pro svou tlustou uzenou slaninu, je obchod s čínským textilem. Velikou halu zaplňují oděvy, boty, tašky, prádlo za ceny jinde nevídané. Ve vzduchu se vznáší hořký pach gumy a plastu. Toho dne, kdy jsem se tam ocitl, byli hlavními zákazníky Cikáni, celé cikánské rodiny s dětmi. Vybírali, zkoušeli, všichni radili, opravovali, přiklepávali, otáčeli děti dokola, ptali se příbuzných na jejich názor na vzhled čínského šatníku. To všechno přijelo kdesi z propastných dílen Sečuánu, z otrockých manufaktur Junanu nebo jiného Hunanu, z nitra té gigantické kopírky, která se zabývá rozmnožováním světa jedna ku jedné, odtamtud dorazily věci, které se hodí slovenským Cikánům, chudým jak kostelní myši. Bez čínského textilu by chodili nazí a bosí. A tak se mohou za své podpory obléci docela evropsky a ještě jim stačí na tmavé brýle. Oblečení do produktů Říše středu se vracejí do svých ghett, do zoufalých sídlišť z lepenky a plechu, do lepenic na okrajích vesnice, do evropských favel s jedním kohoutkem na sto osob. Neboť to moje severovýchodní Slovensko je trochu jako Afrika a trochu jako Asie. Po čínsku oblečení Cikáni jsou stále v pohybu. Ve vesnicích, v městečkách jsou vidět hlavně oni. Ostatní sedí doma, a oni mají stále co vyřizovat, stále se musí s někým scházet, protože samota a nehybnost jsou pro ně smrt. Ostatně ty jejich domy nejsou k vydržení: deset lidí v kumbálu, patnáct v pokoji s kuchyní. Táhnou tedy vozíky se sběrem, táhnou vozíky s klestím. Vůbec je nevzrušuje, že je nějaké jednadvacáté století. Vůbec je nevzrušuje, že je nějaký čas. V některých nářečích nemají ani samostatná slova pro „včera” a „zítra”. Český spisovatel Jáchym Topol napsal o Svidníku tohle: „O kus dál cigošský ulice. (…) Kluci žebráčci dorážej. Jak už to tak bývá, některý jejich ségry jsou nádherný. Procházej se ghettem sem a tam, pyšný jak horský pumy.” Ano, to je zneklidňující a zvláštní, když z těch zoufalých hadrnických osad vycházejí tak krásní lidé. Ženy, muži, děti, starci – bez výjimky. Uprostřed našeho bledého a poněkud neforemného slovanského živlu je jejich půvab jakýsi nadčasový, fundamentální. Krásní jak bohové prodávají houby u silnic, žebrají a v den vyplácení dávek se obloženi nákupy houfně vracejí do svých chatrčí. Jednou za měsíc začíná cikánský karneval a pokračuje do vyčerpání prostředků. Slovensko bude prvním cikánským státem v dějinách, protože už v polovině století mají potomci indických kočovníků získat demografickou převahu. Budeme přejíždět jižní hranici, abychom se náhle ocitli v drávidské Evropě. Snažím se občas si to představit: velké tábořiště a všechno bez výjimky v pohybu, přemísťují se, putují v houfech po krajnicích, sbírají druhotné suroviny, budují chatrče, baví se, pijí, zpívají a hádají se, a Brusel posílá peníze, protože proč by měl být cikánský stát a cikánská kultura horší než – například – polský stát. Představuji si taky cikánskou vládu milostivě panující a úřadující v nejkrásnějším a nejpozlacenějším paláci světa, a prezidenta i premiéra v zlatavých korunách, promlouvajících ke svému slovensko-drávidskému lidu. Představuji si cikánskou policii a cikánské státní dráhy, cikánskou armádu a cikánské ministerstvo zemědělství i ministerstvo cikánské osvěty. To v dnešních časech bezpochyby přináší úlevu a zlepšuje náladu.

Je dobré mít Slovensko poblíž. Je dobré mít svou zásobní zemi, zemi záchrannou, řekněme – něco na způsob rezervní vlasti. Člověk sedne do auta a musí jen pamatovat na občanský průkaz. Ostatní věci potřebné k životu jsou tam velice podobné, jazyk nevyjímaje. Být občanem vlastní země, to je těžký úkol, to je krev, pot a slzy. Proto je dobré mít jinou zemi dvacet minut autem. Pokud jsem kdykoliv uvažoval o změně občanství, přicházelo mi na mysl jedině občanství slovenské. Malá země způsobuje méně starostí a přináší méně hanby. Můj známý ze Spojených států si stýskal, že když se hlásil k polskému původu, hned to začalo: vodka, papež, Wałęsa, holokaust. Vůbec jsem se nedivil, že už toho má dost. Opakoval jsem mu: říkej, že jsi ze Slovenska. To je skoro totéž, a přece mnohem bezpečnější, protože se Slovenskem se v Americe nic nikomu nespojuje. Ani Andy Warhol. No, snad někdo všestranně vzdělaný si je někdy splete se Slovinskem.

Slovensko je bezpečné. Slovensko, to jsou prázdniny od polskosti bez pocitu zrady. Jezdím tam pro svou slaninu, víno a za účelem zakoušení mírné zvláštnosti jsoucna.

Andrzej Stasiuk

Obsah Listů 4/2007

Související články

Marián Hatala: Čosi ako vytunelované svetlo

Tomáš Tichák: Cesta tam a zase zpátky?

Marián Repa: Neskoré prebudenie

Andrzej Stasiuk

Cestou na Slovensko

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu