Stanislav Holubec

Zkušenost s Iniciativou

Iniciativa Ne základnám je v české společnosti zcela neobvyklá. Od roku 1989 se nestalo, aby se utvořila za nezájmu médií občanská iniciativa a dosáhla takového vlivu, že jsou její zástupci zváni do televize, na jejich demonstrace chodí tisíce lidí, setkává se s nimi představitel nejsilnější opoziční strany a jsou citování zahraničním tiskem. Přitom v české historii po roce 1989 byly vedle jednání o umístění radarové základny minimálně tři další případy, kdy dostala demokracie na frak a aktivizace občanské společnosti byla velmi potřebná.

Především to bylo nedemokratické rozbití Československa, potom vstup do NATO v roce 1998 a do třetice zavlečení ČR do války proti Jugoslávii o rok později. V prvních dvou případech se mělo konat referendum a vládnoucí elity se ve strachu z výsledku rozhodly hlas lidu ignorovat. Svým jednáním daly najevo: pokud jde o skutečně zásadní věc, jde demokracie stranou. Ani v jednom z těchto případů se nerozvinulo širší protestní hnutí organizované na základě občanských iniciativ. Podobně to mělo být i v roce 2006. Stejně jako ve volbách roku 1992 neměla žádná strana v programu rozbití Československa, ve volbách v červnu 2006 neměla žádná umístění základny USA. Ačkoli se utajovaná jednání dostala na veřejnost již před volbami, bylo příliš pozdě, aby to mohlo ovlivnit veřejné mínění. Teprve na podzim začalo být toto téma diskutováno v médiích a začala se o ně zajímat veřejnost. Již v červnu byla ale založena iniciativa Ne základnám.

Jaká byla reakce veřejnosti v předchozích případech? Při rozbití Československa byl odpor organizován politickým stranami. Přes mnohatisícové demonstrace se nepodařilo vypsat referendum. Veřejnost byla ovšem stále ještě silně politizována, takže demonstrace měly vysokou účast. Vstup ČR do NATO kritizovali především komunisté, protesty ale organizovali i anarchisté. V obou případech politické elity použily strategii tzv. represivní tolerance. Tvářily se, jako by se demonstrace nekonaly – a občané se museli po pár hodinách rozejít. Ani další pokusy aktivizovat veřejnost nebyly příliš úspěšné. Vytvoření iniciativy proti zasedání mezinárodního měnového fondu INPEG v roce 2000 nenalezlo velký ohlas a demonstrace proti útoku USA na Irák v roce 2003 měly poměrně malou návštěvnost.

Do výčtu jsem nezařadil dvě velké občanské iniciativy: iniciativu Děkujeme, odejděte z roku 1999 proti opoziční smlouvě, V. Klausovi a M. Zemanovi, která byla široce podporována masovými médii, V. Havlem a politickou pravicí mimo ODS (především Unií svobody). Ta vyústila rok poté v iniciativu Česká televize věc veřejná, která se pokoušela udržet věrnost České televize tomuto politickému proudu proti snahám ODS a ČSSD získat vliv na její orientaci. Obě iniciativy se snažily odkazovat na tradici sametové revoluce a jejich demonstrace navštívily desítky tisíc občanů. Vytratily se ovšem, jakmile podpora médií pominula.

Iniciativu NE základnám považuji za novum, bezprecedentní v dějinách České republiky z hlediska počtu lidí na ní se podílejících, z hlediska rozmanitosti politických proudů, které spolupracují (z iniciativy je vyloučena pouze krajní pravice), i z hlediska profesionality vystupování. Novum je také skutečnost, že jde pravděpodobně o první aktivistickou zkušenost generace, která si nepamatuje rok 1989. Na rozdíl od protestů proti rozbití Československa nebo vstupu do NATO není odpor v tomto případě organizován politickými stranami, ale jedinci, popř. občanskými sdruženími, kteří se spojili do jediné občanské iniciativy. Iniciativu podpořila známá jména (např. Erazim Kohák, Petr Uhl nebo Jan Keller), získala přístup k několika desítkám billboardů, její demonstrace měly dobrou návštěvnost, její grafická a internetová prezentace má značně profesionální úroveň.

Předem prohraná užitečná bitva

Propagátoři umístění základen použili několik triků jak vliv iniciativy oslabit: Podobně jako dříve umenšovali počet demonstrujících (Lidové noviny psaly v titulku o stovce demonstrantů v Praze 29. 1. 2007, zatímco v článku bylo zmíněno, že se jejich počet vyšplhal až na tisíc a podle organizátorů byly účastníků tři tisíce). Česká televize vysílala záběry poloprázdného náměstí před zahájením nebo po ukončení demonstrace. Druhý trik spočíval v představení všech demonstrantů jako komunistů. Zmíněný článek LN citoval anonymní postarší účastnici demonstrace, která by chtěla mít v ČR raději ruské základny. Redaktorka ČT se sugestivně ptala obyvatel obce Trokavec, jestli jim nevadí že podepisují petice, kterou iniciují političtí extrémisté. Třetí trik spočíval ve vytvoření „občanské iniciativy“ pro základny, která sugeruje, že společnost je rozdělena na dvě poloviny – pro a proti základnám. Iniciativa pro základny se pyšní známými jmény (např. bývalý mluvčí presidenta Špaček, sochař David Černý, hudebník Ivan Hlas, vydavatel Anonce J. Kudláček, nepřímou podporu vyslovil i Václav Havel) a vrcholem jejího snažení byl dokument, kterým žádá amerického velvyslance nejen o radar, ale přímo o umístění raket. Nazvali jej bezelstně „zvací dopis“.

Jejich krok by mohl být považován za taktickou chybu, neboť může řadu potenciálních příznivců odradit, zaujímáním opačných extrémních postojů se ale posouvá těžiště diskuse, takže umístění radaru se potom může jevit jako vhodný kompromis mezi raketami a „neraketami“. Iniciativu Pro základny ovšem diskredituje především to, že neuvádí, kde vzala prostředky na drahou kampaň, profesionálně zpracované letáky, tiskové konference, lešení a kvalitní reprodukční techniku na své demonstraci. Veřejnost tak může nabývat dojmu, že se jedná o obhajobu zájmů někoho, kdo chce zůstat skryt. Podobně jako když si těžařská společnost založí občanské sdružení prosazující její zájmy.

Přitom je pravděpodobně rozhodnuto, že radar v České republice bude, a to bez referend. Jediné, co by mohlo stavbě zabránit, by bylo rozhodnutí Američanů samotných. Z tohoto hlediska iniciativa bojuje předem prohranou bitvu. Je také jasné, že sami čeští podporovatelé iniciativy nevěří, že nás radar ochrání před teroristy a darebáckými státy. Podporovatelé iniciativy jej vnímají jako příkaz, který se neodmítá. Radikálové jej hledí využít jako klacek k jednání s levicí, Ruskem a také s EU. Zřízení radaru v jejich očích jasně ukáže, kdo je tady pánem. Vnímají radar především jako symbol neporazitelnosti vlivu USA a kapitalismu v ČR.

Ačkoli se zřízením radaru bude cítit politická pravice posílena, jeho existence v ČR dlouhodobě přinese spíše body pro levici. Občané mohou začít sdílet názor, že jsme zemí s omezenou suverenitou, představitelé USA začnou být považováni za nemilované skutečné pány ČR a ti, kteří je podporují, začnou být pro mnohé kolaboranty. Až nás USA zatáhnou do nějaké nové války a do ČR se budou naši vojáci vracet v zinkových rakvích, bude toto vědomí ještě více posilováno. Proto může být zřízení radaru USA v ČR pro politickou pravici pastí, do níž se nechala vlákat vlastní arogancí.

Druhá část pravice si je těchto rizik vědoma a snaží se veřejnost ukolébat. Dobře si uvědomuje její negativní postoj k radarům i nutnost vyhovět USA. Jejím hlavním argumentem je poukaz na zcela technický a nikoli vojenský charakter zařízení (s tímto argumentem operoval po určitý čas i J. Paroubek). Druhý trik spočívá v argumentaci o nutnosti začlenit zařízení v budoucnu do struktury NATO (takto argumentuje Strana zelených), třetí ve vyvolávání strachu z terorismu a zmíněných darebáckých států. Těmto argumentům veřejné mínění ale těžko uvěří: Každý namítne, že pokud se nejedná o vojenské zařízení, proč ho dojednává ministr obrany a propaguje americký důstojník v uniformě. Pokud chceme později začlenit radar do NATO, pak je třeba se ptát, proč už v rámci NATO nemůže být zbudován – a nelze také nevzpomenout úsloví „sliby se slibují, blázni se radují“.

Ukázkou nezkušenosti části členstva Strany zelených byl návrh jednoho z delegátů sjezdu, aby USA výměnou za radar v ČR přistoupily ke Kjótskému protokolu. Argument o terorismu a darebáckých státech vyvrací zkušenost: jsou to především Spojené státy, kdo útočí, a teroristé i darebácké státy zrovna moc netouží po útoku na Českou republiku. Vítězství tohoto proudu by bylo, pokud by se přeci jen podařilo radar začlenit předem do systému NATO a tím jej v očích mnoha občanů do jisté míry legitimizovat.

Ačkoli je bitva o radar pravděpodobně předem prohrána, je důležité ji svést, neboť v jejím rámci dochází k vyjasnění názorů, do mediálního diskursu se pozvolna dostávají otázky pacifismu a kritiky politiky Spojených států. Mnozí si budou příště klást otázku, zda volit strany, které usilují o zřízení radaru (proti radaru je i velká část voličů ODS!). Mnohé přivede odmítání základny do řad sociálních hnutí a vzbudí v nich i zájem o další věci veřejné tam, kde jsou pošlapávány principy demokracie.

Nebezpečí rozkolu

Přesto existují určitá nebezpečí, která mohou iniciativu oslabit, ba dokonce ji zcela zničit. Prvním je dlouhodobost jednání o základně. Vláda má na formulování odpovědi celý rok. Mocní tímto tahem zjevně sázejí na skutečnost, že dlouhodobě není žádné hnutí schopné si udržet zájem, že iniciativa zevšední a v okamžiku, kdy vláda řekne své ano, lidem už bude všechno jedno.

Druhým nebezpečím je rozkol. Iniciativa NE základnám není monolitem, ale tříští mnoha sdružení, politických stran a jednotlivců. Přesto v rámci ní existuje několik výrazných bodů. Prvním je Humanistická aliance, uskupení, které vzniklo na základě myšlenek brazilského myslitele Maria Rodrigueze Cobose, zvaného Silo. Jeho program bych nazval esoterickou radikální levicí. Kromě tradičních levicových schémat se v něm klade důraz na globální hodnoty a pomoc třetímu světu. Teze o duchovní obrodě a potřebě lásky na světě ale nahrávají pochybám, zda se nejedná o kvazináboženskou skupinu. Předseda Humanistické aliance Jan Tamáš se stal mluvčím iniciativy Ne základnám, což podle některých kritiků u humanistů vyvolalo pocit nadřazenosti.

Druhou částí iniciativy, nicméně poměrně izolovanou, je Komunistický svaz mládeže. Jejich zapojení bylo mnohými kritizováno proto, že se v řadě svých materiálů profiluje jako extrémistické uskupení; visí nad ním i zákaz ze strany ministerstva vnitra. Kritizován byl sklon nosit na shromáždění rudé vlajky se srpem a kladivem, které vyděsí mnoho občanů a dají iniciativě komunistickou nálepku. Proto proběhly loni a letos v březnu v Praze k výročí zahájení války v Iráku dvě oddělené demonstrace: Iniciativy za sociální fóra (komunisté a jejich spojenci) a demonstrace iniciativy Ne základnám. KSM nicméně na demonstrace pořádané v létě a na podzim 2006 iniciativou Ne základnám vlajky nenosil a jeho účast byla obecně akceptována. Na demonstraci proti návštěvě G. Bushe ovšem své vlajky opět přinesl. Zásluha KSM v rámci iniciativy spočívala především ve sběru podpisů, pro což mohli využít členskou základnu KSČM. Není náhodou, že dosud získaný počet podpisů 115 tisíc (což je třikrát více než počet podpisů získaných jinými členy iniciativy!) nepřesahuje příliš počet členů KSČM. Nicméně i v tomto případě se jednalo o vlastní petiční akci, odlišnou od petice iniciativy Ne základnám. Komunistický svaz mládeže tuší, že těžko může v rámci iniciativy získat rozhodující vliv, jeho nebezpečí spočívá hlavně v působení řady „chaotů“, kteří by mohli svými vystoupeními iniciativu diskreditovat, v neochotě komunikovat a držet slovo. Po poslední demonstraci proti G. Bushovi se začaly objevovat hlasy usilující KSM z iniciativy vyloučit.

Vedle těchto dvou proudů zahrnuje iniciativa i další organizace, ovšem jejich vliv je nesrovnatelně menší. Jedná se především o trockistickou Socialistickou solidaritu (její člen Jan Májíček je jedním z mluvčích iniciativy) nebo feministické organizace (ProFem, Gitta). Iniciativu podporují i mladí Zelení, mládežnická organizace Strany zelených. Dosud se však výrazněji neprojevovali. Podporují ji i některé marginální politické strany (Strana 4 vize, Rovnost šancí), opět ovšem bez většího vlivu. Vedle iniciativy Ne Základnám existují i další aktivity proti radaru USA. Vlastní kampaň např. vedou anarchisté.

Vzhledem k účasti různých a nestejně velkých sdružení s velmi odlišnými programy a cíli existuje nebezpečí rozkolu. Malé skupiny se obávají, aby si ty velké nechtěly iniciativu přivlastnit, a velké mají pocit, že malé mají víc vlivu, než kolik jim přísluší.

Druhý možný konflikt může vyvolat tradiční dilema mezi hnutím a organizací, tedy diskuse, do jaké míry se má iniciativa formálně organizovat a tvořit hierarchickou strukturu. Proti přerodu v organizaci hovoří riziko, že se stane jen jednou z mnoha jiných, navíc většina aktivistů již v nějaké organizaci je, a ta je pro ně obvykle důležitější. Naopak při neexistenci organizace vzniká nebezpečí zcizení názvu, mohou nastat různé formální problémy.

Bylo by škoda, kdyby po definitivním rozhodnutí vlády radar stavět nepokračovali v činnosti alespoň ti lidé, kteří se v minulých měsících naučili spolupracovat a vytvořili efektivní těleso. V rámci kampaně Ne základnám totiž vznikají mezi aktivisty kontakty užitečné při organizování dalších projektů, které bude nutné postavit proti militarizaci a barbarizaci světa.

Stanislav Holubec (1978) působí na Pedagogické fakultě UK v Praze.

Obsah Listů 4/2007

Související články

Václav Žák: Radar, rakety, referendum

Konstanty Gebert: Usmívající se Ahmadinežádova tvář

Štěpán Steiger: Právo Íránu na hrozbu?

Stanislav Holubec

Zkušenost s Iniciativou

Předem prohraná užitečná bitva

Nebezpečí rozkolu

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu