A. J. Liehm

O mrtvých jen dobré

Jako by to bylo včera. Byli jsme kdesi a časně ráno přiběhla kamarádka: Gorbačova svrhli! – Byl to šok. Po dvou desetiletích emigrace byla s ním už leta – která se najednou zdála k nepřečkání – spojena naděje, o které kdysi po návratu z Moskvy mluvil Jan Masaryk: Nic se u nás nezmění, dokud se nezmění Sovětský svaz… A teď najednou blesk z nebe sice ne docela čistého, ale z něhož se vítr zdál odhánět mračna.

Pár dní nato stál na tanku Boris Jelcin. Chvíli se zase zdálo, že se Rusko přece jen probere. Jelcina znal svět málo, vyšplhal se po žebříčku perestrojky, zdál se radikální, spíš než zdánlivě příliš opatrný Gorbačov. Jak špatně jsme tomu rozuměli. Onehdy Jelcin umřel, už leta penzista, možná i abstinent, nevím. Vím jenom, že trvalo dlouho, než jsme pochopili. A on sám? Kdoví.

Vedoucím představitelem jedné z oblastí SSSR se stal za Brežněva. Jako Gorbačov. Byl stoupencem chruščovovské destalinizace. Jako Gorbačov. Ale tady podobnost končí. Inteligentní Gorbačov krůček za krůčkem využíval svého postavení, aby posunoval krachující sovětský ekonomický i politický systém k reformám. Nepříliš vzdělaný, lidový, dnes se říká populistický, Jelcin možná skutečně věřil, že sovětský socialismus je nemocný korupcí a privilegii a že ho uzdraví jejich odstranění. A zatímco Gorbačov chtěl reformovat celý chřadnoucí organismus – do jaké míry to bylo možné, zůstává otázkou – a stával se čím dál nepopulárnějším, budoval Jelcin svou rostoucí popularitu na velkých frázích o boji proti korupci a privilegiím. Tím však jen oslaboval Gorbačovovy šance, který právě privilegované a korupčníky potřeboval k tomu, aby vládnoucí strana a celá společnost spolkly jeho koňskou medicínu.

Protigorbačovovští pučisté neprohráli, když Jelcin stanul na tanku, nýbrž ve chvíli, kdy generální tajemník odmítl pod pistolí na Krymu podepsat. Když pak Jelcin z místa nejvyššího představitele státu, na které ho přivedl Gorbačov, navrhl jen tak mimochodem zrušení komunistické strany – ne takové té naší normalizační, ale po téměř osmdesáti letech jediné organizované síly v zemi – stačil Gorbačov svým klidným způsobem už jen varovat před důsledky, jaké to bude mít pro další chod společnosti. Marně. A Jelcinova popularita doma a jmenovitě ve světě ještě vzrostla.

Radikální zlom, místo postupného přechodu, nevedl ovšem k demokracii, nýbrž k boji všech proti všem. Privatizace nebyla nabídnuta zahraničním investorům, s nadějí, že pomohou zemi z hospodářského marasmu, nýbrž prakticky zadarmo těm, jimž se říkalo Jelcinova rodina. (Každá podobnost je tu čistě náhodná.) A když bylo třeba peněz na prezidentskou kampaň, měli je dnes už světoznámí budoucí oligarchové, kteří náhle nabyté sta– a možná tisícimiliardové bohatství rychle odpravili za hranice. Nastala vláda mafií, mafiánských praktik a vražd, války v Čečensku… A současně i konec mezinárodního postavení Ruska a začátek americké jedinovlády nad světem. Kdo tu asi radil?

Těžce nemocný a už leta od rána opilý Jelcin neodstoupil z vlastní vůle, nýbrž byl k odchodu donucen zděšenou politickou špičkou, v níž hráli a hrají nemalou úlohu někdejší bezpečnostní struktury (jak dlouho už víme, že po Chruščovovi nevstupovali v SSSR inteligentní a schopní do strany, ale do KGB, jež se zdála jediným možným nástrojem změny a pomohla Gorbačovovi).

Ne náhodou začal Jelcin svůj abdikační projev v televizi slovy: Odpusťte mi… Ještě menší náhodou odevzdal svůj úřad Putinovi. A s ním i zemi ve stavu… raději nemluvit.

O tom však jinde.

AJL

Obsah Listů 3/2007

Související články

A. J. Liehm: Maso je z vola

A. J. Liehm: Osvícenci, encyklopedisté, reformisté

A. J. Liehm: Guttenbergova bible

A. J. Liehm

O mrtvých jen dobré

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu