Perry Anderson

Řízená demokracie v Rusku

Pod zamračeným nebem tiše stojí zástup smutečních hostů. Kordon policistů zajišťuje, aby mrtvé nejprve mohli projevit úctu vybraní hodnostáři – zástupci NATO, ombudsman Anatolij Čubajs… Konečně se dočkali – pouští je dovnitř a mohou si prohlédnout tělo zavražděné ženy s tradiční pravoslavnou bílou stuhou kolem hlavy, tělo už tak dosti nepatrné, což ještě podtrhuje katafalk s květinami. Smuteční věnce od médií, která se do ní za života navážela, leží vedle květin od dětí a přátel, spokojeně se tetelící lístky vedle zničených pozůstalých. Vcházejí, vycházejí, téměř nikdo nemluví. Někteří pláčou. Mizejí v dešti stejně tiše, jako přišli.

Úřady vyvinuly značné úsilí, aby se pohřeb Anny Politkovské nekonal na příhodnějším Vagankovském hřbitově, kde je pohřben i Sacharov, ale na omšelém předměstí Moskvy, které zná jen málo Moskvanů. Nakolik ale bylo toto opatření nutné? Počet truchlících, kteří přijeli na Trojekurovský hřbitov, nebyl nijak velký, možná tisíc, možná míň, a převládal mezi nimi spíš smutek než hněv. Žena středního věku, které ve výtahu prostřelili hlavu, když se vracela domů z nákupu, byla zavražděna kvůli své odvaze psát o nekončící řezničině v Čečensku. Před dvěma lety ji téměř otrávili. V době, kdy byla zavražděna, jí měl vyjít další článek o ukrutnostech prokremelského Kadyrovova klanu, který v zemi vládne. Žila a zemřela jako bojovnice. Její pohřeb však neprovázel žádný velký protest. Místem se nevznášela revolta nebo nenávist, spíš rezignace.

Podnětem, jenž otřásl na Ukrajině režimem, který se za několik měsíců nato zhroutil, byl nález bezhlavého těla novináře George Gongadzeho, jenž se zabýval korupcí. Vražda Politkovské měla jiný rozměr. Lze ji srovnávat se smrtí Matteottiho, jehož dal v roce 1924 zavraždit Mussolini. Její morální odvaha jednat podle vlastního svědomí byla v ruských poměrech jen o málo menší než statečnost socialistického poslance. Zde však veškerá podobnost končí. Vražda Matteotiho vyvolala tak silnou vlnu odporu, že Mussoliniho málem smetla. Vražda Politkovské jen lehce pohnula veřejným míněním. Její smrt, prohlašovala oficiální média, je buď nevysvětlitelnou záhadou, nebo marnou snahou nepřátel zdiskreditovat vládu. Prezident dokonce prohlásil, že nebyla nikým, na jehož životě by kromě smrti bylo pro média něco zajímavého…

Je velmi lákavé pohlížet na tyto komentáře jako na obyčejnou aroganci moci. Všechny vlády popírají své zločiny a většina z nich navzájem velmi dobře rozumí lživým výrokům. Bush a Blair s rukama od krve, které stále přibývá (s největší pravděpodobností přes půl milionu Iráčanů), je trousí stejně automaticky jako Putin. Je zde však jeden rozdíl, jímž se Putin odlišuje od svých vládnoucích kolegů z G8, a vlastně od všech vlád na světě. Podle průzkumů veřejného mínění je Putin nejpopulárnějším žijícím vládcem. Od svého nástupu k moci před šesti lety si stále udržuje sedmdesátiprocentní podporu, což je rekord, o němž si jiní současní politikové mohou nechat jen zdát. Například Chirac má v současné době podporu 38 %, Bush 36 % a Blair 30 %.

Může se to zdát poněkud zvláštní, ale určitě ne nepochopitelné. Putinova autorita se v první řadě opírá o rozdíl mezi ním a prezidentem, který ho dosadil. Z hlediska Západu nepředstavoval Jelcinův režim v žádném případě fiasko. Snad vůbec nejdrsnější privatizací v zemích východní Evropy a alespoň zdánlivě svobodnými volbami položil základy ruského kapitalismu nového století. Tyto změny Jelcinovi, přes jeho osobně kluzké i tatrmanské chování, zajistily štědrou podporu Spojených států, kde právě vládl Clinton, jenž měl sám máslo na hlavě, a byl tedy tím pravým mravokárcem. Slovy Strobea Talbotta: „Clinton a Jelcin se spojili. Velká doba.“ V očích většiny Rusů naopak Jelcinova vláda spustila vlnu korupce a kriminality, potýkala se s jednou politickou krizí za druhou, bezprecedentně poklesla životní úroveň, snížila se průměrná délka života, poklonkovalo se cizím mocnostem, byla zničena měna a země dovedena k bankrotu. Podle oficiálních statistik z roku 1998 hrubý národní produkt zaznamenal za uplynulou dekádu pokles zhruba 45 %, úmrtnost stoupla o 50 %, státní příjmy klesly téměř o polovinu, zatímco kriminalita se zdvojnásobila. Nepřekvapí tedy, že Jelcinova podpora mezi obyvateli časem klesla na minimum.

Po Jelcinově vládě se tedy jakákoliv vláda musela nutně jevit jako lepší. Putin měl navíc štěstí, že v době jeho nástupu k moci prudce vylétly ceny ropy. Růst příjmů z exportu ropy znamenal pro ruskou ekonomiku injekci, která zahájila prudký a stálý růst ekonomiky. Od roku 1999 hrubý národní produkt roste o 6–7 % ročně. Rozpočet je nyní v přebytku s vyrovnávacím fondem 80 miliard dolarů pro případ poklesu cen ropy a rubl je konvertibilní. Kapitalizace trhu dosahuje 80 % hrubého národního produktu. Byl vyrovnán zahraniční dluh. Rezervy se vyšplhaly na 250 miliard USD. Zkrátka, Rusko na začátku 21. století prochází největším boomem ze všech zemí. Obyčejným Rusům to přineslo hmatatelné zlepšení životní úrovně. I když průměrná měsíční reálná mzda zůstává velmi malá, méně než 400 dolarů, za Putina se zdvojnásobila (osobní příjmy jsou téměř dvakrát vyšší, aby se totiž zaměstnavatelé vyhnuli některým daním, odměny jsou často vypláceny v nepeněžní formě). Tento růst je pro podporu obyvatelstva nejpodstatnější. K relativní prosperitě Putin přidal stabilitu. Otřesy kabinetu, střety se zákonodárci, období prezidentské strnulosti, to všechno je nyní minulostí. Snad ani tak nejde o to, že by vláda byla efektivnější, jako spíš o obnovení řádu – alespoň od Kavkazu na sever. V neposlední řadě Putin vyvedl zemi ze stavu „vnější nadvlády“, jak to nazývali sami Rusové. Doby, kdy rozpočet diktoval Mezinárodní měnový fond a kdy ministerstvo zahraničí v podstatě kopírovalo americký konzulát, byly pryč. Z Kalifornie už nelétali manažeři, aby řídili kampaň za znovuzvolení prezidenta. Rusko se zbavilo dluhu i diplomatického dohledu a znovu se stalo nezávislým státem.

Konečně dobrá ruština!

Prosperita, stabilita, suverenita: národní shoda ohledně Putina spočívá v uspokojení těchto primárních zájmů. A že mohou být přeceněny, jsou–li poměřovány propastí, do níž spadly za Jelcina? Pro ruské obyvatelstvo je reálný jakýkoliv hmatatelný pokrok, jakkoliv relativní. Avšak oslnivé výsledky průzkumů veřejného mínění odrážejí také něco jiného – imidž skutečného vládce. Putin je v očích Západu poněkud bezvýraznou, šedivou a chladnou postavou. Kulturám, které jsou u politiků zvyklé na sdílnější a otevřenější styl, Putinův strohý vzhled a ledový výraz nenabízejí mnoho příležitostí ke ztotožnění.. V Rusku však má charisma jinou tvář. Když Putin nastoupil k moci, žádné charisma neměl. Úřad prezidenta to změnil. Pro Webera, který měl na mysli židovské proroky, bylo charisma něčím mimoinstitucionálním – magií, jež měla zcela osobní charakter. Nemohl předjímat příchod postmoderní doby s jejím „divadlem“, které má obrovskou moc a dokáže hranice mezi těmito dvěma aspekty nahlodat.

V roli prezidenta se Putinovi podařilo rozvinout dva atributy, které mu propůjčují jakousi aureolu, jež ho přesahuje. Prvním je představa pevné, neochvějné, v případě nutnosti až nelítostné autority. Brutální vynucení řádu vyvolávalo v Rusku historicky vzato daleko častěji obdiv než obavy. Putinovi se podařilo přidat k portrétu člověka ze stínu KGB aureolu přísné disciplíny. Putin má hodně vlastností, které se ve společnosti v mnohém stále patriarchální ještě pořád těší obdivu, a to nejen mužů (podle průzkumů veřejného mínění nejnadšenějšími obdivovateli Putina jsou často ženy): drsnost, zdatnost v judu a ostrý jazyk. Ale je tady i druhá, méně zjevná stránka jeho charismatu. Jeho poněkud mrazivý magnetismus má také kulturní rozměr. Putin je hodně obdivován pro své řečnické schopnosti. A opět zde vystupuje do popředí kontrast. Posledním ruským vládcem, jenž mluvil výborně rusky, byl Lenin. Stalinova ruština měla tak silný gruzínský přízvuk, že si jen málokdy troufl vystoupit s ní na veřejnosti. Chruščovův primitivní slovník obsahoval spoustu gramatických chyb. Brežněv byl rád, když zplodil dvě věty. Gorbačov měl silný jižanský přízvuk. O Jelcinově huhlavé dikci lépe nemluvit. Slyšet zase jednou vládce země mluvit jasnou a zřetelnou ruštinou a používat víceméně správné idiomy je pro mnoho Rusů přímo rajskou hudbou.

Putinova prestiž má tedy svým způsobem také intelektuální charakter. Přes příležitostné prohřešky alespoň ruštinu neprzní. Nejde jen o pády, časy nebo výslovnost. V dnešních nenáročných měřítcích se Putin vyvinul ve vyhraněného politika, který se v televizi dokáže hodiny zabývat otázkami lidí stejně jistě a jasně, jako poskytuje rozhovory novinářům nebo se obrací na partnery na summitech, kde vyniká sarkastickými odpověďmi. Jeho inteligence má své meze, vyznačuje se cynismem, převyšuje jeho angloamerické protějšky, přičemž ale nemá o moc větší ambice než oni. Nicméně stačí, aby mu v Rusku stejně pomáhala k úspěšnému imidž.

Kombinace nálezu bohatých ložisek ropy a plynu a nástupu politika s jasnou hlavou k moci stačila, aby veřejné mínění Putina zřetelně odlišilo od předchozí politické scény a zajistila mu její ovládnutí. I když Putinův režim přišel s určitými důležitými změnami, od Jelcinova se liší méně, než by se na první pohled mohlo zdát. Ekonomiku Jelcin zanechal v rukou malé skupině zbohatlíků, kteří se zmocnili většiny majetku země podvodnými aukcemi, jež vymyslel jeden z těch, kteří z nich měli užitek, Vladimir Potanin, a které zavedl Čubajs, jakýsi neoliberální Rasputin na Jelcinově dvoře. Prezident se svou početnou „Rodinou“ (příbuzní, pomahači, stoupenci) si přirozeně vzali svůj díl kořisti. Něco podobného bychom asi těžko hledali v celých dějinách kapitalismu. Sedm vedoucích oligarchů, kteří vzešli z této doby – Berezovskij, Gusinskij, Potanin, Abramovič, Fridman, Chodorkovskij a Aven, skončilo s velkým kusem koláče národního bohatství za nehty – jednalo se o většinu médií a většinu Dumy. Putina si „Rodina“ vybrala, aby tyto změny upevnil, aby nakonec někoho nenapadlo se jimi zabývat. Jeho prvním počinem v nové funkci bylo, že Jelcinovi udělil imunitu a postaral se o jeho bezprostřední okolí. (Čubajs dostal jako dárek na rozloučenou ruskou elektrickou energetiku.)

Pokud chtěl ale vytvořit silnější vládu, než byla Jelcinova, nemohl si dovolit nechat oligarchům dosavadní vliv. Nejprve jim pohrozil, že jim sáhne na majetek, pokud se budou plést do politiky, a pak je úplně odřízl. Tři nejambicióznější – Gusinovského, Berezovského a Chodorkovského – zlomil – dva odjeli do exilu, třetí skončil ve vězení. Čtvrtý magnát, Abramovič, třebaže v Kremlu stále persona grata, zvolil pobyt v cizině. Putin přesunul pod státní správu část ropného průmyslu a z národního plynárenského monopolu vytvořil obrovský konglomerát se současnou hodnotou akcií 200 miliard USD. Podíl veřejného sektoru na hrubém národním produktu vzrostl jen nepatrně, zhruba o 5 %. Ale kořistnický kapitalismus 90. let zvolnil tempo. Znovuzískáním moci nad některými oblastmi ekonomiky stát posílil vliv. Mocenská rovnováha se přesunula ze soukromých rukou s nezvykle velkým nahromaděným majetkem k tradičnějším formám byrokratického řízení.

Tyto změny vyvolávají v západním hospodářském tisku určité obavy, často jsou chápány jako zlověstný etatismus, který ohrožuje liberalismus 90. let. Ve skutečnosti ale trhy nejsou ohroženy. Posílil ruský stát jako ekonomický činitel, ovšem bez socializujících úmyslů, šlo čistě o zdroj politické moci. V některých ohledech dovedl Putin o něco dál v podstatě stejný program svého předchůdce. Konečně došlo k privatizaci půdy, což byl oříšek, který Jelcinův režim nedokázal rozlousknout. Moskva se může chlubit více miliardáři než New York, a přece byla třináctiprocentní rovná daň z příjmu fyzických osob zavedena až na naléhání Jegora Gajdara. Vysoce regresivní „jednotná sociální daň“ tíží ty, kteří si ji mohou nejméně dovolit. Sociální dávky byly zpeněženy a rapidně sníženy. Ekonomicky klíčová ministerstva zůstávají v rukou vášnivých zastánců trhu. Neoliberalismus má v dnešním Rusku zajištěné postavení.. Prezident o tom nenechal na pochybách nikoho, koho to zajímalo. Na své říjnové návštěvě Německa, kde přecházel otázky po smrti Politkovské, hostitelům řekl: „Skutečně nechápeme, proč má tisk takové obavy z investování Ruska v zahraničí. Odkud se bere jeho hysterie? Do Německa se přece nechystá Rudá armáda. Jsou to naprosto stejní kapitalisté jako vy.“

Politický systém, který vznikl po Jelcinově odchodu, je podobnou směsicí nového a pokračujícího. Západní žurnalisté – dokonce i ti nejnadšenější zastánci příležitostí v novém Rusku či patolízalové nových labouristů, kteří si dávají dobrý pozor, aby neohrozili Blairovo přátelství s Putinem (hranice mezi nimi dost často splývají) – se dnes cítí nuceni kritizovat umlčování médií, oklešťování moci parlamentu nebo politických svobod za Putina. Nicméně všechny tyto jevy mají původ za Jelcina, jehož porušování zákonů bylo daleko zjevnější. Žádné Putinovo jednání nelze srovnat s ostřelováním parlamentu tanky nebo zmanipulovaným referendem, jež rozhodlo o autokratické ústavě. Jelikož však byl Jelcin považován za tvárný nástroj západních politiků, třebaže s poněkud pošramocenou pověstí, první čin schvalovali a druhý ignorovali prakticky všichni tehdejší zahraniční korespondenti. Mnoho kritiky nezaznělo ani na adresu nestoudné manipulace tiskem a televizí ze strany oligarchů v zájmu Jelcinova znovuzvolení. Ještě méně pozornosti se věnovalo tomu, co se odehrávalo v samotné státní mašinérii. Dlouho po zhroucení SSSR, po němž klesl počet ruských úředníků, se za Jelcinovy vlády byrokracie rozrostla na zhruba 1,3 milionu – jen málo postkomunistických skutečností představuje větší brzdu než byrokracie. A nejen to. Na nejvyšší úrovni se podíl úředníků vzešlých z bezpečnostních služeb nebo ozbrojených složek vyšplhal vysoko nad nejskromnější čísla z pozdní éry komunismu Sovětského svazu; za Gorbačova to bylo pouhých 5 %, za Jelcina zaujímali nejméně 47 % nejvyšších míst.

Syroviki a siloviki

I když mnohé z tohoto dědictví by uvítal jakýkoliv vládce, stav byl hodně špatný.. Putin jej upevnil a centralizoval v soudržnější mocenskou strukturu. S jistými hlasy voličů nemusel sáhnout k bombardování parlamentu nebo falšování hlasů. Aby však předešel jakékoliv eventualitě, posílil donucovací a zastrašovací nástroje. Rozpočet FBS – postkomunistického nástupce KGB – se ztrojnásobil a počet zaměstnanců ve federální správě rekrutovaných z bezpečnostních služeb dál rostl. Více než polovina klíčových držitelů moci nyní pochází z represivního aparátu. V povznesené náladě si Putin dovolil ke svým přátelům veteránům v Lubjance prohodit: „Soudruzi, náš strategický úkol je splněn – získali jsme moc.“

A přece, tento vývoj hlavně posiluje to, co tady už bylo. Výraznější novinkou snad byla integrace ekonomických a politických pilířů Putinova systému velení na institucionální úrovni. V 90. letech lidé říkali vyvoleným podvodníkům, kteří získali kontrolu nad surovinami, syroviki, a úředníkům rekrutujícím se z vojenských kruhů nebo tajné policie siloviki. Za Putina došlo k jejich propojení. Nový režim se opírá o síť kremelských úředníků a ministrů s „bezpečnostním profilem“, kteří zároveň stojí v čele největších státních společností působících na burze. Oligarchové propojili obchod a politiku víc než dost. V jejich případě šlo o invazi pirátů z jedné oblasti do druhé. Putin to změnil. Za jeho vládnutí vznikla užší symbióza mezi těmito dvěma oblastmi, tentokrát s převahou politiky. Dva náměstci premiéra jsou předsedy představenstva Gazpromu a Ruských drah, čtyři zástupci představitele Kremlu zaujímají stejná místa v druhé největší ropné společnosti, atomovém gigantu, podniku zabývajícím se distribucí energie a Aeroflotu. Ministr průmyslu je předsedou představenstva ropovodního monopolu, ministr financí diamantového monopolu, ale také druhé největší státní banky v zemi, mistr telekomunikací předsedou největšího operátora mobilní sítě. Specificky ruská forma cumul des mandats na politické scéně.

Korupce je zabudována do každého takového sepětí zisku a moci. Všeobecně se má zato, že je možná ještě rozšířenější než za Jelcina, ale že se změnil její charakter. Zajímavé je srovnání s Čínou. V Číně lidé korupci tvrdě odmítají, žádná jiná věc nezpůsobí větší hněv běžného obyvatele. Ústřední vedení Komunistické strany Číny si nervózně uvědomuje, jaké nebezpečí korupce představuje pro její autoritu, a tak čas od času exemplárně potrestá úředníky, kteří si nakradli příliš mnoho, aniž je schopno se vypořádat s kořeny problému. V Rusku se však lidé nad vzestupem korupce ve společnosti na všech frontách moc nevzrušují. Běžným postojem je, že úředník beroucí úplatky je lepší než úředník, který zasazuje rány: tomuto postoji lidé uvykli za časů Brežněvova „období stagnace“, které nastalo po době teroru. V takovém ovzduší Putin – na rozdíl od Jelcina zatím bez osobní lačnosti – může korupce šikovně využít jako nástroje státní politiky; slouží mu jako systém odměňování těch, kdo jsou s ním na jedné lodi, a vydírání těch, kteří by mohli odporovat.

Prostředky na korupci umožňují dnešnímu Kremlu postupnou proměnu televizních stanic a novin v mluvčí režimu. Příkladem může být osud NTV, založené Gusinským, a Izvěstijí, ovládaných Potaninem. Oba deníky jsou nyní závislé na Gazpromu. ORT, televizní kanál Berezovského, dnes ovládá ruka FBS. Prostřednictvím těchto změn Putin získává stále větší kontrolu nad médii. A to, co zbývá, média nezajištěná příslušným vlastnictvím, stále častěji podléhá autocenzuře. Glajchšaltování parlamentu i politických stran je ještě lepším příkladem. Putinova strana Jednotné Rusko a její spojenci, jejichž jediným programem je bezvýhradná podpora Putina, mají v Dumě 70 % křesel, dost k tomu, aby se přepsala ústava, bude–li to zapotřebí. Avšak hudbou blízké budoucnosti není stát jedné strany. Naopak, jako ve všech demokraciích dbalých své cti političtí technologové ctí pravidla a právě dávají dohromady opoziční stranu, která by měla vyčistit politickou scénu od zbytků komunismu – liberalismus už byl vyhlazen – a která by měla v příštím parlamentu poskytnout vládní straně dekoraci.

Krátce řečeno, vytváří se autoritářský režim, metodicky a se silnou domácí podporou. Jeho přitažlivost částečně spočívá v obnově vnější suverenity. Ale právě tady je rozdíl mezi představami a skutečností větší než na domácí scéně. Putin se dostal k moci v době, kdy vrcholila koloniální válka. V březnu 1999 Západ zahájil útok na Jugoslávii. Ve stejnou dobu Jelcin plánoval opětovné podrobení Čečenska. Na začátku srpna se stal premiérem Putin, tehdejší vůdce FSB. Poslední zářijový týden Rusko zahájilo letecký bleskový útok na Čečensko, zjevně inspirovaný šestitýdenním bombardováním Jugoslávie ze strany NATO. Čtvrtina obyvatelstva byla ze země vyhnána ještě před útokem. Po ničivém vzdušném útoku dorazila do Grozného na začátku prosince ruská armáda. Dva měsíce útoků, kdy Čečenci odolávali smršti raket a řízených střel, zanechaly město zpustošenější hůř, než kdy byl Stalingrad. Na konci roku, uprostřed bojů, předal Jelcin vládu Putinovi. Nové prezidentské volby se měly konat na konci března. Do konce února ruské velitelství prohlásilo, že „protiteroristická vojenská operace je u konce“. Putin odletěl na jih oslavovat vítězství. Clinton oslavoval „osvobození Grozného“. Blair pospíchal do Petrohradu, aby mohl obejmout osvoboditele. Dva týdny nato Putin naprostou většinou hlasů vyhrál prezidentské volby.

Takto se odehrával křest nového režimu, kdy svěcenou vodu dodal Západ. Bush si pospíšil s pomazáním hned příští rok, když nahlédl do duše ruskému prezidentu. Na oplátku za dobrou vůli mu byl Putin zavázán, což přetrvává. Okupace Čečenska nezničila odpor národa: Čečensko se stalo peklem a je jím dodnes. Ale ať byly zásahy ruských jednotek a místních kolaborantů v Čečensku sebeukrutnější, západní velvyslanectví takticky odvracela zrak. Po 11. září byla otevřena další fronta války v Čečensku, a ta také byla důvodem, proč Putin otevřel ruský vzdušný prostor letounům B52 k bombardování Afghánistánu, akceptoval americké základny ve střední Asii a přijal Severní spojenectví v Kábulu. Moskva tak dychtila uspokojit Washington, že v emocionálně vypjaté chvíli dokonce opustila odposlouchávací stanici na Kubě, která měla sotva něco společného se strádající svobodou v západní Asii. Ale brzy bylo jasné, že za její gesta se dostane jen malé odměny. V prosinci 2001 Bushova administrativa vypověděla smlouvu ABM. Ruští přátelé byli, pokud jde o vládu dosazenou v Afghánistánu, odstaveni na vedlejší kolej. Nebyl zrušen Jackson–Vanikův zákon, omezující obchod s Ruskem.

V tomto ovzduší bylo příliš mnoho žádat od Ruska, aby se podepsalo pod válku v Iráku. Ještě pořád se ale o Spojených státech nemluvilo jako o nepříteli. Putin raději omezil komentáře na minimum, měl–li se k problému vyjadřovat. Ale jakmile se proti invazi postavilo Německo a Francie, nebylo pro něj jednoduché jen tiše přihlížet. Na návštěvě v Paříži ho Chirac vehnal do společného komuniké proti hrozící válce, přičemž samotná Francie hrozila vetem v Radě bezpečnosti. Jakmile se vrátil domů, Putin zatelefonoval Bushovi a vyjádřil politování nad obtížným rozhodováním, před nímž stojí, ale nedělal s okupací žádné cavyky. Na konci Putinova prvního volebního období se však vztahy Ruska se Západem mění. Dva týdny po znovuzvolení Putina prezidentem v polovině března 2004 se NATO dostává přijetím baltských zemí blíž Rusku. Ale i kdyby Washington neudělal vůbec nic, nezůstalo by Rusko prosebníčkem. Cena ropy, která byla při nástupu Putina k moci 18 USD za barel, se vyšplhala na více než 40 dolarů a prudce rostla až na současných 60 dolarů za barel; také zde byl neočekávaný čistý zisk ze zvláštních příjmů – jen v roce 2005 37 miliard USD. Umožnilo to větší samostatnost. Výsledky jsou prozatím omezené: neobratné pokusy kontrolovat další západní pozice podél ruských jižních hranic, zastrašování Ukrajiny a Gruzie, odmítnutí snížit kontrolu ropovodů do Evropy, revize licencí těžby na Sachalinu. Ale stín Ruska jako energetického obra roste. Nyní je největším světovým producentem plynu a po Saudské Arábii druhým největším vývozcem ropy. Jak se Evropa stává závislejší na jeho energii, vliv země se nutně zvyšuje. V dohledu není žádná diplomatická revoluce. Ale Rusko přestalo být pod dohledem Západu.

Běžné, nebo výjimečné?

Jak je změna přijímána v samotném Rusku? Reakce na Putinův režim se různí, nicméně vytvářejí určitý vzorec. Na jedné straně názorového spektra je prakticky bezvýhradná podpora Ruska na vzestupu. Tento názor reprezentuje ekonom Andrej Šlajfer, jenž ne náhodou pomohl položit základy nového uspořádání, když pracoval v Moskvě jako jeden z tvůrců Jelcinovy privatizace, a také jeden z jejích beneficientů. Projektový ředitel Harvardského ústavu pro mezinárodní rozvoj, financovaného americkou vládou na podporu „ekonomické reformy v zájmu svobodného trhu“ v bývalém SSSR byl po návratu do USA stíhán ministerstvem spravedlnosti pro podvodné jednání – vydělal na svých informacích v oblasti investic. Harvard musel zaplatit 25,6 milionů USD a Šlajfer a jeho žena 3,5 milionů USD v mimosoudním vyrovnání. Byl to skandál, který vedl k pádu jeho příznivce Larryho Summerse, jenž jako Clintonův náměstek ministra financí harvardský projekt založil a jako prezident univerzity byl hnán k odpovědnosti. Šlajferovou hlavní argumentací podle článku Daniela Treismana ve Foreign Affairs roku 2004 bylo, že Rusko se stalo „běžnou zemí s průměrným příjmem“, tedy společností se stejným růstem prosperity, mírou politické a ekonomické svobody, korupce a nerovnosti, omezením médií a kontrolou justice, spotřebitelskou svobodou a volbami více kandidátů, jaké můžeme najít v Mexiku, Turecku, na Filipínách nebo jinde, kde příjem na hlavu je zhruba 8000 USD za rok.

Šlajfer připouští, že jako většina takových zemí, spadajících „někam mezi učebnicový příklad demokracie a zcela autoritativní režim“, Rusko nemusí být zrovna bezpečnou nebo spravedlivou společností. Ale – a na tom záleží – z globálního hlediska jeho vývoj zaznamenal znatelný pokrok, uvážíme–li, na jakých troskách komunismu proběhl. U mnoha Rusů může pochvala, že se vyšvihli na úroveň Turecka nebo Mexika, vyvolávat smíšené pocity. Avšak snížením srovnávacích měřítek nesporně dojdeme ke shodě. Rusko je v rámci svého vývoje zcela běžnou zemí. Výjimečné jsou pouze jeho historické handicapy, které muselo překonat, aby se do tohoto stavu dostalo, a ty jsou opravdu specifické.

Jen málo výroků je takto optimistických. Častější je názor, který lze najít u korespondentů Financial Times, které jsou mimochodem dalším investorem v novém Rusku, kde založily společný mediální podnik. Věnují zemi značnou pozornost, systematicky vyzdvihují perspektivy a zároveň vyslovují očekávanou lítost nad stinnými stránkami, jež chápou jako vedlejší účinky pokroku. Dokladem toho může například být článek V Putinově Rusku moskevského dopisovatele Andrewa Jacka. Přiměřený prostor věnuje neúspěchům režimu, přičemž vyslovuje úzkostné obavy o budoucnost svobod za tohoto režimu, aniž by se jimi zabýval víc, než je nezbytně nutné – slovy Financial Times: „kritizuje bez zaujatosti a bere zřetel na zvláštní historické a kulturní rysy“.. Mezi nimi nevyhnutelně zaujímá přední místo Čečensko. Jack tvrdí, že by nebylo správné příliš vinit Putina, který je sám „kavkazským zajatcem“, za to, „že Čečensko a Rusko válčí vlastně od doby, kdy se tyto dvě kultury před třemi sty lety poprvé střetly“ – eufemismus z oblasti koloniálních omluv univerzálního použití. Výsledky střetu mohou být nešťastné, ale představují jen vedlejší produkt. Podstatná je bilance Putinova „liberálního autoritářství“. A ta nás může uklidnit. V budování „neskonale lepší společnosti jak pro obyvatelstvo, tak pro zahraniční partnery“ Putin „vydláždil cestu přechodu od komunismu ke kapitalismu tak dobře, jak se to ještě nepodařilo nikomu před ním“.

Samozřejmě že je čeho se obávat, protože nejsou zajištěna vlastnická práva a nezávislost justice. Jack se opatrně pouští do úvah, že „přes všechny úspěchy je Putinovo zasazení se o demokracii a ekonomické reformy diskutabilní“. Větší optimismus najdeme u pozdního Martina Malii. Malia po obraně Jelcina nezavrhuje ani Putina. Není možné, že by se v dnešním Rusku mohl Putin vrátit k tradičnímu autoritářství, neboť cesta k modernizaci tentokrát nevedla přes vojenskou byrokracii Petra Velikého, už vůbec ne přes Stalinovu bumážku. Pokud mělo Rusko získat konkurenceschopnost v dnešní aréně – nikoliv bitevním poli – globalizovaného trhu, vyžadovalo to vysokou míru vzdělanosti a zahraniční investory. Obavy z nových represí byly odmítnuty. Mezinárodní společenství přestalo tolerovat hrubé porušování lidských práv, jak se ukázalo v případě Bosny a Kosova. Konflikt v Čečensku představuje výjimku, neboť v sázce byla spíš „národní čest“ než ruská „územní integrita“. Ale teď, po dosažení dohody, není nutno konflikt opakovat. „Jak se čečenská válka stane minulostí, tlak na Rusko, aby dodržovalo nové vyšší mezinárodní a správní etické normy, Putinovi zabrání v jakémkoliv extrémismu.“

S tímto rozhřešením přišel Malia v dubnu 2000. Za sedm let, plných mučení a vraždění, po Grozném a Bagdádu, mezinárodní normy ztratily dech a minulost se nestala minulostí. Bylo by nespravedlivé tvrdit, že se na Západě nevyskytovaly žádné lepší názory. Novináři Petr Baker a Susan Glasserová, korespondenti Washington Post, vydali tvrdý průzkum nového Ruska Kremlin rising (Kreml na vzestupu), který zahanbuje umírněné názory Financial Times. Historik Richard Pipes, který je s Maliou zajedno v nepřátelském postoji vůči komunismu, ale má naprosto opačný názor na vyhlídky. Zatímco Malia věří, že Rusko se vydalo zcela jinam než západní země, které teď má šanci dohnat, v důsledku první světové války, Pipes vždy poukazoval na to, že kořeny sovětské tyranie leží v dlouhé autokratické tradici ruské politické kultury. Pro Rusy je nejhorší věcí anarchie, podmínkou pokojného života je autoritářská vláda. Putin je populární, vysvětluje Pipes ve Foreign Affairs, „protože obnovil tradiční ruský model vládnutí: autokratický stát, kde občané nemají politickou odpovědnost a kde je umělá jednota živena představami o cizích nepřátelích“. Tyto ostré názory na jednom konci spektra, kde na druhém je Šlajferův oslavný přístup, západní představitelé přijímají už méně nadšeně. Konstruktivní vztahy s Moskvou, válkou v Čečensku nedotčené, odolávají tak podružným věcem, jako je vražda jakési kritičky nebo nějakého potížisty. Podnikatelskému kolosu s miliardami v kapse už stojí za to obětovat nějaký ten soud Spojených národů. Koho zajímá bláznivá novinářka nebo emigrant? Economist píše, že vyšetřování Litviněnkovy smrti se potýká s nedosažitelností svědků, jejichž vydání není myslitelné, a čtenářům svěřuje, že „tyto překážky nemusejí být tak úplně na škodu“, protože „největší starostí britských diplomatů není, aby Scotland Yard v pátrání neuspěl, ale že by uspět mohl“.

Do triumfu nad komunismem se investovalo příliš mnoho, než aby se o Rusku mohlo pochybovat. Malé vady na kráse jsou na tomto stupni vývoje buď normální a překonatelné, nebo jsou politováníhodnou, nicméně nevyhnutelnou cenou za kapitalismus. Anebo je to běh na dlouhou trať. Že by mohl být do něčeho zlého zapleten samotný Západ, to lze naprosto vyloučit. Americký velvyslanec v Moskvě na konci 80. let Jack Matlock vysvětluje proč: „Prezidenti Reagan a Gorbačov ve skutečnosti spolupracovali na určitém scénáři, na plánu ekonomické reformy, jenž byl původně definován Spojenými státy. Plán byl vymyšlen USA, ale s tím, že nepůjde proti národním zájmům mírumilovného Sovětského svazu. Gorbačov přijal americký program, který byl definován ve Washingtonu, bez označení a samozřejmě jako plán vlastní.“ A ať se stane cokoliv, nelze vinit původce. Podívejme se na dnešní Irák.

Na pohřbu Politkovské stály vedle sebe všechny tři hlavní síly stojící za Jelcinovým režimem. Dvě z nich poslušné přetvářce: Západ, zastoupený americkým, britským a německým velvyslancem, a oligarchové par personne interposée, zastoupeni Čubajsem, pro většinu Rusů nenáviděnějším než samotní oligarchové jakožto jejich stvořitel. Třetí síla, v upřímném smutku, čekající venku: liberální inteligence s otřeseným svědomím. V roce 1991 to byla na domácí scéně hlavně tato vrstva, která dopomohla Jelcinovi k moci ve víře, že to konečně přinese Rusku politickou svobodu. Na začátku 90. let se seskupila kolem prezidenta, zaujala mnoho politicky významných míst a do značné míry poskytla Jelcinově vládě potřebnou legitimitu demokracie až do konce. Od roku 1917 se intelektuálové ještě nikdy tak významně nepodíleli na vládě země.

Co však zbylo z této inteligence za patnáct let? Stručně řečeno, mnozí padli za oběť tomu, co se jevilo jako základy nadcházející svobody, trh skosil své institucionální opory. Sovětský systém velkoryse podporoval univerzity, akademie, vydavatelství, filmová studia, orchestry, ty všechny dostávaly obrovské státní dotace. Toto privilegium existovalo za cenu cenzury a značného sešněrování. Napětí vyvolané ideologickou kontrolou ale také živilo opozičního ducha, který byl od 19. století pro ruskou inteligenci charakteristickým raison d’ętre. S nástupem neoliberalimu se tento svět rychle zhroutil. Do roku 1997 se rozpočet na vyšší vzdělání smrskl na jednu dvanáctinu úrovně z konce Sovětského svazu. Počet vědců klesl téměř o dvě třetiny. V současné době Rusko vydává na vzdělání pouhá 3,7 % národního důchodu, což je méně než Paraguay. Platy univerzitních profesorů jsou směšné. Před pěti lety byl plat univerzitního profesora 100 dolarů měsíčně, což univerzitní učitele nutilo přivydělávat si bokem, aby vyžili. Učitelé na tom jsou čím dál tím hůř: dnes průměrná mzda ve školství představuje dvě třetiny celostátního průměru. Podle ministerstva školství pouze 10 až 20 procent ruských vysokoškolských institucí si zachovalo úroveň sovětského vzdělávání. Stát nyní kryje sotva třetinu jejich nákladů. Běžně se podplácí při zkouškách. V oblasti tisku a nakladatelství, která prošla obrovským boomem během perestrojky, se náklad a platy rapidně snížily po roce 1991, kdy vylétly ceny papíru a čtenáři ztratili zájem o věci veřejné. V roce 1989 byl náklad za Gorbačova největšího ruského týdeníku Argumenty i Fakty 32 milionů. Nyní asi 3 miliony.

Osud inteligenta

Lepší noviny po určitou dobu i s tenčícími se platy otiskovaly mnoho kvalitních reportáží a dokumentaristiky. Ale s vypuknutím frakčních bojů na Jelcinově dvoře a zesílením tlaku různých oligarchů na média se v tisku objevila korupce všeho druhu od úplatků přes kompromat až po režimní propagandu. V této atmosféře propadu zvítězil nejhorší bulvár, zabývající se jen senzacemi a celebritami. Tisk jako celek mezitím ztratil na významu vinou televize. Původně síla energie, která probudila a mobilizovala veřejné mínění a hrála klíčovou roli v porážce starého uspořádání v srpnu 1991 – ruská televize – začínala s vysokou úrovní a obrovskými ambicemi. Ale také ona rychle padla na zem a podlehla komercializaci, nejsledovanější pořady mohou hrubostí a nicotností soupeřit s nejpokleslejším americkým brakem. Vzdělanci televizí opovrhují tak, že Rusko je asi jedinou zemí na světě, kde se běžně dozvíte, že doma televizi nemají, a ještě se po vás po očku podívají, že se ptáte na tak samozřejmou věc.

To všechno bylo pro inteligenci, která přes vnitřní spory vždy hrála roli kulturträgerů, velmi demoralizující. Ale s živořením na univerzitách, zhoršující se situací tisku a zpitoměním televize vzniká další alternativa. Poprvé v historii se peníze staly všeobecným měřítkem ceny intelektuála. Být bez peněz je nyní synonymem neúspěchu, důkazem neschopnosti přizpůsobit se potřebám soutěže. Pod tlakem existenčních starostí a pokušení úspěchu se mnozí z intelektuálů vrhli na podnikání toho či onoho druhu, často dosti pochybného. Začínali tak i někteří oligarchové. Tato migrace do světa pochybného bankovnictví a obchodu, „technických aspektů politiky“ (zabezpečení kampaně a voleb) a dělby veřejného majetku v důsledku ovlivnila i ty, kteří zůstali pozadu. Někteří odborníci si našli práci v zahraničí. Za těchto podmínek eroze obecně uznávaných hodnot, které kdysi inteligenci držely pohromadě, slábl smysl pro kolektivní identitu, jímž se inteligence tradičně vyznačovala.

Výsledkem toho je kulturní scéna roztříštěná a zdevastovaná jako ještě nikdy. Zhroucení centralizované knižní distribuční sítě, která existovala za dob Sovětského svazu, způsobilo potíže nezávislým nakladatelům, kteří opustili pole působnosti mimo Moskvu a Petrohrad a přenechaly je čtyřem či pěti velkým komerčním nakladatelstvím; ta vlastní v provinciích prodejny a produkují většinou brak, ovšem od vlády získávají zakázky na učebnice. Nejvýznamnějším literárním podnikem je Novoje Literaturnoje Obozrenije, založené v roce 1992, v současné době přední ruský literární časopis, jehož malé nakladatelství vydává asi 75 titulů ročně a zaměřuje se na humanitní obory. Založila ho a v jeho čele stojí Irina Prochorovová, sestra magnáta, který je Potaninovým společníkem v Norilsk Nickel. Vydává také kulturně–politický časopis Neprikosnovennyj Zapas (Nouzové zásoby), který poskytuje fórum pro intelektuální debatu a právě začal vydávat – znamení doby – časopis o teorii módy. Nalevo se vynořila nepočetná a většinou pravděpodobně pomíjivá nakladatelství, stejně jako výhonky radikálního opačného proudu. Uprostřed okázalosti nového Ruska, v moskevské boční uličce poblíž obrovského korza luxusních obchodů na Tverské třídě sídlí ošuntělé knihkupectví Falanster: plakáty s Chávezem, překlady Che Guevary, Bakuninovy životopisy a čerstvé ruské vydání vrcholného Deutscherova díla, trilogie o Trockém, a spousta další kvalitní literatury.

Venku Tverská třída se svými butiky a značkovými obchody, udávajícími tón. Kultura obnovy kapitalismu se dost logicky ohlíží do světa pozdního carismu, jehož blýskavé symboly najdeme všude kolem. Moskva si uchovává svou starobylou krásu na rozdíl od mnoha jiných míst – ve Výmaru nebo Praze ji přetřeli příliš mnoha nátěry. Teď je ale zahalena smogem kýče jako vzácné korunovační klenoty ve špinavé kazetě. Moskva se stala hlavním městem špatného vkusu, v němž dokonce i postmoderna karikuje sebe sama. Celý tento kýč se odráží i v převládající krajině představivosti. Během několika let Rusko vyplodilo masovou kulturu fixovanou na zkreslenou verzi carské minulosti. Nejúspěšnější ruský autor Boris Akunin píše detektivky zasazené do poslední třetiny 19. století. Jeho spravedlivý hrdina Erast Fandorin mezi jinými úžasnými skutky zkříží spiknutí s cílem unést Mikoláše II. během jeho korunovace.

Od roku 1998 se prodalo přes 15 milionů Fandorinů a následovaly další kasovní trháky. Ve Státním radovi, v němž Fandorin zachraňuje trůn, se objevuje ruský oblíbený herec a režisér Nikita Michalkov, zanícený monarchista, který hraje Alexandra II. ve vlastním filmu Lazebník sibiřský. Michalkov je umělcem průměrného diváka, ale i Alexander Sokurov, ruský přední filmový režisér, vytvořil s toutéž citlivostí nový film Ruská archa, v němž bouřící se a blábolící markýz de Custine vede pestrou společnost historických postav, v záběru snímaném kontinuální kamerou, jež se otáčí o 360 stupňů kolem Ermitáže, který zakončuje sentimentální živý obraz ze dvora Romanovců v tragický předvečer jeho pádu, hodný tak filmů o Sissy.

Tato dominantní větev ruské pošlosti obsahuje celou škálu žánrů – od braku přes střední proud až po umělecké formy. Proto detektivky s Fandorinem nejsou příznačně produktem ruského Grishama nebo Kinga. Boris Akunin je pseudonymem filologa a překladatele japonské klasické literatury Grigorije Šalvoviče Čchartišviliho, inspirovaného, jak sám říká, Gribojedovem, Lermontovem, Tolstým, Dostojevským, jeho hrdina spojuje vlastnosti Čackého, Pečorina, Andreje Bolkonského a knížete Myškina s pěknou dávkou Jamese Bonda. Koketuje se stylem pozdního Proppa a rozvrhl si 16 možných podžánrů detektivky a 16 typů osob. Obrovsky úspěšný brak, na trhu vydávaný za seriózní literaturu, vytvářený spisovateli s elitním vzděláním, by na Západě byl naprostou anomálií, odhlédneme–li od jediného případu bestselleru Umberta Ecca. V Rusku jde o tento vzorec: elitní intelektuálové, kteří to vyhrávají na trhu s pokleslou literaturou (Akunin není jediný) jsou jednou z cest setkávání inteligence a trhu.

Ubohost této carské retro–kultury odráží nemožnost smysluplného obnovení světa Romanovců. Ze starého řádu se vyloupl hrubě tesaný kapitalismus, který ve své podstatě zůstal dědickým až do samého konce, kdy ho neovládali obchodníci nebo průmyslníci, ale šlechta a vlastníci půdy. Tato kultura není v živé paměti: je příliš jiná, přítomnosti vzdálená, než aby mohla sloužit jako něco jiného než zástupné téma. Na druhé straně sovětská minulost je stále příliš živá a svým způsobem nezvladatelná. Ruská inteligence ji až na výjimky odmítá šmahem. Obyvatelstvo je v této otázce naopak rozděleno. Někteří pádu SSSR litují, jiní jej uvítali a ještě další – a těch je možná většina – mají smíšené pocity. Sovětský svaz nebyl třetí říše a je jen málo známek německé Vergangenheitsbewältigung. Velký tlak na kulturu způsobil ostrůvkovitou amnézii v paměti společnosti.

Minulost raději starší

Tento tlak však umění určitě neumlčel. Beletrie s většími ambicemi než jen bavit čtenáře se sovětské zkušenosti nikdy nevyhýbala. Nicméně od 90. let má její zobrazování tendenci mísit se s ireálností, která je typická pro mnoho současné literatury. Ruská beletrie měla vždy silou zálibu ve fantasknu, grotesknu, nadpřirozenu a utopii, nejen u Gogola a Bulgakova, nyní nejmódnějších autorů, ale i u tak rozdílných spisovatelů jako Černyševskij, Leskov, Bělyj, Zamjatin, Nabokov, Platonov a další. Novem v současných podobách této tradice je koktejl heterogenních žánrů a tropů alternativní reality, který se snaží maximalizovat provokaci a dépaysement. Tato formální vynalézavost, i když působivá, má sklon ponechávat předměty svého zájmu kupodivu nedotčené. Tytéž techniky umožňují uchopit komunistickou i post–komunistickou realitu jako jedno kontinuum. V nejlyričtější práci Viktora Pelevina Hliněný samopal se v jedné fantasmagorii objevuje Čeka občanské války, ostřelování Bílého domu a současná ruská mafie. Tato literatura je plná úžasných kousků. Ale i když satirická a hravá, většinou je příliš plytká, než aby zasáhla hlubší proudy, pokud jde o minulost.

Dalším tématem je vzdělanost. Tady tlak veřejného mínění vyvolává snahy sovětskou zkušenost opouzdřit, jako by šlo o radioaktivní zónu, a ne prostředí pro seriózní reflexi nebo výzkum. Vědci na univerzitách se raději soustředí na předrevoluční éru. Výmluvný může být případ předního odborníka na stalinismus Olega Chlevňuka. Mladý stranický historik se po rozpadu Sovětského svazu ocitl v tíživé situaci a v okamžiku, kdy už chtěl zkusit štěstí v podnikání, ho téměř náhodou zachránila smlouva s Centrem pro ruská a východoevropská studia v Birminghamu. Po patnácti letech stále závisí na zahraničních grantech. Historii Gulagu publikoval v Yale. Byla přeložena do několika dalších západoevropských jazyků a je neuvěřitelné, že rusky vydána nebyla.

Z opačné strany spektra vyšel Nikita Petrov, jakožto mladý disident a aktivista občanské organizace období glasnosti Memorial. Později si ho Jelcin vybral jako radikálního demokrata do komise, aby opatřil důkazy, které by umožnily postavit Komunistickou stranu Sovětského svazu mimo zákon jako zločineckou organizaci. Byl mu poskytnut přístup do tajných archivů policie, čehož odborně velmi dobře využil. Jeho poslední knihou je životopis Chruščovova náčelníka KGB Ivana Serova. Dnešní Memorial je jen stínem svého dřívějšího já: přestal být politickým hnutím, stal se skomírající organizací, financovanou ze Západu, Rusům lhostejnou. Pokud jde o výzkum, od poloviny 90. let byly archivy s citlivými materiály v podstatě uzavřeny – ze Stalinova spisu za třicet let jeho vlády je k dispozici pouze asi 20 stran denně, pouhý zlomek toho, co moderní vladař vyprodukuje – a střední úřadnický aparát ztěžuje jakékoliv bádání, jež by mohlo ohrožovat nový nacionalismus. Jak podotýká Petrov, v současné době je jen malý zájem o kritické zkoumání sovětské minulosti – odhalení jejích zločinů už nemá žádný dopad. Jeho hlavní práce o Ježovovi, kterou napsal společně s nizozemským vědcem Marcem Jansenem, úchvatný portrét člověka a jeho doby, v Rusku nenašla vydavatele. Mohou být jediným důvodem vysoké náklady na překlad? Podle něho je všeobecnou náladou společnosti nezvídavá nostalgie po stalinismu. V roce 1991 si Petrov nedokázal takový politický obrat ani představit.

Ruská inteligence je ekonomicky, kulturně i psychologicky roztříštěna. Jak si tedy stojí ruský liberalismus politicky dnes? Hodně rozšířená je nevraživost vůči Putinovu režimu, v soukromí často extrémní. Ale veřejné opozice mnoho není. Důvodem není jen strach, i když i ten hraje roli. Je to také vědomí, že liberální inteligenci kompromituje její vlastní podíl na vzniku toho, co se jí teď nelíbí. Svou podporou Jelcina, když už byla všeobecně známa nezákonnost a zkorumpovanost jeho vlády, již ospravedlňovala bojem s oslabeným komunismem, ztratila věrohodnost v očích mnoha obyvatel, načež došla k poznání, že se Jelcin spojil s Putinem. Proč, často si stěžují lidé z těchto kruhů, západní média líčí 90. léta jako dobu chaosu, zločinu a korupce, což jsou samé negativní stereotypy, když to vlastně byla nejsvobodnější a nejlepší doba v celé historii země? A proč o dnešním Rusku hovoří jako o demokracii, když „žijeme ve fašismu“? Pravda, někteří intelektuálové 90. léta také očerňují, ale k tomu je vede nelibost, že ztratili své privilegované postavení, které měli za Sovětského svazu, kdy měli slušné platy a byty a nemuseli nic moc dělat, zatímco teď si musí najít opravdovou práci. A osobní i institucionální kontinuita mezi Jelcinem a Putinem? Byli jsme naivní ohledně typu společnosti, kterou vytvořil Sovětský svaz, která se rychle znovu prosadila a vyprodukovala Putina; ten ale v žádném případě není „tím nejhorším“, co nás mohlo potkat. Jinak řečeno, jestliže se v Rusku děje něco špatně, v žádném případě to nebyla Jelcinova nebo jejich chyba.

Od prvopočátku srpnového převratu bylo jasné, že testem nového ruského liberalismu bude řešení národnostní otázky, kde staří – Věchi a následníci – viditelně neuspěli. Za první čečenské války se vyrovnal se situací čestně, vystoupil proti ruské invazi a uvítal uznání porážky. Ale druhá čečenská válka jej zlomila. Nějaké protesty sice zazněly, ale z velké většiny se liberální inteligence nechala přesvědčit, že islámský terorismus ohrožuje samotné Rusko a musí se zlikvidovat, ať to stojí, co to stojí. O rok později americká válka ve jménu téhož umožnila vítanou solidaritu Západu. Dnes se jen málokdo vyjadřuje příliš nadšeně o Kadyrovově klanu v Grozném: většina se tématu Čečenska raději vyhne. Naopak hlavní Jelcinovi dvořané, stále semknuti kolem Putina, jsou otevřenější. Gajdar vysvětluje, jak je pro lidi zvenčí těžké pochopit, „co agrese vůči Dagestánu v roce 1999 pro Rusko znamenala. Dagestán je součástí našeho života, součástí naší země, součástí naší reality“ (sic – Rusové tvoří 9 % obyvatel). Takže „v této věci už nešlo o právo čečenského lidu na sebeurčení, ale o otázku, zda chránit ruské obyvatelstvo“. Čubajs je ještě přímější: ruským cílem v novém století, jak prohlásil nedávno, by mělo být „liberální impérium“.

Putinův styl poskytuje výhody všem skupinám, od oligarchů po běžné lidi, přičemž Putin pevně drží moc ve svých rukou. Je „zastáncem plánovaného hospodářství“ ve všech ohledech, pohrdá podnikateli a nedůvěřuje jim, ale přesto je nepronásleduje, nepodporuje malé nebo střední podniky, takže prosperují pouze velké monopoly zabývající se surovinami nebo bankovnictvím. Politicky je „prezidentským legitimistou“ ve smyslu Vídeňského kongresu, bude tedy respektovat ústavu a v roce 2008 odstoupí – poté, co vybere nástupce. Kdo jím bude? Tady se trochu ošívají. I když se Putin nerozhodne potřetí kandidovat, pořád mu toho dost zůstane – bude mu pouhých 55 let a bude mít obrovskou neformální i formální moc. Jak by se s tím vybraný nástupce vyrovnával? Na to nemají odpověď a raději vtipkují, že se nemíní zabývat zbytečnými řečmi o třetím období, ale spíš o čtvrtém nebo pátém. Zájem se soustředí na osobu nástupce. Jsou zastánci silné vlády, ne diktatury, vlastenectví, ne nacionalismu a obávají se, co by se mohlo stát, kdyby byl zvolen silnější nástupce nebo by podobné násilí, jako se odehrálo v moskevském divadle nebo v Beslanu, umožnilo „zvláštním službám“ zavést v Rusku mimořádný stav.

Ti, kdo vsadili na hegemonickou stabilitu, riskují, že se bude opakovat osud původní liberální inteligence za Jelcina, která si nepřestávala myslet, že její rada a pomoc ho dokáže udržet ve správném směru – a dočkala se dosazení Putina, před nímž se nyní třese. Neschopni dohodnout se na vlastní odpovědnosti za podporu útoku na Bílý dům a zmanipulované referendum o ústavě a za všechno, co následovalo omezují se nyní na reptání, jak se ukázalo, že zdevastovaný „sovětský“ lid nebyl schopen přijmout dar demokracie, kterou se jim „snažili přinést“. Dnešní národní liberálové jsou sice prozíravější než demokraté 90. let, ale není jisté, zda mají na dvoře reálnější vliv než jejich předchůdci. Pokud by byl zvolen některý z kandidátů, kterých se obávají nejvíce – například ministr obrany Sergej Ivanov, nebo dokonce předseda vlády Michail Fradkov, mohli by se ocitnout v podobné situaci jako příznivci Jelcina. Doufají, že to bude někdo mnohem tvárnější jako Putinův další kůň, náměstek premiéra Dmitrij Medvěděv, jehož úkolem je dát režimu sociálně vyhlížející tvář. Ale nebudou do toho moci mluvit o nic víc než ostatní občané.

Historicky ruský liberalismus vznikl v mnoha odstínech a nebylo by správné ho redukovat na Hayekovy a Weberovy žáky. Mezi nejrůznějšími názory vyniká názor jedné naprosto nezávislé individuality. Vysoká, nahnutá, téměř shrbená postava historika Dmitrije Furmana, na jehož hranaté šilhavé tváři se často objevoval ironický úsměv, s archetypální vizáží knihomola, bílého i rudého původu zároveň. Jeho babička, která ho vychovala a která pro něj byla vždy nejbližší osobou, byla aristokratkou, jeho dědeček – žili odděleně – byl vysoký stalinský hodnostář, který i jako náměstek ministra žil velmi skromně, oddaný věci. Furman píše, že vyrůstal bez jakéhokoliv formování marxismem, ale ani v nenávisti vůči komunismu, který považoval za nové náboženství. Po ukončení studia se věnoval výzkumu náboženských konfliktů pozdní říše římské a pak se stal v Akademii věd odborníkem na náboženské dějiny. Až do perestrojky o tehdejších současných událostech nic nenapsal ani s nimi neměl nic společného.

Když však došlo k zhroucení SSSR, byl v podstatě jediným ruským liberálem, který považoval svržení Gorbačova za katastrofu. Rok pracoval pro Gorbačovovu nadaci, pak se vrátil do Akademie věd, kde od té doby působí jako vědecký pracovník v Ústavu pro evropská studia a představuje plodného esejistu, píšícího o celém bývalém SSSR. Má pravděpodobně ze všech současných ruských myslitelů nejpropracovanější a nejsystematičtější pohled na postkomunistický vývoj. Říká, že země je „řízenou demokracií“, tj. demokracií, kde se konají volby, ale výsledky jsou známy předem, soudy soudí, ale padají rozsudky, jež jsou v souladu se zájmy řídících orgánů, existuje pluralita tisku, přesto je tisk jen s několika výjimkami na vládě závislý.

Nástupnictví

Ve skutečnosti je to systém „bezkonkurenční moci“, stále více se podobající Sovětskému svazu, avšak bez ideologického základu, jenž prochází vývojovými fázemi, které jsou obdobné vývoji ruského komunismu. První fází je heroická destrukce starého řádu, časy Sturm und Drang – Lenin a Jelcin. Druhá fáze je dobou upevnění a vytvoření nového, stabilnějšího řádu – Stalin a Putin. Vůdce druhé fáze má vždy širší podporu než vůdce fáze první, protože sjednocuje ty, kteří přežili revoluci a jsou stále oddaní jejím hodnotám, s kontrarevolucionáři, kteří nenávidí anarchistickou náladu a radikální změny, jež přináší.. Tak dnešní Putin pokračuje v Jelcinově privatizaci a tržních reformách, ale spíš než chaos vytváří řád. Putinův nástupce se bude nacházet ve třetí fázi – jako Chruščov v SSSR – a bude pravděpodobně méně oblíbený než Putin, protože režim, stejně jako jeho předchůdci, bude odtrženější od mas. Putinova vysoká oblíbenost v průzkumech veřejného mínění je čistě funkcí jeho role prezidenta: můžeme ho srovnat s vládci Kazachstánu nebo Ázerbajdžánu, Nazarbajevem a Alijevem, neboť systémy v jejich zemích jsou podobné ruskému.

Režim v Rusku se v roce 2008 utká s vážnými problémy a už teď existuje ve společnosti značné napětí. Odstoupí Putin a předá úřad prezidenta nástupci, nebo změní ústavu a zůstane ve funkci? Oba scénáře mají svá rizika. Putin by snadno mohl změnit ústavu tak, aby mohl v úřadu zůstat neomezeně dlouho jako Nazarbajev v Kazachstánu – parlament udělá, co bude chtít, a Západ by proti tomu moc nereptal. Tento scénář by však zemi přiblížil spíš tradiční diktatuře než řízené demokracii, což by vyžadovalo nějakou ideologii, kterou Putin nemá. Takže přestože teď studuje meziválečné dílo teoretika Ivana Iljina, někdejšího polofašistického emigranta žijícího v Německu, podle všeho nebude chtít pokračovat ve vládnutí, protože by to vyžadovalo přílišný velký ideologický obrat.

Nemohl by potřebný základ poskytnout nacionalismus, pokud už tak nečiní? Furman tuto možnost odmítá. Ruský nacionalismus je příliš malým pánem, než aby demokracii nahradil v legitimizaci Putinovy vlády. Neobsahuje v sobě fanatismus jako nacionalismus, který stvrdil Hitlerův režim, spíš neškodnou rozladěnost nad tím, že Rusko už nemůže terorizovat sousedy, jak mělo ve zvyku. Příkladem může být současná kampaň proti Gruzíncům, která je výrazem frustrace dřívějších mocipánů, nucených jednat s těmi, kterým dřív vládli, jako se sobě rovnými. Výsledkem toho jsou náhlá vzplanutí hněvu v otázkách menšin, která jsou stejně rychle zapomenuta – spor s Ukrajinou nad tím nebo oním kusem země, povyk kolem Srbska atd. Jsou to neurotické, nikoliv psychotické symptomy. Nelibost, která nestačí k nastolení nové diktatury. Proto zůstává pro režim důležitá legitimizace ze strany Západu a do určité míry je na ni odkázán. Protože postrádá vlastní ideologii a na slabý nacionalismus nemůže spoléhat, musí prezentovat sebe sama jako svého druhu demokracii, přijatelnou pro G7 – Rusko jako „běžná země“, která se připojila k západní civilizaci.

Na druhé straně pokud Putin ústavu nezmění a nebude v roce 2008 usilovat o úřad prezidenta, velkým problémem bude, že poprvé v dějinách Ruska budou existovat dvě centra moci – nový a starý prezident. A to je rámec pro politickou nestabilitu, protože byrokracie bude klopýtat mezi dvěma pány, aniž by věděla, koho poslouchat. Putin si může myslet, že vybere ohebného nástupce, ale v minulosti to nikdy nefungovalo. Takové figurky vždy touží se osamostatnit. Stalin byl po Leninově smrti zvolen jako nejméně výrazná osobnost komunistické strany z obav před silnějším Trockým, a stal se z něj despota s neomezenou mocí. Po Stalinovi se dala přednost umírněnému prvnímu tajemníku Chruščovovi před silnějšími Berijou a Malenkovem – a ten je okamžitě vystrnadil a chopil se moci. Podobně tomu bylo v případě průměrného Brežněva, jenž byl soudruhy zvolen jako nejméně nebezpečný kandidát. Je pravděpodobné, že tento vzorec se bude opakovat i po roce 2008.

Na otázku, co si myslí o Pipesově diagnóze podhoubí ruské politické kultury (nepochopení demokracie a zákonnosti, upřednostňování tyranie před anarchií), Furman věcně odpovídá: ano, je víceméně přesná, ale Pipes se mýlí, pokud si myslí, že to platí jen o Rusku. Jde o široce rozšířenou politickou kulturu, kterou lze vidět na Středním Východě, v Barmě, v Uzbekistánu i jinde. Neměli bychom ruskou politickou kulturu přikrašlovat, ale také bychom si neměli myslet, že je jediná na světě. Rovněž by nebylo správné myslet si, že v postkomunistickém Rusku došlo k nějaké podstatnější obnově náboženského cítění. Pravoslavná církev byla vstřebána jako prvek národní identity a koná obřady při křtech a pohřbech. Ale už ne na svatbách – sexuální život je zcela světský – a návštěvnost bohoslužeb patří k nejmenším v Evropě.

Pokud se druhá fáze cyklu řízené demokracie nyní v Rusku chýlí ke konci, jak to potom bude s třetí nebo čtvrtou fází, srovnatelnou s Chruščovem a Brežněvem za éry komunismu? Celý cyklus, odpovídá Furman, bude mnohem kratší – ne sedmdesát, ale spíš třicet let. Pravděpodobně se nacházíme někde uprostřed. A co se budoucnosti týče – ruská inteligence byla u moci krátce po roce 1991, ale její ideologie byla primitivní a názory naivní. Chtěla demokracii, ale Jelcin ji vyhodil ze sedla, porážka demokracie byla také porážkou samotné inteligence. Teprve až ruští intelektuálové provedou sebekritické zhodnocení této zkušenosti, budou schopni přijít s novými a rozumnějšími ideály pro budoucnost.

To je působivá a vyvážená diagnóza stavu země. Její omezenost spočívá v premise argumentů. Řízená demokracie ŕ la russe je samozřejmě pociťována jako přechodná fáze, která směřuje k demokracii opravdové. V uvážlivých představách se skrývá nadějeplná teleologie. Je možná pouze jedna konečná stanice: svoboda nové doby zosobněna západním Rechtsstaat. Tento model je realistický v úsudcích o Rusku, ale idealistický vůči Západu. Jistě, Rusko i Západ jsou velice rozdílné. Ale lze zachytit odlišnosti a jejich směr Furmanovou samozřejmou dichotomií? Vždyť kdo si představuje politické systémy Západu jako „neřízenou“ demokracii? Jejich vlastní úpadek není do revolučního schématu zahrnut.

Rány

Všechny tyto rozpravy se točí kolem charakteru státu. O společnosti se toho tolik nenamluví. Dva ruští sociologové, oba žijící v cizině, nám poskytli pozoruhodný demografický popis. Alena Leděněvová, která učí v Londýně, nás v How Russia Really Works (Jak to v Rusku opravdu funguje) provází spletitým houštím „neoficiálních“ praktik – některých zcela nových, jako je kompromat, některých, které jsou mutacemi tradičních forem, jako je krugovaja poruka, v oblasti politiky, práce, obchodu a médií, kde všechny porušují nebo obcházejí úřední předpisy. Pro Leděněvovou jde v podstatě o jistý typ nápaditých nezákonných praktik, jež vznikly jako reakce na rostoucí roli formálního práva ve společnosti. Jako takové zároveň podporují příchod rozvinutější zákonnosti v Rusku, ale také mu zamezují. Jakkoliv je popis tohoto paradoxu kritický, její závěr je zkreslený a optimistický: všechny tyto vynalézavé způsoby upravování nebo ohýbání zákonů svým způsobem přispívají ke kladnému vývoji modernizace. Říká tím: Rusové to zvládají. Studie Leděněvové zkoumá svět těch, kteří těží z ruského kapitalismu. Na konci knihy se zmiňuje, že skryté praktiky, které v minulosti „běžným lidem často umožňovaly uspokojit osobní potřeby a uspořádat si život“ (jejími slovy: v době „před reformami“), se nyní staly úplatkářským systémem, z něhož „těží jen oficiální podnikatelské kruhy, zatímco většinu obyvatelstva poškozují“. Tímto připuštěním se ale nedá rušit ve vykreslování nekritických názorů na reformu.

Georgij Derlugujan, jenž působí ve Spojených státech, je méně shovívavý. Jen málo žijících sociologů jakékoliv národnosti má takovou schopnost přejít od barvité fenomenologické analýzy těch nejmenších transakcí každodenní existence k teoretickému vysvětlení největších změn v dějinném makroměřítku. Derlugujan říká: „Rozpad SSSR znamená mnohem víc než neúspěch bolševického experimentu. Signalizoval v dějinách Ruska konec tisíciletí, kdy hrál ústřední roli v rozvoji společnosti stát.“ Třikrát – za Ivana Hrozného, Petra I. a Kateřiny i za Stalina – bylo na rozlehlých a zranitelných nivách vytvořeno vojenskobyrokratické impérium, které vstřebávalo cizí přednosti a bránilo se invazi zvnějšku. Pokaždé bylo zpočátku úspěšné, ale nakonec došlo k jeho zničení, protože cizí silnější mocnost – Švédsko v baltských válkách, Německo v první světové válce, Amerika ve studené válce – je ochromila. Avšak poslední z těchto porážek změnila formu, neodehrála se na bitevním poli, ale na poli trhu. SSSR padl, protože „tradiční aktiva ruského státu“, slovy Derlugujana, byla prudce „devalvována“ transformací světové ekonomiky. „Kapitalismus v podobě globalismu je protikladem merkantilistického byrokratického impéria, které se soustřeďuje na maximalizaci vojenské síly a geopolitickou údernou sílu – což byly činnosti, jimž se vládci Ruska a Sovětského svazu oddávali po staletí.“

Při výsledném zhroucení – implozi pod tlakem nového prostředí – střední vrstvy nomenklatury urvaly co největší díl, skupovaly firmy nebo se znovu dosazovaly na nejrůznější místa, do funkcí v postkomunistické byrokracii. Derlugujan má mnoho co říct o tomto procesu, věci barvité i bolestné. Nikdy však nezapomíná na ty, co neuspěli, „mlčící většinu obyvatel Ruska“, což jsou většinou „neorganizovaní lidé středního věku, unavení, neheroičtí malí lidé, kteří se snaží poctivě přežít, jak jen to jde“ po dvaceti letech zklamaných nadějí.

V těchto podmínkách se jeví obrovský rozdíl mezi roztřepenými vlákny osobních životů lidí, kteří jsou „naprosto vyčerpaní a inertní vůči jakékoliv veřejné mobilizaci“ – a celkovým plátnem, do něhož je vetkán osud státu. Přesto je zde jeden traumatizující uzel, který je spojuje. V pouhých pěti letech, od roku 1990 do 1994, úmrtnost obyvatel Ruska prudce stoupla – v době míru! – o 32 % a průměrný věk klesl na pouhých 58 let, což je méně než v Pákistánu. V roce 2003 dosáhl pokles obyvatelstva za posledních deset let více než 5 milionů a v současné době v Rusku umírá 750 000 lidí za rok. Když se dostal k moci Jelcin, celkový počet obyvatel Ruska byl těsně pod hranicí 150 milionů. Podle oficiálních odhadů to v roce 2050 bude pouhých 100 milionů. Takový úbytek nezpůsobil ani Stalin. Oficiální demografové horlivě poukazují, že vysoká úmrtnost byla již za Brežněva, zatímco nízká porodnost je de facto stejně jako v západní Evropě známkou společenského pokroku. Kombinace tíhy minulosti a modernizace budoucnosti nebyla šťastná, ale proč vinit kapitalismus? Proti této obraně stojí názor Erica Hobsbawma, že zhroucení SSSR vedlo k „lidské katastrofě“. Nelze popřít, že krach začátku 90. let byl drsný. V novém Rusku se k tradičním zabijákům, jako byl alkohol a nikotin, přidaly AIDS, TBC a obrovský počet sebevražd; také se zhoršila zdravotní péče s rozpočtem pod 5 %, což je polovina rozpočtu v Libanonu. Pocit totálního zničení demografické struktury vyvolává postavení žen – lépe chráněných před katastrofou než muži – v současném Rusku. Více než polovina žen je svobodných. Podle nedávného průzkumu z 1000 Rusek 175 nebylo nikdy vdaných, 180 ovdovělo a 110 se rozvedlo a žijí samy. Taková je samota těch, kteří přežili. Ve společnosti nyní žije o 15 procent víc žen než mužů.

Mocenskopoliticky má neúprosný úbytek ruského obyvatelstva zjevné důsledky na úlohu ve světě, což je téma, o němž často a naléhavě k národu hovoří Putin. Co zůstane z velkolepé minulosti? V 70. letech zahraniční diplomaté rádi popisovali Rusko jako „Horní Voltu s raketami“. Z jednoho úhlu dnes Rusko spíš připomíná Saudskou Arábii s raketami, i když proti růstu příjmů z ropy musíme postavit stárnutí řízených střel. Skutečnost, že země sice v poslední době opět získala určitou suverenitu, ale upadla, straší nejen vládnoucí třídu, ale také mnoho spisovatelů. Možný prostor impéria – minulého nebo budoucího, vlastního nebo cizího – se stal jedním z leitmotivů nejen politické diskuse, ale také literární představivosti.

V předním příkladu „imperiálního románu“, který nyní představuje oblíbený žánr, Pavel Krusanov vytváří fiktivní dějiny 20. století. Jeho bestseller Ukus Angela (Kousnutí Anděla, náklad 200 000 výtisků) obšírně vypráví o Rusku, které nikdy nepoznalo revoluci a namísto zmenšení se rozšířilo o celou Čínu a Balkán, pod vládou Ivana Nekitajeva („není Číňan“), despoty bez jakékoliv morálky. Vladimir Sorokin ve svém posledním románu Den opričnika využívá opačné schéma. Do roku 2027 se v uzavřeném Rusku, které je obehnáno Velkou zdí, obnovuje monarchie, v jejím čele stojí skupina teroristů, kteří jsou zosobněním tyranie Ivana Hrozného, je v područí Číny, jejíž zboží a kolonisté ovládají ekonomiku a jejíž jazyk je jazykem preferovaným samotnými carskými dětmi.

To je beletrie. Polyglot Alexander Dugin ve svých Základech geopolitiky čerpá z Carla Schmitta a Halforda Mackindera a jako přirozené protivníky proti sobě staví zámořské mocnosti (zaatlantský svět s USA v centru) a kontinentální mocnosti od Maghrebu po Čínu, v centru s Ruskem. Původně hlavní osy protiamerické fronty tvořily Moskva a Berlín, Moskva a Tokio a Moskva a Teherán. Později se objevilo slovansko–turecké spojenectví. Dugin si vypůjčil název práce Armina Mohlera z roku 1949 a případné vítězství kontinentálních mocností nad zámořskými nazval „konzervativní revolucí“. Výstřednost těchto snů o obnově impéria není ukazatelem reálných ambicí, je to psychologická kompenzace. Postavení Ruska ve světě se zcela změnilo, to je skutečnost. Po tři staletí mělo obrovský vliv, což je déle – a na to dnes často zapomíná – než měla kterákoliv země Západu. Územně je Rusko stále největší na světě. Ale už nemá průmyslovou základnu. Jeho ekonomika přežívá díky vývozu surovin se všemi riziky přílišného spoléhání na kolísavé ceny. Přestože jako jediná země na světě stále disponuje jaderným arzenálem srovnatelným s Amerikou, její obranný průmysl a ozbrojené síly jsou jen stínem sovětské minulosti. Územně se zmenšila za hranice na konci 17. století. Počet obyvatelstva je menší než v Bangladéši. Její hrubý národní důchod je menší než v Mexiku.

Z dlouhodobějšího pohledu může být pro identitu podstatnější drastická změna geopolitického uspořádání než tyto změny, některé krátkodobé. Rusko je dnes vklíněno mezi expandující Evropskou unii s osmkrát vyšším hrubým národním důchodem a trojnásobným počtem obyvatel a Čínou s pětinásobným hrubým národním důchodem a desetinásobným počtem obyvatel. Z historického hlediska je to náhlá a absolutní změna na obou stranách. Jen málo Rusů si však všimlo míry proměny dimenzí. Když konečně ruská elita začala souhlasit, že by se Rusko mohlo po dlouhé sovětské izolaci připojit k Evropě, zjistila, že na Západě hledí do tváře světu, pro který už nebude velmocí mezi jinými velmocemi (a tou největší) jako v 18. a 19. století, ale že Západ je tvořen blokem zemí Evropské unie, z něhož je formálně – a podle všeho trvale – vyloučeno. Na východě se rozpíná Čína, která je na vzestupu, ale která pro většinu Rusů stále zůstává zemí nekonečně vzdálenou. Proti tomu všemu má Moskva jen jedno eso v rukávě – energie – což není malá karta, ale k rovnováze nestačí.

Tyto nové okolnosti vedou k rozdmýchávání tradičního sebepojímání Rusů. Na jedné straně je rasistické smýšlení o nadřazenosti bílé rasy rase žluté, které zůstává u mnoha lidí hluboce zakořeněno. Poměrně dlouho se Rusové považovali za vyspělejší než Číňané, pokud je nepovažovali přímo za barbary. Pro Rusy je nutně nesmírně těžké zvyknout si na obrácené role, kdy se Čína stala průmyslovým obrem, tyčícím se nad sousedy, a ve srovnání s jejími velkými městy ruské protějšky působí male a ošuntěle. Obrovská společenská a ekonomická dynamika Číny, vyznačující se soupeřivostí a vitalitou všeho druhu, nabízí, pro ty, kdo jej chtějí vidět, obzvláště bolestný kontrast se strnulým apatickým Ruskem.

Ještě horší je to na západě. Asijská část Ruska představuje tři čtvrtiny území a pouhou pětinu obyvatelstva, kterého rychle ubývá. Osmdesát ze sta Rusů žije na čtvrtině evropské části země. Slavný výrok Kateřiny Veliké, že Rusko je „evropskou zemí“, nebyl v té době tak aktuální a často byl později zpochybňován jak cizinci, tak samotnými Rusy. Ale duch této myšlenky je hluboce zakořeněn v ruské elitě, která se vždy – přes výzvy vyznavačů myšlenky euroasijství – obracela k Západu, ne k Východu. Postkomunismus v mnoha praktických ohledech vrátil Rusko do jeho „společného evropského domu“, k čemuž vzýval Gorbačov. Cestování, sport, zločin, emigrace, dva domovy umožňují bohatším Rusům vrátit se do světa, který v minulosti, v Belle Epoque, sdíleli. Ale na úrovni státu s veškerými následky pro duši národa se Rusko nyní – kdy je nelze přičlenit k Unii – formálně jeví jako něco neevropského, v novém a tvrdším smyslu slova. Nespravedlnost je zjevná. Jakkoliv to může být pro ideology rozšíření Unie nepříjemné, ruský vliv na evropskou kulturu byl historicky větší než vliv všech členů Evropské unie dohromady. Bylo by překvapivé, kdyby se hrany mezi Bruselem a Moskvou v dalších letech neobrousily.

Nepříliš mnoho národů muselo projít takovou škálou otřesů – osvobození, deprese, vyvlastnění, vyčerpání, degradace – jako Rusové za posledních patnáct let. I když historicky vzato jsou to pouhé dozvuky mnohem větších změn ve 20. století, nepřekvapí, že masy jsou „naprosto vyčerpané a odolné vůči sociální mobilizaci k čemukoliv“. Co z této zkušenosti vznikne, se uvidí. Zatím lidé mlčí; můžeme uzavřít s Puškinem: „narod bezmolvstvujet“.

London Review of Books, 25. ledna 2007; z angličtiny přeložila Eva Karasková, mírně zkráceno, mezititulky redakce. Snímek: www.international.ucla.edu. Autorovi i vydavateli děkujeme za souhlas k otištění

Perry Anderson (1938) je historik a sociolog, profesor na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, redaktor New Left Review.

Obsah Listů 3/2007

Související články

Aleksander Kaczorowski: The Great Central European Swindle

Jurik Odarčenko v překladech Petra Borkovce

Adam Michnik: Vztek a hanba, smutek a hrdost

Perry Anderson

Řízená demokracie v Rusku

Konečně dobrá ruština!

Syroviki a siloviki

Běžné, nebo výjimečné?

Osud inteligenta

Minulost raději starší

Nástupnictví

Rány

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu