Luboš Dobrovský

Co s Ruskem?

Prezident Ruské federace Vladimir Putin se před pár týdny sešel v sídle rodiny Bushů se současným americkým prezidentem Georgem Bushem. Atmosféra, jak svědčí nejen žurnalisté, ale i sami účastníci schůzky v Kennebunkportu, byla přátelská, rozhovory, které prezidenti, oslovujíce se křestními jmény, vedli mezi čtyřma očima i ve společnosti svých ministrů zahraničních věcí – otevřené a plné snahy po porozumění.

Praktické výsledky tohoto poněkud nezvyklého jednání představitelů dvou konkurenčních velmocí sice nijak nenadchly, téměř o ničem zásadním se prezidenti nedohodli, ale přece jen – slibovali její účastnící – bude se dále jednat, aby byla nalezena taková řešení problémů, zejména v otázce protiraketové obrany a rozmístění jejích komponentů na území ČR a Polska, jež uspokojí všechny, kterých se problém týká. A ejhle, ještě snad ani neusedl prach zvířený letadlem, jímž prezident Putin odlétal z Kennebunkportu do Guatemaly, aby tam vyhrál závod o pořádání zimní olympiády v roce 2014 v Soči, a naděje na nalezení kompromisu je stejně mizivá, ba snad mizivější než před onou „přátelskou“ schůzkou.

První místopředseda ruské vlády Sergej Ivanov, donedávna ještě ruský ministr obrany a nyní nejnadějnější a verbálně nejčilejší, jakož i nejagresivnější ze všech dosud předpokládaných kandidátů na budoucího ruského prezidenta, totiž v Taškentu prohlásil, že buď USA ruské nabídky na řešení sporu o rozmístění částí protiraketového systému přijmou (tedy že od záměru budovat její prvky v ČR a v Polsku ustoupí), nebo že… Rusko rozmístí své rakety v Kaliningradské oblasti, tedy přímo v sousedství členských států NATO, na hranicích s Polskem, Litvou a Estonskem. Naději na rovnoprávné jednání dvou vzájemně si konkurujících velmocí Sergej Ivanov svým výrokem pravděpodobně zcela zmarnil. A to dříve, než jednání o sporném problému vůbec začala. Mluvčí americké vlády označil Ivanovův výrok za nešťastný.

Nešťastný ten výrok nepochybně je, ale určitě není náhodný. V žádném případě nelze u Sergeje Ivanova mluvit o nějakém přeřeknutí. Zejména proto ne, že i prezident Putin již od svého mnichovského vystoupení na přelomu zimy a jara si – pokud jde o ostrá slova na adresu USA – nebere žádné servítky. Politiku Spojených států vidí jako podobnou politice někdejší Hitlerovy třetí říše, a jednání o umístění prvků protiraketové obrany na území ČR a Polska vede ho k hrozbě vskutku asymetrické, abych užil jeho termínu, k nezbytnosti namířit ruské rakety na území Evropy. Ivanov tedy neříká nic jiného, než co před ním více než jednou řekl jeho prezident.

Sledujeme-li verbální odpor politických a vojenských představitelů Ruské federace v otázkách zajištění bezpečnosti Spojených států a jejich spojenců proti případným izolovaným raketovým útokům, zjišťujeme, že jejich dikce je nesrovnatelně agresivnější, než tomu bylo například v době prvního i druhého rozšiřování NATO. Zároveň však jsou v této chvíli slova podpořena i velmi konkrétní kroky, jimiž Rusko již dnes čelí neexistujícímu nebezpečí, které vidí v jednom radaru na území ČR a jedné základně s deseti antiraketami bez jakékoliv výbušné nálože na území Polska. Ruská armáda s odvoláním na toto „ohrožení ruských zájmů“ a s plnou politickou podporou přezbrojuje raketové vojsko novými moderními raketami Topol M-1, vyzkoušela s velkým propagandistickým halasem novou moderní mezikontinentální raketu s deseti samonaváděcími hlavicemi a úspěšně ukončila pokusy s mezikontinentální raketou Bulava, nesenou ponorkami. O všech těchto nových zbraních ruští vojenští odborníci hovoří jako o zbraních, které jsou schopny překonat jakoukoliv dosud známou protiraketovou obranu, včetně té, o níž se teprve jedná. Troufám si tvrdit, že i bez těchto nejmodernějších raket, již jenom počtem svého starého raketojaderného potenciálu, je Rusko schopno překonat těch deset antiraket, které by snad mohly být umístěny v Polsku, i kdyby jejich účinnost byla stoprocentní, což není a nikdy být nemůže. Kromě toho aby vůbec nějaké ruská raketa mohla být sestřelena, musela by být vystřelena směrem k cíli, který budoucí protiraketový systém hodlá chránit. Nepředpokládám, že kdokoliv z odpovědných ruských politiků s takovým výstřelem počítá, bez ohledu na svalnaté řeči, zmíněné výše.

Co je tedy příčinou tak ostrého, ve výrocích některých ruských generálů snad až hysterického odporu proti české a polské participaci na americkém antiraketovém systému, který generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer pojímá jako významný podnět k realizaci společného antiraketového systému, který se NATO rozhodlo vybudovat již před lety na summitu v Praze? Sotva to může být skutečná obava z oslabení reálné raketojaderné síly Ruské federace. Ta přece i po případném vybudování antiraketové základny s deseti raketami zůstane adekvátní raketojadernému potenciálu Spojených států. Přestože je tato skutečnost zcela zřejmá, slyšeli jsme již z Moskvy řadu výhrůžek, jimiž má být budování protiraketového systému zastaveno. Kromě již výše uvedených slyšeli jsme, že RF vystoupí z dohody o zákazu raket středního a krátkého doletu a že vystoupí z vídeňské konvence o dislokaci konvenčních ozbrojených sil v Evropě. Vojenský aspekt participace ČR a Polska na antiraketovém systému je z hlediska bezpečnosti Ruska nulový. Nehledě na ujištění, že radar i rakety mají mít, a pokud bude systém realizován, také mít budou, zcela jiné zaměření než oslabit ruskou vojenskou sílu.

Ano, co je příčinou a smyslem té války slov? Není-li to aspekt vojenský, pak budeme muset hledat příčiny v politické koncepci ruské zahraniční politiky. Ta se ve výrocích prezidenta Putina i ministra zahraničních věcí Lavrova netají základním svým záměrem: vrátit Ruské federaci takový respekt na mezinárodní scéně, jaký jí přísluší vzhledem k jejímu potenciálu geografickému, ekonomickému, vojenskému i kulturnímu. Jen blázen by Rusku upíral nárok na respekt ke všemu, co jejím občanům přirozeně náleží. Jen blázen by ovšem nemínil vidět a slyšet, co řekl a několikrát při různých příležitostech opakoval ruský prezident Vladimir Putin – že totiž rozpad Sovětského svazu, jehož je Ruská federace právním nástupcem, byl největší tragedií dvacátého století. Jen blázen by neviděl a neslyšel, co stojí v životopise Vladimira Putina: že lituje velice toho, kterak se představitelé Sovětského svazu vzdali svých ekonomickopolitických a vojenských pozic v Evropě. Jen blázen by neviděl a neslyšel, kterak právě v onom životopise Vladimir Putin hovoří s úctou o svých někdejších spolupracovnících z východoněmecké Stasi, neblahé paměti.

Připomínky nedávné minulosti

Jakou to pozici na mezinárodní scéně míní ruská politika získat? Je to snad nepatřičné, když za těmi silnými slovy, jimiž představitelé RF usilují o mezinárodní respekt, vidí ti, kdo zažili sovětské totalitní tlaky, omezující po celá desetiletí jejich občanské svobody a státní suverenitu, jakési ruské nároky na obnovu takového postavení, které před svým rozpadem uplatňoval ve střední a východní Evropě Sovětský svaz? A nejsou to jen slova, jimiž dnešní ruští političtí představitelé usilují o obnovu svého vlivu. Máme přece v dobré paměti ruskou manipulaci s dodávkami plynu a ropy. Ruský těžební průmysl je plně pod kontrolou státu. První místopředseda ruské vlády Dmitrij Medvěděv (vláda má dva první místopředsedy a o obou se uvažuje jako o kandidátech na prezidentský úřad) sice odmítá, jak se nedávno vyjádřil, tak zvanou „suverénní“ demokracii, kterýžto termín vynalezl zástupce vedoucího úřadu ruského prezidenta Vladislav Surkov, jako termín pochybný a nadbytečný, ale velice se mu jako nejvyššímu představiteli Gazpromu (vedle své funkce ve vládě je také předsedou rady ředitelů Gazpromu, plynárenského a dnes již i ropného ruského státního monopolu) zamlouvá postátňování rozhodujících strategických ekonomických odvětví. Je to podle něho nezbytné, neboť to posiluje schopnost ruských surovin a výrobků konkurovat na světových trzích. (Z hlediska tohoto názoru je jistě samozřejmé, že Rusko má dosud jisté problémy se svým vstupem do WTO.. Lze se pak divit, když nejen představitelé zemí postižených manipulací s dodávkami ruských energetických surovin vidí ruský plyn a ropu jako silnou a velice nebezpečnou zbraň, jejímž prostřednictvím získává ruský stát významný vliv na politiku zemí, které jsou na dodávkách závislé? Lze se pak divit, že i výhrůžky raketami namířenými na ČR a Polsko a jinými, rozmístěnými v Kaliningradské oblasti jsou chápany jako připomínka toho, co kdysi střední a východní část Evropy již zažila?

Agresivní dikce výhrůžek i manipulace s dodávkami energetických surovin směřuje k pokusu vnést mezi evropské státy neklid, rozkolísat jednotu Evropské unie a posílit evropský antiamerikanismus poukazem na rizika, která americký protiraketový systém vytváří. Vždyť těmi raketami, rozmístěnými, nedej bůh, v Kaliningradské oblasti, budou ohroženi nejen Češi a Poláci, ale i třeba docela nevinní Němci, jejichž bývalého kancléře platí teď Gazprom, a dokonce i Slováci, chystající se ke spolupráci s ruským vojenským průmyslem. Již zmíněný prezidentský kandidát a někdejší Putinův kolega s hodností generála z bývalého KGB a nynějšího FSB Sergej Ivanov se v nedávném rozhovoru pro noviny záměrem poštvat Evropany proti Spojeným státům netají. Tvrdí totiž, že systém protiraketové obrany vytvoří v Evropě jakousi novu berlínskou zeď, a Evropu před ní může zachránit pouze a jedině, budou-li přijaty ruské, poněkud vyděračsky formulované návrhy na využití zastaralého a pouze vyhledávacího, nikoliv také naváděcího radaru na území Ázerbajdžánu a právě budovaného jiného radaru kdesi na jihu Ruska. Jak chce prezidentský kandidát Ivanov do roku 2020 dosáhnout dohody o společném řešení obrany proti hrozbám raketových útoků v situaci, kdy ruská strategie obrany uvádí jako hlavní ohrožovatele ruských národních zájmů Spojené státy a NATO? O tom v Ivanovových ani v Putinových návrzích na společná řešení problémů neslyšíme, nevidíme ani slovo. Vzájemná důvěra, potřebná pro jakoukoliv dohodu, sotva bude nalezena prostřednictvím silných slov a výhrůžek.

Nemohu v této souvislosti nepřipomenout své setkání s ruským obráncem lidských práv Sergejem Adamovičem Kovaljovem a předsedou ruské opoziční liberální politické strany Jabloko Grigorijem Javlinským 13. a 14. června na semináři o disentu v Brémách. Oba dva tito ruští opoziční politici, podporováni i několika dalšími ruskými účastníky semináře, charakterizovali současnou politiku prezidenta Putina jako výraznou tendenci, jejímž cílem je recyklovat moderněji a zároveň účinněji takovou centralizaci veškeré moci, výkonné, zákonodárné i soudní, jakož i moci ekonomické, jaká charakterizovala někdejší Sovětský svaz za dob Josefa Vissarionoviče Stalina.

Od Jukosu po televizi

Jakkoliv ta slova znějí mnohým překvapivě tvrdě, snášeli oba jmenovaní mnohé doklady, potvrzující jejich soud. Uvedu jen několik málo, prokazujících centralizaci moci v jedněch rukou, a to v rukou prezidentových či v rukou kremelské administrativy, nikoliv tedy v rukou vlády. Ta nevzniká jako výsledek parlamentních voleb, ale je zcela bez vztahu k jejich výsledku jmenována prezidentem spíše jako soubor generálních ředitelů resortů než jako politický orgán. Tak jak vládu prezident jmenuje, tak ji také podle vlastního rozhodnutí může odvolat, což také před časem učinil, když odvolal premiéra Michaila Kasjanova, který se mu vzepřel ve věci postátňování firmy JUKOS, a nahradil ho subalterním úředníkem Michailem Fradkovem. Prezident zrušil přímé volby gubernátorů a nahradil je volbou nepřímou, a to ještě s tím omezením, že zvolen může být jen ten, koho prezident navrhne. Zcela změnil demokratickou volbu do druhé komory parlamentu, Rady federace, a i tam může vstoupit jen ten, koho doporučí prezident. Rozhodující sdělovací prostředky, zejména celostátně viditelné televize, byly vyvlastněny státními monopoly a právě přijatý zákon o extrémismu je tak formulován, že si vynutí jednak autocenzuru z obavy před možným trestem, například za příliš ostrou kritiku stáních úředníků, jednak cenzuru ze strany vydavatelů, aby jejich noviny či televize nebyly zbaveny licence za totéž. Nevládní organizace, zejména ty, které se zabývají otázkami svobody slova a lidských a občanských práv, jsou vládními politiky včetně samotného prezidenta osočovány z toho, že preferují zájmy cizích mocností na úkor zájmů ruských. Autoři nové školní učebnice ruských nejnovějších dějin byli přijati prezidentem Putinem a pochváleni za to, že prezentují ruské a sovětské dějiny tak, aby byly vyzdviženy zejména ty události, které mají vyvolat v žácích vlastenectví a hrdost nad úspěchy ruského lidu. Takže například represe spojené s někdejším sovětským gulagem jsou prezentovány jako něco, co je zcela běžné i jinde ve světě, kde, zejména pak ve Spojených státech, docházelo k jevům daleko horším.

Nemíním pokračovat v negativních charakteristikách současného Putinova režimu v Rusku. Položil jsem si otázku, „co s Ruskem“, které – zajisté po právu – hledá své místo ve světě a musí překonávat nedůvěru všech těch, kdo v některých jeho projevech spatřují staré známé prvky někdejší sovětské mocenské arogance. Vidím cestu k postupnému odstraňování té nedůvěry ve dvou směrech. Především by bylo praktické, kdyby demokratický svět dal výrazněji najevo, že agresivita a verbální arogance nebudou tak snadno tolerovány, jako tomu bylo dosud. Budou-li ruští politici chtít být přijímáni jako rovnoprávní partneři, měli by včas vědět, že budou muset změnit alespoň dikci svých vyjádření a že s výhrůžkami neuspějí. A za druhé – je nezbytné, abychom začali vidět Rusko jako zemi výrazně nehomogenní po všech stránkách. Měli bychom konečně začít vidět kromě Kremlu a jeho představitelů i celou velice složitě diferencovanou scénu politické opozice a demokratičtí politici měli by mít s jejími představiteli co nejčastější kontakt. Jestliže Sergej Kovaljov nebyl již čtyři roky pozván na velvyslanectví ČR v Moskvě, nemluvě již o takových lidech, jako jsou Michail Kasjanov, bývalý ruský premiér, nebo Vladimir Ryžkov, poslanec Státní Dumy, či profesor Piontkovskij, světově známý politolog (bylo by lze jmenovat jich desítky), pak sotva můžeme porozumět nejen tomu, co právě Rusko charakterizuje negativně, ale už vůbec neporozumíme možnostem, jak nalézt cestu k pozitivnímu dialogu.

Již dávno neplatí, pokud kdy vůbec platil, Ťjutčevův verš Rossiju umom ně uznať. Je to strašný, zavádějící předsudek, že Rusko je jakási nepoznatelná entita a je marné pokoušet se mu porozumět. Naopak, Rusko racionalizované věcným poznáním v celé své nesourodosti, viděné nejen výkony Kremlu či Státní dumy, ale i výkony své někdejší i současné kultury a svého umění, viděné očima své vlastní politické opozice je nejen poznatelné, nejen srozumitelné, ale společným úsilím s těmi, kdo zevnitř hledají možnosti nápravy negativních jeho rysů, může se stát v budoucnosti, doufejme že brzké, významným partnerem, s jehož pomocí budeme moci rozhodněji než dosud čelit hrozbám, kterých je náš současný svět plný.

P. S. Ty poslední věty budou ovšem platit jen potud, pokud Kreml, tedy prezident Vladimir Putin, nebude trvat na nevyvratitelnosti Ťjutčevova tvrzení o nepoznatelnosti Ruska. Učinil tak krátce po dopsání tohoto textu nešťastným, jak to hodnotí demokratičtí politici, rozhodnutím o vystoupení Ruska ze smlouvy o konvenčních zbraních v Evropě. Putinovo tvrzení, že tak činí v důsledku zcela mimořádného ohrožení Ruska ze strany tzv. Západu, postrádá dostatek ověřitelných argumentů. Respektive postrádá jakýkoliv argument, který by bylo možné přijmout jako ověřitelný, jako pravdivý. Nicméně jsem toho názoru, že bychom ani po tomto Putinově pokusu podpořit Ťjutčevův předsudek neměli rezignovat a měli bychom Rusko měřit nejen Putinem, ale i všemi těmi, kdo v nesouhlasu s Kremlem nabízejí jinou, přijatelnou podobu Ruska. Podpořit ruskou opozici znamená podpořit možnost vzájemného porozumění.

Luboš Dobrovský (1932-2020) byl novinář, politik a překladatel.

Obsah Listů 4/2007

Související články

Luboš Dobrovský: Co s Ruskem?

Jaroslav Dvořák: Co s Ruskem? A co s Lubošem Dobrovským?

Luboš Dobrovský: Stručná odpověď panu Jaroslavu Dvořákovi

Být Rusem v Estonsku

Aleksander Kaczorowski: The Great Central European Swindle

Perry Anderson: Řízená demokracie v Rusku

Luboš Dobrovský

Co s Ruskem?

Připomínky nedávné minulosti

Od Jukosu po televizi

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu