Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
„Když opadly vody potopy, mnohé z toho, co v době Masarykovy republiky vyklíčilo a se rozkošatilo, ač bylo s hluboce poblouzeným úmyslem potlačováno a deptáno, přece nebylo vymýceno, ale znovu raší a kvete dál, a tím dokazuje, že duchovní klání se nedá vést ani vojenskými invazemi, ani byrokraticko-administrativními opatřeními, ale pouze a jedině duchovně,“ píše autor v závěru své obsáhlejší práce Středoevropské filozoficko-teologické milieu počátku 20. století, zvláště české, připravované k vydání. Nejen kvůli blížícímu se 70. výročí úmrtí T. G. Masaryka jsme z ní vybrali následující část.
-red-
Tomáš Garrigue Masaryk může být považován za myslitele evropské krize, kterou nejen teoreticky promýšlí, ale také ji prakticky překonává svou politickou angažovaností. Pouze takovýto pohled vysvětluje tak protichůdná hodnocení jeho osobnosti a díla. Pro filozofy je totiž příliš politický, zatímco pro politiky je příliš filozofický. Pro nenáboženské liberály je příliš náboženský, zatímco pro klerikály je koneckonců bezvěrec. Pro marxisty je „lokajem buržoazie“, zatímco pro nacionální pravici je nebezpečně nakažen socialistickými názory. Pro rakousko-uherskou policii byl jedním z nejnebezpečnějších českých nacionalistů, zatímco pro české nacionalisty krajní pravice byl nemanželským synem židovského magnáta. Zkrátka, Masaryk je znamením odporu.
Syn Moravského Slovácka, pocházející z chudých poměrů (jeho otec byl kočím), se v roce 1878 stává svobodným docentem filozofie na univerzitě ve Vídni. Odtud je roku 1882 povolán na českou Univerzitu Karlovu, která vznikla téhož roku rozdělením univerzity, jež do té doby byla veskrze německá. Pro svou bojovnou povahu se velmi brzy dostává do různých sporů a polemik, zejména s českými nacionalisty, a vstupuje do politického života. Po vypuknutí 1. světové války je nucen odejít do exilu, odkud organizuje boj za osvobození. Ten je pak konečně korunován úspěchem, když se po skončení války rakousko-uherská říše rozpadá a vzniká republika Čechů a Slováků, jejímž prezidentem byl náš profesor filozofie jednomyslně zvolen. Prezident-filozof se tak hluboce vepsal do duše českého národa, v níž žije jako „tatíček Masaryk“.
S Masarykem vstupuje do českého kulturního prostředí mocný závan novosti. Jestliže se české myšlení do té doby orientovalo téměř výhradně na myšlení německé, s ním se situace radikálně mění. Masaryk se z jedné strany nechává inspirovat francouzským pozitivismem Augusta Comta – jehož označuje za jednoho z nejgeniálnějších filozofů století – a anglickým pozitivismem Johna Stuarta Milla a Herberta Spencera, z druhé strany je ovlivněn realistickým intuicionismem ruské filozofie, kterou studuje tak důkladně, že se jeho dílo Rusko a Evropa stává na Západě ve své době nejlepším uvedením do kultury této veliké slovanské země. Evropský Západ a Východ se tak setkávají v Masarykově duchu ve vší své rozpornosti. Masaryk poprvé s dosud nebývalou intenzitou prožívá a promýšlí toto napětí, které se později stane osudným pro jeho zemi, jež podlehne nejprve německé okupaci a poté padne pod ruskou nadvládu. Rusko a Evropa je dílo, v němž Masaryk formuloval problém, který se po jeho smrti stane ještě aktuálnějším, než byl kdy předtím.
Spolu s Masarykem vchází do českého kulturního prostředí též důkladná reflexe sociální otázky, což pro něj znamená především konfrontaci s marxismem. Jeho dílo Otázka sociální (1898) je první expozicí, analýzou a vědecky a filozoficky podloženou kritikou Marxova a Engelsova učení. Masarykovou velikou zásluhou je, že postihl závažnost problémů vyzdvižených marxismem, že na ně upozornil světovou veřejnost (kniha vyšla i v německém a ruském překladu) a že k nim zaujal jasné a kriticky zodpovědné stanovisko. Masaryk není ani dialektickým, ani historickým materialistou, odmítá teorii třídního boje, není komunistou a tím méně ateistou, a to vše uváženě a opodstatněně zdůvodňuje.
S Masarykem se v Čechách objevuje též zcela určitý typ myšlení podřízeného politické činnosti, totiž myšlení vyžadující činnost a činnost vyžadující myšlení. V tom lze Masaryka přirovnat k Leninovi, odmyslíme-li si ovšem Leninův cynický machiavellismus a žlučovitý antiteismus. Z tohoto myšlení, které se neustále odvolává na činnost, pak vyrůstají: 1) jak jeho analýza znepokojivého jevu rostoucího počtu sebevražd, jejichž příčinu vidí v novodobém odklonu od náboženství, 2) tak jeho úvahy o českých dějinách a jejich velkých postavách, jako je Hus, Chelčický, Komenský, Dobrovský, Havlíček, Kollár, Palacký, což často bývá nepříliš šťastně nazýváno jeho „filozofií českých dějin“, 3) tak i jeho interpretace světové války (o které netušil, že bude jen tou „první“), kterou interpretuje jako určitý druh světové revoluce, v níž spolu bojují demokracie a teokracie, kterážto je vnitřní logikou lidského pokroku určena k tomu, aby ustoupila a uvolnila místo demokracii.
Co se týče Masarykovy filozofie samé, on ji obvykle nazýval „konkretismem“ nebo také „kritickým realismem“. Tyto výrazy po pravdě řečeno nejsou příliš objasňující. Pokusíme se tedy vysvětlit, co je jimi myšleno. Masaryk důkladně studoval empirický směr západoevropské filozofie, zejména myšlení Davida Huma, Augusta Comta, Johna Stuarta Milla a Herberta Spencera. Co ho na této filozofii přitahovalo, to byla pozornost věnovaná konkrétnímu faktu, smyslové zkušenosti, pozitivní danosti, a tedy její „vědeckost“ v pozitivistickém slova smyslu. Co ho však na pozitivismu neuspokojovalo, to byla jeho vrozená morální a náboženská sterilita. Je proto přesvědčen, že pozitivismus potřebuje korektiv, který má podle jeho názoru spočívat v náboženském vyznání transcendentního a osobního Boha, zaručujícího morální řád a nesmrtelnost lidské duše. V této souvislosti je nutno poznamenat, že Masaryk se vícekrát označil za platonika, nikoli však v tom smyslu, že by proti sobě stavěl smyslovou zkušenost a rozumovou intuici, nýbrž v tom smyslu, že vnímal nezbytnost jejich vzájemné integrace.
To zajisté není nic nového. Považoval to za nutné již Kant, když usiloval o teoretické sepětí obou pólů našeho poznání prostřednictvím kategorického imperativu praktického rozumu a postulátů, které z něj vyplývají. Jaké teoretické řešení však navrhuje Masaryk? Snad mu nebudeme křivdit, když řekneme, že to není zřejmé. Je pravda, že se odvolává, jako svého času Palacký, na cit a vůli. Ale toto odvolání se nám nezdá být teoreticky podložené. Správně poznamenávají jak Popelová, tak Patočka, že syntéza těchto dvou kořenů našeho poznání je v Masarykově myšlení podepřena spíše jeho morální osobností než teoretickými vazbami. Ostatně sám Husserl, Masarykův krajan a přítel (setkali se v Lipsku, kde ho Masaryk, který byl starší než on a již byl docentem filozofie ve Vídni, uváděl do studia filozofie), o něm napsal, že „jako filozof neznamená mnoho, ale jako mravní osobnost je jedinečný.“ Tento soud však Husserl vyslovil v době, kdy se zabýval prací na Karteziánských meditacích a na Transcendentální a formální logice. Ovšem v období, kdy pracoval na Krizi evropských věd, napsal v jednom dopise svému příteli z Moravy, že „ačkoliv ne ve vědecké práci, v základní orientaci souhlasím s vaším prezidentem“. Jak je možný takový obrat? Erazim Kohák zastává názor, že první soud se týká Masarykova raného díla (Konkrétní logika, 1885–1887), kdežto druhý se vztahuje k dílům Otázka sociální a Rusko a Evropa, kde výchozím bodem Masarykovy filozofie je fakt, nikoliv však v tom smyslu, jak jej chápe pozitivismus, ale tak, jak ho chápe Husserl v Ideen I, to znamená jako plnost zkušenosti (Erlebniss). Otakar Funda mimo to případně upozorňuje, že pro Masaryka není možné dobrat se pravdy bez lásky, neboť jenom láska umožňuje vcítění, a tím i plnější poznání, v němž objektivita i subjektivita se vzájemně vyžadují a podmiňují, což i já považuji za jediné správné východisko k řešení tohoto věkovitého noetického problému. Nicméně mám za to, že se nemýlím, když řeknu že syntéza, snad Masarykem tušená, nebyla konzistentně teoretizována a tematizována. Tím se vysvětluje též skutečnost, že Masarykovi pokračovatelé a žáci se rozdělili do dvou táborů, takže je možné hovořit o masarykovské levici a pravici.
V této souvislosti však musíme lépe objasnit Masarykovo pojetí náboženství. O tom, že prezident-filozof byl člověkem upřímně zbožným, nemůže být pochyb. Masaryk prohlašuje: „Náboženství je nadějností, překonává strach, zejména také strach ze smrti; pudí ustavičně do výše, výš a výš, živí touhu po poznání a moudrosti, je nebojácné.“ „Náboženství,“ píše dále Masaryk, „je řešení problému věčnosti; nikoliv jen řešením teoretickým, nýbrž zároveň praktickým, neboť problém věčnosti musí být člověkem žit… Náboženství je život sub specie aeternitatis – je uvědoměním našeho poměru ke světu, je uvědoměním smyslu života, je opravdovostí. Náboženství je centrální a vůdčí duchovní silou životní, je úsilím o nový život, o nové a vyšší hodnoty.“ V této masarykovské koncepci náboženství stojí za povšimnutí, že na prvním místě v pořadí hodnot, zdá se, nestojí ani tak Bůh sám, jako spíše nesmrtelnost duše. „Naše náboženství,“ tvrdí dále Masaryk, „neklade víry v Boha na první místo, ale naději na život věčný; touha po věčnosti je hlavní pružinou našeho mravního vývoje, naděje nesmrtelnosti zesiluje nám duchovnost.“ Konkrétním ideálem takovéto náboženskosti tedy není na prvním místě božství, ale lidství nebo přesněji řečeno ideál humanitní. Toto nové náboženství je především humanitní, a lze-li to tak říci, je to nábožensky podložený humanismus. Celý duchovní vývoj Evropy počínaje reformací a renesancí až po dnešek směřuje podle Masaryka k založení tohoto nového ideálu, jakým je nové náboženství humanity. Plyne snad z toho, že toto nové humanitní náboženství vylučuje křesťanství jakožto překonanou fázi náboženského vývoje? Vůbec ne! Masaryk neodmítá křesťanství. Je pravda, že v popisu tohoto nového náboženství, který nám předkládá Masaryk, úplně schází christologická dimenze, jak byla definována prvními ekumenickými koncily. To však neznamená, že by se Masaryk v jistém smyslu také nepovažoval za křesťana. Pouze že jeho křesťanství není oním „církevně věroučným“, jak se sám vyjadřuje, ale je to křesťanství reinterpretované ve světle radikálního humanismu. Dokonce, je to spíše jakési ježíšství než křesťanství. „Ano. Ježíš – neříkám Kristus – je mně vzorem a učitelem zbožnosti… Moje víra: ježíšství, láska k bližnímu, láska účinná, reverence před Bohem,“ říká Masaryk ve svých hovorech s Karlem Čapkem.
U kolébky této Masarykovy religiozity stály – jak vysvítá s hlubšího studia jeho života a osobnosti – dvě sudičky: Ta první, starší a větší, je protestantské křesťanství, nakolik se zrodilo z revoluce křesťanských laiků bojujících za svobodu křesťana v církvi a ve státě. Ta druhá, mladší a menší, je deistické osvícenství, jež připravovalo svým racionalismem revoluci měšťanskou a na náboženské úrovni se projevovalo jako sociniánské antitrinitářství, unitářství a zednářství, abych jmenoval ta nejznámější náboženská hnutí. Nu a Masaryk je svým lidským osudem a svým osobním smýšlením přímo vklíněn mezi tyto dvě „sudičky“. Svým osobním rozhodnutím přechází z katolické církve, v níž byl pokřtěn a vyrůstal, k církvi evangelické, jež je nositelkou tradic české a světové reformace; svým osudovým setkáním a manželstvím s americkou unitářkou Charlotte Garrigue(ovou) se napojuje na duchovní tradici americké revoluce v její osvícensko-deistické složce. O manželčině vlivu na Masaryka jistě nelze pochybovat, jak na to poukazuje Petr Pithart. Masarykova náboženskost je bezpochyby upřímná a hluboká; nestydí se za ni a veřejně vyzná, že se pravidelně modlí, ale nikterak se s ní neohání. Přesto však je dostatečně patrné, že je to náboženskost rozpolcená, která se institučně hlásí ke křesťanství české bratrské reformace, ale srdcem lne k racionalisticko-deistickému unitářství ženy. Karafiát, Hromádka a další evangeličtí teologové dobře viděli, že Masaryk svým odmítáním zjevení a vykupitelského rozměru Ježíšovy smrti stojí mimo půdu křesťanství, a měli tolik odvahy, že na to jasně a veřejně upozornili.
Je jasné, že z tohoto radikálně humanistického úhlu pohledu nemůže Masaryk přijmout koncept zjeveného náboženství. „Nadpřirozené zjevení neuznávám,“ říká rozhodně Karlu Čapkovi. Co ho vedlo k tak ráznému odmítnutí konceptu zjevení? Domníváme se, že důvod spočívá v rozporu, který se v Masarykově myšlení zrodil v důsledku dějinné situace, v níž žil a působil, mezi přirozeným náboženstvím, které podle něj bylo svobodným výrazem lidské kreativity, z jedné strany a zjeveným náboženstvím, jež bylo ideologickým nástrojem katolické církve, spřažené s habsburskou monarchií, ze strany druhé. Z toho pak pro Masaryka logicky vyplývá, že opravdu účinný boj proti rakousko-uherské monarchii zahrnuje nutně také boj proti její ideologii, to znamená proti restaurátorskému katolicismu, což předpokládá i odmítnutí zjeveného náboženství jako zjeveného. Jestliže první světová válka je v Masarykově interpretaci válkou mezi teokracií a demokracií a jestliže teokracie, jak Masaryk věří, se zakládá na zjeveném náboženství, zatímco demokracie na přirozeném, pak boj proti Rakousko-Uhersku znamená i odmítnutí nadpřirozeného zjevení. A jelikož podle Masaryka není pochyb o tom, že „imperium austro-ungaricum esse delendum“, vyplývá z toho, že nadpřirozené zjevení musí být odmítnuto. To je logicky nezpochybnitelný sylogismus. Jenže jeho dějinné premisy nemohou obstát. Nicméně přijmeme-li tento ideově-politický rámec, pak křesťanství jako zjevené náboženství buď ztrácí všechny důvody své existence, anebo může přežít pouze tehdy, bude-li reinterpretováno a transformováno v náboženství od základu přirozené. A je to právě tato druhá alternativa, pro kterou se rozhodne Masaryk: uchovat křesťanství jako ježíšství.
I v budoucnosti budou proto asi stále dva tábory Masarykových kritiků: jedni mu budou právo zvát se křesťanem přiznávat, druzí mu ho budou upírat. A tato neshoda ovšem bude pramenit z toho, že oba tábory budou vycházet ze dvou různých definic křesťana. Kdo bude vycházet z definice, že křesťan je ten, kdo byl pokřtěn – jak to zastávali někteří teologové jako A. Hagen, K. Mörsdorf a A. Bea – , ten mu název „křesťan“ bude přiznávat. Kdo však bude vycházet z definice, že křesťan je ten, kdo byl nejen pokřtěn, ale též vyznává víru své církve, v níž byl pokřtěn, a je v jednotě s jejím vedením, ten mu název „křesťan“ bude upírat. Mám-li vyslovit svůj názor, pak bych upozornil na to, že Masaryk byl pokřtěn a vychován v katolické církvi a jako třicetiletý přestoupil k reformované církvi evangelické a v ní setrval až do své smrti a byl křesťansky pohřben. Nikdo proto nemá právo upírat mu jméno křesťan, a to tím spíše, uvážíme-li jeho morální profil. Přihlédneme-li však k jeho výrokům týkajícím se ústředních článků křesťanské víry, jako je Boží zjevení a výkupná hodnota smrti a vzkříšení Krista Ježíše, tu musíme konstatovat, že Masaryk se míjí s věroučnou podstatou křesťanství. Do jaké míry však je možno jeho negativní výroky brát vážně, v tom se budou kritikové vždycky rozcházet, zvláště začnou-li brát v úvahu nesouměřitelnost racionálních diskursů člověka a jeho hlubinných duševních procesů, jak nás o tom poučuje hlubinná psychologie. Zde – jak mám za to – je nutno řídit se Ježíšovým slovem: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“ (Matouš 7, 1). Tato zdrženlivost v soudu nás však nezbavuje povinnosti jasně a pevně říci, co je nezadatelné jádro křesťanské zvěsti. Říká-li Masaryk „Ano. Ježíš – neříkám Kristus – je mně vzorem a učitelem zbožnosti“, pak my křesťané musíme vyznat, že nám Ježíš je Kristus a že nám není jen vzorem a učitelem, ale též především vykupitelem a spasitelem v tom plném novozákonním smyslu. Jestliže Masarykovi není, pak to svědčí o tom, že Masaryk četl Nový zákon „výběrově“, což je jen české slovo pro řecký termín „hairesis“. Můžeme se pak jistě s Pithartem tázat, zda to nebylo zapříčiněno jeho nepokorou a pýchou rozumu. Můžeme ovšem myslet i na jiná vysvětlení. Sám však dávám přednost stáhnout se do mlčení, neboť se domnívám, že zde stojíme před tajemstvím v člověku.
Masarykův osud štěstěnou tak požehnaný, že přivedl kovářského učně přes povolání univerzitního profesora až k funkci „prezidenta – osvoboditele“, jak začal být nazýván, rozžíhá kolem tohoto charismatického vůdce jakousi svatozář, která téměř hraničí s kultem a zjednává Masarykovu učení autoritu, jež nemá vážného soupeře. Masarykismus, přestože není jednoduché definovat jej do všech podrobností, se stává jakousi ideologií první demokratické republiky Čechů a Slováků. Tato ideologie však spojuje dvě protichůdné tendence: z jedné strany tak důsledné úsilí o vědeckost, že z filozofie dělá jakousi zastřešující nad-vědu, shrnující výsledky jednotlivých věd v jeden víceméně koherentní systém vědeckého světového názoru, z druhé strany tak soustředěný zájem o tu nejhlubší touhu lidského srdce po Bohu, že z filozofie dělá jakési metafyzické či teosofické naslouchání hlasu z „Věčnosti“. V masarykismu jsou přítomny vedle sebe obě tyto tendence, ale držené pohromadě jedině díky všestranně silné osobnosti Masaryka, který dokázal být současně jak niterně zbožný, tak i ve světě politicky angažovaný. Teoreticky však tyto tendence nebyly propojeny. Není tedy divu, že všem těm, kteří chtěli být masarykovci, se otevíraly dvě odlišné cesty: cesta beznáboženského pozitivismu, kterou si dovolím nazvat masarykovskou „levicí“ (jež však nemá nic společného s levicí v politickém slova smyslu), a cesta náboženského spiritualismu, kterou nazývám masarykovskou „pravicí“.
(Redakčně mírně upraveno a zbaveno rozsáhlého poznámkového aparátu)
Karel Skalický (1934) je kněz a univerzitní profesor; filozof, teolog, vydavatel a publicista. Po návratu z exilu, kde byl mj. sekretářem kardinála Josefa Berana, působí na Hluboké a v Českých Budějovicích na Teologické fakultě Jihočeské univerzity.
Erazim Kohák: Cesta do hlubin environmentální paměti
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
