Adam Szostkiewicz

Ztráta víry v evropský sen?

Budoucnost Unie z polské perspektivy

Mám velice rád řecké vyprávění o býkovi, který unesl Evropu, i bonmot německého básníka Hanse Magnuse Enzensbergera: I kdyby mě někdo unesl, zavázal mi oči a potom vrhl někam daleko od místa únosu, stejně bych poznal, kde jsem: pokud má městečko náměstí a na něm vedle sebe kostel a hospodu, znamená to, že jsem v Evropě. (Listům, které mne požádaly o článek – což je pro mě čest – je poezie blízká, a tak se jistě solidarizují s touto definicí Evropy ŕ la architekti a pivaři.)

Číhají dnes na Evropu nějací nebezpeční býci? – Pochybuji, protože dosáhla padesátky a dámy v tomto věku už spíše unášeny nebývají, dostávají však krásné květiny a parfémy. Před půlstoletím byly podepsány Římské smlouvy, pilíř evropského společenství, dnešní Evropské unie. David Willey, britský dopisovatel BBC, který byl svědkem oné ceremonie, připomněl, že v centru Říma bylo tehdy možné potkat stáda ovcí, hnaných jednou z hlavních ulic městského středu, Via del Corso, bída a negramotnost dosahovaly v poválečné Itálii masového měřítka.

Jak dnes vypadá Věčné město, sever Itálie a vůbec celá země, si v době otevřených hranic a masové turistiky nemusíme vyprávět. Dodejme, že Itálie není výjimkou. Jiné katolické země – Irsko nebo Portugalsko – vypadaly také tak jako Řím roku 1957, když vstupovaly do Společenství se svými nadějemi, komplexy a obavami, co je čeká. Čekaly je, jak se ukazuje, velké změny a naprosto mimořádné modernizační zrychlení. Ne ve všem to byla zásluha dotací a investic možných díky evropským fondům. Země se prostě rozvíjely, přičemž využívaly toho, že ležely před železnou oponou. Vůbec to tak být nemuselo. Kulturně pravoslavné Řecko se dodnes zřetelně odlišuje od evropského rozvojového tempa, ale i ono má na svém kontě úspěchy, které mu mohou „nové” členské země EU jenom závidět.

Teze Maxe Webera o pozitivní korelaci mezi protestantským étosem a civilizačním rozvojem dnes před kritikou neobstojí. I neozbrojenému oku je patrno, jak velký je rozvojový potenciál v Polsku nebo Irsku, Itálii, Španělsku, Portugalsku, na Litvě a na Maltě. Katolická kultura nemusí být překážkou na cestě k pokroku. Těžko říci, kolik z více než čtyř set restaurací, pivnic, kaváren a klubů v centru Krakova představuje investici povzbuzenou eury, vstup do Evropské unie však určitě Polsko otevřel kapitálu a migraci, o jakých se nám ani nesnilo. Po třech letech od vstupu do Unie představuje Polsko „nejproevropštější” zemi v Evropě. Někdo, kdo ví jen o trapasech a napětích v polsko-německé politice a o antifederalistické rétorice bratří Kaczyńských, by mohl propadnout mylnému dojmu, że Polsko je kamenem na krku evropské integrace. Neměli bychom si plést PiS, stranu bratří Kaczyńských, a jejich vládu s celým Polskem.

Jestliže je tak dobře, proč je tak mizerně? Proč je tak málo lidí, kteří by si byli jisti, že se Unie dočká stého výročí Římských smluv? Skutečně, půl století je při nynějším tempu změn ve světě pořádný kus času a žáden své cti dbalý komentátor nebude riskovat prognózy pro tak vzdálený čas. Má to mnoho důvodů, zdá se mi ale, že hlavním faktorem je zeitgeist: poté, co se Unie během tří let rozšířila o 12 nových států, prožívá něco na způsob krize středního věku. Tato nálada, prazvláštní směs historiozofického pesimismu a pragmatického realismu, okořeněného špetkou cynismu, je cítit nejen v Bruselu, ale i v jiných evropských hlavních městech.

Spojující ideje a slepé uličky

Jako obvykle si nejméně servítků berou Američané, kteří Unii vyčítají zbytnění sociálního státu, příliš malou konkurenceschopnost na globálních trzích, neloajalitu vůči naší „civilizaci”, nadměrné ambice v mezinárodní aréně, neodpovídající reáliím, atd. Oficiální doktrína USA hlásá, že si Amerika nedovede představit rozvolnění politických a hospodářských vazeb s Unií a že si přeje, aby Unie vyrostla v mocného hráče na šachovnici mezinárodní politiky. Jinými slovy, Američané se domnívají, že Unie má velký potenciál – tak velký, že je může ohrozit, čehož (sporným) důkazem je silnější pozice eura než dolaru – ale je stále, jak se říká, projektem ve výstavbě.

A taková je snad nejdůležitější pravda o Unii – je to projekt ve výstavbě. Jestliže iniciátoři Společenství – všeho všudy šest zemí, spojených společnými dějinami od císaře Karla po druhou světovou válku – mohli začít uvádět do života svůj integrační plán nikoliv bez politických překážek a vzájemné poválečné nevraživosti občanů, pak nyní je jasná a přesvědčivá řeč o takovém společném zázemí 27 členských zemí mnohem obtížnější, což způsobuje, že Unie je v očích milionů jakýmsi ,,simulakrem”, nikoli jsoucnem z masa a kostí, které by probouzelo nějaké významnější city. To neznamená, že Unii chybí plán a vůdčí idea. Plánem je neustálé prohlubování integrace, vůdčí ideou – velmi široce chápaná lidská práva. Není tomu tedy tak, že jen kolem tvrdých a konkrétních věcí – jako uhlí a ocel – se lze v Evropě sjednocovat. Hodně se hovoří o hospodářství jako dnes nejpodstatnějším pojivu Unie. Dejme tomu, ale pro mladší generace jsou lidská práva, svoboda cestování, možnost najít si práci tisíce kilometrů od domova, ale zato dobře organizovanou a slušně placenou, hodnoty stejně důležité jako stálý hospodářský růst, ba i společný ministr zahraničí nebo prezident Unie.

Pro mě, upřímně řečeno, také. Jsem umírněný eurofederalista, ale vím, že si nemá cenu nalhávat, že by se Unie spojila ve federaci v perspektivě nejbližších let. Zvláště po bezmála brutovské ráně, jakou bylo odmítnutí ústavní smlouvy, která mohla klestit cestu k jisté formě měkkého federalismu, Francouzi a Holanďany. Zmíněný zeitgeist se tu připomíná. Má se dost obecně za to, že neexistuje cosi takového jako evropská identita a že v tavicím kotli Unie se nikdy nepodaří vytavit „evropský národ”. Pravděpodobně ne, ale co já vím? Jak dlouho trvalo formování národů v Evropě? Přinejmenším několik set let, a v některých případech musely národy Evropy vést o zachování své totožnosti boj na život a na smrt.

Často se uvádí jako příklad pobyt v nějaké velice exotické zemi (existují ještě takové? – ach ano, např. ostrov Pitcairn!) a efekt ,,Aha! Tak teď cítím, že jsem Evropan” po návratu domů. To není přesvědčivý důkaz, že existuje něco takového jako evropská identita, je to spíše doklad absorpce naší civilizace, životního stylu, krajin, ovšem konkrétním Polákem, Němcem, Slovákem či Slovincem. Cítíme se nadále především jako částečka vlastní živé kultury, vlastního jazykového a lidského prostředí. Kde jsou symboly evropského národa? Bojiště první a druhé světové války? Pomníky obětí holokaustu nebo komunismu? Bez legrace, kromě Ódy na radost, žlutých hvězdiček na modrém pozadí a pocitu evropanství, omezeného na elity, jako vědomí podílu na kulturním dědictví, kt eré tu bylo vytvořeno, se silné evropské pojivo ještě nevynořilo z moře, kde Zeus dováděl s unesenou Evropou.

Zatím pozorujeme spíše obrácený trend. Nelze ignorovat už téměř desetiprocentní společnost evropských muslimů ani stále živé národní ambice. Ještě těžší bude budování „evropského národa” s desítkami milionů asijských Turků. Vlastních států se dnes dožadují Baskové a Kosovci, nedávno jej vytvořili Černohorci. Není taková politická a úřednická síla, která by mohla postavit těmto požadavkům účinnou hráz. Když mohli Češi a Slováci, proč by se nemohli rozvést Srbové s Albánci nebo Baskové se Španěly? Cožpak tyto ambice nezapadají do evropského pojetí práv člověka a národů?

Ale všechny ty slepé uličky mají východisko. Pokud jde o muslimy, stačí neohrnovat nos a podporovat ty umírněné, kteří se nechtějí odnárodnit, ale také nechtějí v Evropě právo šária pro sebe ani pro kohokoliv jiného. Výstižně o tom píše francouzský intelektuál Guy Sorman ve své nejnovější knize Děti z Rifaa (vycházím z překladu Wojciecha Nowického, Prószyński i S-ka, Varšava 2007): „Kdo je koneckonců nepřítelem islámu: Západ, nebo muslimští tyrani? Patří budoucnost zapouzdření minaretů v integrismu, anebo otevřenosti islámu vůči modernímu světu? Muslimové váhají. Integrismus? Je zřejmé, že vede k válce. Ne mezi civilizacemi, jak můžeme příliš často slyšet, ale k válce mezi islamisty a muslimy. Za oběť této již rozpoutané válce padají někdy představitelé Západu, oni však nejsou jejím hlavním cílem. Ve skutečné sázce je převzetí moci v muslimských zemích.“ Závěr: osudy umírněných muslimských reformistů, pozitivně hledících na modernizaci světa islámu, závisí také na solidaritě nás, lidí Západu.

Hledání hybné síly

Přízrak minaretů vyšších než věžičky gotických katedrál nedává spát mnoha politikům, ale prozatím nejen že svatý Pavel v Londýně není mešitou, ale ani nezeje prázdnotou (výletníky nepočítaje). Je to teze dnes nepopulární v kruzích dědiců vzpoury roku 1968, ale je nanejvýš pravděpodobné, že budoucnost Evropy jako politicko-společenského projektu závisí na třech věcech: 1. zda se muslimové budou integrovat, aniž by ztratili vlastní identitu; 2. zda Evropu neohrozí vážná demografická krize, se kterou se nelze vypořádat dosavadními a diskutabilními prostředky, tzn. omezováním imigrace a kladením tvrdých podmínek pro připuštění imigrantů do společnosti; 3. zda křesťanství v Evropě ožije a jakým směrem se bude vyvíjet ve vztahu k Evropě římskokatolická církev a 4. zda se podaří ještě více Evropu hospodářsky semknout, tedy dále rozšiřovat zónu eura, a zda se podaří zajistit řiditelnost tak velké organizace a podaří-li se vypracovat fungující ekonomický model spolupráce, spojující prvky volného trhu, co nejmenší státní intervencionismus a prvky programů sociální péče.

Samé otazníky. V hospodářství se vyznám nejméně, spokojím se tedy s tvrzením, že hospodářsky jako by Evropa měla větší budoucnost než v oblasti politické integrace. Stačí se projít po obchodech v jakémkoliv městě EU, abychom se na vlastní oči přesvědčili, že v rámci Unie obchod a výměna zboží vzkvétají a že všudypřítomné euro by tuto tendenci ještě posílilo. Jeden přítel z Londýna, ekonom a vyučující mj. na London School of Economics, mě učil, abych při takovýchto intuitivních hodnoceních situace vynaložil námahu a navštívil několik normálních (tedy zhruba: patřících ke střední vrstvě) rodin, abych si v jejich domácnostech ověřil, jak se mají výkladní skříně k vybavení soukromých domů. Nuže v Evropě to, co lze koupit, lze taky najít v domácnostech většiny obyvatel EU. Evropský blahobyt není propagandistická fikce, ve stále větší míře se to týká také „nové”, postkomunistické Evropy, a to kromě jiného díky již mnohaleté spolupráci a obchodu uvnitř Unie.

Je to tedy tak, že ekonomika je kotvou Unie, ale nikoliv nutně motorem jejího dalšího rozvoje. Mám na mysli – řekněme – rozvoj „duchovní”, nezbytný pro velké projekty stejně tak jako strukturální fondy, kontrola měny a vyvážený rozpočet. Slovo „duchovní” ke klíčovým slovům Bruselu a jeho agend spíše nepatří, ale stále živě rezonuje ve vědomí a paměti milionů Evropanů. Stává se, že bychom to slovo měli vlastně číst jako „křesťanství” a takový je taky záměr poselství Benedikta XVI. – nechť se Evropa neintegruje na úkor víry, ale s oporou křesťanské víry a celého svého duchovního dědictví. Tichá voda však břehy mele jak známo velmi pomalu a nejsem si jist, kdo vyhraje tuto pro budoucnost tak důležitou soutěž – náboženství, či světský humanismus.

Patřím k těm liberálním Evropanům, kteří nevidí překážky, aby obě tyto kulturní síly spojily své snahy, přičemž by vahou svých autorit zaručovaly, že „reevangelizace” Evropy neznamená návrat do středověku ani cézaropapismus, ale něco na způsob softwaru, kulturního skriptu v těch bouřlivých dobách, v jakých žijeme od pokojné revoluce Solidarity, pádu berlínské zdi a útoků na Ameriku v roce 2001. Přirozeně, tato církevní či šířeji náboženská nabídka nynějším i budoucím generacím „stavitelů Evropy” může být odmítnuta a pak bude ještě těžší prognózovat stav i směr, jakým se ubírá unijní projekt. Budou stačit samotná lidská práva, otevřené hranice a euro, aby lidé pocítili hrdost na občanství Evropské unie? A bez této hrdosti je těžké být – můžeme se posmívat Američanům, že přehánějí manifestování svého vlastenectví, z evropského hlediska přece poněkud teatrální, ale ve chvílích zkoušky jako 11. září vyjde najevo, v jak integrující sílu se dokáže proměnit.

Nejvíc tedy Evropu ohrožuje věc těžko zachytitelná: ztráta víry v evropský sen jako projekt, o němž evropské elity přesvědčily široké zástupy občanů. Tomuto snu o Evropě sjednocené, otevřené, vzdělané a tvořivé neuškodí hry na velké šachovnici světa mezi USA, Ruskem, Čínou a Indií. Pokud se bude Unie chovat pružně, bude mít velký „koaliční potenciál“ a bude moci vnášet do světové politiky mnohem víc než dnes na Blízkém východě nebo v Africe. S žádným velkým problémem naší doby – od ekologie a energetiky po terorismus a lotrovské státy – si Unie neporadí výhradně vlastními silami, to však ona naprosto chápe a po léta se obestavuje sítí rozličných struktur a mezinárodních dohod.

Druhým vážným ohrožením pro budoucnost Evropy je tedy vnitřní imploze a ne nějaký mýtický vpád barbarů. Členské státy Unie mohou způsobit její korozi a politicky ji zablokovat do té míry, že ji kdokoliv přestane potřebovat, neboť nebude s to fungovat od jednoho veta ke druhému. Kromě jiného právě proto je tak potřebná ratifikace reformní úmluvy – nástroje zajišťujícího Unii sedmadvaceti států pružnost a ovladatelnost. Nemají se zvlášť čím chlubit ti politici a vůdcové zemí Unie, kteří ostentativně nesdílejí evropský sen svých kolegů a partnerů ve vyjednávání i v konkrétním působení. Euroskepticismus elit, představovaný často jako „eurorealismus”, bývá obvykle projevem rezignace na sen o svobodné, sjednocené a bezpečné Evropě ve jménu klamné naděje, že nějak bude a poradíme si sami.

George Orwell vypočetl roku 1947 čtyři hlavní překážky stojící před „Spojenými státy evropskými”: nepřátelství Ruska a Ameriky, britský a francouzský imperialismus a také – katolickou církev. To je dobré memento pro všechny futurology. Ale podstata Orwellova poselství je aktuální: ať už budou překážky jakékoliv, je třeba jít dopředu cestou, jež byla vytyčena.

Adam Szostkiewicz (1952) je publicista, překladatel, redaktor zahraniční rubriky varšavského týdeníku Polityka.

Obsah Listů 4/2007

Související články

Milan Znoj: Evropská idea po česku

A. J. Liehm: Evropa mocná

Pavel Machonin: Modernizace a humanismus

Adam Szostkiewicz

Ztráta víry v evropský sen?

Budoucnost Unie z polské perspektivy

Spojující ideje a slepé uličky

Hledání hybné síly

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu