Olga Šulcová

Bůh inkognito

Nejdříve ze všeho jsem si v letošních Listech č. 2 přečetla reportáž Mariusze Szczygieła A jak se vám žije bez Boha? Téma, které mě dávno zajímá. Třebaže moji prostí rodiče se o Boha nestarali a jeho jméno u nás doma nikdy nepadlo, nechali mě po celých devět let základní školy chodit na náboženství, absolvovat bohoslužby, zpovědi, přijímání, biřmování, nedělní školu a zpívání na kůru. Všecko mě to zajímalo i bavilo, nejvíce biblické příběhy. Snila jsem o místech zmiňovaných ve Starém i Novém zákoně, a také jsem se do nich brzy po Listopadu vypravila. Vzdor tomu všemu v Boha nevěřím a nikdy jsem v něj nevěřila. Už jako dítě jsem to o sobě věděla a cítila to jako svou vinu. Pokradmu jsem pozorovala ty, kdo o sobě říkali, že jsou věřící. Šlo mi o zjištění, jsou–li „oni s Bohem“ lepší než já nebo naše „rodina bez Boha“. Žádný kvalitativní rozdíl jsem ale nenašla, stejně tak jako v současnosti při porovnávání naší „bezvěrecké“ republiky se sousedními „věřícími“ zeměmi. Jsou snad Polsko nebo Slovensko kvalitnější státy než Česká republika? A v čem?

Časem mi došlo, že vedle vlivu kultury a prostředí, v nichž člověk žije, jde o nepřítomnost určitého předpokladu – vlohy v něm samotném. A že asi nejvíc se schopnost upřímné víry v jakéhokoliv Boha podobá talentu – například k hudbě nebo k malování. Tuto domněnku mi dodnes mimoděk potvrzují i některé interviewované celebrity. Na otázku, zda věří v Boha, někdy omluvně říkají, že jim tento dar nebyl dán… Pokud lidé u nás svůj ateismus vůbec přiznají, činí tak s jakýmsi ostychem.. Jako by to byla nějaká jejich charakterová vada, jako by se neslušelo nevěřit „v nic“. Ale proč by to „něco“ musel být Bůh?

Myslela jsem si kdysi – stejně jako Medvídek Pú – že všichni lidé jsou hodní. Také jsem se tak chovala. Dodnes se při schůzkách v Syndikátu českých novinářů potkávám se svými dávnými kolegy, kteří si z této mé mladické vlastnosti dělávali legraci. Člověk samozřejmě z podobných iluzí částečně vyroste. Slůvko „částečně“ pokládám v této věci za klíčové. Stále totiž věřím v lidskou slušnost, laskavost, solidaritu a soucítění. Bez těchto sloupů lidské existence by se sotva dalo na Zemi obstojně žít. Jsou to ostatně i požadavky Desatera. Je to zároveň můj „soukromý Bůh pod jiným jménem“. Bůh inkognito.

Jak se v souvislosti s nedávnou návštěvou papeže Benedikta XVI. v Brazílii psalo, tradičně věřících – zejména katolíků – nejenom v Evropě, ale i v Latinské Americe, baště katolicismu – valem ubývá. Nezřídka hledají útočiště pod jinými církevními střechami, a nemusejí to být vždy jen střechy křesťanské. Mnozí lidé se bez duchovní záštity „nad sebou“ neobejdou, ale nějaká jiná než katolická nebo vůbec křesťanská náruč jim může připadat přívětivější. Spíš než o povahu lidí tu jde o povahu církví… Někdy v polovině 90. let vysílala naše veřejnoprávní televize portrét českého kněze, který většinu svého misijního života strávil v rovníkové Africe. Vzpomínal na radostné mše ve své bývalé africké farnosti, při nichž se lidé veselili, a litoval, že evropské bohoslužby jsou příliš vážné až pošmourné. Asi by si rozuměl s Agathou Christie, která ve své skvělé memoárové knížce vzpomíná na „obrazy svatých a jejich ošklivých smrtí“, co ji v dívčích letech lekaly… V britské anketě odpovídali dospívající školáci na otázku, jak si představují Boha. Jeden z nich do anonymního dotazníku napsal: „Pánbůh je bytost, která pořád slídí, a když něco děláš rád, tak ti to zatrhne!“ – K nečekanému závěru došla ke konci svého života albánská rodačka Matka Tereza, o jejímž vroucím křesťanství není pochyb. V její pozůstalosti se krom jiného našly zápisy: „Bůh neexistuje“ a „Nebe je uzavřeno ze všech stran…“ Pouze Ježíš zůstal jejími pochybnostmi nedotknut.

Před obchodním domem v Praze–Ládví vystupoval loni v předvánoční době malý pěvecký sbor. Mladí mužové příjemného zevnějšku a v tmavém oblečení zpívali z not duchovní písně. Možná koledy. Líbily se mi, takže jsem se tam i s nákupem zastavila. Po chvíli ke mně přistoupil jeden ze zpěváků a lámanou češtinou se dal se mnou do řeči. Než prozradím, nač se mě ptal, dopředu řeknu, co jsem se od něho po svých otázkách dozvěděla já: že jde o studenty z různých konců Spojených států, využívající stipendií jedné z amerických křesťanských církví. Studentova otázka zněla: „Co říkáte Ježíši Kristovi?“ – Odpověděla jsem v podobném duchu jako někteří z českých respondentů polské reportáže: Důležité je, že jde o příkladnou postavu!

Olga Šulcová (1935) je novinářka a spisovatelka.

Obsah Listů 3/2007

Související články

Mariusz Szczygieł: A jak se vám žije bez Boha?

Karel Skalický: Havlíčkova teologie osvobození

Jaroslav Vokoun: Básníkovy zápasy s Bohem

Olga Šulcová

Bůh inkognito

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu