Jan Novotný

Filozofova tichá válka

Rok třicátého výročí vzniku Charty 77 je nahodile i rokem stého výročí narození Jana Patočky (1. 6. 1907) a osudově třicátého výročí jeho smrti (13. 3. 1977). Snad žádné připomenutí Patočky se nevyhne jeho roli v Chartě a často v ní vidí dovršení překvapivého zlomu, který nastal v jeho životě poté, co se připojil k obráncům Plastiků: do té doby byl „usedlý filozof“, který sice nepodlehl vábení komunistických sirén, ale snažil se uchovat si klid pro svou práci a výrazněji se společensky neangažoval. Chtěl bych tento pohled zpochybnit a připomenout, jak zásadně vystoupil Patočka proti oběma totalitám, které měl to neštěstí zažít. Užil k tomu zbraně sobě nejvlastnější – filozofie.

Otevřme Kritický měsíčník 3/1942. Najdeme tu Patočkův článek Světový názor, obraz světa, filosofie. Na první pohled je veden především snahou o přesnější vymezení pojmů. Světový názor je podle Patočky jakási základní intuice světa a našeho místa v něm, nazírající svět „jakožto vnitřní moc, která všemu jednotlivému jsoucímu dává jeho smysl“. Světový názor je podle něho tvůrčí, je to „krátké spojení mezi naší myslí a hlubokými mocnostmi světa“, obraz světa je pak jeho objektivizací, statickým sedimentem. Pokusme se číst článek očima čtenáře, který nezná jeho historický kontext – mohl by snadno dojít k názoru, že jde sice o závažné, ale ryze nadčasové téma. Překvapí ho pak jistě poslední odstavec, který jako by se náhle obrátil jiným směrem:

„V tomto posléze zmíněném pochopení tkví fenomen, nepřímo potvrzující cestu k filosofii jako cestu do hloubi. Je to fenomen sofistiky. Sokrates není Sokratem pouhou logikou, jak připustí každý, kdo se zabýval problémem jeho osoby, ale nad sofisty vítězí ryze logickými prostředky. Sofista je popěrač hloubky; vidí ji vždy s hlediska pouhé roviny, používaje přitom prostředků, které jsou právě po ruce. Proto je fenomen sofistiky v podstatě širší, než se zdá udávati původní rámec – existujeť i mimo oblast filosofie. Ale jediná filosofie ze všech činností ducha tím, že jejím výsledkem jest vždy hlubší nebo nově hluboké pochopení jsoucna, má v něm výslovnou zbraň proti sofistice, zatím co ostatním oblastem ducha proti ní je zbraní mlčení a věrnost sobě.“

Našeho čtenáře udiví naléhavost závěru. Proč vůbec různé oblasti ducha potřebují zbraň proti sofistice, a když už, proč má být touto zbraní mlčení, a ne prostě ignorování? Či proč není možné užít prostředků příslušným oblastem vlastních, například satiry? Uvědomíme-li si dobu publikování, můžeme sotva dojít k jinému závěru, než že sofistikou, proti níž je třeba se bránit, je míněna nacistická ideologie. Po této interpertaci lépe rozumíme i větě, že sofistika existuje i mimo oblast filozofie a že – v dané době – má pouze filozofie proti ní výslovnou zbraň. S hlubším porozuměním se pak čtenář může vrátit k Patočkovým úvahám, usilujícím najít ve filozofii posilu ve světě, jehož normální fungování bylo hrozivě narušeno.

Patočkův apel se dobře doplňuje s apelem, který v Kritickém měsíčníku o něco dříve (1/1942) v závěru stati Kultura a charakter uveřejnil Václav Černý:

„Je možno se ptát, kdy a kde se chce znovu setkat s pravdou věcí, kdo není ochoten nebo schopen vzít na sebe nebezpečí věrnosti svému poslání. Kdo zápasí v mlčenlivé výhradě, že zápas nesmí ohrozit jeho blaho. Jaké cti chce dojít, kdo ctí sebe sama tak málo, že se za ohradou slov o duchu oddává sčítání výhod a možností a rozvažování prospěchu. Kdo, byť na okamžik, dokáže se vzdát bojovaného zápasu a dá si vyčkávavě vyrvat, než mu jiní obnoví podmínky šermu kavalírsky neškodného a bezpečného, souhlas, a třebas jen slovní, se lží. Pošlý pes je vpravdě méně než živý pes.“

Již dříve denuncovaný Kritický měsíčník se roku 1942 stal zcela nežádoucím. Černý se po 3. čísle musel vzdát funkce šéfredaktora, aby tím umožnil jeho vycházení aspoň do konce roku (po Únoru 1948 ani to časopisu dopřáno nebylo).

Není dnes již tak lehké se vžít do doby, v níž Černý a Patočka formulovali své výzvy. Mně ji přibližovaly knihy, např. od Josefa Škvoreckého, ale také protektorátní noviny, které tatínek moudře uchoval, a zejména vzpomínky obou rodičů, kteří prožili Protektorát jako gymnaziální profesoři. Podepisoval se Slib věrnosti Říši, chodilo se povinně na manifestace se zvedáním pravice, bylo nemyslitelné nevzpomenout na školní slavnosti narozenin Vůdce či nevyjádřit rozhořčení nad atentátem na Heydricha. Mohl se učitel, novinář či herec tomu všemu zcela vyhnout? Ještě dnes nás zarazí „odhalení“ loajálních projevů osob, od kterých bychom to nečekali. Můžeme ale říci o takovém projevu s Jiřím Vančurou (Listy 5/2005): „O čem by však svědčil? O ničem kromě útlaku.“ Jednotlivec třeba mohl nějak vykličkovat, tím však jen přesouval povinnost na své kolegy – mohlo se dokonce jevit jako rozumnější, když se „obětoval“ ten, u něhož bylo zřejmé, že to nemůže myslet vážně.

Když o tom někdy mluvím se studenty, vyskytuje se názor, že ovšem nikdo nemusel být učitelem, hercem nebo novinářem. Tím by se ale (na rozdíl třeba od situace za „normalizace“) nevyhnul nebezpečí, že projev poslušnosti bude přesto vyžadován v situaci, kdy odmítnutí bude smrtelně nebezpečné. Kdo chtěl žít, mohl nanejvýš uhýbat. Bylo však vůbec žádoucí, aby mezi učiteli, herci či novináři nezůstal slušný člověk?

Nemyslím, že znám definitivní řešení těchto otázek – a nemyslím, že je vůbec někdo zná. Vzpomínám na Sládkovu báseň, že se smí chovat jinak „žití dub“, který má „stát a nepovolit“, a jinak „trávy stvol“, který se má „schýlit, ale neustoupit“. Vícekrát jsem také přemítal nad poslední větou z apelu Černého, převzaté z knihy Kazatel. Neodpovídala by předchozí linii myšlenek spíše v obráceném znění? Snad byl pro Černého mrtvým lvem ten, kdo se stáhl do ústraní a nevyužil možností dostupných živému psovi?

Těmito úvahami se snažím proniknout k tomu, co mínil Patočka mlčením, k němuž vyzýval. Myslím, že mu primárně nešlo o vynucené loajální projevy, ale o dobrovolnou snahu sice si nezadat, přesto však nějak vyjít vstříc „realitě“. Právě tím zaplétáme sebe i ostatní do sítí sofistiky a před tím Patočka varoval. V protektorátní době by se jistě našlo hodně příkladů svědčících o důvodnosti výstrahy. Uvedu aspoň jeden příklad: někteří soudili, že přes všechnu svou surovost nacisté učinili žádoucí krok k obnovení Svaté říše římské a tím k sjednocení Evropy, a proto by se jim nemělo překážet, v naději, že jejich temné stránky budou později korigovány. (Zde již je podobnost s normalizací velmi zřetelná.)

Ironií osudu byl z podobného ústupku obviněn i sám Patočka. Po zveřejnění Charty, proti níž byl režim argumentačně bezmocný, vrhl se na špinění jejích čelných signatářů. Kuriozně mu to usnadňovala komunistická minulost řady z nich, jindy bylo možno využít „objevů“ z jejich soukromého života. „Reakční profesor“ Patočka byl ovšem nesnadným cílem. Radovan Richta, Vladimír Ruml a Jaroslav Kořínek (článek v Tvorbě Svoboda, o niž běží) vypátrali alespoň citát z jeho útlé knihy Dvojí rozum a příroda v německém osvícenství (vyšla 1942 v edici Svazky, jež se snažila aspoň částečně nahradit uzavřené vysoké školy).

V delší větě v předmluvě poukazuje Patočka na společné rysy německého myšlení, které mimo jiné „ve světovém názoru národněsocialistickém stmelilo iracionalismus účelů s tuhým racionalismem prostředků“.

Několikrát jsem se přesvědčil, že pomluva zanechala dlouhotrvající stopy. Je přitom zřejmé, že ani po naprostém vytržení z kontextu není tato promyšlená charakteristika žádnou pochvalou. Spíše, jak napsal Erazim Kohák (Jan Patočka, H&H 1993) „dosvědčuje, nakolik mírnější byla tato německá cenzura ve srovnání se stalinskou o deset let později“. Smysl celé Patočkovy knihy pěkně vyjádřil Ivan Blecha (Jan Patočka, Votobia 1997):

„Patočka ve skutečnosti předvádí nadčasové hodnoty, jimiž Německo oplodnilo Evropu, a povzbuzuje poukazem na to, že jeho kultura není nelidská, jakkoli se tak momentálně předvádí.“

Kniha je věnována hlavně rozboru filozofie J. G. Herdera. Patočkův zájem o něho měl hlubší důvod. Dvousté výročí Herderova narození roku 1941 bylo příležitostí vyjádřit jeho ústy to, co by jinak řečeno být nemohlo. Patočka vybral a přeložil pasáže z jeho hlavních děl, které pak pod názvem Vývoj lidskosti vydal v tomto časopise několikrát v rubrice Archiv připomenutý Jan Laichter. Jak aktuálně musely znít roku 1941 Herderovy věty „Žádná nevinná krev nebyla prolita neplodně; každý vzdech utlačeného stoupal k nebesům a nalezl svým časem pomocníka“ či „Nejstupidnějším se stává spisovatel, když na tzv. velikánu a božském muži všechno obdivuje a neosměluje se přiložiti měřítko lidského rozumu k žádnému z jeho podniků“. Zejména však v čase, kdy Herderovi „soukmenovci“ si podrobili většinu slovanských národů, mohl být otištěn chvalozpěv na Slovany, pro který ho tak milovali čeští obrozenci. Herder zde konstatuje, že Slované svou mírumilovností „umožnili četným národům, zejména však národům kmene německého, aby se na nich těžce prohřešili a volá: budete i vy, tak hluboko kleslí, kdysi pilní a šťastní národové … konečně osvobozeni od svých otrockých okovů“.

Herder ve skutečnosti nepatřil ke zvláštním Patočkovým oblíbencům, jeho filozofie se mu jevila „tak měkká, tak poddajná, tak málo důsledná a radikální“. Souhlasil však nepochybně se slovy Alberta Pražáka v předmluvě ke knize:

„Na výmarském Herdrově hrobě je odevždy a bude vždy čerstvá snítka naší lípy. V den dvoustého výročí zrodu výmarského filosofa rozzelená se však zvlášť svěže na znamení naší trvalé úcty a vděčnosti za statečný hlas spravedlivého a opravdu lidského člověka.“

Přes své výhrady hodnotí Patočka německého myslitele, který „znal svobodu vážiti každou“, takto:

„Přesto jeho pevná víra v právo a spravedlnost jako vnitřní zákony přírody a společnosti, jeho důvěra v člověka jako spasitele země, jeho přesvědčení, že lidstvo nemůže nikdy klesnout úplně, nejsou pro nás bez ceny; jsou to otázky, které třeba zajisté jinak formulovat, jinak podložit, jinak zahrotit, než se stalo u Herdra, které však nenáležejí dosud do arsenálu odložených, zastaralých zbraní oslabené tradiční metafyziky. Neboť právě zde, v otázce práva a spravedlnosti, jest navzdory dnešnímu bujně se rozvíjejícímu positivismu jeden z bodů, u nichž metafysika po všech svých dosavadních neúspěších přece opět znovu musí obnoviti pokus, aby si rozžala nové světlo.“

Vraťme se ještě k Patočkově článku v Kritickém měsíčníku. Je zde sofistika jen krycím názvem za nacistickou ideologii? S odstupem doby nabyl na významu i nadčasový aspekt Patočkových myšlenek. Snad nejzajímavější filozoficky laděná diskuse, jaká v našem tisku po Listopadu proběhla, se odehrála roku 1991. Započala článkem Václava Bělohradského Post-komunismus v SSSR (Přítomnost 3/1991), kde autor vyslovil názor, že „na počátku evropské tradice stojí velký spor rétora s filosofem“ a vítězství demokracie nad komunismem znamená zakončení tohoto sporu vítězstvím rétora. Hlavním oponentem Bělohradského se stal Ladislav Hejdánek. V článku Musí demokracie rezignovat na pravdu? (Literární noviny 44/1991) poukazuje na to, že rétorika vyrůstá ze sofistiky, což Bělohradský ve své reakci Naléhavější než pravda (Literární noviny 50/1991) zřejmě neodmítá. Hejdánek zakončil svou úvahu slovy:

„Žádný opravdový filosof nemůže mlčet k tomu, když někdo říká, že ,post-komunismus je také dobou post-filosofickou v tom smyslu, že se vyčerpala idea filosofie jako hledání pravdy‘. Skutečná filosofie je na stráži, když někdo říká, že ,má‘ pravdu, ale stejně tak musí vehementně protestovat, když zase někdo jiný říká, že na pravdě nezáleží anebo že žádná pravda neplatí.“

Proti tomu Bělohradský:

„Věta, že idea filosofie jako hledání pravdy se vyčerpala, znamená jednoduše to, že je třeba se vrátit k sofistické a rétorické tradici, k intelektuálnímu liberalismu, který platónsko-aristotelská filosofie rozdrtila parním válcem metafyzického režimu řeči.“

Je tak především vidět, že spor sofisty s filozofem pokračuje i v demokracii. Kdybych měl co nejstručněji vyjádřit svůj názor, řekl bych, že v zásadě dávám za pravdu Hejdánkovi; kritika Bělohradského by se dala pochopit tak, že ani klasická filozofie nebyla imunní vůči sofistice a ve své sofistickou prostoupené podobě sloužila komunismu a jiným formám totality.

Obraťme se nyní k druhému Patočkovu politicky významnému článku. Najdeme jej opět v Kritickém měsíčníku 1-2/1946 pod názvem Ideologie a život v ideji. Sotva nám unikne návaznost na článek z období protektorátu. Roku 1942 Patočka napsal:

„Pravá zkušenost svobody jest tedy otřesná zkušenost, při čemž otřes se týče normálního fungování světa, a v tomto otřesu svět, dosud skrytý za věcmi, skrytý za jejich obvyklostí a bezpečností, ztrácí svou nenápadnost a stává se viditelným.“

A roku 1946:

„Ona nesmírná lehkost a křehkost lidského fakta nabývá zvláštního smyslu. Není to pouhá vnější nahodilost; je to mez, za kterou již nelze člověka přistihnout – a tudíž stíhat: mez, na které se zůstává stát, a kdo na ní setrvává nezlomen, nerozdělen se svým posledním smyslem, naplnil sama sebe tak, jak člověku vůbec možno: zůstat svoboden.“

Tato linie uvažování znovu ožívá v Kacířských esejích o filosofii dějin a předznamenává Patočkovo angažování v závěru života. Roku 1946 má Patočka větší možnost poukázat na souvislost mezi sofistikou, popíráním hloubky a snahou o totalitní ovládnutí člověka (i když nemluví o sofistice, ale o ideologii). Není-li žádné hloubky, v níž se ukrývá pravda, proč vůbec něco hledat a proč se nespokojit se sledováním vlastního prospěchu? A proč se, nemáme-li síly na prosazení vlastního cíle, nepřidat k vítězi?

Patočka se zamýšlí nad otřesnou zkušeností druhé světové války, z jejíhož „posledního happy-endu … jsme zažili jen úlevné vydechnutí po skončení války, že se neuskutečnilo to nejstrašnější, co hrozilo“. Vítězství však bylo dosaženo jen za tu cenu, že jsme si „zvykli všichni, i ti, kdo nebyli u velkých či malých řídících pák“ na způsob uvažování, podle něhož „je v našem světě člověk pouhým objektem přesahujících jej sil“.

Patočka proto varuje:

„Bylo by velmi nebezpečné, kdyby za těchto okolností pronikalo dále dnes tak nadmíru rozšířené přesvědčení, kterému člověk je pouhá drobná položka v celkovém přírodním rozpočtu. Je-li tomu tak, pak problém lidské společnosti je pouhý problém technický a taktický; a to je způsob, jak otázku politických sil posuzoval právě fašismus ve svých různých odrůdách. Každý prostředek je technice dobrý, je-li účinný; a účinek závisí na tom, zajistíme-li si bezpečné ovládání disponovatelných sil. Člověk je taková síla, ovladatelná zvenčí i zevnitř; postarej se mu o hospodářské zajištění, dej uplatnění jeho masovému sebevědomí, organisuj jeho mysl propagandou, jeho volný čas a zábavu přiměřeným opatřením, a bude ti patřit úplně, a dokonce si bude domýšlet, že je svoboden a že to vše je pravé uskutečnění člověka. Kdo se nehodí, s tím se naloží jako se škodlivou, neužitečnou silou – je třeba jej bezohledně neutralisovat. Soudím, že rozšíření takové ideologie musí vždy znovu vésti k pokusům fašismu podobným; možná že chytřejším a úspěšnějším, ale v podstatě vždy stejně lidsky zoufalým, poněvadž v nich není místa pro ideu.“

Nachází tak opět možnost, aby jazykem filozofie řekl to, co už nebylo možno vyslovit jinak. Jakou konkrétní podobu má ovšem nebezpečné, je patrno už z toho, že na jiných místech své stati mluví o socialismu, který je „zároveň idea, ideologie i pojetí člověka“, a poukazuje na to, jak se ideologie vymyká kontrole ideou. Ostatně výše zmínění Patočkovi odhalovatelé roku 1977 socialismus, jakému sloužili, v Patočkově charakteristice bezpečně poznali.

Patočka tak pohotově a statečně varoval před hrozbami své doby. V oné době byla jeho varování srozumitelná přes rafinovaný filozofický jazyk, jehož musel užít. Díky tomuto jazyku však neztratila ani svou obecnější a nadčasovou platnost.

Jan Novotný: Filozofova tichá válka

Erazim Kohák: Rétorika, sofistika, filozofie

Jan Novotný: Po roce ještě o sofistice

Jan Novotný

Obsah Listů 4/2007

Související články

Dušan Havlíček: Charta 77 a VONS v Listech

Erazim Kohák: Pravda a usmíření

Lukáš Jelínek: Hrdinní chalupáři a podezřelý disent

Jan Novotný

Filozofova tichá válka

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu