Barbora Gregorová

Kyrgyzstán ve znamení svátků aneb Děd Nooruz prišól

Kyrgyzstán je na rozdíl od zbylých čtyř asijských zemí bývalého SSSR nepatrným nahnědlým ostrůvkem, jejž podpírají sedmitisícové hory, duch hrdinů národního eposu Manas a od nějž se přes nekonečný Kazachstán až k pohoří Altaj táhne šíroširá step. Jako jediný stát této pětky nevyžaduje vůči mnoha zemím vízovou povinnost – jeho relativní dostupnost je tedy jistě příčinou renesance turismu v posledních letech. Nejen panenská příroda, pohoří Ťan Šan a „asijská divokost“ jsou však důvody, proč stojí za to kraj bývalého kočovného kmene, promíchaného s desítkami dalších národností, navštívit.

Přestože v Kyrgyzstánu probíhá v současné době jistý druh národního obrození (nejeden Rus z onoho zanedbatelného procenta, které zde po několika emigračních vlnách v 90. letech zůstalo, vám bude tvrdit, že jde o tendence protiruské), přestože snahy místních politiků směřují k tomu, aby se kyrgyzský jazyk opět stal jediným úředním jazykem (už i v některých státních úřadech či institucích jako např. v prezidentském sídle, tzv. Bílém domě, převzaly vládu bukvy jazyka turkického a prezident je povinen před jmenováním složit z národního jazyka zkoušku), něco málo po velkém bratrovi malému národu přece jen zůstalo – obliba ve slavení rozličných svátků. Což lze myslím bez výjimky aplikovat také na zbylé „–stány“, v nichž se asijská tradice mísí s prvky kultury ruské a muslimské.

Za rok můžeme v kalendáři napočítat svátků dvanáct; jen za necelé tři měsíce do prvního jarního proběhnou Nový rok dle našeho kalendáře (1. 1.), pravoslavný Nový rok (14. 1.), Den Zaščitníka Otěčestva (Den obránce vlasti), čili de facto svátek všech mužů (23. 2.), u nás zprofanovaný MDŽ (8. 3.) a muslimský Nový rok Nooruz (21. 3.). Dvanáctku doplnil nově kromě „západního“ svatého Valentýna (14. 2.) ještě jeden svátek. Ten připadá na 24. 3. a jde o připomenutí tzv. tulipánové revoluce roku 2005, tedy prvního „demokratického převratu“ ve střední Asii. Důvodů ke slavení, k nákupu květin, dárků či pestrobarevných dortů, k vysedávání u pouličních prodavačů šašliků, lepjošek, plněných hovězích, skopových či kuřecích kapes z listového těsta, zvaných samsa, k přípravě chutného asijského rizota plov či národního jídla bešbarmak (v překladu pěti prstů – masové směsi s těstovinami, která se jí rukama, tedy „všemi pěti“), k postávání u karaoke na korzu hlavního náměstí Ala–Too či k procházkám po děržince (dlouhá, stromy zarostlá a lavičkami posetá alej), se tedy v hlavním městě Biškeku najde nespočet.

To, že pravý prázdnik je třeba patřičně oslavovat také den předtím, a především potom, snad není potřeba zdůrazňovat. A pokud byste na něj přece jen chtěli zapomenout, připomene vám jej uvědomělý prodavač, úředník, kolega či známý jednoduchou větičkou: S nastupájuščim (prošedšim) prázdnikom.

Nový rok potřetí

Každý svátek, a Nooruz tím spíše, je svátkem setkávání s přáteli, a především časem stráveným s početnou rodinou, do které se počítají i ti nejvzdálenější příbuzní. Nooruz v perštině (ve farsi) znamená nový den a jde o starodávný svátek, který se dnes (pod různými obměnami názvu) slaví ve všech asijských zemích bývalého Sovětského svazu plus v muslimském zakaspijském Ázerbajdžánu či v některých dalších zemích jako v Íránu (kde tento den zároveň znamená počátek nového kalendářního roku). K jeho obnově došlo na počátku 90. let, po rozpadu SSSR, který potlačoval nejen projevy náboženství, ale také hromadné oslavy tohoto typu. Jde o tradiční národní svátek, spojený s příchodem jara, duchovní očistou, s procitáním přírodního života ze zimního spánku.

Kyrgyzové tedy svátky přímo zbožňují a je v podstatě jedno, jsou–li náboženské, státní, postsovětské či importované ze Západu. Nezaměňujme však jejich průběh s naší představou „typického Rusa“ postávajícího u metra nad poloprázdnou flaškou stoličné. Velké procento obyvatel Kyrgyzstánu, nehledě na to, zda jsou věřící muslimové či ne, nepije, případně alkohol pro ně není primárním zdrojem zábavy. K uvolnění a dobré náladě jim stačí poměrně málo – obléknout se do národních kostýmů (ženy do barevných šatů, elereku, muži do tebeteje, na který si potom berou zdobené pláště čepken, postarší muži si jako symbol úcty nasazují kalpaky – tradiční bílé plstěné klobouky s černými ornamenty), navařit spoustu chutného jídla a hlavně – nezapomenout pozvat co nejvíce lidí.

Při oslavách samozřejmě nesmí chybět muzika, která se pohybuje od živé produkce na některé nástroje (např. strunný nástroj komuz či starodávný dobulbaz) přes iránsko–arabsko–turecké rytmy až po ruský pop či populární hudbu západní. A také národní tance a nejrůznější druhy společenských her (šachy, páka, vědomostní soutěže, volba nejhezčího kostýmu…), které vás přesvědčí, jak je pradávný kočovný národ i přes zdánlivou ostýchavost, nesmělost či odstup vůči cizím ve skutečnosti otevřený, hravý a spontánní.

I love Bishkek city

Přestože březnové počasí a místní kontinentální klima jsou ve znamení neustálých a především markantních teplotních změn, Nooruz se povedl jako podle dokonale načasovaného scénáře. Vtěsnal se mezi dva podmračené deštivé dny a už od časného rána ho doprovázely sluneční paprsky ohlašující jaro v plném rozpuku. Na hlavním náměstí Ala–Too, kde už asi týden probíhají přípravy – stavba velkého pódia či bílých jurt s národními ornamenty, se od časného rána scházejí davy místních obyvatel. Někteří jsou svátečně oděni a většina z nich nosí v rukou nádoby s dýmajícími větvičkami arči (rozšířený druh místního smrku). Její pálení patří k jednomu ze základních zvyků a slouží jako prostředek ochrany proti negativním vlivům. Alas, alas, ar baleden kalas, můžete zaslechnout kouzelné zaklínadlo z úst nejednoho Kyrgyze, což znamená přibližně „Pryč se všemi zlými silami a neštěstím.“

Hlavní dopravní tah je z obou stran uzavřen, takže i ono ohromné množství minibusů, tzv. maršrútek, které jsou v téměř milionovém městě kromě stařičkých sovětských trolejbusů či taxíků jediným zdrojem dopravy a které dnes jezdí s dvakrát větší frekvencí, sem nesmí. Na pořádek dohlížejí měntové, čili policisté, ale není důvod k obavám, že se budou dít nějaké výtržnosti – Kyrgyzové bývají disciplinovaní, cizinci (především turečtí a američtí studenti) jsou zvědaví a opilečtí „narušitelé pořádku“ tu prakticky nejsou. Totéž se dá říci i o etnických Rusech.

Nenásilná národní emancipace Kyrgyzů slaví první úspěchy, a tak i celý program probíhá v jejich rodném jazyce, přestože mnozí Kyrgyzové, především s vysokoškolským vzděláním, ovládají lépe ruštinu. Nad hlavami přítomných krouží růžová cukrová vata a pestrobarevné balónky, počet pouličních prodavačů, fotografů, postávajících před kýčovitými cedulemi ve tvaru srdce a s nápisy typu I Love Bishkek, stánkařů či „šašlikářů“, dnes stoupl přibližně na trojnásobek.

Dopolední oficiální příjezd několika poslanců či samotného prezidenta Bakijeva, který přišel svůj lid pozdravit, není pro nikoho velkým překvapením – vždyť i jeho předchůdce Askar Akajev zde každoročně z tribuny pronášel několikaminutovou řeč. Program na pódiu trvá několik hodin a sestává ze směsice národních tanců (např. ženský a dívčí beš yrgaj), vystoupení některých místních populárních umělců, pro jejichž produkci by nejspíš většina Evropanů nevolila jiné adjektivum než estrádní, či hostujících souborů, mezi nimi tanečního souboru Kazačija zastava ze Zakavkazí. A z úst postávajících či procházejících se skupinek lze slyšet smích, pozdravy a také: S prááázdnikom.

V pozdních odpoledních hodinách, když utichnou reproduktory, se ohromný betonový plac trochu vylidní a část místních se přesune do nedalekého parku mezi Bílým domem, Historickým muzeem a parlamentem Žogorku Keneš. Ten zdobí nesměle rozkvétající stromy (Biškek, hlavní město, za sovětských časů Frunze, bývalo v SSSR považováno za „zelené jablko“ Střední Asie) a především socha Vladimíra Iljiče. A také silná vrstva prázdných kelímků, plastových talířů a jiných odpadků, které se kupí pod jeho nataženou pravicí.

Nastala druhá polovina oslav a „děd Nooruz“ se převlékl do ležérního obleku pikniků, dobrého jídla a sedánků, které potrvají, také díky příznivému počasí, do pozdního večera. Větička s prošedšim prázdnikom se teď jako ozvěna ponese městem až do sobotního „revolučního“ svátku a potom ještě několik následných dní. Neutichne však nadlouho. Pomineme–li pravoslavné Velikonoce, které nejspíš většina Kyrgyzů přejde mávnutím rukou, za necelých šest týdnů následuje série květnových svátků. Prvomájový Svátek práce, svátek ústavy (5. 5.) a Den pobědy (Den vítězství, 9. 5.). Trojice dnů, které opět vyjeví srdečnost a pohostinnost jednoho z mnoha desítek malých asijských národů.

Barbora Gregorová (1980) je překladatelka a publicistka. Text vychází z jejího loňského pobytu v Kyrgyzstánu.

Obsah Listů 3/2007

Související články

Aleksander Kaczorowski: The Great Central European Swindle

Jurik Odarčenko v překladech Petra Borkovce

Adam Michnik: Vztek a hanba, smutek a hrdost

Barbora Gregorová

Kyrgyzstán ve znamení svátků aneb Děd Nooruz prišól

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu