Vlasta Chramostová

… ještě po třiceti letech

Díl IV. – Setkání na Pražské křižovatce

„To není duch Charty 77,“ poopravil mě prof. Radim Palouš, když jsem smířlivě přijala vystoupení Ivana Jirouse v závěru setkání signatářů Charty 77 k jejímu výročí v kostele sv. Anny. Magorův výstup proběhl v jeho drsném stylu, ale… Po přečtení interview se soudruhem poslancem Josefem Vondruškou, za normalizace bachařem, jsem měla pocit, že „musím něco udělat“. Všechno má své meze! Neudělala jsem nic. Impulsů je tolik, že bych musela pořád „něco dělat“. Taky dělám. No… a Magor teď veřejně prohlásil že „rozkope koule tomu bachaři z Minkovic“. Mučil Jirku Wolfa. Gruntoráda poslal o Vánocích do díry za to, že si dal pro zahřátí pod mundůr pyžamové spodky.

Petruška Šustrová, která všechna vystoupení moderovala, se s humorem ujistila, jestli nemáme náhodou „ohlašovací povinnost chystaného násilí“. Jenže – co je nepřijatelnější? Jirousův slovník? Nebo politici a voliči, pro které je takový „obhájce demokracie“ ve Sněmovně na správném místě? Na rozdíl od drsného soudruha bachaře, co si trýznění vychutnával, seděl kunsthistorik a básník Jirous léta v base a jako mukl drsněl. Ale napsal Magorovy labutí písně.

My staří jsme odpadli o přestávce. Druhá polovina patřila hudbě a zábavě. První setkání chartistů a přátel ve Zlaté ulici začalo závažnými projevy. K minutě ticha za zemřelé jsme vstávali s balvanem dojetí a vzpomínek. Mnohé z přátel zabil těžký čas. Také čtyři ze sedmi statečných, u kterých to začalo. Dopisem Heinrichu Böllovi. Byl otištěn 28. srpna 1976 ve Frankfurter Allgemeine Zeitung. Podepsáni: Jaroslav Seifert, básník, národní umělec, Prof. Dr. Jan Patočka, DrSc., dr. h. c., filosof, prof. dr. Václav Černý, dr. h. c., literární historik, prof. dr. Karel Kosík, DrSc., filosof, Pavel Kohout, spisovatel, Ivan Klíma, spisovatel, Václav Havel, spisovatel. Obrátili se na autora, který už mnohokrát pozvedl hlas, aby využil své autority k apelu na československé úřady: aby odvolaly kuriózní proces se čtrnácti mladými lidmi, kteří se dopustili „zločinu“, že se pokoušeli „svými skladbami vyzpívat svůj odpor k etablovaným hodnotám světa, v němž žijí, k jeho pokrytecké morálce, k životní uniformitě, k byrokratické tuposti a ke konzumnímu způsobu života“.

„Heroismus není slepá vášeň, láska nebo pomsta, ctižádost nebo vůle k moci, nýbrž obsahuje klidnou jasnost o celku života, vědomí, že tento způsob jednati je PRO MNE nutnost, jediný možný způsob existence ve světě.“ Tak myslel Jan Patočka už v roce 1935. To ještě nevěděl, že o 42 let později vystoupí na obranu mladých hudebníků. A jako jeden ze tří prvních mluvčích Charty napíše: „Věříme, že Charta 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé.“ Radim Palouš byl kdysi jeho žákem. Připomenul, že chartistické setkání se koná 13. března, v třicátý výroční den jeho úmrtí.

„V našem obzvlášť upachtěném čase vynikl čin, nad nějž snad není většího: na vrcholu lidského věku se uváženě rozhodnout a na zesláblých ramenou podržet, byť jen na chvíli, tíhu vlastní země a světa v ní.“ Tak jsem přemýšlela po smrti pana profesora a napsala text, který vyšel v římských Listech jako přetisk ze samizdatu. Je to třicet let.

„Odehrává se něco neodčinitelného: mrtví jsou naživu, vidíme je před sebou, nemůžeme odvrátit a zamhouřit oči. Zrak se dá odvracet, ale patřící zrak nemůže nevidět.“ Ta slova nepsal o sobě. Nemohl vědět, do jakého vztahu k osobnosti autora záhy vstoupí titul úvahy Hrdinové naší doby. „Může se stát, že na pravdě má rovněž někdo zájem. Zájem na pravdě je tenkrát čistý, když je zájmem potlačených, poražených, mrtvých, když na něm lpí krev, která zavazuje. To předpokládá několik skoro ,mystických‘ poloh. Právě to například, co všichni cítíme, ale jakoby temně a neskutečně: že mrtví, poražení mají pravdu, že mocní, vládci, páni ne snad budou, nýbrž jsou odsouzeni. A že nám mrtví nejen nesmějí být, nýbrž nejsou lhostejní. Že jsme zde, abychom převzali to, čím oni jsou. Že tímto způsobem oni jsou my.“

Jan Patočka odhaluje svým osudem povrchnost, slabost našich povah. V sedmdesáti letech se rozhodl vystoupit z ústraní, prokázat náhled zkouškou života. „Filosofové se nikdy nezpěčovali tomu, být měřeni měrou obyčejného života. Ale co se přitom získá? Nic takového, co by se nevědělo předtím. Filosofy jsou však doopravdy ti, kdo dokáží proměňovat náš život, dát nám něco takového, o čem jsme dosud netušili, že to jest, a že co se nám zdálo zbytečné a fantastické, je pravdoucí pravda.“

Mne neprovázel životem. Co vím o fenomenologii, o Platónovi? A přece… „Co víme o meteoritu, který dopadne mezi nás?“ Moje tehdejší vzpomínka se zastavila u seznámení s panem profesorem. „Na podzim 1976 jsem chystala večer k pětasedmdesátým narozeninám Jaroslava Seiferta. U dveří v prvním patře známé vily v Břevnově vydechuju, než zazvoním, a dívám se na starého muže, který jde zvolna po schodech za mnou….“ Připomínám si pocit vzpoury, když jsem si prohlížela světového filozofa, kterého nemáme doma znát, a národního básníka, kterého netiskneme. Tenkrát se mi vybavil léta uchovaný zážitek z Brookovy inscenace Krále Leara: zničeného vládce, psance Leara a zuboženého starce Glostera tiskne autor a režisér k zemi, jsou malí, zestárlí, sedí na bobku, nad nimi vysoké nebe. Ožebračený, který poznáním se stal bohatcem, slepý, který prohlédl. Přejetí všemi utrpeními těla, mocní jen svou zkušeností, sdělují si, k čemu dospěli – a nikdo jim nenaslouchá… Nešťastné společenství, které se nehlásí ke svým geniálním starcům, pochlebuje přikyvující senilitě a glorifikuje poslušnost…

Počátkem října 1976 jsem předčítala přátelům z neuveřejněného díla Jaroslava Seiferta Všecky krásy světa. Naslouchal i Jan Patočka. Před domem do noci přecházeli příslušníci StB, kteří k nám doprovodili některé návštěvníky. I jeho.

Asi za měsíc jsem dostala dopis: „… a pak se člověku stane, že dělá zkušenosti. Okolnosti ho svedou s autoritami, které se taky nechají ctít jako morální. A vidí, že jim, po straně reptajícím, ve skutečnosti ty ,hodnoty‘ nestojí za sebemenší obtěžování, za nejmenší starůstku, za jistou malou nepříjemnost. A jeho oči se obrací k lidem, kteří po léta vytrvali věrni sobě a tomu, co považovali za pravdivé a velké. A obětovali tomu své životní možnosti, skvělou dráhu, která se jim otvírala, lépe: kterou si sami poctivým úsilím a těžením ze schopností, které zavazují, otevřeli – možná i mnoho jiných věcí, které pojmenovat by bylo bolestné, což kdo víme o důsledcích dalekosáhlých životních rozhodnutí! Člověk ve srovnání toho druhého s prvním takřka nevěří, že patří obojí do téže společnosti! A přece. Vy a Vám podobní (je to zajisté hrstka, ale duch se vyznačuje tím, že nepočítá!) dokazujete činem, že duch existuje, je to věrnost a štědrost. (…) Oni, ne lidé jako Vy, valí Sisyfův balvan. (…) … krásný umělecký výkon. Dovolte však, abych řekl, že v naší době takový výkon, sám o sobě vysoký statek, má ještě druhý význam, který v domnělém bezpečí liberálních civilizací přichází trochu zkrátka, ačkoli patří k povaze umění. Umění je svoboda a osvobozování: nechává věci a díla přijít k sobě, neznásilňuje, nýbrž nechává je být tím, čím jsou, a také nás, kdo jsme uměním obdařeni, nechává přijít k sobě – naší povaze svobodných bytostí. Když umělecké dílo a umělecká práce se nesetká ve společnosti s odporem, tím lépe, může rozvinout své osvobozovací působení: ale naráží-li, pak samotnou svou existencí osvobozuje. Díky za Vaši odvahu, díky za Vaši iniciativu! Uctivě Vám oddaný Jan Patočka.“

Po vyhlášení Charty 77 nastal hon. Už jsem nestihla poděkovat. Text vzpomínky na pana profesora vyšel v římských Listech teprve po dramatickém pohřbu v Břevnově.

Jan Patočka nepřestává klást otázky našemu sobectví, slabosti a strachu. A pořád slyším jeho otázku a odpověď: „Kde se mění svět a dějiny? V nitru, lépe v životě jednotlivce.“

Snad se může stát, že bude mít někdo na pravdě zájem. I dnes.

Vlasta Chramostová

Obsah Listů 4/2007

Související články

Vlasta Chramostová: … ještě po třiceti letech. Díl III. Rock’n’roll v Národním

Vlasta Chramostová: … ještě po třiceti letech Díl II. Anticharta

Vlasta Chramostová: … ještě po třiceti letech. Díl 1.– Až po Kubáska?

Vlasta Chramostová

… ještě po třiceti letech

Díl IV. – Setkání na Pražské křižovatce

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu