Jiří Lach

František Laichter: pěstitel naučné literatury – přítel filozofie

Současná akademická literatura v českém prostředí občas vychází v takřka samizdatovém utajení před pohledem odborníka i laika. V západním světě jsou pak akademická nakladatelství nesoucí jména významných univerzit součástí světa tržních mechanismů. Odborná literatura v českých zemích a na Slovensku ovšem pamatuje léta, kdy nakladatel doslova dýchal s autorem či překladatelem a jeho dílem. Často za cenu existenčních potíží dělal vše pro vznik textů, které obohatily duchovní kulturu jazyka. Mezi nejvýraznější pojmy bezesporu náleží nakladatelství dobrušského rodáka Jana Laichtera staršího.

Po učednických letech u menších nakladatelů a zejména u Jana Otty se Laichter rozhodl pro založení vlastního nakladatelského domu. Měl několik tužeb, k nimž náležely především vědecká revue a ediční řada prezentující stoupající úroveň českého bádání, stejně jako průkopnická díla světových myslitelů. V prvním případě Laichter odstoupil od plánu na reformu stagnujícího Athenea, které bylo prototypem kritického časopisu, a rozhodl se založit Naši dobu. Tento časopis kultivoval české prostředí od poloviny 90. let 19. století a v čele jeho redakce stály postupně osobnosti prvního řádu: František Drtina, Josef Kaizl a národohospodář Josef Macek. Druhým jmenovaným pilířem se stal Laichterův výbor nejlepších spisů poučných. Naše doba a Výbor představovaly pro mnohé nejviditelnější projev Laichterova vinohradského nakladatelství. To ovšem během své existence vytvořilo řadu dalších počinů a mnohé jsou spojeny se jménem Františka Laichtera. Přestože svou nakladatelskou závěť napsal Jan Laichter v roce 1944 ve věku 86 let, nejmladšího syna uváděl do tajů nakladatelské práce již v době jeho studií. Ve vile, navržené Janem Kotěrou, od roku 1924 postupně přebíral styk s autory, sestavoval ediční plán a staral se o proměnu rukopisů v hotové knihy. F. Laichter se také již před druhou světovou válkou výrazně angažoval ve stavovských organizacích nakladatelů. V otcově podniku pracovali také dva starší bratři Jan a Prokop, otec i nakladatelská veřejnost však vnímali jako pokračovatele především Františka.

Na rozdíl od otce Jana, který byl pravým „selfmademanem“ a jemuž se akademických poct dostalo až na sklonku života, kdy mu Karlovo učení jako dosud jedinému nakladateli udělilo čestný doktorát, získal F. Laichter doktorát u jednoho z nejlepších rétorů, literárního historika a komparatisty Václava Tilleho. Nemá tím být vůbec řečeno, že Jan Laichter starší postrádal hlubší vzdělání, jen mu brzký vstup do služeb literatury nedovoloval vzdělání formalizovat. Důkazem je Františkovo vzpomínání na otce: „Kamkoli ve vzpomínkách za ním zaběhnu, většinou ho vídám, jak čte. Byl kriticky vyběravý čtenář, nebyl knihomol.“ I další synovy reflexe vykreslují otce coby tvora velkoryse vzdělaného a zároveň pokorného. Skepsi k vlastnímu vzdělání si uchoval též František Laichter, přestože jeho bibliografie čítá tři a půl strany hustě psaných položek. Ona pokora v Laichterově rodu nesporně souvisela s niterně usazenou křesťanskou vírou českobratrské orientace.

Dalším společným rysem byl zkušenostmi zvelebovaný cit pro praktičnost, který ovšem neznamenal pouhý ohled na hmotnou prosperitu rodinné firmy. Demonstrovaly to časy hospodářské svízele, kterými Laichterovo nakladatelství několikrát prošlo. Snad nejkritičtější byla léta 1938–1940. V pozůstalosti F. Laichtra jsou mnohé doklady o těžkostech, s jakými nakladatelství splácelo pohledávky tiskáren, grafiků a další služby, spojené s výrobou knih. Ani v kritických momentech ovšem vinohradští nakladatelé nerezignovali na nejvyšší cíl: vydávat kultivovanou českou a zahraniční knihu. Příkladem může být i v této edici zmíněná Laichterova Filosofická knihovna, jejíž první svazek – Platonův Filébos – vyšel v roce 1931, v čase nejtvrdšího dopadu hospodářské krize. Je pozoruhodné, že se F. Laichterovi podařilo za sedmnáct let vydat sedmatřicet svazků.

Podstatnou část tohoto údobí vyplňovala hospodářská krize, mnichovské období, okupace a konečně poválečné bitvy s Kopeckého Ministerstvem informací, které vytvářelo všemožné překážky pro svobodnou nakladatelskou a novinářskou práci. Platónovy spisy v překladu Františka Novotného tvořily páteř řady, která ve svízelné éře vznikala. Odchod J. Laichtera v požehnaném věku osmdesáti osmi let v říjnu 1946 jej ušetřilo pohledu na likvidaci nakladatelství po únoru 1948. Přitom po osvobození někdejší pomocník Jana Otty věřil v novou zářnou etapu pro nakladatelství a českou knihu. Strážcem odkazu měl být F. Laichter, který vedle projektu Českých dějin a dalších řad počítal s tím, že vydávání filozofické literatury bude dále zvelebovat prestiž nakladatelství.

Laichterova Filosofická knihovna neusilovala pouze o spojení se stálicemi české univerzitní filozofie, jako byl např. František Drtina. Zejména F. Laichter hledal autory kontroverzní a provokativní (Emanuel Rádl) i mladé talenty. K posledně jmenovaným se přiřadil mladý Jan Patočka, který Františku Laichterovi pomáhal s koncepcí LFK, poukazoval na tituly, které se do té doby nedočkaly českého vydání, jako bylo válkou oddálené Laichterovo vydání Descartovy Rozpravy o metodě z roku 1947, a napsal doslovy k Bergsonovu Dvojímu pramenu mravnosti a náboženství a Hegelovu spisu Filosofie, umění a náboženství. Již zmiňovanou vlajkovou lodí edice bylo Novotného platónské dílo. To se ovšem završovalo v době, kdy nakladatelský zákon z roku 1949 dusil svobodné podnikání v knižní tvorbě.

Vzpomínání

Nejsem jediný, jemuž František Novotný přiblížil Platona. Nejsem ani jediný, u něhož četba odkazu starořeckého myslitele vzbudila příchylnost k jeho tlumočníku a vykladači: Františku Novotnému. O tom několik slov. O setkání s prvními ukázkami z Platona, o touze po nových překladech, o dílu a ryzím charakteru našeho velikého soudobého českého platonovce.

Ne každý z nás byl vycvičen v řečtině. Několik málo let před prvním válečným úderem z r. 1914 začala být klasická gymnasia nahrazována reálnými. V překladech, ne v originálu ochutnávali ochuzení polohumanisté prvotiny Sokratova dovršitele. V seschlém podání šesti svazečků „Bibliothéky klassikův“ let 1864–71, jejichž dřevitost budila žízeň po svěžejším loku z Platona. Tu na čas utišil útlý svazeček v modré vazbě s překladem Symposia z péra profesora Františka Novotného – s dialogem, který k mladému stvoření zvlášť důvěrně promlouval a pro nějž nejeden zahořel pro Platona. Velká Platonova hvězda nepohasla, provázela vzpomínajícího studenta i za hranice a tam ve vydání vzorné Collection Budée stupňovala touhu po úplném českém překladu.

Profesor Novotný mezitím již připravil a vydal další převody: Timaia, Kritia, obvzláště Ústavu. Slýchal nepotěšlivé zmínky, že nedosáhly takové odezvy, jaká byla předpokládána. Ale uslyšel též od vrátivšího se studenta kdesi na Petříně, že by česky měl být rozhodně přeložen a vydán celý Platon. Nevím již, kterého to bylo roku. Jen vidím jasný, mírný, laskavý a důvěřivě zkoumavý pohled jemného badatele. A víme již řadu let, že očekávání v českého Platona profesor Novotný nejen splnil, ale i vyvrcholil významnou trojsvazkovou monografií.

Bylo to na počátku těžké hospodářské krise Evropy a Ameriky, co byl do vlnobití českého myšlení a nemyšlení spuštěn první sešit Platonových spisů: Filebos. Psal se rok 1931. Rok, kdy se položil Štorch–Marien, kdy nám Živnostenská banka tvrdě a neústupně vypověděla úvěr, kdy odběratelstvo začínalo být skoupé na výdaj.

Zkoušeli jsme si vychovat pro Platona své čtenáře. Při nedávném vyklizování registratury zrušeného nakladatelství Jana Laichtera, aby propagační oddělení jiného podniku nebylo tísněno, byla příležitost si zopakovat, co je to nepohrdat dnem malých začátků. Na 2. sešit I. ročníku Filosofické knihovny se přihlásilo 168 knihkupeckých a 91 přímých odběratelů, na 3. seš. 371 knihkupeckých a 132 přímých odběratelů, na 4. seš. 430 knihkupeckých a 251 přímých odběratelů a na 9. seš. 453 knihkupeckých a 300 přímých odběratelů. Při II. až V. ročníku se opakovala zkušenost, že přímí odběratelé nakladatelství jsou vytrvalejší než knihkupečtí, zbylo jich nakonec více (356 přímých v srovnání s 334 knihkupeckými abonenty), kterýž poměr – přes citelný pokles po Mnichovu a odtržení Slovenska – se udržel až do druhé světové války.

Ale setba Fr. Novotného nebyla rozhozena nadarmo. Zabírala–li česká veřejnost střídmě na prvé svazky, stala se za nacistické okupace a v éře násilného hmoždění mozků přímo hladovou po Platonovi. A zůstala jí i po ní. Od soustavné řady Novotného překladů Platonova díla oblíbili si čeští vzdělanci čtení sokratovských dialogů, takže za války a po válce (pokud se do cesty nepostavily jiné překážky) mohly být bez obav tištěny Platonovy spisy ve velkých, šesti, osmi až desetitisícových nákladech. Platon s námi vedl a vede rozhovory o duši, pravdě, dobru, lásce, o spravedlivém životu, my s ním kriticky o státu, jeho nárocích a mezích.

Ryzí, nenadnesené, střídmě spolehlivé překlady prof. Františka Novotného, od vydání k vydání pozoruhodně zdokonalované, plnily a plní po mém soudu několikerou funkci. Sám jsem zvlášť vděčně vítal tu, která proti názorovému a mravnímu relativismu sílila touhu po jistotě, nadčasové pravdě a neoportunistickém mravním řádu. Čili podle závěru našeho jemného a nezpronevěřivšího se jubilanta vděčně jsem se sytil spolu s četnými lidmi této doby Platonovým svědectvím, jež „objevilo jsoucnost neviditelna, stalo se všelidské vzdělanosti záchranou proti samovládě toho myšlení, které chápe jedině svět jevů a kterému člověk není nic více než přírodní organismus“. Těch štědrých chvil strávených v jemně ironickém náporu Sokrata proti sofistickým chvastounům a plácalům názorové zmateniny! Té vyznavačské ztišenosti nad závěrem Gorgia nebo Obrany!

A překlady Františka Novotného plnily v době politického věznění a koncentračních táborů i druhou funkci: tichých povzbuzovatelů, posílaných do Bartolomějské ulice, do koncentračních táborů, do vězeňské marodky či internance a na Pankrác. Tak se proměňovala jasná pracovní zaměřenost Františka Novotného v oživující krev těm, kteří se nepřipodobňovali světu. A měla – má svůj přímý odraz v očích, mluvě a jednání Františka Novotného. Nezapomenu na klidnou sílu a přesvědčivou vyrovnanost profesora Novotného, když příkladem hájil kvalitu klasického vzdělání proti demagogisujícímu partnerovi. Tím méně zapomenu na důkazy přátelství, když z povzdálí, ale s účastí musel přihlížet kácení zdravých ovocných stromů.. Sledoval do posledka úder za úderem a zahradníkova syna neopustil ani v chvílích zmařené sadby. Zaplať Pán Bůh Vám, vzácný svědku opravdové životní moudrosti! Měl bych se zvlášť zastavit u Vaší trojsvazkové monografie. Víte, jak jsem ji četl v rukopise. Nikdy mi nebyla knihou ledajakou. Čítám si v ní, když tíhnu ven ze stínů a mračen. „Druhý život“, tak se jmenuje čtvrtý díl. Kéž se ho oba dočkáme!

Mezitím si znovu spolu přečtěme Vaše přetlumočení Platona o bídě obnažených duší: „Když tedy přijdou před soudce, ti z Asie před Rhadamantya, Rhadamantys je zastaví a prohlíží duši jednoho každého, nevěda, čí jest, ale často chopě se velikého krále nebo vladaře uvidí, že na jeho duši není nic zdravého, nýbrž že je zešlehána a plna jizev od křivých přísah a nespravedlnosti, a že je všechno pokřiveno od lži a nic že na ní není přímého, protože vyrostla bez pravdy.“ Smutné a přece skutečné theatrum mundi.

Vám, milý jubilante, jsme naproti tomu vděčni, že nedbáte o pocty lidí, že pěstujete pravdu doopravdy a vybízíte i ostatní, pokud můžete, k životu a zápasu po příkladu Sokratovu a Platonovu: pěstovat pravou moudrost a spravedlnost a tak žít i umírat.

Vděčně a věrně Váš

29. 6. 1951. František Laichter.

Poznámka a poděkování: Zde otištěný text pochází z Literárního archivu Památníku národního písemnictví, z fondu Františka Laichtera. Velice rád bych poděkoval paní PhDr. Evě Bílkové ze starohradského pracoviště za možnost studovat fondy Jana a Františka Laichterů. Zámku ve Starých Hradech u Jičína přeji, aby zůstal elysiem badatelů z českých zemí, Slovenska, celé Evropy a světa jako doposud.

Jiří Lach

Obsah Listů 3/2007

Související články

Jiří Lach: Světoví historici u protinožců

Jiří Lach: Významná postava československé nakladatelské práce

Jiří Lach: Probuzení vysokých škol

Jiří Lach

František Laichter: pěstitel naučné literatury – přítel filozofie

Vzpomínání

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu