Tomáš Tichák

Prostě welcome

Co nejšetrněji jsem vkládal pozůstatky oslavy narozenin do skleněného odpadu a přemýšlel, o čem vlastně psát. Vždyť všem už je všechno jasné, argumenty jsou rozseparované, sklo, plast… Na věži Červeného kostela bila půlnoc a já se nemohl zbavit nápěvu té písničky svého dětství. Jak je to kouzelné objevovat svět, veselý, bez problémů a s oknem otevřeným do vesmíru!

Kontejner na papír jako vždy přetékal. Když jsem do škvíry vtlačoval krabičky od cigaret, vyklouzl z hloubi křídových letáků černý sešit v tvrdých deskách, vypadl na asfalt a otevřel se. Vyšel jsem na slunečko / bych si hrál. / Tam chlapec menší než já / se na mne smál, četl jsem krasopisné veršíky na zažloutlém papíře. I usedl jsem k němu. / Ač nejsem maličký / kutálel jsem v důlek / barevné kuličky. Na štítku nad nápisem „Prošit“ zákonem chrán. dokonalý deník byl rukou vepsán letopočet 1934–1935. Na chvilku jsem se zarazil: patří se to číst? Není nahlížení do věcí určených k zániku jako jít na výstavu mrtvých těl? Ale pokračoval jsem: Zarděly se hochu tváře / jak si hrál / chtěl vyhrát všecky kuličky, / a já se smál.

Vzal jsem sešit domů a listoval desítkami dalších bezelstných říkanek. A snažil se vybavit si čistou duši, jež je prožívala a psala. Co se s ní stalo a kde je jí konec? Možná že děti, vlastně už taky staří lidé, vyklidily skříň po tatínkovi, s tajnou úlevou, že teď už jim v tom starý mrzout konečně nezabrání.

Je ale život opravdu jen nezadržitelná relativizace prostých pravd, okorávání citů a procitání ze snů? Tak jednoduché to určitě není: teď třeba se svět nás dospělých čím dál ostřeji dělí, například na protestující proti americkému radaru v Čechách a demonstrující za jeho podporu. Odvážím-li se ve společnosti říci, že můj názor není tolik vyhraněný a že o prospěšnosti onoho zařízení mám z různých hledisek pochyby, leč neznamená to, že bych tím kladl rovnítko mezi imperialismus sovětský a americký, vyvolá to bouřlivou odezvu. Diskutující mne vhánějí do opačného radikálního názorového tábora. A já se přitom snažím pouze mírnit jejich vehemenci. Spor už vlastně není „o radar“, ale o míru zjednodušení. Jako by jejich duše neotupovaly, ale stávaly se čím dál průzračnější, srdce nekorala, ale vášnivěla a oni místo realismu spěli k přesvědčení, že teprve teď přišel šťastný čas snít naplno. Jistě, možná to vypovídá spíš o koloběhu ducha doby, ten ale s lidskými životy úzce souvisí.

Tu písničku Gustava Broma jsem slyšel poprvé z tranzistorového rádia před dědečkovou chatou. A nejen na let majora Gagarina si odtud pamatuji, až tam, na louce u lesa tehdy přistál balónek z dvacet kilometrů vzdáleného prvomájového průvodu. Bylo to kouzelné jaro. A básnická sbírečka, záznam citu dítěte své doby, mě teď utvrzuje v tom, že ta vzpomínka není jen dnešní nostalgií, že jsem i já opravdu svět takto prožíval. Do jakého kouzelného světa se vlastně ale vstupovalo před sedmdesáti lety – a do jakého dnes? Před pár dny jsme s dvouletým synem procházeli parkem kolem sešlého pomníku Rudé armády, z nějž duch nové doby a svobodného trhu strhl kovové desky se jmény padlých – a teprve nedávno je nahradily repliky. Dítě vzhlédlo k vrcholu skulptury, fascinovaně zvedlo prst k předmětu na její špičce a ze všech sil zacitovalo ze své nejoblíbenější americké pohádky: Sviť mi, sviť mi, hvězdičko!

Dolistoval jsem sbírkou básní a vrátil se k té prvně otevřené: Slunečko schovalo se. – / Ač nejsem maličký, druhý den odpoledne / hrál jsem zas v kuličky. Dočetl jsem, sešit zavřel a co nejšetrněji vložil do igelitové tašky vyčleněné na papír.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 3/2007

Související články

Tomáš Tichák: Prostá aritmetika

Tomáš Tichák: Plíživá choroba

Tomáš Tichák: Za co jsme bubnovali?

Tomáš Tichák

Prostě welcome

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu