Jiří Vančura

Jiří Pelikán a italští komunisté

V chronickém nedostatku dobrých zpráv může potěšit informace o nové knížce, která osvětlí leccos z nedávné minulosti a nejednoho čtenáře přiměje k zamyšlení. Zatímco současné náhražky dějepisectví, podporované ústavem aspirujícím na formování národní paměti, poskytují dokumenty o tom či onom selhání známějších osob, práci mladého italského historika a bohemisty Francesca Caccama, věnovanou „dlouhé cestě Jiřího Pelikána po souostroví socialismu“ nelze označit jinak než jako cennou historickou studii.

Publikaci rozdělil autor do jedenácti kapitol. Představa, že první tři věnované Pelikánově činnosti do roku 1969 jsou pro českého čtenáře nejméně objevné, je klamná. V tomto rozsahu se jeho počátečním vývojem dosud nikdo nezabýval, zejména nebylo podrobněji zpracováno Pelikánovo politické mládí v padesátých letech minulého století, doba, z níž si odnesl do dalšího života jistou morální zátěž. Caccamo nalezl a ve své práci poprvé použil Pelikánův vlastní životopis, sepsaný v roce 1951 na příkaz vedení KSČ. Ten zde vylíčil svůj podíl na únoru 1948 a na následných čistkách vysokého školství, a to bez jakýchkoli pochybností o aktivitách uskutečňovaných v zájmu a z příkazu strany.

Pro kritiky a odpůrce je toto celý Pelikán. Ve vzpomínkách na své osobně zažité příkoří nebo pro odlišné politické zaměření odmítají připustit, že život a vývoj tohoto někdejšího politického soupeře zdaleka neskončil v jeho třiceti letech. Francesco Caccamo popisuje Pelikánovo radikální, dá se říci stalinistické mládí, aby pak – snad bezděčně – objasnil jeden z tisíců osudů druhé poloviny dvacátého století, jimiž se nevyznačuje pouze střední Evropa. Biblické obrácení Šavla v Pavla není pro Caccamiho ideologickým, tím méně apologetickým záměrem, nezdráhá se zaznamenávat i Pelikánovo myšlenkové a politické tápání na jeho další cestě a ponechává na čtenáři, zda se přikloní k jeho závěrečné, vysoce pozitivní bilanci Pelikánova života.

V italském exilu

Tři čtvrtiny publikace jsou věnovány Pelikánovu působení v Itálii, tedy období v jeho celkovém působení nejvýraznějšímu. Sotva dříve uvažoval o Itálii jako o svém budoucím domově, bližší i jazykově mu byla například Francie a Apeninský poloostrov mu přisoudila dějinná shoda okolností.

Poté, co řada představitelů KSČ podepsala v Kremlu kapitulační protokol, bylo zřejmé, že se musí neodkladně zřeknout i několika výrazných osobností, kromě Františka Kriegla, Josefa Pavla, Jiřího Hájka a Oty Šika také Jiřího Pelikána. Aby ho ochránilo před adresným Brežněvovým hněvem, vyslalo ho posrpnové Dubčekovo vedení do Říma na jakousi akci, pořádanou italskou televizí RAI, zároveň ovšem s posláním, aby podrobněji informoval Komunistickou stranu Itálie o československé situaci a snažil se získat její podporu pro zachování zbytků reformní politiky. První část tohoto poslání byla nepochybně splněna, získání vnější podpory ze strany italských komunistů si však zřejmě vyžadovalo delší čas i úsilí. Proto byl Pelikán jako emisar reformního křídla v KSČ jmenován v listopadu 1968 tiskovým a kulturním radou čs. velvyslanectví v Římě. Dlouho tam samozřejmě nevydržel. Normalizační vláda ho odvolala a posléze, když odmítl vrátit se do Prahy, zbavila československého občanství.

V té době dochází k jisté názorové krystalizaci mezi českými posrpnovými exulanty, zřetelné z Pelikánovy osobní korespondence. Snad prvním, kdo s jeho tehdejšími postoji nesouhlasil, byl Kamil Winter, nejznámější předsrpnový komentátor mezinárodních událostí. V jednom z dopisů Pelikánovi ze svého londýnského exilu píše: „Kdy začala deformace zdravých Marxových idejí? Zmocněním se strany Stalinem? Nebo snad už dříve, Leninovou invencí demokratického centralismu? Oněmi teoriemi, které teprve umožňují uchvatitelským klikám používat – jak píšeš – marxistické terminologie k zakrytí svého reakčního režimu? Nebo snad ještě dříve? … Píšeš, Jirko, že se stále cítíš být komunistou a že tomu tak bude i po vyloučení. Ve světle toho, co jsem naznačil shora, ptám se: Jakým komunistou? … Právě rozum mi diktuje (a vývoj ve vlasti mi to nejednou potvrdil), že důvod, pro který jsme se stali komunisty, je diametrálně vzdálen reálnému vývoji a praktickým možnostem. Pro mne je nezbytné, abych z tohoto poznání vyvodil důsledky, ať jsou jakkoli tvrdé a vyžadují si obrovského citového přemáhání. Důsledky, které lze vyjádřit dvěma prostými slovy: nejsem komunista. Jsem přirozeně přesvědčen o tom, že tento vývoj myšlení prodělávají ne stovky, ale tisíce lidí u nás doma, a asi už miliony ve světě.“

Podobně reagoval koncem roku 1970 ze švýcarského exilu ekonom Ota Šik na skutečnost, že Jiří Pelikán a jeho nejbližší přátelé stále trvají na platnosti Pražského jara, aniž se při tom distancují od dogmat marxismu-leninismu: „Zdržím se jakékoli politické činnosti, která může vyvolat pochybnosti našich spoluobčanů nekomunistů o našem odmítnutí základních principů, které dodnes udržuje při životě komunistické hnutí, to znamená diktatura proletariátu, vedoucí úloha komunistické strany, odmítání pluralitní demokracie, znárodnění všech výrobních prostředků, státní řízení plánované ekonomiky, zavrhování trhu v socialistické společnosti, odmítání nezávislosti podniků, vedoucí úloha SSSR v mezinárodním komunistickém hnutí, upírání suverenity jednotlivým socialistickým zemím a komunistickým stranám atd… Jsem nadále přesvědčeným a angažovaným socialistou, avšak právě proto musím být důsledně bojovníkem proti skoro všem specifickým rysům současného komunistického systému, kterým se fakticky socialistické osvobození lidí znemožňuje.“ A později Zdeňku Hejzlarovi, který označil Šikovu koncepci za mimořádně scestnou: „Jedna věc je, že Jirka a my všichni se jasně prohlašujeme za socialisty, nikde neskrýváme tyto naše cíle, a každý ví, že za něj bojujeme. Ale jiná věc je svoboda národa! Národ má právo nejen si zvolit formu socialismu, ale vůbec společenskou formu! Možná, že po všech strašných zkušenostech nebude chtít ani socialismus – doufám, že nikoliv a že síly pro demokratický socialismus jednou budou větší, avšak máme právo dnes vlastně předem tuto diskusi rozhodovat?“

Jiří Pelikán nezůstal k těmto argumentům kritizujícím jeho vlastní pozici lhostejný. Jako častěji dříve i později se ovšem snažil odlišné koncepce spíše uhladit a jejich stoupence usmířit. Pro Pelikána, který byl členem KSČ od prvního roku války, do značné míry nasákl i jejím poválečným prostředím a rozhodně nebyl straníkem konjunkturálním, znamenal ještě odklon od komunistického hnutí cosi nepředstavitelného. Navíc považoval mezinárodní hnutí včetně Komunistické strany Itálie za sílu schopnou podpořit životnost reformního úsilí Pražského jara. Bylo zapotřebí dalšího vývoje a dalších osobních zkušeností, aby tyto své představy opustil.

Zklamání z IKS

Pelikán předpokládal, že jeho mise u italských komunistů bude celkem snadná. Předem mu ji ulehčovaly dřívější kontakty s Giovannim Berlinguerem, Pelikánovým předchůdcem ve vedení Mezinárodního svazu studentů a od konce šedesátých let členem ústředního výboru KSI, i s jeho bratrem Enrikem, tehdy už právem považovaným za nástupce Luigiho Longa ve vedení strany. V prvním rozhovoru s G. Berlinguerem tak Pelikán vyslovil naději, že IKS bude nadále solidární s československými reformními komunisty a nedopustí, aby se na cíle Pražského jara zapomnělo.

Vedení IKS ve své většině bylo počínáním SSSR vůči Československu znechuceno, myšlenky osmašedesátého roku sehrály ostatně svou roli při pozdějším vypracování programu eurokomunismu. Mezi sympatiemi a praktickými kroky IKS byl ovšem rozdíl. Vedení italských komunistů se neodhodlalo k otevřenému rozkolu s KSSS a jejími souběžci a navenek zastávalo názor, že náprava se musí dít v rámci mezinárodního komunistického hnutí, do něhož samozřejmě zahrnovalo KSSS, KSČ a ostatní strany tehdejšího sovětského bloku.

Příčinu tohoto postoje lze hledat ve dvou aspektech: Otevřený odklon od „vlasti socialismu“ by straně přinesl obtíže, znamenal by rozštěpení italských komunistů (jak o tom ostatně svědčí pozdější, a nejen italský vývoj). Můžeme se tázat, zda by obstála církev poté, co by se zřekla příslibu posmrtného blaženství, v daném případě se IKS odklonila od země údajné sociální rovnosti. Druhý z důvodů je prozaičtější, méně ideový: dobré nebo alespoň korektní vztahy s Kremlem přinášely IKS jisté materiální výhody, pravděpodobně ohrožené, kdyby italská strana dopřála sluchu a podporovala člověka, kterého KSČ vyloučila ze svého středu.

Těchto skutečností si byl Jiří Pelikán vědom, nepokládal je ovšem za rozhodující a ze své strany byl odhodlán ke kompromisům, které by italským komunistům situaci ulehčily. K realistickému ocenění nemožnosti a neochoty IKS podat pomocnou ruku odpůrcům Husákova režimu dovedly Pelikána teprve jednoznačné postoje jejího vedení. O nechuti jednat s člověkem, který otevřeně vystupuje proti pražskému normalizačnímu režimu, svědčí například výrok Armanda Cossutta na schůzi sekretariátu IKS v září 1969: „Nezdá se mi, že bychom si s ním měli něco začínat.“ Takový postoj, nalezený později v archivních materiálech, mohl Pelikán pouze vycítit, potvrdil se mu však o pár měsíců později, když napsal Enriku Berliguerovi obšírný dopis. Objasnil v něm, proč se i po oficiálním vyloučení cítí být komunistou, a ujišťoval IKS, že nebude její pozici ztěžovat, aby jí nezpůsobil škodu. Posledních iluzí zbavila Pelikána skutečnost, že Berlinguer se rozhodl ponechat dopis bez odpovědi. A byly v dalších měsících a letech příklady, které nesolidární, přinejmenším schizofrenní postoj IKS potvrzovaly.

Souhrnně je Jiří Pelikán sepsal a uveřejnil na samém konci svého života jako zprávu Emigranta, který byl na obtíž. Publikace, která vyvolala nevlídnou reakci komunistů, rozhodně nevyjadřovala zklamání jeho novou, druhou vlastí, pouze deziluzi z hnutí, k němuž Pelikán nikdy neztratil osobní citovou vazbu. Zatímco jeho výtky na adresu IKS byly skutečně pádné – vytýkal mu mnohem víc než jen korektní vztah k husákovskému režimu včetně skutků, které lze sotva nazvat jinak než podrazem – řada italských komunistů, zejména z kruhu intelektuálů, zůstala nadále Pelikánovými přáteli a poskytovala mu svou pomoc. Příznačné ovšem je, že tito komunisté byli časem z IKS vyloučeni nebo ji sami opustili, namnoze z důvodů, které byly blízké postojům Pelikánovým.

Sblížení se socialisty

Skutečnost, že Komunistická strana Itálie odmítla Jiřímu Pelikánovi veškerou podporu, neznamenala pro něj katastrofu či politickou izolaci. Živé sympatie Italů k československé protimoskevské rebelii v roce 1968 a odpor k jejímu násilnému potlačení vojenskou intervencí vedly k tomu, že zde byl považován za významného hosta, který si zaslouží pomoc a ochranu. A nebyly to jen sympatie italské levice, sdílely je i vládní kruhy nebo Vatikán, který dal Pelikánovi pro dalších třicet let k dispozici byt v centru Říma. Nejvýznamnější oporou mu ovšem byla Italská socialistická strana.

Zasloužili se o to především dva z funkcionářů ISS, Carlo Ripa Meana, který znal Pelikána z doby svého působení v Mezinárodním svazu studentů, a Bettino Craxi, zanedlouho vedoucí představitel italských socialistů. Přes sblížení se socialisty v době, kdy ho odmítla Komunistická strana Itálie, a přes úzký kontakt s Craxim, který bylo možné časem označit za osobní přátelství, Pelikán se nikdy nestal členem ISS a také do Evropského parlamentu byl v roce 1979 zvolen na její doporučení, nikoli jako její kandidát.

Prostředí v Italské socialistické straně, v níž působily četné proudy a směry, umožňovalo Jiřímu Pelikánovi setrvat na svých názorech, někdy odlišných od politických koncepcí převládajících mezi socialisty. Nelze ovšem opomenout, že se i jeho postoje měnily, snad rozhodující roli sehrálo založení a působení Charty 77 v Československu. Nikde nezískali chartisté tak rozsáhlou publicitu svých dokumentů jako v Pelikánových Listech a lze říci, že se jejich vydavatel zcela ztotožnil s „ekumenickým“ ovzduším Charty, v němž žádný z jejích proudů neaspiroval na funkci vedoucí složky.

S Bettinem Craxim sbližoval Jiřího Pelikána především obdobný názor na otázky mezinárodní politiky, zejména velmi kritický vztah k moskevskému vedení a komunistickému hnutí a později i jistá obezřetnost vůči nadějím vkládaným v nástup Michaila Gorbačova. Italští socialisté usilovali o získání většiny uvnitř italské levice a k tomu jim Pelikánova zkušenost se Sověty v Praze i jeho obdobná zkušenost s italskými komunisty v Římě vycházela vstříc. Jisté je, že tím, kdo v Itálii a prakticky v celém exilu nejvíce pomáhal „československé věci“, byli právě italští socialisté a jejich představitel Craxi. S Pelikánovým hodnotícím tvrzením z roku 1991, že „jediná strana v Itálii, která skutečně pomáhala disentu nejen prohlášením o solidaritě, ale konkrétními činy, byla ISS“, lze jen plně souhlasit. A nelze zapomínat ani na rozsáhlou pomoc, již italští socialisté poskytovali Listům. Jistou obdobu najdeme jen ve Skandinávii, kde se o ni zasloužil Zdeněk Hejzlar.

*

Na okraj je třeba připomenout, že v písemné pozůstalosti Jiřího Pelikána je řada autentických a unikátních dokumentů, velmi podstatných pro poznání a vývoj exilové protinormalizační opozice. Tato pozůstalost je uložena v historickém archivu italské poslanecké sněmovny (Fond Jiřího Pelikána) a je badatelům volně přístupná. Přesto lze jen litovat, že ji paní Jitka Frantová, vdova po Jiřím Pelikánovi, nenabídla některé z českých historických institucí. Snad by za ni získala menší finanční náhradu, jde však o soubor, který se úzce váže k soudobým českým dějinám, a nemělo by ho tedy dělit od českých historiků tisíc kilometrů.

Tím, že Francesco Caccamo část tohoto souboru spolu s dalšími prameny zpracoval, splatil jeden – nikoli vlastní – dluh naší historiografie a zároveň upozornil na řadu námětů dosud opomíjených. Se zájmem byla Caccamova knížka přijata i v Itálii, svědčí o tom například pozitivní recenze v největším italském listě Corriere della Sera (4. července 2007). Závěrem budiž řečeno, že k dobré zprávě, avizované hned na počátku, patří také informace, že český překlad publikace vydá v dohledné době Masarykova dělnická akademie v překladu historika Bohumíra Klípy, který v normalizačních letech přeložil Ripellinovu Magickou Prahu, syntetické Dějiny Italů aj.

Francesco Caccamo: Jiří Pelikán – Un lungo viaggio nell’arcipelago socialista, Marsilio, Benátky 2007, 134 stran.

Jiří Vančura

Obsah Listů 4/2007